ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.73.2008:89
sp. zn. 1 Afs 73/2008 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Čechofracht a. s.,
se sídlem Opletalova 37/1284, Praha 1, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2005,
č. j. 2004/9225/2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 9. 2007, č. j. 9 Ca 177/2005 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Celního ředitelství Plzeň ze dne 21. 2. 2001, č. j. 13952/1-854/00, kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o povolení obnovy řízení ve věci povinnosti žalobce splnit jako ručitel celní dluh
dle rozhodnutí (platebního výměru) Celního úřadu Pomezí nad Ohří ze dne 21. 10. 1999,
č. j. 2204/99, a rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 14. 1. 2000, č. j. 11267/1-2104/99.
Žalovaný rozhodoval o odvolání znovu po té, co Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 5 A99/2001-54, pro nepřezkoumatelnost zrušil jeho původní rozhodnutí
ze dne 23. 5. 2001, č. j. 11748/01-12.
V novém rozhodnutí žalovaný nad rámec svého dřívějšího rozhodnutí dospěl k závěru,
že v celním řízení, v němž došlo k vyměření celního dluhu, jednal subjekt (nadaný právní
subjektivitou) prostřednictvím své organizační části, která v dané době bezpochyby existovala,
nezapisovala se však do obchodního rejstříku. Žalovaný vyšel z úvahy, že právní subjektivitou
je nadána právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku s tím, že závazné právní úkony
za ni mohou činit také zaměstnanci, u nichž to vyplývá z pracovního zařazení nebo ze zmocnění,
na jednotlivých pracovištích mimo místa uvedená v obchodním rejstříku. V celním řízení
vedeném dne 3. 12. 1994 Celním úřadem Pomezí nad Ohří byl v odst. 14 celního prohlášení
uveden jako deklarant „ČETRANS USTÍ NAD LAB - FILIÁLKA DĚČÍN - 40527 DĚČÍN
MALŠOVICE“, zásilka byla doprovázena mezinárodním nákladovým listem č. CZ C* 686012,
který byl na předmětné zboží vystaven společností „ČETRANS ÚSTÍ NAD LABEM A.S. -
Odštěpný závod Ústí n. L. - Filiálka Děčín - 405 27 Děčín-Malšovice“. Žalovaný měl tedy
za prokázané, že společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s., disponovala zbožím, jež bylo
propuštěno do režimu transitu, podala celní prohlášení na propuštění zboží do režimu tranzit,
a to vlastním jménem ve prospěch jiné osoby na základě zmocnění, vyplnila údaje požadované
podle celních předpisů - §105 zák. č. 13/1993 Sb. celní zákon v tehdy účinném znění
(dále jen „celní zákon“), celní prohlášení podepsala prostřednictvím pověřené osoby
a vystupovala jako hlavní povinný. V odvolání proti platebnímu výměru společnost ČETRANS
Ústí nad Labem a. s., nepopřela skutečnost, že zboží bylo propuštěno do režimu transit právě jí,
pouze namítla, že toto zboží bylo dodáno přímo příjemci IZOLEX Praha s. r. o. Společnost
ČETRANS Ústí nad Labem a. s., se odvolala i proti výzvě k peněžitému plnění v náhradní
lhůtě. Pokud jde o dopis jmenované společnosti žalobci ze dne 9. 10. 2000, který žalobce přiložil
ke své žádosti o povolení obnovy řízení, žalovaný uvedl, že z něj nevyplývá skutečnost,
že by jmenovaná společnost nebyla dlužníkem. Společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s. tuto
skutečnost nikdy nepopřela, ani ji nikdy nenamítala. Případný celní dluh byl zajištěn záruční
listinou vystavenou žalobcem, kterou celní úřad přijal 3. 12. 1994. Závazek žalobce jako ručitele
hradit dlužné clo vznikl až se závazkem dlužníka. Ten však vyměřený celní dluh dobrovolně
neuhradil, a proto bylo zahájeno řízení s ručitelem na základě poskytnuté záruční listiny. Celní
úřad postupoval zcela v souladu s ustanovením §260 odst. 1 celního zákona.
Žalobou podanou k městskému soudu se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného s tím, že žalovaný se opětovně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v žádosti
o povolení obnovy řízení a při svém rozhodování se neřídil pokyny Nejvyššího správní soudu.
Ten v rozsudku sp. zn. 5 A 99/2001 nepožadoval po žalovaném, aby dovozoval, kdo byl v řízení
určen za dlužníka, ale aby prokázal, komu vyměřil celní dluh a zda se jednalo o právně existující
subjekt. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že celní dluh nebyl řádně vyměřen
hlavnímu celnímu dlužníkovi, neprokázal, že celní dluh byl vyměřen hlavnímu dlužníkovi,
ani že celní dluh po žalobci požaduje z jiného důvodu než jako po ručiteli. Žalobce v žalobě
tvrdil, že platební výměr vydaný Celním úřadem Pomezí nad Ohří stanovil povinnost
neexistujícímu subjektu, což mělo za následek jeho nulitu. Nedošlo tedy k vyměření celního
dluhu hlavnímu dlužníku a neexistuje tak závazek žalobce jako ručitele.
II.
Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl
k závěru, že řízení, v němž žalovaný rozhodnutí vydal, bylo zatíženo vadami spočívajícími v tom,
že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá jednoznačnou
oporu v podkladech správního řízení a vyžaduje zásadní doplnění ohledně objasnění postavení
subjektu, na jehož jméno byl vydán platební výměr a výzva k plnění v náhradní lhůtě.
Městský soud přisvědčil žalobci v tom, že žalovaný přesvědčivým způsobem neprokázal,
proč byl platebním výměrem zavázán právně neexistující subjekt - filiálka firmy ČETRANS.
Podle městského soudu Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku po žalovaném
nepožadoval, aby dovozoval, kdo by měl být v řízení považován za dlužníka, ale aby v souladu
s celními předpisy prokázal, kdo byl v daném případě povinným subjektem - deklarantem
a dlužníkem podle §107 odst. 1 a §238 odst. 2 celního zákona. Šlo o to, aby byl v řízení vyjasněn
vztah mezi dopravcem - předkladatelem celního prohlášení a společností ČETRANS Ústí
nad Labem a. s., přičemž tuto společnost žalobce považoval za dlužníka. Pokud jde o vymezení
deklaranta, je třeba ustanovení občanskoprávních předpisů aplikovat v souvislosti s ustanoveními
celního zákona. Ačkoli celní zákon povolává k postavení deklaranta jakoukoli osobu, jednání
takové osoby musí vždy nést s sebou deklaraci zmocnění nebo jiného oprávnění na základě
zákona, aby mohlo založit právní účinky pro osobu, která byla v dané věci deklarantem, potažmo
dlužníkem a která tak bude mít povinnost uhradit celní dluh. Celní orgány v daném případě
neměly vůbec vyjasněno, jaký vztah byl mezi „Firmou ČETRANS, Filiálkou Děčín, Děčín
Malšovice“ (na niž byl vystaven platební výměr), a společností ČETRANS Ústí nad Labem a. s.
(resp. jejím odštěpeným závodem, který podal odvolání). Neměla-li „tato společnost“ právní
subjektivitu, měl žalovaný zkoumat to, zda má způsobilost na základě určitého zmocnění,
charakteru provozu či jiného oprávnění, být deklarantem v daném řízení. Takový vztah
ke společnosti ČETRANS Ústí nad Labem a. s., ze správního spisu nevyplývá. Žalovaný
tak pouze dovozoval postavení firmy ČETRANS, filiálky Děčín-Malšovice, dle obchodního
zákoníku jako provozovnu společnosti ČETRANS Ústí nad Labem a. s., ale neposoudil vzájemné
postavení obou s ohledem na okolnosti daného případu na základě ustanovení celního zákona
upravujících postavení deklaranta, resp. dlužníka (§107odst. 1 a §238 odst. 1 a 2 celního zákona).
Dále městský soud poukázal na nesrovnalosti v označení zboží propuštěného do režimu
tranzitu v platebním výměru a v tranzitním celním prohlášení a dalších následně vydaných
rozhodnutích. V platebním výměru pak bylo uvedeno, že tranzitní celní prohlášení vystavil
žalobce a sám platební výměr byl vydán na celní povinnost „Firmy ČETRANS, Filiálka Děčín,
Děčín Malšovice“, bez uvedení identifikačního čísla hlavního povinného, ačkoli jím
podle žalovaného byla společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s. V tomto ohledu městský soud
uzavřel, že pokud ČETRANS, Filiálka Děčín, v celním řízení svým jednáním zavázala hlavního
povinného, pak by platební výměr musel být vydán jednoznačně na něj, nikoli na filiálku Děčín,
Malšovice. Pokud nebylo spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh, nemůže
být povinnost úhrady přenesena na ručitele.
Konečně městský soud konstatoval, že žalovaný ani nezhodnotil, zda za situace,
kdy nebylo ukončeno řízení o odvolání proti výzvě k peněžitému plnění v náhradní lhůtě
vůči dlužníkovi (v němž byla otevřena otázka, zda je ČETRANS Ústí nad Labem a. s.,
dlužníkem) mohlo být přistoupeno k uložení povinnosti k úhradě celního dluhu ručiteli.
III.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný včas podanou kasační stížností,
domáhal se jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Jako důvody kasační stížnosti
označil nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
a nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Nesprávné posouzení právní otázky městským soudem žalovaný spatřuje v tom,
že městský soud se v celém řízení vůbec nezabýval naplněním podmínek pro povolení obnovy
řízení stanovených v §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“). Městský soud se soustředil pouze na věcnou správnost původního
rozhodnutí - platebního výměru, kterým byl vyměřen celní dluh společnosti ČETRANS Ústí
nad Labem a. s., u něhož však platí presumpce správnosti, neboť toto rozhodnutí nebylo nikdy
(a ani již nemůže být) zrušeno. Posouzení městského soudu tak bylo podle žalovaného
irelevantní. Z návrhu žalobce na povolení obnovy řízení však vyplývá, že jediným důvodem
je dopis společnosti ČETRANS Ústí nad Labem a. s., v němž dle žalobce jmenovaná společnost
popírá, že by byla v daném celním řízení deklarantem. Podle žalovaného však jmenovaná
společnost v uvedeném dopise pouze uvedla, že předmětné zboží řádně přepravila. Uvedený
dopis nelze považovat za novou skutečnost či nový důkaz, neboť totéž tvrzení jmenovaná
společnost uplatňovala již v původním celním řízení, tato skutečnost však nebyla prokázána
a proto bylo jmenované společnosti vyměřeno clo. Městský soud tak podle žalovaného
„přeskočil“ první fázi rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky obnovy řízení, a přímo
se zabýval přezkumem původního celního řízení.
Žalovaný dále (i přesto, že jsou závěry městského soudu irelevantní) považuje posouzení
věci městským soudem za nesprávné. Ve svém rozhodnutí žalovaný jednoznačně a srozumitelně
vysvětlil, že deklarantem byla v daném případě dle ustanovení obchodního zákoníku i celního
zákona společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s., protože podala transitní celní prohlášení,
kterou její oprávněný zástupce podepsal. I když v platebním výměru byl uveden neúplný název
deklaranta a adresa jeho organizační složky, která celní prohlášení podala (a jejíž oprávněný
zástupce ji podepsal), nemůže být pochyb o tom, že celní dluh byl vyměřen jmenované
společnosti. Jiná společnost tohoto nebo obdobného názvu, jejíž organizační složka
by se nacházela na adrese uvedené v platebním výměru, nebyla v dané době v obchodním
rejstříku zapsána a nemohlo tedy dojít k záměně za jinou společnost. Jmenovaná společnost
uznala své postavení deklaranta tím, že proti platebnímu výměru podala odvolání, učinila i další
úkony v celním řízení, a své postavení deklaranta nikdy nepopřela (takový závěr nelze dovodit
ani z dopisu přiloženého žalobcem k žádosti o povolení obnovy řízení). Městský soud tyto
skutečnosti zcela pominul. Pokud by platil jeho závěr, mohl by se jakýkoliv ručitel zbavit
své povinnosti uhradit celní dluh za dlužníka pouze tím, že by předložil dopis, v němž by dlužník
uvedl, že dlužníkem není.
Žalovaný nesouhlasí ani s výtkou městského soudu ohledně neukončení řízení o odvolání
„firmy ČETRANS a. s. - divize kamiony Malšovice“ proti rozhodnutí o uložení peněžitého
plnění v náhradní lhůtě. Jedinou podmínkou, která musela být splněna pro to, aby celní orgány
mohly požadovat úhradu celního dluhu po ručiteli, bylo to, že deklarant celní dluh neuhradil
ve lhůtě jeho splatnosti. Ručitel se ve smyslu §260 odst. 1 celního zákona zavázal k úhradě
celního dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem.
Žalovaný dále odmítl závěry městského soudu o nesrovnalostech v označení zboží
v celním prohlášení a v platebním výměru, protože podstatný není název zboží, ale číselné
označení položky celního sazebníku, a to bylo uvedeno správně. Skutečnost, že v platebním
výměru byl žalobce označen jako vystavitel celního prohlášení, považuje žalovaný za zřejmou
nesprávnost (chybu v psaní) - záměnu názvu ručitele za název deklaranta, protože adresát
platebního výměru byl dostatečně zřejmý.
IV.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázal na dřívější rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 A 99/2001 - 54, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného
ve věci obnovy řízení. Podle žalobce není podstatou, zda ČETRANS filiálka Děčín byl oprávněn
podat celní prohlášení, či nikoli, ale to, zda celní dluh byl řádně (pravomocně) vyměřen
dlužníkovi. Pokud se tak nestalo, nemůže být povinnost úhrady přenesena na ručitele.
Dále žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že skutečnosti uvedené v návrhu
na obnovu řízení mu byly známy již v řízení o odvolání proti výzvě k úhradě celního dluhu
ručitelem. V tomto řízení totiž celní orgány uváděly, že celní dluh byl dlužníkovi pravomocně
vyměřen, z čehož vyplývá, že skutečnost, že se tak nestalo, byla pro žalobce nová.
Dále žalobce zdůraznil, že platební výměr byl adresován „Firmě ČETRANS Filiálka
Děčín, Děčín Malšovice“, avšak žádná taková organizační složka nebyla nikdy v obchodním
rejstříku zapsána. Společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s., se pak prostřednictvím odvolání
bránila jak proti platebnímu výměru, tak i proti výzvě k peněžitému plnění v náhradní lhůtě.
Důvod pro obnovu řízení nepochybně existuje, protože žalobce teprve po obdržení dopisu
od společnosti ČETRANS Ústí nad Labem a. s. začal zjišťovat skutečnosti ohledně vyměření
celního dluhu dlužníkovi a zjistil, že se povinnosti zaplatit celní dluh brání; do té doby žalobce
vycházel z konstatování celních orgánů, že celní dluh byl platebním výměrem pravomocně
vyměřen.
V./a
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak je již výše zmíněno, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2004
č. j. 5 A 99/2001 - 54, pro nepřezkoumatelnost zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného
o odvolání žalobce proti rozhodnutí, jímž Celní ředitelství Plzeň zamítlo předmětnou žádost
žalobce o povolení obnovy řízení, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud vyšel především z toho, že pokud správní orgán odmítne návrh na povolení obnovy
řízení, musí se vypořádat se všemi důvody pro odmítnutí takového návrhu.
V tomto smyslu pak zdejší soud shledal, že ačkoli žalobce v žádosti o povolení obnovy
i v odvolání proti žalobou napadenému rozhodnutí namítal neexistenci řádného vyměření celního dluhu hlavnímu
dlužníkovi, (deklarantovi), a namítal, že pokud není celní dluh řádně vyměřen osobě, která má právní
subjektivitu a jako taková je schopna řádného plnění celního dluhu, pak není možné přenést povinnost plnění,
úhrady dluhu, na ručitele, žalovaný se s touto námitkou …v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal,
přesvědčivým způsobem nevyložil, proč nepožadoval plnění po hlavním dlužníku způsobilým postupem,
proč nezavázal ve svém rozhodnutí o vyměření celního dluhu právně existující subjekt. …Z žalobou napadeného
rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s námitkou žalobce, že povinnost hradit clo byla
stanovena někomu, kdo nemá právní subjektivitu, když žalovaný pouze uvedl, že k určitým nesrovnalostem
v označení osoby, za kterou bylo ručení poskytnuto v záruční listině i v celní deklaraci se konstatuje, že se jedná
zjevně o provozovnu tehdejšího odštěpného závodu akciové společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, což vede
k odvolávce na ustanovení §15 a §16 obchodního zákoníku.
V dalším řízení proto bylo na žalovaném, aby takto popsanou vadu odstranil v novém
rozhodnutí o odvolání tak, že se s uvedenou skutečností vypořádá. Z rozhodnutí žalovaného
je pak zřejmé, že se snažil požadavku uvedenému ve zrušujícímu rozsudku zdejšího soudu dostát
tak, že vyložil, že dlužníkem byla v daném případě společnost ČETRANS Ústí nad Labem a. s.,
která bezpochyby měla právní subjektivitu, přičemž v celním řízení jednala prostřednictvím
své existující byť v obchodním rejstříku nezapsané „organizační části“ - filiálky Děčín -
Malšovice. Žalovaný svůj závěr založil na tom, že jmenovaná společnost vystupovala ve vztahu
k celním orgánům jako dlužník a toto své postavení v řízení nikdy nezpochybnila.
Tím však žalovaný opět zcela pominul otázku vyměření celního dluhu, konkrétně to,
zda platebním výměrem vydaným Celním úřadem Pomezí nad Ohří byl celní dluh vyměřen
právně existujícímu subjektu. Podstatou takto vymezené otázky totiž není to, zda vůči celním
orgánům jako dlužník či deklarant vystupovala určitá obchodní společnost, která jako součást
svého označení uvedla svou provozovnu, a zda za tuto obchodní společnost v daném případě
jednal ve smyslu §15 obchodního zákoníku „ten, kdo byl pověřen určitou činností“. Jádrem této
otázky je to, zda platebním výměrem byl celní dluh vyměřen (tedy zda jím byla povinnost
založena) „někomu, kdo v právním smyslu vůbec existuje“ - tedy subjektu práv a povinností.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobní námitka, že se žalovaný touto otázkou
ve svém v pořadí již druhém rozhodnutí v rozporu s rozsudkem zdejšího soudu
sp. zn. 5 A 99/2001 nezabýval, byla opodstatněná. Městský soud ji také přisvědčil, sám
však vymezil podstatu této otázky rovněž odlišně a v důsledku toho se v odůvodnění
svého rozsudku převážně věnoval tomu, že žalovaný nevyložil, kdo byl v daném případě
povinným subjektem - deklarantem a dlužníkem podle §107 odst. 1 a §238 odst. 2 celního
zákona a jaký je vztah společnosti ČETRANS Ústí nad Labem a. s. a její pobočky z hlediska
ustanovení celního zákona.
Nejvyšší správní soud pak musí do jisté míry přisvědčit kasační námitce žalovaného,
podle níž byla uvedená část odůvodnění rozsudku městského soudu irelevantní. K tomuto závěru
však zdejší soud dospěl z jiných důvodů, než žalovaný. Podstatné je však především to, že tento
závěr nemůže vést ke zrušení rozsudku městského soudu, neboť, jak je již výše uvedeno, městský
soud (byť na základě částečně nepřesného zdůvodnění) přisvědčil žalobní námitce, že se žalovaný
nevypořádal s otázkou, zda platebním výměrem vydaným Celním úřadem Pomezí nad Ohří byl
celní dluh vyměřen právně existujícímu subjektu, a proto správně rozhodnutí žalovaného zrušil.
V kasační stížnosti žalovaný zpochybňoval samotné závěry městského soudu, a to přesto,
že je považoval za irelevantní. V této souvislosti žalovaný pouze zopakoval argumentaci,
kterou uvedl již ve svém rozhodnutí. Z výše uvedeného je však patrné, že tato argumentace není
pro posouzení podstaty dané věci rozhodující. Proto ani na základě tohoto důvodu nelze dospět
ke zrušení rozsudku městského soudu.
Pro úplnost však lze poznamenat, že městský soud se podstaty věci - otázky vyměření
celního dluhu deklarantovi - dotkl v té části odůvodnění, v níž celním orgánům vytýkal
nesrovnalosti v jejich rozhodnutích. V této souvislosti totiž městský soud zcela správně poukázal
na to, že platební výměr měl být vydán na jednoznačně určeného hlavního dlužníka - ČETRANS
Ústí nad Labem, a. s., nikoli na filiálku Děčín Malšovice. Proti tomuto závěru městského soudu
však žalovaný v kasační stížnosti nijak nebrojil.
V./b
Žalovaný nicméně v kasační stížnosti správně uvádí, že v řízení o povolení obnovy
podle §54 odst. 1 daňového řádu lze zkoumat pouze splnění podmínek pro povolení obnovy.
Správnímu orgánu, který o povolení obnovy rozhoduje, potažmo správnímu soudu při přezkumu
jeho rozhodnutí, tedy nepřísluší zabývat se nad rámec důvodů upravených v §54 odst. 1
daňového řádu tím, zda v původním rozhodnutí byla správně vyložena užitá hmotněprávní
norma, či zda tomuto rozhodnutí předcházelo řádně vedené řízení.
Nelze však přehlédnout, že ustanovení §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu stanoví
pro obnovu řízení celkem tři podmínky, a to, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
dále tyto skutečnosti a důkazy nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně
uplatněny již dříve v řízení, a konečně jde o takové skutečnosti a důkazy, které mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Je-li pak vznesena otázka, zda skutečně celní úřad ve vyměřovacím řízení vyměřil
platebním výměrem celní dluh právně existujícímu subjektu, jde sice o námitku týkající se přímo
postupu celních orgánů v řízení, v němž byl celní dluh vyměřen, nicméně z pozice žalobce coby
ručitele je třeba posuzovat, zda negativní odpověď na takovou otázku mohla mít podstatný vliv
na výrok rozhodnutí ve věci povinnosti žalobce splnit jako ručitel celní dluh platebního výměru.
K tomu Nejvyšší správní soud již v rozsudku sp. zn. 5 A 99/2001 uvedl, že závazek ručitele
hradit dlužné clo může …vzniknout až se závazkem dlužníka, nikoli sám o sobě, musí být postaveno najisto
kdo dlužníkem je, clo musí být řádným způsobem, tedy rozhodnutím s přesným označením povinné osoby,
vyměřeno dlužníku, pak při jeho neuhrazení přistupuje se svojí povinností úhrady dluhu ručitel… Není-li
spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh a ten není řádným rozhodnutím vyměřen, nemůže být
povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor ustanovení §260 celního zákona. Jinými slovy jednou
z podmínek vzniku povinnosti ručitele uhradit celní dluh za dlužníka je to, že tento celní dluh je
dlužníku - deklarantovi pravomocně vyměřen.
Na tomto místě pak Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 13. 5. 2008,
č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, v němž rozšířený senát zdejšího soudu v souladu s dřívější setrvalou
judikaturou Vrchního soudu v Praze dospěl k závěru, že takové rozhodnutí, kterým se ukládá
povinnost někomu, kdo nemá právní subjektivitu, kdo není způsobilým adresátem práv a povinností, je nicotné.
V citovaném rozsudku rozšířený senát rovněž podrobně vyložil, důsledky nicotnosti rozhodnutí,
a to včetně toho, že u takového rozhodnutí nepřichází v úvahu uplatnění zásady presumpce
platnosti a správnosti správních aktů; na tento rozsudek nyní zdejší soud v podrobnostech
odkazuje.
V./c
Konečně, pokud jde o kasační námitku žalovaného zpochybňující údajné nesrovnalosti
ve způsobu, jakým bylo v rozhodnutích celních orgánů označováno zboží, které bylo propuštěno
do režimu tranzitu, nebo skutečnosti, že v platebním výměru byl žalobce označen
za předkladatele celního prohlášení, musí Nejvyšší správní soud předně uvést, že městský soud
se těmito nesrovnalostmi zabýval zcela nad rámec žalobních námitek. Uvedené nesrovnalosti
by proto nemohly samy o sobě vést ke zrušení rozhodnutí žalovaného, a z napadeného rozsudku
je i zřejmé, že nevedly, protože hlavním důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného bylo právě to,
že městský soud shledal důvodnou skutečně uplatněnou žalobní námitku, jak je již uvedeno výše.
Městský soud se nicméně těmito nesrovnalostmi zabýval zjevně ve snaze o to, aby byly
odstraněny veškeré případné nedostatky v podkladech pro rozhodování žalovaného v dalším
řízení.
Nejvyšší správní soud tedy pro úplnost k námitkám žalovaného uvádí, že lze souhlasit
s tím, že odlišné slovní označení předmětného zboží uvedené v platebním výměru nemusí
představovat nesrovnalosti v tom, jaké zboží bylo propuštěno do tranzitního režimu.
V tomto ohledu je podstatné, že platební výměr jednoznačně označil celní prohlášení na základě
kterého bylo o propuštění zboží do příslušného režimu rozhodnuto. Pokud jde o identifikaci
předmětného zboží podle příslušné položky celního sazebníku, pak musí Nejvyšší správní soud
uvést, že položka celního sazebníku není z kopie celního prohlášení, jež je součástí předloženého
správního spisu, patrna. Dále, pokud je v platebním výměru uvedeno, že právě žalobce vystavil
předmětné celní prohlášení, pak není vyloučeno, že se skutečně jedná pouze o chybu v psaní.
Rovněž pokud jde o kasační námitku, jíž žalovaný brojí proti tomu, že městský soud
spatřoval vadu rozhodnutí žalovaného také v tom, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval
skutečností, že před uložením povinnosti k úhradě celního dluhu žalobci jako ručiteli nebylo
skončeno řízení o odvolání „firmy ČETRANS a. s. - divize Kamiony, Malšovice 94, Děčín“
proti výzvě k zaplacení celního dluhu v náhradní lhůtě, musí Nejvyšší správní soud poukázat
na to, že touto otázkou se městský soud zabýval rovněž nad rámec žalobních námitek.
V této souvislosti však Nejvyšší správní soud upozorňuje, že městský soud zjevně na neukončení
odvolacího řízení poukázal z důvodů, které souvisely se žalobní námitkou ohledně vyměření
celního dluhu; městský soud opakovaně ve svém rozsudku uvedl, že již v tomto řízení byla
vznesena pochybnost o účastenství ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. ve vyměřovacím řízení.
VI.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
žalovaného nedůvodnou, nezjistil ani žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), a proto tuto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení o své kasační stížnosti úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce pak náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepožadoval,
ze spisu ani není zřejmé, že by mu nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu