ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.86.2008:42
sp. zn. 1 Afs 86/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. B.,
zastoupeného JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Vinohradská 18, 120 00 Praha
2, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu , se sídlem Štěpánská 28, 110 00
Praha 1, o určení výsledné ceny nemovitosti v daňové exekuci, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 Ca 182/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 23. 11. 2005 pod č. j. 339846/05/010942/6369 rozhodl Finanční úřad pro Prahu 10
ve věci daňové exekuce, zahájené dnem 14. 3. 2002 vydáním exekučního příkazu na prodej
nemovitosti, o určení ceny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 854, k. ú. č. 02 Božkov
u Mnichovic, ve výši 9 200 000 Kč. Uvedl rovněž, že takto určená cena je zároveň výslednou
cenou ve smyslu §336a odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne
26. 4. 2006.
Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, odmítl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 20. 12. 2007: dospěl totiž k závěru, že žalovaný nerozhodoval o žalobcově
veřejném subjektivním právu. Jelikož napadené rozhodnutí nemá zn aky rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., je vyloučeno ze soudního přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce namítl, že rozhodnutím žalovaného
byla cena jeho majetku pro další řízení stanovena nespráv ným způsobem. Toto rozhodnutí
představuje zásah veřejné moci do jeho vlastnického práva jako jednoho ze základních
práv, neboť takto stanovená cena je určující pro nejnižší podání v dražbě,
která má správci daně přinést finanční prostředky. Nesprávně stanovená výsledná
cena přitom může vést k devalvování hodnoty nemovitostí o desítky procent a ke způsobení
škody na straně žalobce. Žalobce poukázal na ustanovení občanského zákoníku,
podle nějž si má každý počínat tak, aby ke škodám nedocházelo. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popsal průběh daňové exekuce a zdůraznil,
že ve znaleckém posudku, z nějž správce daně při stanovení ceny vycházel, byla uvedena
nejen cena nemovitostí zjištěná podle cenového předpisu, nýbrž též cena tržní. Žalovaný
je přesvědčen o tom, že správci daně nepřísluší přezkoumávat znalecký posudek po odborné
stránce. Pokud by správce daně měl pochybnosti o správném určení ceny, ustanovil
by nového znalce; k tomu však v této věci nebyl důvod. Určení výsledné ceny nemovitosti
pro účely dražby nemá za cíl zjištění tržní či obecné ceny nemovitosti (jak tomu bylo v dřívější
úpravě), ale je pouze podkladem pro stanovení nejnižšího podání (§336e odst. 1 o. s. ř.).
Výsledná cena určená správcem daně nemusí být totožná s cenou uvedenou ve znaleckém
posudku; to ale není projevem nesouhlasu správce daně se znaleckým posudkem, nýbrž to svědčí
o jeho snaze dosáhnout prodeje nemovitosti v daných podmínkách. Významnou změnou
oproti dřívější úpravě, která má napomoci snazšímu prodeji nemovitosti, je i to, že nejnižší
podání při dražbě se stanoví ve výši dvou třetin výsledné ceny nemovitosti. Zákonodárce
by k této změně jistě nepřistoupil, pokud by nejnižší podání významně ovlivnilo následnou
vydraženou cenu a povinný by tím byl poškozen. K poškození povinného by mohlo vést spíše
nadhodnocení ceny, neboť by tak mohlo dojít ke zmaření dražby a k růstu nákladů
na ni. Žalovaný se jinak ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze a navrhl, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podle §65 odst. 1 s. ř. s.
podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Pro žalobní legitimaci
tedy není podstatné, zda se daný úkon správního orgánu navenek jeví jako rozhodnutí –
tj. akt, který je zachycen na hmotném substrátu a jako rozhodnutí pojmenován –
nýbrž zda tento úkon žalobci zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva či povinnosti.
Rozhodnutí o určení ceny nemovitostí podle §336a o. s. ř., už itého ve spojení s §73 odst. 7
daňového řádu, tak ale navzdory žalobcovu přesvědčení nečiní.
Jak správně uvedl žalovaný, výsledná cena nemovitostí určená v rozhodnutí vydaném
podle §336a odst. 1 o. s. ř. není ničím definitivním; jde pouze o údaj, na jehož základě se stanoví
nejnižší podání, které mohou dražitelé po zahájení dražebního jednání učinit.
To, za jakou cenu bude nakonec nemovitost vydražena, není předurčeno rozhodnutím správce
daně: je jen na dražitelích, kolik ve svých podáních za draženou nemovitost nabídnou
(přičemž nemohou nabídnout méně než dvě třetiny výsledné ceny – srov. §336e odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce nemůže dojít žádné újmy na svém vlastnickém právu tím, že s právce
daně určil výslednou cenu (a z ní odvozené nejnižší podání) v částce nižší, než na jakou si žalobce
sám svou nemovitost cení. Pokud totiž i dražebníci budou sdílet žalobcův náhled na hodnotu
nemovitosti, jejich podání tomu budou odpovídat a nesetrva jí u částky určené správcem daně.
Není proto zřejmé, v čem žalobce spatřuje zásah veřejné moci do jeho vlastnického
práva. Správce daně svým rozhodnutím o určení výsledné ceny nemovitostí do žalobcova
vlastnického práva nijak nezasáhl v tom smyslu, že by ho založil, zrušil, změnil
jeho obsah nebo tento obsah závazně určil, jak to žádá §65 odst. 1 s. ř. s. Žalobcovo vlastnické
právo bylo dotčeno v prvé řadě platebním výměrem, jímž mu správce daně vyměřil
(případně dodatečně vyměřil) dlužnou daň, a poté exe kučním příkazem, který uložil žalobci
povinnost strpět prodej svých nemovitostí k uspokojení pohledávky správce daně. Samotný
průběh exekuce pak do žalobcova vlastnického práva (a ostatně ani do žádného
jiného základního či veřejného subjektivního práva) nezasahuje: jeho právní postavení se nemění
jednotlivými úkony v průběhu exekuce, jakými jsou právě rozhodnutí o určení výsledné
ceny nemovitosti podle §336a o. s. ř. nebo třeba rozhodnutí o nařízení dražebního jednání
(dražební vyhláška) podle §336b o. s. ř.
Žalobce tedy nemá pravdu, poukazuje -li na to, že určením příliš nízké ceny nemovitostí
v rozhodnutí správce daně může dojít k devalvaci hodnoty nemovitostí. Výsledná cena určená
v rozhodnutí, resp. nejnižší podání z ní odvozené, žádné takové účinky nemají a mít nemohou.
To, za jakou částku bude nemovitost vydražena (a kolik se tedy žalobci rozvrhem dostane
poté, co bude uspokojena pohledávka správce daně), určí až poptávka ze strany dražebníků.
Dovolává-li se žalobce zásady, podle níž má každý předcházet škodám, je třeba dodat,
že tato obecná zásada jednání subjektů práva se ve vztahu k orgánům veřejné moci projevuje
v modifikované podobě i v příslušných procesních předpisech (pro správce daně například
platí §2 odst. 2 daňového řádu, podle nějž může v daňovém řízení volit jen takové prostředky,
které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení).
Zdejší soud neshledává, že by se správce daně zpronevěřil své povinnosti používat v řízení
přiměřené prostředky: jak sám správce daně uvádí, v neprospěch žalobce by bylo spíše určení
výsledné ceny (a následně nejnižšího podání) v takové výši, že by o dražené nemovitosti
neměl zájem žádný z dražitelů a náklady na dražbu (které nese žalobce jako povinný)
by byly vynaloženy marně.
Pomocným kritériem pro posouzení, zda určitý úkon správního orgánu je rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., může být i skutečnost, zda je daný úkon konečným úkonem
správního orgánu vůči účastníkovi, nebo zda jde pouze o jeden z několika dílčích
kroků, které správní orgán musí učinit předtím, než dospěje ke konečnému rozhodnutí,
které lze přezkoumat před soudem. Není přitom sporu o to, že takovým rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. je rozhodnutí o příklepu (§336j o. s. ř.): tím se již záva zně stanoví
cena nemovitosti, resp. částka, kterou bude vydražitel povinen u hradit správci
daně, která bude použita k uspokojení jednotlivých pohledávek v rozhodnutí o rozvrhu
rozdělované podstaty (§337 a násl. o. s. ř.) a na jejíž výši závisí, zda bude p ovinnému vyplacen
zbytek rozdělované podstaty (§337c odst. 6 o. s. ř.), případně jakou částku bude tento zbytek
představovat. Předmětem řízení u Městského soudu v Praze však bylo rozhodnutí
jiné, nezasahující do žalobcových práv.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu