ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.92.2007:39
sp. zn. 1 Afs 92/2007 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce Ing. P. K., Ph.D.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem Slovákova 11, Brno, proti
žalovanému Finančnímu úřadu Brno IV, se sídlem Rybníček 2, Brno, o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 7. 2003, č. j. 123489/03/291933/4304, ze dne 3. 5. 2005, č. j.
50381/05/291933/4304, ze dne 2. 11. 2004, č. j. 165570/04/291933/4304, ze dne 31. 7. 2003,
č. j. 125641/03/291933/4304, ze dne 14. 6. 2004, č. j. 105655/04/291933/4304, ze dne 8. 2.
2005, č. j. 21764/05/291933/4304, ze dne 20. 7. 2005, č. j. 121182/05/291914/3224, ze dne
10. 8. 2004, č. j. 129482/04/291933/4304, ze dne 2. 9. 2004, č. j. 141574/04/291933/4304, ze
dne 7. 4. 2003, č. j. 73643/03/291933/4304, a ze dne 22. 7. 2003, č. j. 119814/03/291933/4304,
v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
28. 3. 2007, č. j. 30 Ca 49/2007 – 8, ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 50/2007 - 8, ze dne 15. 3. 2007,
č. j. 30 Ca 51/2007 - 8, ze dne 28. 3. 2007, č. j. 30 Ca 52/2007 - 8, ze dne 8. 3. 2007, č. j.
30 Ca 53/2007 - 8, ze dne 15. 3. 2007, č. j. 30 Ca 54/2007 - 8, ze dne 26. 4. 2007, č. j.
30 Ca 55/2007 - 11, ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 56/2007 - 8, ze dne 15. 3. 2007, č. j.
30 Ca 57/2007 - 8, ze dne 26. 4. 2007, č. j. 30 Ca 58/2007 - 8, a ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca
59/2007 - 8,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 92/2007, sp. zn. 1 Afs 93/2007,
sp. zn. 1 Afs 94/2007, sp. zn. 1 Afs 95/2007, sp. zn. 1 Afs 96/2007, sp. zn. 1 Afs 97/2007,
sp. zn. 1 Afs 98/2007, sp. zn. 1 Afs 99/2007, sp. z n. 1 Afs 100/2007, sp. zn. 1 Afs 101/2007,
sp. zn. 1 Afs 102/2007, se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 Afs 92/2007.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
V. Odměna advokáta Mgr. Jaroslava Marténka se u r č u je částkou 30 702 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
1 Afs 92/2007
Usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 30 Ca 49/2007 – 8, odmítl krajský soud žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 29. 7. 2003,
č. j. 123489/03/291933/4304, kterou jej žalovaný (dále také „správce daně“) vyzval k prokázání
skutečností dle §16 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobce byl konkrétně vyzván k předložení
a zapůjčení účetnictví, veškerých účetních a daňových dokladů a smlouvy o dílo ze dne 5. 1. 2001,
uzavřené se společností Yrka, spol. s. r. o.
1 Afs 93/2007
Usnesením ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 50/2007 - 8, odmítl krajský soud žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ rozhodnutí o předvolání ze dne
3. 5. 2005, č. j. 50381/05/291933/4304, kterým jej dle §29 odst. 1 daňového řádu žalovaný
vyzval, aby se ve stanovený den dostavil k projednání zprávy z kontroly daně z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2001.
1 Afs 94/2007
Usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 30 Ca 51/2007 - 8, odmítl krajský soud žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 165570/04/291933/4304, kterou jej žalovaný dle §16 odst. 2 daňového řádu vyzval
v návaznosti na jeho odpověď na předchozí výzvy vydané v rámci zahájené kontroly
daně z příjmu fyzických osob za rok 2001 k předložení veškerých důkazních prostředků týkajících
se obchodních případů vyplývajících ze smlouvy o dílo, k terou uzavřel dne 5. 1. 2001
se společností Yrka, spol. s r. o., v žalobcem určeném místě podnikání této společnosti.
1 Afs 95/2007
Usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 30 Ca 52/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 31. 7. 2003,
č. j. 125641/03/291933/4304, kterou ho žalovaný dle §31 odst. 9 a §16 odst. 4 daňového
řádu vyzval, aby v rámci zahájené daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2001
předložil důkazní prostředky, kterými prokáže uskutečnění činností dle smlouvy o dílo uzavřené
dne 5. 1. 2001 se společností Yrka, spol. s r. o., a vazbu takto prokázaných výdajů na příjmy
v tomto zdaňovacím období.
1 Afs 96/2007
Usnesením ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 53/2007-8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 14. 6. 2004,
č. j. 105655/04/291933/4304, kterou ho žalovaný dle §31 odst. 9 a §16 odst. 2 a 4 daňového
řádu opětovně vyzval, aby v rámci zahájené daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob
za rok 2001 předložil důkazní prostředky, kterými prokáže usk utečnění činností dle smlouvy
o dílo uzavřené dne 5. 1. 2001 se společností Yrka, spol. s r. o., a vazbu takto prokázaných výdajů
na příjmy v tomto zdaňovacím období.
1 Afs 97/2007
Usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 30 Ca 54/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výz vy ze dne 8. 2. 2005,
č. j. 21764/05/291933/4304, kterou ho žalovaný dle §16 odst. 2 daňového řádu vyzval
s ohledem na jeho dřívější vyjádření, aby v rámci zahájené daňové kontroly daně z příjmů
fyzických osob za rok 2001 ve stanoveném termínu v žalobcem navrženém místě
(sídle společnosti Yrka, spol. s r. o.) předložil veškeré důkazní prostředky týkající se obchodních
případů uskutečněných na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5 . 1. 2001 se společnostní
Yrka, spol. s r. o.
1 Afs 98/2007
Usnesením ze dne 26. 4. 2007, č. j. 30 Ca 55/2007 - 11, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ dodatečného platebního výměru
ze dne 20. 7. 2005, č. j. 121182/291914/3224, jímž mu žalovaný dodatečně vyměřil daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 2 458 013 Kč a neuznal v daňovém
přiznání uplatněnou ztrátu ve výši 4881 Kč.
1 Afs 99/2007
Usnesením ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 56/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 10. 8. 2004,
č. j. 129482/04/291933/4304, kterou ho žalovaný na základě §16 odst. 2 daňového řádu vyzval
s ohledem na jeho dřívější vyjádření, aby v rámci zahájené daňové kontroly daně z příjmů
fyzických osob za rok 2001 ve stanoveném termínu v žalobcem navrženém místě
(sídle společnosti Yrka, spol. s r. o.) předložil veškeré důkazní prostředky týkající se obchodních
případů uskutečněných na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 1. 2001 se společnostní
Yrka, spol. s r. o.
1 Afs 100/2007
Usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 30 Ca 57/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 2. 9. 2004,
č. j. 141574/04/291933/4304, kterou ho žalovaný na základě §16 odst. 2 daňového řádu vyzval
s ohledem na jeho dřívější vyjádření, aby v rámci zahájené daňové kontroly daně z příjmů
fyzických osob za rok 2001 ve stanoveném termínu v žalobcem navrženém místě
(sídle společnosti Yrka, spol. s r. o.) předložil veškeré důkazní prostředky týkající se obc hodních
případů uskutečněných na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5 . 1. 2001 se společnostní
Yrka, spol. s r. o.
1 Afs 101/2007
Usnesením ze dne 26. 4. 2007, č. j. 30 Ca 58/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 7. 4. 2003,
č. j. 73643/03/291933/4304, kterou žalovaný na základě §16 d aňového řádu žalobci sdělil,
že dne 5. 5. 2003 u něj zahájí kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2001, vyzval jej, aby se uved eného dne dostavil a za účelem provedení kontroly předložil
požadované doklady [živnostenské listy, peněžní deník ( účetní deník), knihu DHM,
knihu DDHM, prvotní doklady (příjmové a výdajové pokladní doklady, faktury, výpisy z banky),
knihy pohledávek a závazků, nájemní, leasingové a ostatní smlouvy].
1 Afs 102/2007
Usnesením ze dne 8. 3. 2007, č. j. 30 Ca 59/2007 - 8, krajský soud odmítl žalobu,
jíž se žalobce domáhal vyslovení „absolutní neplatnosti“ výzvy ze dne 22. 7. 2003,
č. j. 119814/03/291933/4304, kterou žalovaný na základě §31 odst. 9 daňového řádu žalobce
vyzval, aby v rámci zahájené kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2001 předložil smlouvu o dílo uzavřenou dne 5. 1. 2001 se společností Yrka, spol. s r. o.,
a prokázal uskutečnění obchodního případu a naplnění této smlouvy.
II.
Ve shora uvedených věcech žalobce podal samostat né žaloby a krajský soud
o nich rozhodl samostatnými usneseními.
Žaloby, jimiž se žalobce domáhal vyslovení absolutní neplatnosti shora uvede ných výzev
a výše označeného rozhodnutí o předvolání, krajský soud odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., když je shledal nepřípustnými dle §68 písm. e) s. ř. s. Ze soudního přezkumu jsou dle §70
písm. a) s. ř. s. vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. V uvedených
případech žalobce napadl takové úkony správního orgánu, které sice mají formální znaky
rozhodnutí, avšak nezakládají, nemění, neruší ani závazně neur čují jeho práva a povinnosti
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud poukázal na to, že shora označenými výzvami byl žalobce pouze vyzván
k plnění povinnosti spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně,
což mu ostatně ukládá i §2 odst. 9 daňového řádu. V této souvislosti odkázal krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 10/2006 - 45,
publikovaný pod č. 1047/2007 Sb. NSS, v němž zdejší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti
správní žaloby proti výzvě správce daně vydané podle §31 odst. 9 daňového řádu v rámci
vyhledávací činnosti (§36 daňového řádu).
Rozhodnutí o předvolání je pak podle krajského soudu pouze úkonem správce daně
umožňujícím postup dle §16 odst. 4 písm. f) a odst. 8 daňového řádu, tedy vyjádření daňového
subjektu k výsledku daňové kontroly, ke způsobu jeho zjištění, případné podání návrhu
na jeho doplnění, a podepsání a převzetí zprávy daňovým subjektem. Krajský soud sice připustil,
že za nedostavení se bez omluvy může správce daně opakovaně uložit pořádkovou pokutu,
poukázal však na to, že proti jejímu uložení se může daňový subjekt bránit žalobou ve správním
soudnictví.
Krajský soud v některých usneseních obiter dictum s odkazem na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, konstatoval, že žalobcem namítané formální nedostatky
výzev žalovaného nedosahovaly takové intenzity, aby bylo na místě učinit závěr
o jejich nicotnosti.
III.
Žalobu proti dodatečnému platebnímu výměru krajský sou d odmítl dle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou. Z obsahu soudního spisu vedeného v jiné věci
(sp. zn. 29 Ca 227/2006) krajský soud zjistil, že dodatečný platební výměr byl žalobci doručen
dne 11. 8. 2005. Žalobce však svou nyní projednávanou žalobu podal až dne 28. 2. 2007,
a tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 s. ř. s.
IV.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce včas podanými kasačními stížnostmi.
V kasačních stížnostech, jimiž se domáhal zrušení usnesen í o odmítnutí žalob
proti shora uvedeným výzvám a výše označenému rozhodnutí o předvolání, shodně namítl,
že napadené akty jsou rozhodnutími a jako taková musejí mít zákonem stanovené náležitosti;
nemají-li tyto náležitosti, pak se jedná o paakty. Své žaloby nikdy nesměřoval k přezkoumání
správnosti výzev, resp. rozhodnutí o předvolání žalovaného, ale k osvědčení jejich nicotnosti.
Dále uvedl, že krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 A 76/2001 - 96, zcela vylučuje závěr krajského soudu o jeho nepříslušnosti k přezkumu
předmětných výzev, resp. rozhodnutí o předvolání, když se v něm konstatuje, že správní soudy
jsou vždy povinny zkoumat nicotnost rozhodnutí, a to i bez návrhu. Žalobce rovněž obsáhle
a s četnými odkazy na judikaturu správních soudů a Ústavního soudu dovodil nicotnost výzev
a rozhodnutí o předvolání. Ve svých následných podáních, pak žalobce požádal o ustanovení
advokáta zástupcem pro řízení o kasačních stížnostech.
V.
V kasační stížnosti, jíž brojil proti usnesení o odmítnutí žaloby proti dodatečnému
platebnímu výměru, žalobce namítl, že svou žalobu nikdy nesměřoval k přezkoumání správnosti
rozhodnutí, jak uvedl ve svém usnesení krajský soud, ale k osvědčení jeho nicotnosti. Ustanovení
§72 s. ř. s. tak nebylo v daném případě dle žalobce aplikovatelné, neboť řízení o vyslovení
nicotnosti je soud povinen zahájit i bez návrhu, přičemž doruč ení nicotného rozhodnutí
nemůže mít jakékoli právní následky.
VI.
Po té, co žalobce podal kasační stížnosti proti všem shora uvedeným usnesením, krajský
soud usnesením ze dne 26. 6. 2007, č. j. 30 Ca 49/2007 - 16, spojil všechny věci ke společnému
projednání pod sp. zn. 30 Ca 49/2007. Tímtéž usnesením krajský soud přiznal žalobci
osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta Mgr. Jaroslava Marténka zástupcem
pro řízení o kasačních stížnostech. K výzvě krajského soudu advokát doplnil chybějící náležitosti
kasačních stížností, konkrétně upřesnil návrhy výroků rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Žalovaný navrhl, aby kasační stížnosti žalobce byly zamítnuty.
VII.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě považuje za vhodné vyjasnit důsledky postupu
krajského soudu, který dle §39 odst. 1 s. ř. s. spojil ke společnému projednání všech shora
uvedených jedenáct věcí, to však až po té, co žalobce podal v těchto věcech kasační stížnosti.
Z ustanovení §39 s. ř. s. vyplývá, že věci, tedy řízení o samostatných návrzích, lze spojit
za účelem společného projednání. Spojení věcí tak přichází v úvahu před projednáním samostatných
návrhů, resp. před tím, než o nich soud rozhodne (to zahrnuje i spojení věcí samostatným
výrokem rozhodnutí, jehož dalšími výroky soud rozhoduje o návrzích samotných).
Jestliže tedy měl krajský soud za to, že byly splněny podmínky dle §39 odst. 1 s. ř. s.
pro spojení všech shora uvedených věcí ke společnému projednání, měl o sp ojení rozhodnout
před tím, než rozhodl o jednotlivých žalobách samostatnými usneseními, resp. výrok o spojení
věcí mohl být obsažen v usnesení, jehož dalšími výroky by krajský soud rozhodl o odmítnutí
těchto žalob.
Ve fázi řízení po podání kasační stížnosti je vša k krajský soud oprávněn
pouze k těm úkonům, které je třeba učinit před předložením kasačních stížností k rozhodnutí
Nejvyššímu správnímu soudu, tedy před tím, než Nejvyšší správní soud může tyto kasační
stížnosti začít projednávat. Jde především o úkony podle §108 s. ř. s., rozhodování o žádostech
o osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. a o žádostech o ustanovení zástupce
dle §35 odst. 8 s. ř. s. K projednání kasačních stížností (včetně případných návrhů na přiznaní
odkladného účinku) a k rozhodování o nich je pak příslušný výlučně Nejvyšší správní soud;
jedinou výjimku v tomto směru představuje zastavení řízení o kasační stížnosti v případě,
kdy stěžovatel vezme kasační stížnost zpět ještě před tím, než je předložena Nejvyššímu
správnímu soudu (srov. §108 odst. 2 s. ř. s.). Proto k rozhodování o spojení věcí za účelem
společného projednání kasačních stížností dle §39 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. je oprávněn
pouze Nejvyšší správní soud.
Výše uvedené usnesení krajského soudu o spojení vě cí tedy mohlo mít účinky
pouze, pokud krajský soud prováděl úkony, k nimž byl v dané fázi řízení oprávněn, (rozhodování
o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, postup
při odstraňování vad kasačních stížností a zas lání kasační stížnosti k vyjádření žalovanému).
Nejvyšší správní soud však nebyl, pokud jde o projednání kasačních stížností, tímto usnesením
krajského soudu nijak vázán. Otázkou, zda jsou splněny podmínky společného projednání
kasačních stížností dle §39 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., se pak Nejvyšší správní soud zabýval
bez ohledu na předcházející postup krajského soudu.
Jiná by byla situace, kdy by krajský soud spojil výše uvedené věci ke společnému
projednání, jak předpokládá soudní řád správní, před tím, než o nich sám rozhodl. V takovém
případě by Nejvyšší správní soud byl rozhodnutím o spojení vázán, kasační stížnost proti všem
napadeným výrokům krajského soudu by projednával společně; pouze za předpokladu,
že by dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro spojení věcí ke společnému proje dnání,
by mohl rozhodnout o vyloučení jednotlivých věcí k samostatnému projednání dle §39 odst. 2
ve spojení s §120 s. ř. s.
S ohledem na existující souvislost mezi žalobcem napadenými úkony správce
daně, která je v nyní souzených věcech dána tím, že v šechny tyto úkony učinil žalovaný
v souvislosti se zahájením a v průběhu daňové kontroly u žalobce týkající se daně z příjmů
fyzických osob za rok 2001, resp. na základě výsledku této daňové kontroly, Nejvyšší správní
soud shledal, že jsou splněny podmínky pro spojení všech 11 věcí ke společnému projednání
dle §39 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o tom výrokem č. I. tohoto rozsudku.
VIII.
Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení krajského soudu vázán důvody uvedenými
v kasačních stížnostech (§109 odst. 3 s. ř. s.). Na přezkum nemělo vliv, že žalobce,
resp. jemu ustanovený advokát, ve svých podáních výslovně nepodřadili kasační námitky
žádnému ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
V případě odmítnutí žaloby krajským soudem přichází v úvahu pouze kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (k tomu srovnej rozhodnutí N ejvyššího správního soudu
např. ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49, publikovaný pod č. 427/04 Sb. NSS,
nebo ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikované pod č. 625/05 Sb. NSS).
V takových případech se Nejvyšší správní soud může v řízení o kasační stížnosti zabývat
pouze těmi kasačními důvody, které se vztahují k odmítnutí žaloby, nikoliv námitkami vtahujícími
se k tomu, jak měla být věc rozhodnuta, pokud by byla žaloba věcně projednatelná.
Žalobce ve své kasační stížnosti dovozuje přípustnost žalob, jimiž se domáh al vyslovení
absolutní neplatnosti výzev a rozhodnutí o předvolání, z toho, že se nedomáhal přezkumu
těchto rozhodnutí, ale toliko osvědčení jejich nicotnosti, přičemž k takovému postupu je správní
soud vždy oprávněn, resp. povinen.
Podle §76 odst. 2 s. ř. s. soud vysloví rozsudkem nicotnost i bez návrhu, zjistí-li, že rozhodnutí
trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí,
soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních
částí rozhodnutí.
Soudní řád správní nestanoví žádný zvláštní postup správních soudů ve věcech
prohlašování či osvědčování správních rozhodnutí za nicotná, resp. nevymezuje rozhodování
o určení či osvědčení nicotnosti rozhodnutí jako samostatný typ řízení před správními soudy.
I z hlediska systematiky je citované ustanovení zařazeno v části třetí, hlavě II., soudního
řádu správního, tedy v rámci té části zákona, jež upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, resp. slovy žalobce řízení o „žalobě k přezkoumání správnosti rozhodnutí“.
K vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu rozsudkem, tedy může správní soud
přistoupit pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Je samozřejmě možné,
aby se žalobce svou žalobou proti rozhodnutí domáhal pouze vyslovení jeho nicotnosti,
nikoli jeho zrušení; i v takovém případě však musí být splněny podmínky řízení, jež soudní
řád správní stanoví pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Mimo jiné jde i o podmínku spočívající v tom, že úkon správního orgánu, jehož nicotnost
má být soudem vyslovena, je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Pro úplnost soud
poznamenává, že jednou z podmínek přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu,
jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí dle §68 písm. c) s. ř. s. je, že se žalobce
domáhal vyslovení nicotnosti již v řízení před správním orgánem (k naplnění této podmínky
v daňovém řízení srov. rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 Afs 22/2007 - 86, dostupný
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53,
publikovaném pod č. 619/2005 Sb. NSS , dospěl k závěru, že možnost vyslovení nicotnosti právního
aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující, je sama způsobilá
soudní přezkum vůbec vyvolat. Jinými slovy řečeno, zjistí- li soud, že žaloba není přípustná pro některý z důvodů,
s nimiž soudní řád správní nepřípustnost spojuje, odmítne ji usnesením podle §46 odst. 1 písm. d)
jako nezpůsobilou soudní přezkum vůbec vyvolat. Až po ověření předpokladu p řípustnosti žaloby
se může soud zabývat právní kvalitou rozhodnutí samotného, tudíž zjišťovat a hodnotit i okolnosti svědčíc í
pro nicotnost či proti ní. Otázka přípustnosti žaloby spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení,
které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí samotného. Na tom nic nemění skutečnost, že vyslovit
nicotnost rozhodnutí pro jeho vady musí soud ex offo, aniž by musel nařizovat jednání (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Závěry zdejšího soudu uvedené v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96,
na nějž žalobce v kasačních stížnostech poukazuje, tedy nelze interpretovat tak, že podmínky
řízení jsou pro vyslovení nicotnosti splněny za jakýchkoli okoln ostí (tedy „vždy“),
ale tak, že správní soud si v případě, kdy jsou dány podmínky pro řízení o žalobě
proti rozhodnutí, jako předběžnou otázku z moci úřední, i bez žalobního návrhu či námitky
(tedy „vždy“) vyhodnotí, zda přezkoumávané rozhodnutí netrpí takovými vadami,
které by způsobovaly jeho nicotnost; neshledá-li takové vady, nevydává
o tom samostatné rozhodnutí a v případě, že není nicotnost v žalobě vůbec namítána,
ani není třeba, aby tento svůj závěr vyslovil v odůvodnění rozhodnutí.
Povinnost zabývat se jako předběžnou otázkou z moci úřední a tedy bez návrhu („vždy“)
nicotností přezkoumávaného rozhodnutí je pak dána i v řízení o kasační stížnosti; tato povinnost
je i výslovně vyjádřena v §109 odst. 3 s. ř. s. Z výše uvedeného však nepochybně vyplývá,
že ani Nejvyšší správní soud se nemůže otázkou nicotnosti rozhodnutí zabývat, pokud nebyly
splněny podmínky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu před krajským soudem.
Jestliže tedy může soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu jen za procesního
předpokladu, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu sama není nepřípustná,
bylo by na místě zabývat se v řízení o kasačních stížnostech žalobce právě důvody,
pro které krajský soud žaloby odmítl, tedy otázkou, zda jsou předmětné výzvy a rozhodnutí
o předvolání rozhodnutími ve smyslu §65 odst. s. ř. s.
Žalobce však ve svých kasačních stížnostech nijak nepolemizuje se závěry krajského
soudu o tom, že předmětné výzvy, resp. rozhodnutí o předvolání nejsou úkony,
kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti (§65 s. ř. s.).
Svou tezi, že jde o rozhodnutí, zakládá žalobce pouze na tvrzené absenci formálních náležitostí,
jež by taková rozhodnutí měla dle zákona mít. Jak však již krajský soud uvedl, pro posouzení
povahy úkonu správního orgánu není podstatné, zda má, či má mít, formální znaky rozhodnutí,
ale to, zda jím mohou být zasažena veřejná subjektivní práva žalobce.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že s výhradou výše uvedeného, žalobce
podal své žaloby zcela zjevně po uplynutí lhůty stanovené v §72 o dst. 1 s. ř. s.
Nicméně, jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 - 100,
důvod odmítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. má přednost před důvodem odmítnutí pro její opožděnost podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Tento závěr lze obdobně vztáhnout i na případy, kde je dána nepřípustnost dle §68
písm. e) ve spojení s §70 s. ř. s.
IX.
Pokud jde o kasační stížnost, jíž žalobce napadl usnesení krajského soudu o odmítnutí
žaloby o vyslovení absolutní neplatnosti dodatečného platebního výměru, je třeba vyjít
z toho, co bylo již výše uvedeno ohledně kasačních stížností proti usnesením,
jimiž byly odmítnuty žaloby proti výzvám a rozhodnutí o předvolání. Soudní řád správní
nevymezuje rozhodování o určení či osvědčení nicotnosti r ozhodnutí správního orgánu
jako samostatný typ řízení před správními soudy; k vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního
orgánu rozsudkem tedy může správní soud přistoupit pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, a tedy za předpokladu, že jsou dány podmínky pro řízení o žalobě
proti rozhodnutí.
Jednou z podmínek řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je i požadavek,
aby taková žaloba nebyla podána předčasně nebo opožděně [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Lhůtu
pro podání žaloby proti rozhodnutí pak stanoví §72 odst. 1 s. ř. s., přičemž aplikaci
tohoto ustanovení v daném případě nelze s ohledem na výše uvedené vyloučit.
Nelze ani přisvědčit již poněkud absurdnímu tvrzení o tom, že správní soudy jsou povinny zahájit
řízení o vyslovení nicotnosti rozhodnutí i bez návrhu; řízení před správními soudy
jsou, pokud jde o zahájení řízení, zcela ovládána zásadou dispoziční. Podle §5 s. ř. s. nestanoví-li
tento nebo zvláštní zákona jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání
řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon; část třetí, hlava II., soudního řádu správního,
jež upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žádnou odchylku od zásady
dispoziční (a to ani pro případy žalob, jejichž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozho dnutí)
nestanoví.
S výhradou již uvedeného Nejvyšší správní soud musí dále konstatovat, že v případě
žaloby proti dodatečnému platebnímu výměru bylo na místě, aby krajský soud tuto žalobu odmítl
z jiného důvodu, než je opožděnost dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud si vyžádal k nahlédnutí spis krajského soudu vedený
ve věci sp. zn. 29 Ca 227/2006, z něhož krajský soud pro účely řízení o žalobě
proti dodatečnému platebnímu výměru zjišťoval datum jeho doručení žalobci. Nejvyšší správní
soud tak ověřil, že pod uvedenou spisovou značkou krajský soud vede řízení o žalobě podané
k poštovní přepravě dne 17. 8. 2006, jíž žalobce napadl rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně ze dne 5. 6. 2006, č. j. 7385/06/FŘ 110-0107. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství
jako odvolací orgán zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru,
jehož vyslovení nicotnosti se žalobce domáhal v nyní souzené věci, kdy však svou žalobu
podal až dne 28. 2. 2007.
Zahájením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně je založena
překážka litispendence, a to i pro případ následné žaloby žalobce směřující výhradně
proti rozhodnutí orgánu prvého stupně. Proto bylo primárně na místě odmítnout žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť jde o případ, kdy o téže věci již řízení u soudu probíhá .
Obecně platí, že totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků.
Pokud jde o totožnost předmětu řízení, Nejvyšší spr ávní soud připomíná,
že pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou rozhodnutí obou stupňů správních
orgánů vnímána jako jeden celek (srov. usnesení V rchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993,
sp. zn. 6 A 68/93, publikované v časopise Správní právo č. 17). To znamená, že ač správní soudy
přezkoumávají a případně ruší především rozhodnutí správního orgánu druhého stupně
[srov. §5 a §65 a §68 písm. a) s. ř. s.], při posuzování zákonnosti tohoto rozhodnutí přihlížejí
i k předchozímu správnímu řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a jako předběžnou otázku správní soudy zkoumají i případnou nicotnost rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně. Jestliže tedy přezkum rozhodnutí sp rávního orgánu prvého stupně
je součástí předmětu řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu druhého stupně, lze uzavřít,
že podmínka totožnosti předmětu řízení v případě žaloby proti dodatečnému platebnímu výměru
byla splněna.
K podmínce totožnosti účastníků je pak třeba v prvé řadě uvést, že v řízení o žalobě
proti dodatečnému platebnímu výměru byl pasivně legitimovaným účastníkem správní orgán
prvého stupně (finanční úřad); žalobce svou žalobu směřoval výhradně proti dodatečnému
platebnímu výměru, ani náznakem nebrojil proti postupu odvolacího orgánu a jeho rozhodnutí,
neboť se domáhal pouze vyslovení nicotnosti dodatečného platebního výměru (srov. usnesení
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2004 - 56, publikované
pod č. 437/2005 Sb. NSS). Naproti tomu v řízení zahájeném před krajsk ým soudem o žalobě
podané v roce 2006 je pasivně legitimovaným pouze správní orgán druhého stupně, finanční
ředitelství (srov. §69 s. ř. s.). Nicméně s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k rozsahu
soudního přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví je zřejmé, že účastenství správního
orgánu prvého stupně je v řízení o žalobě proti rozhodnutí (správního orgánu druhého stupně)
v podstatě konzumováno účastenstvím správního orgánu druhého stupně, a proto nelze,
než i podmínku totožnosti účastníků považovat za splněnou.
X.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační námitky žalobce
nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí zdejší soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.) a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému správnímu orgánu náklady řízení nevznikly.
Odměna a hotové výdaje ustanoveného advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.) byly stanoveny
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za dva úkony právní služby
spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí přípravy zastoupení dne 3. 9. 2007,
další poradě s klientem přesahující jednu hodinu dne 24. 9. 2007, a náhrady hotových
výdajů v 11 věcech, které byly projednány společně, tedy ve výši 2x (1x 2100 Kč + 10 x 1050 Kč)
a 2x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a c), §12 odst. 3, §13 odst. 3 citované
vyhlášky], celkem 25 800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady řízení o částku 4902 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 30 702 Kč.
Nejvyšší správní soud nepřiznal ustanovenému advokátu odměnu a náhradu hotových
výdajů, pokud jde o doplnění náležitostí kasační stížnosti ze dne 24. 9. 2007; pouhé zestručnění
návrhů výroků uvedených žalobcem v kasačních stížnostech do návrhu na zrušení usnesení
krajského soudu a přiznání náhrady nákladů řízení nelze považovat za samostatný úkon - písemné
podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky], a to zvláště pokud se vypracování
tohoto doplnění časově překrývá s poradou s klientem, za niž byla odměna přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu