ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.44.2008:116
sp. zn. 1 As 44/2008 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Občané brněnské
aglomerace proti dálničním průtahům svým městem, občanské sdružení , se sídlem
Rozdrojovice 321, Rozdrojovice, zastoupen JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem
Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1,
zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Nám. 14. října 3, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí ministra financí ze dne 18. 9. 2006, č. j. 10/87 666/2006-RK, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007,
č. j. 8 Ca 347/2006 - 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 8 Ca 347/2006 - 57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Shora označeným rozhodnutím ministr financí zamítl rozklad žalobce
proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) o odmítnutí žádosti
o poskytnutí informací ze dne 17. 8. 2006, č. j. 10/82 241/2006/2979IK-201.
Žalobce dne 8. 8. 2006 podal žalovanému elektronicky žádost o poskytnutí informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „informační zákon“). Požadoval poskytnutí veškeré korespondence (přijaté
i odeslané, písemné, elektronické i faxové) mezi žalovaným ministerstvem a Ministerstvem
dopravy, Evropskou investiční bankou (dále jen EIB), Ředitelstvím silnic a dálnic (dále jen ŘSD)
a Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou (dále jen ČZRB) ve věci návrhu zákona o přijetí
úvěru od EIB na výstavbu dálnice D1, a to za období od 1. 2. 2006 do plné odpovědi na žádost.
Žalovaný žádost o informace prvostupňovým rozhodnutím odmítl s poukazem na §2
odst. 4 ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) informačního zákona. Uvedl, že požadovaná informace
vzniká v rámci materiálu, který byl dosud pouze v pracovní verzi, byl neustále měněn
a upravován, a v dané době nebyly splněny předpoklady pro jeho předložení na jednání vlády
k rozhodnutí. Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na budoucí rozhodnutí
a vytváření nových informací.
Uvedené důvody pro odmítnutí žádosti potvrdil ministr financí v rozhodnutí o rozkladu
žalobce a doplnil, že veškerá korespondence a dokumenty týkající se předmětné věci jsou spojeny
s přípravou nových informací a budoucího rozhodnutí (jsou „podkladovou dokumentací“,
na jejímž základě se materiál zpracovává) a proto není povinností žalovaného tyto informace
poskytnout. Konečné rozhodnutí [ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) informačního zákona] bude
přijato až ve fázi projednávání materiálu „Návrh zákona o přijetí úvěru od Evropské investiční
banky na financování výstavby dálnice D1, mezinárodních a dopravně významných silničních
tahů a na opravy silnic první třídy a dálnic“ na schůzi vlády. Ministr odmítl názor žalobce,
že výjimka zakotvená v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) informačního zákona se vztahuje pouze
na rozhodování podle „specifických zákonů“.
II.
Proti rozhodnutí ministra financí žalobce brojil žalobou podle §65 s. ř. s. Domáhal se,
aby městský soud rozhodnutí minstra financí zrušil, žalovanému věc vrátil a nařídil mu dle §16
odst. 4 věty druhé informačního zákona, aby požadované informace poskytl. Městský soud
v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud opakovaně uvedl, jakých informací se žalobce
svou žádostí domáhal a která ustanovení informačního zákona žalovaný v dané věci aplikoval.
Konstatoval, že žádost žalobce byla natolik nekonkrétní, že žalovaný nemohl spolehlivě zvážit,
zda požadovaná informace nemůže být eventuelně alespoň částečně poskytnuta. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73, pak městský
soud posoudil důvody pro odepření informací, které žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí,
jako opodstatněné.
III.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci zpět městské mu soudu k dalšímu řízení.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel označil jednak nesprávné posouzení právní otá zky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nesprávné posouzení právní otázky spatřoval stěžovatel v tom, že pro omezení
poskytnutí informací podle §11 odst. 1 písm. a) informačního zákona nebyly vůbec splněny
podmínky. Požadované informace je dle názoru stěžovatele třeba považovat za oficiální výstup
správního orgánu, kterým se povinný subjekt obrátil na další veřejné instituce či soukromé
subjekty s různými dotazy a návrhy, nikoli za nové informace ve smyslu citovaného ustanovení
informačního zákona. Dále stěžovatel zpochybňuje, že předmětné ustanovení lze aplikovat
v případě, kdy údajné rozhodnutí má vydat jiný povinný subjekt , než ten, který je o poskytnutí
informace žádán. Pod pojmem „rozhodnutí“ pak nelze rozumět jakékoli rozhodnutí
(např. politické - usnesení vlády), ale především správní rozhodnutí; extenzívní výklad uvedeného
pojmu není podložen žádným rozumným důvodem a příčí se čl. 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práva a svobod (dále také jen „Listina“).
Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem městského soudu, že jeho žádost o poskytnutí
informací byla nekonkrétní. Žádost musela být žalovanému srozumitelná, protože po jejím
podání nepostupoval podle §14 odst. 5 písm. a), b), c) informačního zákona.
Pokud i přes uvedené argumenty městský soud d ospěl k závěru, že podmínky
pro omezení práva na přístup k informacím splněny byly, měl se podle stěžovatele zabýva t
i posouzením, zda aplikací tohoto omezení byla šetřena podstat a a smysl práva na informace
ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Omezení poskytnutí informací podle §11 odst. 1 informačního
zákona je pouze fakultativní, nikoli obligatorní. Přitom je třeba vyc házet z principu otevřenosti
veřejné správy. V této souvislosti stěžovatel citoval i z instrukce Ministerstva spravedlnosti
k postupu podle informačního zákona.
Podle stěžovatele pak městský soud odůvodnil napadený rozsudek shodnými argumenty,
které použil žalovaný ve svém vyjádření a zkoumal primárně důvo dy pro odepření informací,
aniž by se zabýval argumentací stěžovatele. S ní se městský sou d nevypořádal a odůvodnění
jeho rozsudku vykazuje závažné vady, které mají vliv na zákonnost výroku samého.
IV.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem městského
soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel
totiž neuvedl žádné nové skutečnosti, které by svědčily tomu, že názor ža lovaného a městského
soudu byl nesprávný.
Podle žalovaného §11 odst. 1 informačního zákona nezakládá automaticky povinnost
požadované informace poskytnout. K postupu podle citovaného ustanovení proto žalovaný
přistoupil až po posouzení obsahu požadovaných dokumentů a veden snahou vyjít žalobci vstříc.
Stěžovatelem požadované informace však nebyly oficiálním výstupem žalovaného,
protože předmětná korespondence byla vytvářena jako podklady v rámci přípravy rozhodnutí
vlády, nikoli jako samostatné výstupy. Žalovaný dále poukázal na to, že připravovaný materiál
bude schvalovat i on sám jako povinný subjekt, a to formou podpisu tohoto materiálu. Pojem
„rozhodnutí“ je pak třeba chápat v širším významu jako jakékoli konečné řešení otázky,
k níž se podkladové informace vztahují. Výstupem procesu rozhodování o předmětném materiálu
je pak rozhodnutí vlády ve formě usnesení vlády.
Pokud jde o konkrétnost žádosti stěžovatele, žalovaný uvedl, že na jeho rozhodnutí by nic
nezměnilo vyžádání si další konkretizace požadovaných informací. Nebyl proto důvod,
aby postupoval podle §14 odst. 5 písm. a), b), c) informačního zákona, jak namítl stěžovatel.
Ohledně otázky, zda byla šetřena podstata a smysl práva na přístup k informacím,
žalovaný konstatoval, že v okamžiku, kdy by byla příprava materiálu ukončena přijetím usnesení
vlády, došlo by k odpadnutí důvodů pro odepření informací a žalovaný by postupoval v souladu
se zákonem. Odkaz stěžovatele na instrukci ministerstva sprav edlnosti žalovaný odmítl,
neboť tato se na jeho působnost nevztahuje. Právo na přístup k informacím zakotvené v čl. 17
Listiny nelze vnímat jako zcela neomezené, podmínky pro jeho realizaci stanoví informační
zákon. Podstatné tedy podle žalovaného je, že poskytnutí požadovaných informací mohlo být
omezeno (informační zákon takový postup předpokládal) a jestliže se jednalo o nové informace
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) informačního zákona, pak tyto informace nebylo možné
poskytnout.
V.
Při přezkumu kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu je Nejvyšší
správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti a v ní uplatněnými důvody (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.). Zároveň však zkoumá, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Napadený rozsudek městského
soudu je nepřezkoumatelný; nepřezkoumatelnost spočívá v prvé řadě v tom, že postup
městského soudu byl zatížen takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. Dále, odůvodnění rozsudku městského soudu nelze považovat
za dostatečné. K nepřezkoumatelnosti je zdejší soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.). Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu nicméně namít al i sám
stěžovatel v kasační stížnosti.
V./a
Za takovou vadu postupu městského soudu, která mohla mít ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, je třeba považovat skutečnost,
že městský soud rozhodoval na základě nedostatečného spisového materiálu poskytnutého
žalovaným.
Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73,
z něhož ostatně městský soud v napadeném rozsudku vycházel (a který byl zjevně znám
i žalovanému, neboť shodou okolností byl žalovaný správním orgánem i v uvedené věci),
pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je možnost soudu seznámit se s dokumenty,
na nichž je rozhodnutí založeno, naprosto zásadní. V citovaném rozhodnutí žalovaný správní orgán
odepřel poskytnutí informací nikoli z procesních důvodů, ale na základě v informačním zákoně
zakotveného hmotněprávního omezení práva na přístup k informacím. Žalovaný
tedy při vydávání svého rozhodnutí musel nutně vycházet (a dle svého tvrzení i vycházel)
z obsahu požadovaných dokumentů - korespondence s dalšími subjekty. Městský soud
pak bez možnosti seznámit se s těmito podklady nemohl věrohodně posoudit naplnění důvodů
omezení a rozhodnutí žalovaného přezkoumat.
Městský soud si v řízení o žalobě v souladu s ustanovením §74 s. ř. s. vyžádal vyjádření
žalovaného a předložení „úplného spisového materiálu v originále spolu se spisy správního
orgánu prvého stupně včetně dokladů prokazujících doručení rozhodnutí účastníkům řízení“,
zároveň městský soud žalovaného požádal, aby „výslovně a zřetelně označil ty části spisu, jež jsou
vyloučeny z nahlížení“ (č. l. 27). Na to žalovaný městskému soudu předložil správní spis
obsahující výtisk elektronické žádosti stěžovatele o poskytnutí informací, výše označené
prvostupňové rozhodnutí žalovaného, rozklad stěžovatele a rozhodnutí žalovaného,
a dále referátník obsahující stručný popis výstupu z jednání rozkladové komise žalovaného dne
11. 9. 2006.
Součástí správního spisu poskytnutého žalovaným tedy nebyly stěžovatelem požadované
informace - korespondence mezi žalovaným a dalšími výše uvedenými subjekty, ani žádný návrh
materiálu pro jednání vlády, který měl být dle žalovaného důvodem vytváření požadované
korespondence.
Na tomto místě musí Nejvyšší správní soud přičinit poznámku, že ani z rozhodnutí
žalovaného (nebo ministra financí), ani z následných vyjádření žalovaného v průběhu soudního
řízení nevyplývá, že by žalovaný nebyl schopen na základě specifikace v žádosti o informace určit,
jaké konkrétní informace stěžovatel požadoval; argument nedostatečné konkrétnosti žádosti
o informace vnesl do řízení až městský soud. Žalovaný nicméně sám ve vyjádření ke kasační
stížnosti popřel, že pro něj byla žádost neurčitá, neboť uvedl, že postup vedoucí k upřesnění
žádosti [podle §14 odst. 5 písm. b) informačního zákona] nebyl na místě a nemohl by vést
k jinému rozhodnutí. Otázka dostatečné určitosti žádosti o informace tedy nebyla mezi stranami
sporná; žalovanému v identifikaci stěžovatelem požadovaných dokumentů a v jejich předložení
městskému soudu nic nebránilo.
Pokud sám žalovaný na základě výše citované výzvy uvedené podklady nepředložil, bylo
na městském soudu, aby žalovaného k předložení předmětných dokumentů vyzval,
a to s upřesněním, které podklady mají být dodatečně doloženy. Ostatn ě povinnost soudu
k takovému postupu lze odvodit z již zmíněného rozsudku č. j. A 2/2003 - 73, v němž zdejší
soud poměrně detailně popsal svůj postup při komunikaci s žalovaným správním orgánem
ohledně získávání náležitých podkladů pro přezkum jeho rozhodnutí o odepření informací,
přičemž vyložil, že v případě absence takových podkladů nelze rozhodnutí správního orgánu
přezkoumávat.
Městský soud nicméně popsaný obsah spisu považoval za dostačující a další podklady
pro své rozhodování o věci od žalovaného nevyžadoval. V takovém případě však není zřejmé,
z čeho vlastně při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, tedy při posuzování charakteru
požadovaných informací, vycházel. Uvedený postup městského soudu tak má za následek
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spočívající v takové vadě řízení, která mohla mít
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1 As 21/2007 - 272).
V./b
S právě popsanou vadou řízení před městským soudem pak patrně souvisí
i nedostatečnost odůvodnění rozsudku městského soudu, na niž poukázal v kasační stížnosti
i stěžovatel. S námitkami, které stěžovatel vznesl v žalobě, se městský soud z části vypořádal
pouze úsečným zopakováním závěrů žalovaného. Z další části se městský soud se žalobními
námitkami nevypořádal vůbec.
Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylu čujícím libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vzt ah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu.
Tato zásada je pro správní soudnictví vyjádřena v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.
Svůj odraz nachází také v judikatuře Nejvyššího správního soudu; není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou pr ávní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje dostupné na www.nssoud.cz).
Nelze také přehlížet skutečnost, že takový postup soudu, který odporuje zde vyloženému
principu práva na spravedlivý proces, ve svém důsledku vede k umělému prodlužování soudního
řízení, čímž může dojít k popření smyslu poskytování soudní ochrany práv subjektů,
které se na soud obrátí. Uvedený postup soudu pak zatěžuje účastníky řízení i tím, že dochází
k neúměrnému zvyšování nákladů na jeho vedení.
Stěžovatel v žalobě v prvé řadě namítal, že ustanovení §11 odst. 1 písm. b) informačního
zákona nebylo vůbec možno na předmětnou situaci vztáhnout. Povinný subjekt (žalovaný)
totiž nepřipravoval podklady pro své rozhodnutí, ale potenciálně pro činnost dalšího povinného
subjektu (vlády ČR), přičemž rozhodnutím se míní přede vším správní rozhodnutí,
nikoli „jakékoli“ rozhodnutí (politické, myšlenkové, hodnotové). Aplikace předmětného
ustanovení pak měla být vyloučena i proto, že korespondenci ž alovaného s dalšími subjekty
je třeba považovat za jeho oficiální výstup, nikoli za právní názory zaměstnanců, nebo vnitřní
či nové informace. Další zásadní žalobní námitkou stěžovatele bylo, že i kdyby předmětné
ustanovení informačního zákona bylo na daný případ aplikovatelné, žalovaný nijak nezdůvodnil,
proč v tomto případě na jeho základě omezil právo žalobce na přístup k informacím. Připomněl,
že informační zákon nezakládá žalovanému povinnost, ale pouze možnost na základě
předmětného ustanovení poskytnutí informace odepřít.
Městský soud se v odůvodnění rozsudku vyjádřil pouze k pojmu „rozhodnutí“. Uvedl,
že tento pojem se nevztahuje jen na správní či jinak formálně vydávaná rozhodnutí,
ale i na politická rozhodnutí včetně rozhodnutí vlády. Svůj závěr pak podložil konstatováním,
že takový výklad je jednoznačně zřejmý z dikce předmětného ustanovení informačního zákona
a restriktivní výklad tohoto ustanovení by vedl k omezení práva na svobodný přístup
k informacím. Městský soud tak v podstatě pouze reprodukoval závěry žalovaného, bez toho
aby stěžovatele seznámil s důvody, které jej vedly k tomu, že se s těmito závěry ztotožnil,
a bez toho, aby vyložil, proč považoval stěžovatelovy žalobní námitky za liché. Závěry
žalovaného byly stěžovateli známy již z prvostupňového rozhodnutí a z rozhodnutí o rozkladu;
jestliže toto rozhodnutí napadl žalobou, v níž v souladu s §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. náležitě
formuloval žalobní body, pak se nedomáhal zopakování závěrů žalovaného, ale řádného
přezkumu jeho rozhodnutí.
K tomu musí Nejvyšší správní soud dále uvést, že ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
informačního zákona rozhodně nelze považovat za natolik jednoznačně formulované,
že by jeho pouhé slovní vyjádření vystihovalo smysl a účel v něm upraveného omezení práva
na přístup k informacím a hranice jeho aplikace.
Samotný pojem „rozhodnutí“ je jinými právními předpisy, jež se vztahují k činnosti
orgánů veřejné správy, používán právě v tom smyslu, že jde o výsledek formálně upraveného
postupu - správního řízení. Z této skutečnosti zřejmě vycházel ve své žalobní námitce
i stěžovatel. Městský soud však význam pojmu „rozhodnutí“ v předmětném ustanovení
informačního zákona bez dalšího zdůvodnění vztáhl na „všechny úkony, mající povahu
rozhodnutí - tedy i politická rozhodnutí, včetně rozhodnutí vlády České republiky “. Strohé
konstatování městského soudu, že restriktivní výklad pojmu „rozhodnutí“ by ve svém důsledku
vedl k omezení práva na přístup k informacím, totiž nelze považovat za takové odůvodnění
jeho závěru, které by vyhovělo shora vyloženému principu práva na spravedlivý proces. Městský
soud nijak nevysvětlil, jak by mohlo k omezení práva na přístup k informacím dojít;
jeho konstatovaní samo o sobě je pak z hlediska elementární logiky konstrukce úpravy práva
na přístup k informacím zcela nesprávné. Restriktivní výklad výjimky z jinak obecné zásady,
že veškeré informace jsou přístupné (čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny) , nemůže vést k omezení práva
na přístup k informacím, ale právě naopak vede k aplikaci výjimk y na širší okruh případů
a tedy ke zkrácení práva na přístup k informacím i tam, kde je to nepřípustné.
Pro další řízení před městským soudem je pak třeba zdůraznit, že výklad ustanovení §11
odst. 1 písm. b) informačního zákona jakožto omezení práva na přístup k informacím, nemůže
odporovat čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod , na něž ostatně stěžovatel
zcela správně odkazoval už ve své žalobě. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud
odmítnout názor žalovaného, podle něhož omezení práva na přístup k informacím jsou
vymezena toliko ustanoveními informačního zákona, která představují provedení se čl. 17 Listiny
na zákonné úrovni. Žalovaný tak v podstatě tvrdí, že k čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny není
třeba přihlížet, pokud je dán důvod odepření požadované informace uvedený v informačním
zákoně. Uvedená ustanovení Listiny však z pozice předpisu vyšší právní síly stanoví kategoricky
požadavek na takový výklad a aplikace zákonných ustanovení omezujících právo na přístup
k informacím, který co nejvíce šetří jeho smyslu a podstaty a respektuje Listinnou připuštěné
důvody pro omezení práva na přístup k informacím; těmi jsou právě jen opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou
bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnost.
Městský soud se dále nezabýval stěžovatelem vznesenou námitkou, že požadova ná
korespondence mezi žalovaným a jinými subjekty představovala oficiální výstupy žalovaného,
tedy takové informace, které nelze podřadit pod pojem „nové informace, které v znikly
při přípravě rozhodnutí“, resp. opět pouze konstatoval, že požadovaná korespondence je novou
informací vzniklou při přípravě rozhodnutí, což je „jednoznačně zřejmé“. Zcela pak pominul
stěžovatelovu žalobní námitku, že §11 odst. 1 písm. b) informačního zákona nemůže být
aplikován v případě, kdy jde o přípravu rozhodnutí jiného povinného subjektu, než toho,
který je o informaci požádán.
Konečně pokud městský soud dospěl k závěru, že §11 odst. 1 písm. b) informačního
zákona je na daný případ aplikovatelný, pak bylo dále na místě vypořádat se s argumentací
stěžovatele, podle níž žalovaný nijak nezdůvodnil, proč v daném případě předmětné ustanovení
aplikoval, přestože informační zákon nezakládá žalovanému povinnost, ale pouze možnost
na základě předmětného ustanovení poskytnutí informace odepřít. Nejvyšší správní soud musí
v této souvislosti dát v obecné rovině stěžovateli za pravdu, že oproti případům, kdy je dána
povinnost požadovanou informaci odepřít a kdy je tedy na místě zkoumat „pouze“ naplnění
podmínek příslušného ustanovení zákona (např. zda se jedná o obchodní tajemství či nikoli),
musí povinný subjekt v případech fakultativního odepření zdůvodnit, proč takový postup zvolil
a musí tak učinit právě s ohledem na již výše citovaná ustanovení L istiny základních práv
a svobod, protože právě ona stanoví meze uvážení povinného subjektu při aplikaci předmětného
ustanovení informačního zákona.
VI.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Městský
soud je zde vyjádřeným právním názorem vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení
by si městský soud měl především opatřit náležité podklady pro své rozhodování a v dalším
rozhodnutí se vypořádat se všemi v žalobě řádně uplatněnými body, jak je již shora popsán o.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu