ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.48.2008:50
sp. zn. 1 As 48/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně D. H.,
zastoupené Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Sofijská 890/31, Děčín,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2007, č. j. 530/9/Ul/07/Zm, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Ca 59/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2007, č. j. 530/9/Ul/07/Zm, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu
Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 44/OOH/0605130.17/06/ULR, kterým byla žalobkyni
jakožto fyzické osobě oprávněné k podnikání uložena dle §66 odst. 3 písm. d) a §67 odst. 3
zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon
o odpadech“), pokuta ve výši 600 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou
ve výši 1000 Kč. Žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu
tím, že v době od 2. 12. 2005 do 1. 2. 2006 provozovala v objektu areálu skladů bývalého
podniku Potraviny Děčín na pozemcích p. č. 527 a p. č. 528 v katastrálním územ Š. zařízení ke
sběru nebo výkupu odpadů bez platného a účinného souhlasu příslušného krajského úřadu, čímž
porušila povinnost stanovenou v §14 odst. 1 zákona o odpadech.
Žalobu, kterou žalobkyně brojila proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, Městský soud
v Praze zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2008. V odůvodnění zejména konstatoval,
že zákonodárce stanovením sankce za porušení povinnosti uvedené v §14 odst. 1 zákona
o odpadech zcela jednoznačně vyjádřil, že takovéto protiprávní jednání považuje za společensky
nebezpečné. Žalobkyně nijak nezpochybnila skutečnost, že ke dni 2. 12. 2005 byla obeznámena
s nutností souhlasu krajského úřadu s provozováním zařízení k nakládání s odpady.
Závěr správních orgánů, že v období, za které jí byla pokuta uložena, tímto souhlasem
nedisponovala, pak nezpochybnila ani námitka, že žádost o udělení souhlasu žalobkyně podala
dne 31. 1. 2006 a tento jí byl (na základě další žádosti) vydán dne 22. 5. 2006. K námitce
nepřiměřenosti uložené sankce pak soud zejména uvedl, že správní orgány přihlédly k závažnosti
ohrožení životního prostředí a vzaly v úvahu též další okolnosti. Jednalo se o opětovné porušení
povinnosti – v lednu 2006 žalobkyně do provozovaného nelegálního zařízení k nakládání
s odpady přijala odpad již poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí orgánu ochrany životního
prostředí, kterým jí byla za porušení §14 odst. 1 zákona o odpadech na jiné provozovně uložena
dílčí pokuta; v roce 2005 žalobkyně nakládala s odpady v množství desítek až stovek tun;
z původní žádosti žalobkyně nevyplynulo, že v daném zařízení bude docházet i k fyzickému
nakládání s odpady. Jako okolnost polehčující byla posouzena spolupráce žalobkyně se správními
orgány v průběhu správního řízení. Soud dále uvedl, že ani samotná doba protiprávního jednání
nemůže být důvodem pro uložení nižší sankce, neboť je nutno zohlednit všechny okolnosti
posuzovaného jednání. Žalobkyně o povinnosti souhlasu krajského úřadu s provozem zařízení
věděla již nejméně od 15. 9. 2005, kdy byla orgány ochrany životního prostředí provedena
kontrola na její druhé obdobné provozovně. Žádost o vydání souhlasu pak byla krajskému
úřadu doručena až dne 6. 2. 2006, tedy až po provedení kontroly Českou inspekcí životního
prostředí v provozovně Š. Žalobkyni pak nic nebránilo, aby žádost podala již bezprostředně po
kontrole provedené krajským úřadem dne 2. 12. 2005. Sama žalobkyně do protokolu uvedla, že
zjištěných nedostatků si je vědoma od listopadu 2005. Vzhledem k opakovanosti protiprávního
jednání správní orgány správně aplikovaly §67 odst. 3 zákona o odpadech. V daném případě sice
nenastal škodlivý následek, tento však nutně nastat nemusí, ze zákona o odpadech vyplývá, že pro
trestnost jednání zcela postačí ohrožení životního prostředí, což správní orgány řádně
odůvodnily.
K otázce splnění podmínek pro snížení uložené pokuty či pro upuštění od potrestání
soud uvedl, že předmětná sankce není zjevně nepřiměřená. Správní orgány uvedly, jaké zjištěné
skutečnosti vzaly v úvahu ve prospěch i neprospěch žalobkyně a tuto úvahu soud shledal
dostatečnou. Uložená pokuta je v jedné třetině rozpětí zvýšené (§67 odst. 3 zákona o odpadech)
zákonné sazby a její výše vyplynula z posouzení závažnosti ohrožení životního prostředí
protiprávní činností žalobkyně. Správní orgány zohlednily i skutečnost, že žalobkyně
vycházela z nesprávného stanoviska krajského úřadu z roku 2003, postižena sankcí
však byla až od doby, kdy byla provedena prvá kontrola.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Uvedla, že opakovaně zdůrazňovala nesprávný úřední postup Krajského úřadu Ústeckého kraje,
který nedostatečně posoudil a poté zamítl její žádost o udělení souhlasu k provozování zařízení
k nakládání s odpady dle §14 odst. 1 zákona o odpadech ze dne 22. 8. 2003. Námitku
nesprávného postupu krajského úřadu uznal i žalovaný. Na tuto skutečnost navazovala i námitka
žalobkyně o nepřiměřenosti uložené sankce. Soud shledal pokutu přiměřenou, nedostatečně
však (stejně jako správní orgány) zohlednil nesprávné stanovisko krajského úřadu a též závažnost
porušení povinností stěžovatelky, míru zavinění a okolnosti, za kterých došlo k protiprávnímu
jednání. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních
úkonů následujících po předložení věci rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobkyně zejména namítla, že v jejím případě nebylo vzato v úvahu původní nesprávné
stanovisko krajského úřadu k její žádosti o udělení souhlasu dle §14 odst. 1 zákona o odpadech
k provozovně v objektu areálu skladů bývalého podniku Potraviny Děčín ze dne 22. 8. 2003.
V tom se však žalobkyně mýlí. Jak vyplynulo ze správního spisu, vedly původně správní
orgány se žalobkyní řízení s tím, že se měla deliktního jednání dopustit v období od 1. 1. 2005
do kontroly provedené Českou inspekcí životního prostředí dne 1. 2. 2006. V průběhu správního
řízení však v tomto ohledu dospěly k závěru, že v období od 1. 1. 2005 do 2. 12. 2005 žalobkyně
předmětné zařízení k nakládání s odpady provozovala sice neoprávněně, neboť neměla platný
a účinný souhlas krajského úřadu, to však na základě nesprávné informace Krajského úřadu
Ústeckého kraje ze dne 30. 9. 2003, který nedostatečně posoudil její žádost o udělení souhlasu
a sdělil, že tento v daném případě není třeba. Ode dne 2. 12. 2005, tedy od provedení kontroly
provozovny krajským úřadem, však již žalobkyně o nutnosti příslušného souhlasu s provozem
zařízení prokazatelně věděla. Předmětem potrestání žalobkyně pak správní orgány na základě
uvedených skutečností učinily nelegální provozování zařízení k nakládání s odpady až v období
od 2. 12. 2005 do 1. 2. 2006. Z takto časově určeného rámce deliktního chování žalobkyně
pak vycházel i krajský soud. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgány i městský soud
braly skutečnost nesprávné informace krajského úřadu v potaz již při samotném posuzování
znaků skutkové podstaty správního deliktu, což se nepochybně nepřímo odrazilo též ve stanovení
výše uložené pokuty.
Kasační soud se pak neztotožnil ani s obecněji uvedenou námitkou nezohlednění
závažnosti porušení povinností žalobkyně, míry jejího zavinění a okolností,
za nichž došlo k protiprávnímu jednání. Správní orgány, a poté (v rámci žalobních bodů)
i městský soud, se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabývaly jednotlivými znaky skutkové
podstaty správního deliktu, a to i z hledisek žalobkyní uvedených. V úvahu přitom vzaly vedle
již výše uvedeného zejména skutečnost, že zařízení k nakládání s odpady žalobkyně ve Š.
provozovala bez souhlasu krajského úřadu i přesto, že již byla za stejné jednání
na jiné provozovně (S.) pravomocně potrestána. Neučinila včas opatření k nápravě, když novou
žádost o vydání souhlasu podala až dne 6. 2. 2006. V úvahu vzaly rovněž otázku nedovolených
dovozů odpadů ze zahraničí, neschopnost zpracování dovezeného množství odpadů,
nezabezpečení zpracovávaných odpadů před možným únikem do životního prostředí a možností
přístupu nepovolaných osob, skutečnost, že v provozovně docházelo též ke zpracování a úpravě
přijatých odpadů, a to bez schválení této činnosti příslušnými správními úřady (stavební úřad,
krajská hygienická stanice) a ačkoliv v původní žádosti o vydání souhlasu ze dne 22. 8. 2003
žalobkyně deklarovala pouze sběr a výkup odpadů; zohlednily na druhé straně i okolnosti
polehčující, tedy již zmíněné stanovisko krajského úřadu ze dne 30. 9. 2003 a též spolupráci
žalobkyně se správními orgány.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu