ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.29.2008:50
sp. zn. 1 Azs 29/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce: A. G., zastoupen Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. OAM-
1374/VL-20-ZA05-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 120/2007 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 120/2007 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007, č. j. OAM-1372/VL-20-ZA05-2006, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce v rozsahu výroků o neudělení azylu podle §12
zákona o azylu a neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Namítal, že žalovaný
svým postupem v řízení porušil řadu ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Dále žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný zpochybnil jeho důvěryhodnost. Důvody,
pro něž tak žalovaný učinil, nebyly dostatečné pro to, aby vyvrátily žalobcův příběh.
Jestliže shledal žalovaný rozpor ve výpovědích žalobce a jeho otce týkající se data, kdy se měl
jeho otec dozvědět o potížích žalobce a jeho bratra, pak podle žalobce nešlo o důvod
pro zamítnutí jeho žádosti, protože jde o takové skutečnosti, které si s odstupem času nelze
správně vybavit. Nesouhlasil ani s tím, že by jeho odjezd ze země původu byl bezproblémový.
Takový nebyl ani jeho návrat do země původu, který nelze vnímat jako vyhledání ochrany státu.
Šlo o nevyhnutelný krok k tomu, aby se mohl zasnoubit. Obavy z pronásledování i nadále
pociťoval.
Žalobce pak zdůraznil, že žalovaný neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodování
a nedostatečně vyhodnotil přístup ke spravedlnosti a k nápravě, omezil se na pouhou citaci zpráv
dokládajících možnost podat stížnost či obrátit se na nově zřízený úřad ombudsmana. Tyto
informace jsou kusé a nedostatečně řeší otázku, zda státní orgány země jeho původu byly
schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před žalobcem tvrzeným pronásledováním.
Žalobce závěrem odkázal na pravidlo „benefit of doubt“/„kladné rozhodnutí v případě
pochybností“ zakotvené v příručce UNHCR k Postupům a kriteriím pro určování právního
postavení uprchlíků. Podle uvedené příručky jsou předpoklady pro uznání žádosti jako oprávněné
důvěryhodnost žadatele a prověření veškerých dostupných důkazů. Žalovaný jeho důvěryhodnost
zpochybnil nedostatečně a přesto, že prověřil různé zprávy o zemi původu, pro odůvodnění
svého rozhodování vybral jen některé z informací a s negativními informacemi se nevypořádal.
II.
Krajský soud v Brně žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl rozsudkem ze dne
19. 12. 2007.
Neshledal, že by žalovaný pochybil při zjišťování skutkového stavu. Žalobci byl
poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl vše, co považoval za důležité pro rozhodování o jeho
žádosti, otázky mu byly kladeny v souvislosti s jím tvrzenými skutečnostmi tak, aby byly zjištěny
všechny azylově relevantní skutečnosti. Žalovaný si opatřil další podklady pro své rozhodování
(Zprávu Ministerstva zahraničí USA, Informace MZV, Informace Kanadské rady pro imigraci
a uprchlíky, informace ČTK). S těmito podklady žalobce seznámil a umožnil mu vyjádřit
se k nim.
Pokud žalobce ve správním řízení tvrdil, že zemi původu opustil z důvodu problémů,
které byly způsobeny jeho členstvím v opoziční straně HŽK, které měly spočívat v opakovaném
napadení a v chystaném falešném obvinění z únosu dítěte jednoho z členů ochranky ministra
vnitra, krajský soud se ztotožnil i s názorem žalovaného, že žalobce neshledal popsané důvody
pronásledování z politických důvodů věrohodnými. Tento závěr lze podle krajského soudu
odůvodnit konfrontací výpovědi žalobce s informacemi o zemi původu a nesrovnalostmi
ve výpovědi žalobce a jeho otce, který zároveň s ním žádal o udělení azylu. Některé skutečnosti,
jež žalobce uvedl ve správním řízení, se jeví málo pravděpodobné. Podle informace Kanadské
rady pro migraci a uprchlíky (odvolávající se na informaci Vysokého komisaře organizace
spojených národů pro uprchlíky) č. AMN42335.E z 5. 2. 2004 nebyli členové nebo vůdci
politických stran vystaveni diskriminaci nebo zvláštním problémům či obtížím na základě svého
členství v jakékoli politické straně.
Za nevěrohodné krajský soud označil tvrzení žalobce o tom, že měl být v zemi původu
falešně obviněn z únosu dítěte. Žalobce totiž mohl v roce 2004 vycestovat z vlasti a v roce 2005
se tam mohl opět vrátit za účelem zásnub. To vždy letecky a s vlastním cestovním dokladem.
Tvrzení žalobce, že o jeho návratu nikdo nevěděl, protože mu pomohl známý, považoval krajský
soud vzhledem ke kontrolám běžným v letecké dopravě za nepravděpodobné. Pokud by hrozba
obvinění byla reálná, žalobce by se tomuto nebezpečí jistě nevystavoval.
K žalobní námitce, že důvody, pro které žalovaný zpochybnil důvěryhodnost žalobce,
nejsou dostatečně závažné, krajský soud uvedl, že rozpor ve výpovědích žalobce a jeho otce
ohledně časového údaje, kdy se měl jeho otec dozvědět o chystaném falešném obvinění žalobce
a jeho bratra, krajský soud uvedl, že tento rozpor není jediný. Žalovaný tento rozpor
ve výpovědích zmínil pouze jako jednu z nesrovnalostí a nejednalo se o jediný důvod
pro zpochybnění důvěryhodnosti žalobce. Krajský soud uzavřel, že skutečnosti tvrzené žalobcem
samy o sobě a rovněž ve vztahu k informacím získaným z dalších podkladů opatřených
žalovaným a dále skutečnosti tvrzené jeho otcem jsou natolik rozporuplné, že znemožňují,
aby u žalobce byly shledány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu
podle §12 zákona o azylu.
Za zcela zásadní označil krajský soud skutečnost, že žalobce pobýval na území ČR již
od března 2004 na základě opakovaně prodlužovaného víza za účelem zaměstnání. Poslední
vízum mu vypršelo v březnu roku 2006, po té se žalobce zdržoval na území ČR bez povolení
a teprve v prosinci, když neměl jinou možnost legalizace svého pobytu, požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu.
Dále krajský soud rovněž zdůraznil, že žalobce se své problémy nepokusil řešit v rámci
dostupných prostředků v zemi původu.
Pokud jde o výrok, jímž žalovaný neudělil žalobci doplňkovou ochranu podle §14a
zákona o azylu, krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že nebylo shledáno, že by žalobci
v případě návratu hrozila vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Z informací o zemi
původu nevyplývá, že by členové opozičních stran byli v zemi původu perzekuováni takovým
způsobem, aby to představovalo ohrožení vážnou újmou. Výpověď žalobce přitom byla shledána
nevěrohodnou. I v této souvislosti krajský soud připomněl legální odchod žalobce ze země
původu a jeho bezproblémový návrat a opětovný odchod.
III.
Žalobce (dále též stěžovatel) napadl zamítavý rozsudek kasační stížností. Jako důvody
kasační stížnosti označil vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Pokud jde o otázku přijatelnosti kasační stížnosti, stěžovatel uvedl, že postupem
krajského soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, přičemž toto porušení dosáhlo
takové intenzity, že to mělo vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé.
Namítl, že při zjišťování skutkového stavu věci byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem. Správní orgán se přezkoumatelným způsobem nevypořádal
s předloženým důkazním materiálem. Stěžovatel ve snaze prokázat svá tvrzení předložil
správnímu orgánu řadu listinných důkazů, k jejichž provedení správní orgán bez bližšího
vysvětlení nepřistoupil. Obsah těchto listin mohl správní orgán posoudit teprve poté,
co by nechal zpracovat jejich překlad, což neučinil.
Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry správního orgánu o tom, že své obtíže
nadhodnocoval. Jestliže k tomuto závěru správní orgán dospěl na základě skutečnosti,
že se stěžovatel do země původu bez potíží vrátil a zase vycestoval, namítl, že se tak stalo pouze
za účelem vyřízení nového cestovního dokladu, bez nějž by nemohl v zahraničí pobývat.
Jeho vycestování a vyřízení cestovního dokladu bylo možné pouze díky pomoci jeho přátel,
ilegálně a díky korupčnímu jednání jednoho z úředníků. Vycestování oficiální cestou by možné
nebylo. Tyto skutečnosti by měly být patrny z obsahu správního spisu, zejména z protokolu
o pohovoru.
Konkrétně krajskému soudu vytkl to, že skutečnost, že stěžovatel požádal o udělení azylu
až po uplynutí určité doby jeho pobytu na území České republiky, snižuje hodnověrnost
stěžovatelem uváděných důvodů pro udělení azylu. Pro stěžovatele bylo podstatné, že mohl
bezpečně pobývat mimo zemi původu a skutečnost, že toho dosáhl vlastním přičiněním
(tak, že si v České republice opatřil zaměstnání), mu nelze přičítat k tíži.
Konečně stěžovatel namítl, že krajský soud k jeho tvrzením nepřihlédl, ačkoli je uplatnil
v podané žalobě.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že stěžovatel ve správním řízení
listinné důkazy nepředložil a dále na to, že stěžovatel žádal o udělení mezinárodní ochrany
v z důvodu potřeby legalizace jeho pobytu. Pokud by byla možnost křivého obvinění skutečně
reálným nebezpečím, stěžovatel by se návratem do vlasti, byť za účelem zásnub, tomuto
nebezpečí nevystavoval. Podle žalovaného nepředložil stěžovatel nic, čím by závěry o nesplnění
důvodů pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany zpochybnil, a proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto
usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského
soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud
z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ jedná v souzené věci, a proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.
Kasační stížnost je důvodná.
V.
Ze správního spisu vyplývá, že při pohovoru dne 28. 12. 2006 stěžovatel popsal svoje
problémy tak, že v roce 1998 se stal (stejně jako jeho otec) členem právě vznikající strany HŽK,
jejímž předsedou byl K. D. V letech 2000 až 2003 se účastnil volebních kampaní. V únoru roku
2003 jako pozorovatel za HŽK u prezidentských voleb zjistil, že do daného volebního okrsku
přišlo volit 15 mladíků, kteří tam však dle svého bydliště nepatřili. Stěžovatel zabavil jejich
doklady, s čímž nesouhlasil předseda volební komise. Následně došlo ke rvačce spolupracovníků
předsedy volební komise a lidí, kteří přišli na pomoc stěžovateli. Rvačku někdo natočil na
videokameru, kterou ale předsedovi spolupracovníci rozbili. Stěžovatel po prvním kole voleb
mladíkům jejich doklady vrátil. Nicméně došlo k výměně předsedy volební komise pro druhé
kolo voleb. Druhým předsedou se stal člen ochranky ministra obrany, který však nebyl občanem
země původu a podle volebního zákona nemohl tuto funkci zastávat. Během druhého kola
prezidentských voleb se stěžovatel dozvěděl, že má být spolu se svým bratrem zatčen kvůli tomu,
že údajně vyhrožovali únosem synovi onoho druhého předsedy volební komise. Následně se s
bratrem dva měsíce skrývali a později odjeli se svým otcem ze země původu do České republiky.
Stěžovatel rovněž uvedl, že se účastnil mnoha volebních mítinků opozičních stran,
na nichž došlo k zadržování aktivistů, kteří tam vystupovali. Stěžovatel však zadržen nikdy nebyl.
Rovněž popsal potyčku, k níž došlo, když před druhým kolem prezidentských voleb se dozvěděli,
že někdo rozdává peníze voličům.
Své postavení ve straně HŽK stěžovatel popsal tak, že byl řadovým členem, v době voleb
byl za tuto stranu pověřován dozorem nad průběhem voleb a dělal i ochranku kandidátovi
jejich strany.
Stěžovatel se v zemi původu obával, že bude následně po popsaných událostech křivě
obviněn. Zopakoval, že byl v průběhu voleb fyzicky napaden a mezi prvním a druhým kolem
voleb došlo k incidentu, kdy se na něj a jeho bratra pokusila neznámá osoba najet autem. Rvačku,
k níž během voleb došlo, nikomu nehlásil, protože všechny silové orgány jsou pod vlivem vládní
strany. V případě návratu do země původu se obával pomsty ze strany stoupenců prezidenta
R. K. za to, že jmenovaného prezidenta nepodporoval.
Dále žalobce sdělil, že v roce 2005 se do země původu vrátil z důvodů zásnub. Problémy
s návratem neměl. O jeho návratu nikdo nevěděl, i když cestoval letadlem. Pomohl mu
prý známý z Úřadu státní bezpečnosti. Do země původu se stěžovatel nevracel natrvalo,
jen aby si vyřídil své soukromé záležitosti. Při pobytu se ale skrýval. Zároveň se dozvěděl,
že v době jejich nepřítomnosti se na ně ptal policista, člen milice i člen ochranky ministra vnitra,
jehož synovi měli údajně vyhrožovat.
Konečně stěžovatel uvedl, že jeho bratr, který se do země původu vrátil z důvodu
vyřízení nového cestovního dokladu, byl při přechodu ze země původu do Gruzie zbit
pohraničníky. Hranici do Gruzie nakonec přešel nelegálně.
V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel ve správním
řízení neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na základě nichž by bylo možné učinit závěr, že byl
v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práva svobod. Žalovaný v souvislosti
s potížemi tvrzenými stěžovatelem rovněž připomněl, že stěžovatelův otec, který rovněž požádal
o udělení mezinárodní ochrany, odůvodňoval svůj odchod ze země původu obavou o životy
svých synů, protože plánované obvinění svých synů považoval za prostředek,
kterým se stoupenci vládnoucí strany v zemi původu chystali umlčet především jeho.
Tvrzení stěžovatele a jeho otce však žalovaný označil za neprokázané a konstatoval,
že stěžovatel žádnému pronásledování, a to ani plánovanému obvinění z únosu, při konání voleb
vystaven nebyl. Tento závěr založil jednak na tom, že při porovnání výpovědi stěžovatele
a jeho otce byly zjištěny rozpory ohledně okolností, které nastaly po té, co se stěžovatel
a jeho otec měli dozvědět o plánovaném obvinění. Pokud by byly stěžovatelem popsané hrozby
reálné, pak jejich původcům nic nebránilo v tom, aby je uskutečnili již v průběhu voleb. Žalovaný
dále poukázal na Informaci Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky č. AMN42335.E, z 5. 2. 2004,
a v ní citovaného vyjádření Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky
(UNHCR) ze září 2003, podle něhož v době vydání tohoto vyjádření nebyly členové politických
stran vystaveni diskriminaci a dále na informaci Ministerstva zahraničí USA za rok 2006
z 6. 3. 2007, podle níž se vláda v zemi původu nedopustila žádných politicky motivovaných zabití
a nebyly hlášeny případy politických vězňů. Žalovaný rovněž zdůraznil, že stěžovatel i jeho bratr
se krátce a bez problémů do země původu vrátili, přičemž zpochybnil, že by o jeho návratu nikdo
nevěděl, neboť do i ze země původu cestoval letecky. Stěžovatelův bratr si dokonce v zemi
původu vyřídil i nový pas. Žalovaný se rovněž pozastavil nad tím, že stěžovatel neoznámil
příslušným úřadům v zemi původu incident o uplácení voličů, přestože podávání stížností
na postup úředních osob k soudnímu systému a k úřadu ombudsmana je v zemi původu běžné.
S ohledem na uvedené a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel nepožádal o udělení
mezinárodní ochrany bezprostředně po příchodu do ČR, žalovaný dospěl k závěru,
že stěžovatelova výpověď je naprosto nevěrohodná. Skutečnosti, které stěžovatel uvedl,
tak nemohly být podřaditelné důvodům pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Skutečnou pohnutkou stěžovatele totiž byla snaha o legalizaci dalšího pobytu na území ČR.
V úvaze o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, žalovaný uvedl,
že stěžovateli nehrozí žádná závažná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona. Znovu zdůraznil,
že výpověď stěžovatele zhodnotil jako nevěrohodnou a že pohnutky stěžovatele k odchodu
ze země původu byly zcela odlišné. Opět poukázal na bezproblémový odchod stěžovatele
ze země původu a jeho krátkodobý bezproblémový návrat.
VI.
S ohledem na shora popsané závěry žalovaného je podstatné, že stěžovatel v žalobě
napadl postup žalovaného při opatřování podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení,
resp. zpochybňoval, že by žalovaným shromážděné důkazy byly dostatečné pro závěr
o nevěrohodnosti jeho výpovědi.
V této souvislosti je dále podstatné, že sám žalovaný v rozhodnutí připomněl, že zároveň
se stěžovatelem žádal o udělení mezinárodní ochrany i stěžovatelův otec. Ten svou žádost
odůvodňoval především obavami o životy svých synů, přičemž jejich chystané křivé obvinění
z únosu považoval za prostředek, kterým vládní strana chtěla umlčet především jeho. Z toho
je zřejmé, že pro posouzení důvodů pro udělení mezinárodních ochrany stěžovateli bylo
nezbytné posoudit i skutečnosti, o něž opíral svou žádost o udělení mezinárodní ochrany otec
stěžovatele.
Toho si byl žalovaný zjevně vědom, protože do správního spisu vedeného v řízení
o žádosti stěžovatele založil i kopii protokolu o pohovoru vedeného s otcem stěžovatele
a v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli konstatoval i to, že tvrzení
stěžovatelova otce nepovažoval za prokázané. Ve skutečnosti však žalovaný v žalobou
napadeném rozhodnutí zohledňoval tvrzení stěžovatelova otce pouze, pokud konstatoval
rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí stěžovatele. Zcela pominul tvrzení stěžovatelova otce
o potížích, kterým byl v zemi původu vystaven on sám, a o důvodech, proč se tak mělo dít,
přestože potíže stěžovatele (chystané křivé obvinění z únosu) mohlo být důsledkem aktivit nejen
samotného stěžovatele, ale především stěžovatelova otce.
Zároveň pak žalovaný pominul, že, jak vyplývá i z předmětného protokolu o pohovoru,
stěžovatelův otec předložil v řízení na podporu svých tvrzení několik listinných důkazů -
novinových článků a volebních průkazů. S ohledem na shora uvedenou skutkovou provázanost
důvodů, pro které stěžovatel a jeho otec žádali o udělení mezinárodní ochrany, je pak zřejmé,
že provedení důkazů listinami, které navrhl stěžovatelův otec, mohlo mít význam
i při rozhodování o žádosti stěžovatele.
V tomto směru lze pak chápat i kasační námitku stěžovatele poukazující na to, že ve
správním řízení předložil množství dokumentů tak, že touto námitkou především poukázal na
skutečnost, že žalovaný nijak při svém rozhodování nezohlednil četné důkazní návrhy učiněné
stěžovatelovým otcem, přestože si byl zcela jistě onou skutkovou provázaností obou případů
vědom.
Důvodností této námitky se pak zdejší soud zabýval ve vztahu k samotnému rozhodnutí
žalovaného ve věci žádosti stěžovatelova otce ve svém rozsudku č. j. 1 Azs 59/2008 - 53,
jímž ke kasační stížnosti zrušil rozsudek, kterým krajský soud zamítl žalobu stěžovatelova otce.
V podrobnostech pak na tento rozsudek Nejvyšší správní soud odkazuje; na tomto místě postačí
pouze stručně konstatovat, že žalovaný se důkazními návrhy stěžovatelova otce blíže nezabýval,
konkrétně při pohovoru se stěžovatelem přesně nezjišťoval, zda byla ve správním řízení dána
potřeba provedení těchto důkazů či nikoli a jeho závěr o tom, že tyto důkazy neprovede,
proto nebyl dostatečně odůvodněn.
V této souvislosti nelze dále přehlédnout, že ve správním spise je rovněž založena
fotokopie novinového článku, pořízená žalovaným dne 7. 12. 2006, a s připojeným podpisem
stěžovatele stvrzujícím, že uvedeného dne převzal zpět originál. Stejně tak je ve spise i fotokopie
průkazu, rovněž pořízená dne 7. 12. 2006 a podepsaná stěžovatelem.
Stěžovatel sice při pohovoru dne 28. 12. 2006 uvedl, že jako důkaz na podporu
svých tvrzení předložil pouze svůj stranický průkaz, nicméně v době pohovoru byla fotokopie
uvedeného novinového článku prokazatelně součástí správního spisu. Žalovaný se však
při pohovoru stěžovatele na obsah tohoto novinového článku vůbec nedotazoval, a nemohl
proto posoudit, zda by případně měl být proveden jako důkaz (k hlediskům určujícím potřebu
provedení důkazu rovněž srov. rozsudek ve věci otce stěžovatele č. j. 1 Azs 59/2008 - 53).
V rozhodnutí pak skutečnost, že stěžovatel tuto listinu předložil, ani nezmínil. Stejně tak ji nijak
nezohlednil ani krajský soud při svém rozhodování v řízení o žalobě.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu
nesprávným a přistoupil k jeho zrušení. Zároveň je však třeba konstatovat, že nesprávné
hodnocení krajského soudu ohledně popsaných skutečností, nemohlo mít za následek zrušení
všech stěžovatelem napadených výroků rozhodnutí žalovaného.
Krajskému soudu je totiž třeba přisvědčit v tom, že za podstatnou je třeba považovat
především skutečnost, že stěžovatel pobýval na území ČR již od března 2004 na základě
opakovaně prodlužovaného víza ze účelem zaměstnání, přičemž jeho poslední vízum
mu vypršelo v březnu roku 2006, a o udělení mezinárodní ochrany požádal až v prosinci 2006,
kdy již neměl jinou možnost legalizace svého pobytu, protože rozhodnutím Oddělení cizinecké
policie Vyšní Lhoty ze dne 19. 10. 2006, č. j. SCPP-680-10/OV-XII-2006, mu bylo uloženo
správní vyhoštění na dobu 6 měsíců.
Krajský soud v této souvislosti zcela správně poukázal na ustálenou judikaturu zdejšího
soudu k otázce posuzování naléhavosti důvodů pro udělení azylu v případě, kdy žadatel podá
žádost až se značným časovým odstupem od příjezdu do ČR a primárně z důvodů legalizace
dalšího svého pobytu.
Krajský soud mimo jiné odkázal i na právní názor vyslovený zdejším soudem v rozsudku
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, www.nssoud.cz, podle něhož „přestože stěžovatel
zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace,
kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných,
které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ Tento
právní názor je založen na úvaze, že pronásledování, jemuž byl žadatel ve své zemi původu
vystaven, sice zůstává součástí jeho minulosti a mohlo být i důvodem jeho odchodu ze země
původu, nelze jej však považovat za bezprostřední pohnutku podání žádosti o azyl.
Pro úplnost pak lze na tomto místě připomenout, že stěžovatel při pohovoru
před správním orgánem uvedl, že o existenci institutu azylu se dozvěděl krátce po svém příchodu
do České republiky.
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchylovat.
Aplikováno na nyní souzenou věc z citovaného právního názoru vyplývá, že ani v případě,
kdy by žalovaný na základě shora popsaného postupu při dokazování, dospěl k odlišným
závěrům než při svém původním rozhodování, nemohlo by to mít vliv na závěr o udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. V tomto směru lze tedy jednoznačně předvídat, že výrok žalovaného
o neudělení azylu podle citovaného ustanovení, jenž stěžovatel napadl žalobou u krajského
soudu, nemůže ani v takovém případě doznat změny.
Na druhou stranu však i citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, předpokládá
samostatné posuzování podmínek pro udělení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu
(k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40,
publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS). V této souvislosti lze připomenout, že sice §91 zákona byl
s účinností od 1. 9. 2006 novelou č. 165/2006 Sb. zrušen, zároveň však byl do zákona o azylu
vložen nový §14a upravující podmínky doplňkové ochrany. V této souvislosti však Nejvyšší
správní soud dále odkazuje především na rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „jak dřívější znění ustanovení §91 zákona, tak nynější znění jeho §14a
představují nicméně především zakotvení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 Ženevské úmluvy,
která znamená de facto závazek smluvních států ‚nevyhostit jakýmkoli způsobem nebo nevrátit uprchlíka
na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení‘.“
Příkaz označovaný za zásadu „non-refoulement“ vyložila i bohatá judikatura Evropského
soudu pro lidská práva v návaznosti na článek 3 Evropské úmluvy (publikovaná. jako sdělení
Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) v tom směru, že nelze uprchlíka vrátit
do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu
zakázaného tímto článkem. Zmíněn může být např. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ve věci H. L. R. proti Francii ze dne 29. 4. 1997 (publ. pod č. 1997-III Sbírky
rozsudků a rozhodnutí, §34): „Vyhoštění cizince smluvní stranou může být nicméně záležitostí, na niž
se vztahuje článek 3, a tudíž může vzniknout odpovědnost tohoto státu podle Úmluvy, pokud jsou dány zásadní
důvody pro předpoklad, že tato osoba, pokud by byla vyhoštěna, by v zemi, kam by vycestovala, byla vystavena
reálnému riziku zacházení rozpornému s článkem 3. V takovém případě článek 3 vyvolává povinnost nevyhostit
takovou osobu do tohoto státu (viz rozsudek Soering proti Spojenému království ze 7. července 1989,
série A č. 161, str. 35, §90 - §91; rozsudek Cruz Varas a ostatní proti Švédsku z 20. března 1991, série A
č. 201, str. 28, §69 - §70; rozsudek Vilvarajah a ostatní, cit. výše, str. 34, §103; rozsudek Chahal
proti Spojenému království z 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, str. 1853, §73 -
§74, a str. 1855, §80; a rozsudek Ahmed proti Rakousku ze 17. prosince 1996, Zprávy 1996-VI,
str. 2206, §39).“ Citovaný judikát je možno analogicky vztáhnout i k čl. 2 Evropské úmluvy,
který se týká přímo ochrany života jako takového (srov. rozsudek ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod. č. 1336/2007 Sb. NSS).
Na tomto místě pak Nejvyšší správní soud připomíná, že žalovaný založil i svůj závěr
o neudělení doplňkové ochrany stěžovateli na tom, že jeho výpovědi vyhodnotil
jako nevěrohodné. Jestliže však žalovaný ve správním řízení zcela opominul důkazy navrhované
stěžovatelovým otcem, ačkoli o jejich potenciálním dopadu do rozhodování o žádosti stěžovatel
věděl, nemohl jeho závěr o nevěrohodnosti stěžovatelovy výpovědi obstát. Bylo proto na místě,
aby již krajský soud v rozsahu výroku o neudělení doplňkové ochrany rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že jakkoli ve shora popsaném směru
je třeba, aby se žalovaný znovu zabýval tvrzeními stěžovatele i jeho otce vztahujícími se k době
jejich pobytu v zemi původu, obecně platí, že pro zjištění okolností rozhodných pro udělení
doplňkové ochrany je určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti, tedy situace
v okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno. Žalovaný tedy musí
při svém rozhodování zohledňovat i změny, k nimž v mezidobí v zemi původu stěžovatele došlo.
VII.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že vycestoval do země původu a vyřídil
si tam nový cestovní doklad pouze díky pomoci svých přátel, ilegálně a díky korupčnímu jednání
jednoho z úředníků, pak jde o tvrzení, která ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem
neuváděl. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o tvrzení nová, která stěžovatel uplatnil
až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud
ve vztahu k otázce neudělení azylu nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s rozsudkem
zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, www.nssoud.cz).
Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel ve správním řízení tvrdil,
že se do země původu vrátil z důvodů zásnub, přičemž popsal svůj návrat jako bezproblémový
avšak s tím, že o jeho návratu nikdo nevěděl, v čemž mu měl pomoci jeho známý - zaměstnanec
úřadu státní bezpečnosti. V žalobě pak rovněž žádné konkrétní potíže při návratu do vlasti
netvrdil, pouze uvedl, že obavy z pronásledování dále pociťoval.
Pokud jde o otázku neudělení doplňkové ochrany, zdejší soud se předmětným tvrzením
stěžovatele s ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu již nezabýval.
VIII.
Nad rámec nezbytného rozsahu odůvodnění tohoto rozsudku daného uplatněnými
kasačními námitkami pak Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o žalobě bylo třeba přisvědčit
i námitce stěžovatele, podle níž se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou, zda jím
zmiňovaná možnost podávat stížnosti na postup úředních osob k soudnímu systému a úřadu
ombudsmana mohla představovat efektivní ochranu. Žalovaný v této souvislosti ve svém
rozhodnutí odkázal na Informaci UNHCR č. j. OAM-588/2005 z 25. 5. 2005 a uvedl,
že podávání takových stížností je v zemi původu stěžovatele běžné. Skutečnost, že podávání
takových stížností je běžné, však ještě neznamená, že takovýmto postupem lze dosáhnout
efektivní nápravy. V tomto směru pak právě žalovaným zmiňovaná informace UNHCR uvádí,
že úřad ombudsmana vznikl až v roce 2003 (bližší údaj není k dispozici) a soudní systém
nepracuje efektivně. Citovaná informace rovněž odkazuje na vyjádření nevládních organizací
Human Rights Watch a Amnesty International, podle nichž například za incidenty bití
a neoprávněného zadržování stoupenců opozice policií nebyli žádné úřední osoby potrestány.
Obdobně se k efektivnosti podávání stížností vyjádřil i sám stěžovatel při pohovoru ve správním
řízení.
Nejvyšší správní soud k této otázce pro účely dalšího řízení uzavírá, že i z žalovaným
předložených podkladů vyplývá jednoznačný závěr, že jím uváděná možnost podávání stížností
s největší pravděpodobností nemohla představovat prostředek efektivní ochrany před potížemi
způsobenými úředními osobami.
IX.
Rovněž nad rámec nezbytného rozsahu odůvodnění Nejvyšší správní soud dále odkazuje
též na svůj rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55, www.nssoud.cz,
v němž se zabýval situací, kdy správní orgán učinil závěr o nevěrohodnosti výpovědí více žadatelů
o azyl týkajících se týchž skutkových okolností na základě rozporů mezi těmito výpověďmi.
Nejvyšší správní soud k této otázce uzavřel, že „zjistí-li správní orgán, že výpovědi žadatelů o azyl
o týchž skutečnostech si odporují, je jeho povinností poskytnout těmto žadatelům možnost rozpory vysvětlit, jinak
je závěr správního orgánu o nevěrohodnosti takových výpovědí v rozporu s §3 správního řádu z roku 2004“.
K tomu Nejvyšší správní soud navíc poznamenává, že byť byla kopie protokolu
sepsaného při pohovoru žalovaného s otcem stěžovatele v současně probíhajícím řízení založena
jako součást správního spisu vedeného ve věci stěžovatele, nebyl stěžovatel s tímto listinným
důkazem nijak seznámen, ačkoli z něj žalovaný při hodnocení stěžovatelových tvrzení, alespoň
pokud jde o porovnání výpovědí obou žadatelů, také vycházel.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu