ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.34.2008:91
sp. zn. 1 Azs 34/2008 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. M., zastoupeného Mgr. Evou
Kolbekovou, advokátkou se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2007,
č. j. OAM-10-124/LE-BE03-BE01-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č. j. 46 Az 14/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Evy Kolbekové se u r č u je částkou 4800 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2007, č. j. OAM-10-124/LE-BE03-BE01-2007, žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Praze zamítl
podle §78 odst. 7 s. ř. s. rozsudkem ze dne 26. 6. 2007.
Tento rozsudek žalobce (dále též stěžovatel) napadl včasnou kasační stížností, doplněnou
podáními ze dne 4. 9. 2007 a 16. 1. 2008. Namítl, že soud v předcházejícím řízení nesprávně
posoudil právní otázku pronásledování dle §2 odst. 5 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu
dle §12 písm. a), b) zákona o azylu. Stížní body podřadil důvodům zakotveným v §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. Konkrétně pak uvedl, že jako homosexuál je v zemi původu permanentně
ohrožen, což vyplývá z mnoha zpráv nevládních organizací, monitorujících dodržování lidských
práv na Ukrajině. Státní aparát situaci neřeší, resp. jí zneužívá a toleruje tak pronásledování
sociální skupiny, do níž žalobce patří. Žalobce poukázal na čl. 65 P říručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, z něhož plyne, že pronásledování může pocházet i od některých
složek obyvatelstva, pokud nejsou státní orgány schopny zajistit účinnou ochranu. Soud však
neuvedl dostatečné důvody, pro něž uvedená tvrzení nepovažoval za dostatečná pro udělení
azylu. Žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a krajský soud tuto skutečnost
ponechal bez povšimnutí. Provedení dalších důkazů sice nebylo navrženo, soud si však mohl
jejich provedení vyžádat na státních orgánech země původu žalobce. Soud pak nevzal v potaz
údaje uvedené v žalobě a žalobci vytkl, že v průběhu správního řízení sice uvedl konkrétní
situace, při kterých byl utlačován, podle soudu se však nejednalo o zásahy z důvodu jeho odlišné
sexuální orientace. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K samotným důvodům kasační stížnosti se podává, že Nejvyšší správní soud se otázkou
pronásledování homosexuálů již podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2006,
č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, na jehož závěry je i pro jistou
skutkovou podobnost (mj. zákonné zakotvení zákazu diskriminace kvůli sexuální orientaci,
přetrvávající společenská intolerance k homosexualitě) vhodné v projednávané věci poukázat.
V uvedeném případě kasační soud v prvé řadě a s přihlédnutím k doktríně azylového práva,
jakož i k tzv. „kvalifikační směrnici“ (Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany), konstatoval, že „existují vážné a legitimní
důvody pro to, aby sexuální orientace žadatele o azyl mohla být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi
původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině“. Dále se pak vyjádřil k míře
intenzity azylově relevantního ‚pronásledování‘, když uvedl, že nepostačí, „půjde-li o pouhou sérii
ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáh nou takové
intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní
perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita
uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity
působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci.“
Zdůraznil též, že pronásledování pro příslušnost k sociální skupině homosexuálů by bylo azylově
podstatné, pouze bylo-li by přičitatelné veřejné moci ve státě původu.
Otázkou zjišťování skutkového stavu se pak Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č . j. 6 Azs 235/2004 - 57 (www.nssoud.cz), v němž uvedl,
že „v řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné
zohlednit i charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu.“ Dodal, že „ není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V souzené věci kasační soud
shledal, že skutkový stav byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou
pro posouzení daného případu dostačující, svým obsahem konzistentní a odpovídají i potřebné
míře variability jejich zdrojů (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 11. 2006,
č. j. 1 Azs 114/2005 - 62, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud má, stejně jako žalovaný a krajský soud, v nyní souzené věci za to,
že problémy s policií (odvoz na záchytnou stanici a na k ožní oddělení v roce 1995) či negativní
reakce sousedů, které měly dle žalobce svůj původ v jeho sexuální orientaci, nedosáhly takové
intenzity, aby je bylo lze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu . Navíc,
z politického a legislativního vývoje ve státě původu nevyplývá, že by tam veřejná moc uvedený
nátlak cíleně prováděla, organizovala, podporovala, jeho provádění tolerovala či mu nebyla
schopna účinně zabránit.
Bez významu ostatně nejsou ani další okolnosti, za kterých stěžovatel o udělení azylu
požádal, tedy to, že tak učinil až po třech letech převážně nelegálního pobytu v České republice
a zejména poté, co mu bylo v krátké době po sobě již podruhé uloženo správní vyhoštění
(rozhodnutí cizinecké policie ze dne 17. 12. 2006 a ze dne 19. 3. 2007). Při posuzování žádosti
o azyl je totiž třeba přihlížet i k tomu, po jak dlouhé době od vstupu na území ČR je podávána,
respektive z jakého důvodu nebyla podána dříve. K tomuto závěru dospěl zdejší soud
již ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81 (www.nssoud.cz):
„Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl
udělen za situace, kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z d ůvodů
odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž
nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového.“
Lze dodat, že k asační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 16. 1. 2008, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13
odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu