ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.100.2007:54
sp. zn. 2 Afs 100/2007 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. D.,
zastoupeného Milanem Greplem, daňovým poradcem, se sídlem Třeboradická 49, Mírovice, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Ca
67/2007 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v částce 2400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k r ukám
jejího zástupce Milana Grepla, daňového poradce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Ca 67/2007-27,
byla ve výroku II. zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „stěžovatel“) ze dne
30. 4. 2003 č. j. FŘ110/6576/02-0107, č. j. FŘ110/6578/02-0107, č. j. FŘ110/6572/02-0107,
č. j. FŘ110/6577/02-0107, a ve výroku III. byly zrušeny dodatečné platební výměry Finančního
úřadu v Telči ze dne 4. 6. 2002, č. j. 11915/02/317970/9312, č. j. 11916/02/317970/9312,
č. j. 11920/02/317970/9312, a č. j. 11918/02/317970/9312 o doměření daně z příjmů fyzických
osob J. D. (dále jen „účastník“) za zdaňovací období roku 1996 až 1999. Ve výroku IV. rozhodl
krajský soud o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se
především zabýval první a zásadní námitkou, že stěžovatel dostatečně nezjistil skutkový stav věci
a odmítl bezdůvodně účastníkem předkládané důkazní prostředky. Podle názoru krajského soudu
není z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí zcela zřejmé, zda správce daně považuje
vyčíslené manko zásob zboží, které vzniklo z krádeží v obchodě za ztratné podle §25 odst. 3
zákona č. 586/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a
proč. V řízení nebylo na jisto postaveno, a neplyne to ani z odůvodnění rozhodnutí, zda a jak
krádeže zboží stěžovatel vlastně posoudil, tedy zda se mělo jednat o škodu nebo manko
v obchodě anebo o ztratné. Tyto skutečnosti nelze směšovat ani zaměňovat. Účastník uspěl
s touto zásadní námitkou, neboť rozhodnutí nelze dostatečně zjistit, jakým způsobem dospělo
finanční ředitelství k určení ztratného právě ve výši 0,075 %. Toto určení samo o sobě,
bez jakýchkoliv podkladů, se fakticky podobá stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek.
O tento způsobe stanovení daně však nešlo, přičemž však současně při stanovení daně
dokazováním pro rakové rozhodnutí není dostatek podkladů ve spise. Vzhledem
k tomuto závěru se již krajský soud věcně nezabýval dalšími žalobními námitkami,
neboť by to nemělo praktického významu. Zrušení dodatečných platebních výměrů odůvodnil
krajský soud tím, že trpí stejnými vadami jako rozhodnutí stěžovatele.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost proti výrokům
II. až IV. z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal v prvé řadě
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek odůvodnění, neboť neobsahuje
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností. Na podporu svého právního
názoru odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne
10. 8. 2006 č. j.2 Ans 6/2005 - 53 a dále judikaturu Ústavního soudu. Pro případ,
že by se Nejvyšší správní soud s tímto názorem neztotožnil, stěžovatel uvedl, že účastník
podnikal ve sdružení se svou manželkou a synem a příjmy účastníků sdružení
byly mezi ně rozdělovány rovným dílem. Z dokladů při provedené kontrole stěžovatel zjistil
nesoulad mezi množstvím nakoupeného zboží, zjištěnou výší obchodní marže a tržbami
za prodej zboží. Příjmy sdružení byly ve skutečnosti vyšší než ty , které byly uvedeny
v daňových přiznání k dani z příjmů účastníků sdružení. Účastník předložil správci daně interní
směrnici – normu pro úbytek zásob (ztratné), v níž je stanovena výše ztrat ného 3% ročního
příjmu za prodej zboží, což odpovídá přesně částce, o kterou správce daně zvýšil účastníkovi
příjmy. K tomu účastník doložil správci daně normy ztratného platné od roku 1998
ode dvou subjektů z Prahy 6 na 3% a 2,5%. Stěžovatel důrazně odmít l názor krajského soudu,
že k určení ztratného ve výši 0,075%, které účastníkovi uznal, dospěl bez jakýchkoli podkladů
a že pro stanovení daně dokazováním není dostatek podkladů ve spise. Součástí soudu
předloženého spisového materiálu jsou i normy ztratného jiných poplatníků (v neveřejné části
společného spisového materiálu původně pod sp. zn. 30 Ca 208/2003), z nichž správce daně
vycházel, a tak na účastníkovi leželo důkazní břemeno, že jeho norma je ekonomicky
zdůvodněná. V napadeném správním rozhodnutí je toto zdůvodněno na str. 3 a 4 a stěžovatel
přitom vycházel ze zjištění učiněných u poplatníků jemu místně příslušných a tudíž podnikajících
v podobných podmínkách jako účastník. Stěžovatel rovněž prověřil, zda tyto normy odpovídají
§25 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Při rozhodování vycházel správce daně i z místního šetření
provedeného přímo v prodejních prostorách, kde zjistil, že se nejedná o typicky samoobslužný
prodej a že vlastní prodejnou a prostory v prodejně, kde by bylo možno uskutečnit drobnou
krádež, projde asi 50% objemu prodaného zboží. Výši ztratného pak správce daně posuzoval
i na základě důkazů předložených nebo navržených účastníkem a dále získaných správcem daně
(norma ztratného, směrnice pro evidenci zásob, inventarizace zásob, norma pro úbytek zásob
z roku 1995, podklady pro vypracování výše ztratného pro roky 1996 – 1998, výslechy svědků,
hmotné odpovědnosti zaměstnanců, místní šetření dne 7. 12. 2000, normy ztratného
jiných poplatníků předložené účastníkem a získané správcem daně, místní šetření
u jiného poplatníka). S důkazy a jejich hodnocením byl účastník seznámen ve zprávě o daňové
kontrole. Na základě odvolání podle §23 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) bylo účastníkovi umožněno nahlédnout do protokolu
o jednání ze dne 24. 10. 2000 č. j. 15840/00/317/930/3962 (kromě identifikace subjektu a osob
za ně jednajících a jejich podpisů) a zásad pro stanovení norem přirozených úbytků na zboží
ze dne 3. 1. 1996 (kromě identifikace subjektu včetně podpisu, týkající se sortimentu
prodávaného žalobcem). Stěžovatel také popřel, že by z jeho rozhodnutí nebylo zřejmé,
zda správce daně považuje vyčíslené manko zásob zboží, které vzniklo krádeží v obchodě,
za ztratné a proč a že nebylo postaveno najisto, a neplyne to ani z odůvodnění jeho rozhodnutí,
zda a jak správce daně posoudil krádeže v obchodě a nejednoznačně rozlišil, kdy se jedná o škodu
či manko anebo ztratné. Podle názoru stěžovatele z právní úpravy (§25 odst. 3 zákona o d aních
z příjmů) vyplývá, že daňově účinným výdajem je ztratné v maloobchodě do výše ekonomicky
zdůvodněné normy ztratného. Správce daně může posoudit, zda výše stanovená norma odpovídá
charakteru činnosti poplatníka a obvyklé výši norem jiných poplatníků se shodnou
nebo obdobnou činností a o zjištěný rozdíl upravit základ daně. Pro posouzení celé věci
je tedy rozhodující, zda poplatník prokázal skutečnost, že „chybějící příjmy“ jsou způsobeny
ztratným. Podle stěžovatele tuto skutečnost neprokázal. Reálné číslo ztratného vychází
z předmětu podnikání, výše dosahovaných příjmů, formy prodeje, přijetí opatření proti krádežím
a obvyklé normy u jiných poplatníků. Stěžovatel vycházel při posouzení drobných krádeží,
které lze podle publikovaných výkladů do ztratného zohlednit, z definice krádeže podle §247
tr. z. a u její výše z §89 tr. z. ve spojení s §2 nařízení vlády č. 303/1995 Sb. (tj. škoda
nikoli nepatrná činí nejméně 2500 Kč). Závěry stěžovatele v napadených správních rozhodnutích
jsou i v souladu s judikátem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 222/2000.
Jako důkazy navrhl stěžovatel spisy předložené k žalobám ve věci sp. zn. 30 Ca 208/2003.
Z těchto důvodů navrhl zrušit napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. a vrátit krajskému
soudu věc k dalšímu řízení.
Účastník v podaném vyjádření uvedl, že podle jeho názoru postupoval krajský soud
při řešení dané záležitosti v souladu s právními předpisy a jeho rozhodnutí bylo učiněno
při respektování závaznosti právního názoru Nejvyššího správního soudu. S odkazem na obsah
svých předchozích podání v řízení navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Byl-li by totiž nepřezkoumatelným,
nebylo by možno se zabývat ostatními námitkami. Stěžovatel neuvádí konkrétní důvod
nepřezkoumatelnosti, pouze se odvolává na judikaturu, jak Nejvyššího správního soudu,
tak Ústavního soudu.
O nepřezkoumatelnost se jedná, není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené . Takové rozhodnutí
je nutno pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (p odle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS).
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (zveřejněno pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zd a žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130 (zveřejněno
pod č. 244/2004 Sb. NSS), pak vyslovil, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní
zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto,
která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.
V daném případě však napadený rozsudek o nesrozumitelností pro nedostatek důvodů
netrpí. Krajský soud uvedl, že úspěšnou námitkou stěžovatele byl poukaz na nedostatečné
odůvodnění správního rozhodnutí ohledně správcem daně uplatněné výše ztratného. Rozsudek
je dostatečně srozumitelný, protože krajský soud v něm uvedl úvahu, pro kterou považoval
žalobní námitky za důvodné. Tyto úvahy pak nejsou v žádném rozporu s podklady,
na jejichž základě byly učiněny.
Předmětem sporu je výše ztratného při prodeji v maloobchodě stěžovatele,
přičemž krajský soud dospěl k závěru, že právě s námitkou určení výše ztratného stěžovatel uspěl,
protože z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí skutečně nelze dostatečně zjistit,
jakým způsobem dospěl správce daně k určení ztratného právě ve výši 0,075%. Stěžovatel
k tomu pod bodem 1.A.1. uvedl, že „Správce daně neodmítl Vámi předložené normy ztratného
jiných poplatníků bezdůvodně. V této souvislosti je třeba upoz ornit na zprávu o kontrole…,
ve které Vás správce daně podrobně seznámil s důvody, proč neosvědčil Vámi předložené
důkazní prostředky (2 kopie norem ztratného jiných poplatníků) jako důkazy prokazující výši
Vámi uplatněného ztratného. Správce daně uvedl, že Vámi př edložené normy ztratného
jiných poplatníků v žádném případě nejsou důkazem toho, že zjištěný rozdíl mezi …přiznanými
příjmy a příjmy, jichž mělo být dosaženo při vaší podnikatelské činnosti na základě
Vámi prokázané průměrné obchodní marže, jsou ztratným… podle §25 odst. 3 zákona o daních
z příjmů. Skutečnost, že se jedná v případě manka o ztratné, jste nikdy neprokáz al“.
Dále stěžovatel poukázal na to, že správce daně přihlédl k normám ztratného, a to ve výši,
která odpovídá charakteru činnosti stěžovatele a obvyklé výši norem jiných poplatníků,
kteří jsou mu místně příslušní a kteří mají shodnou nebo obdobnou činnost. Rovněž prověřil,
zda odpovídají ztratnému podle §25 odst. 3 zákona o daních z příjmů, což naopak u poplatníků,
jejichž normy o ztratném předložil stěžovatel, nemohl posoudit, neboť jsou místně příslušní
jinému finančnímu úřadu. Taktéž nemohl posoudit, zda tito poplatníci provozují stejnou
nebo obdobnou činnost. Proto účastníkem předložené normy neprokazují, že jeho norma
o ztratném byla stanovena v souladu se zákonem o daních z příjmů. Stěžovatel také poukázal
na to, že správce daně vycházel při svém rozhodování z místního šetření provedeného
v prodejních prostorách účastníka a zjistil, že se nejedná o typicky samoobslužný prodej,
a přihlédl ke skutečnosti, že vlastní prodejnou (kde by bylo možno uskutečnit drobnou krádež)
projde část zboží, a to asi 50% objemu prodaného zboží. Odcizené zboží (specifikována
byla pouze mikrovlnná trouba a videokamera), nelze podle stěžovatele považovat za drobnou
krádež a ani za ztratné. Pod bodem 1.A.2. pak stěžovatel uvedl, že „osvědčil jako důkaz normy
ztratného, které sám zjistil. Naopak jako důkaz neosvědčil normy ztratného jiných poplatníků,
předložené žalobcem. Ohledně důvodů tohoto postupu odkazuje na bod 1.“ V bodě 1.B.5.
stěžovatel konstatuje, že správce daně vycházel při svém hodnocení z materiálů,
které mu byly poskytnuty k účetnictví sdružení a při stanovení výše ztratného vycházel
z jeho prokázané výše v uplynulých letech, přičemž pro stanovení procenta ztratného použil
vyčíslení rozdílu mezi stavem zásob podle inventarizace zásob provedené formou kontroly
korunou za rok 1994 (účetní stav zásob) ke konečnému stavu zásob zjištěných fyzickou
inventurou k 31. 12. 1994. Tento rozdíl činil 1% ročního objemu tržeb. Podle stěžovatele
takovým postupem zaúčtoval jako ztratné stěžovatel fakticky manko ve smyslu definice
podle §25 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Takto zjištěné procento navyšoval pro rok 1995
o 50% a pro rok 1996 o dalších 40% (sumu 2,94 zao krouhlil pak na 3%). V závěru správního
rozhodnutí (str. 14) stěžovatel uvedl při posouzení výše normy ztratného přihlédl k normám
ztratného u poplatníků se shodnou nebo obdobnou činností v rámci své místní příslušnosti,
u nichž prověřil, jimi stanovené % ztratného je prokázána a odpovídá i §25 odst. 3 zákona
o daních z příjmů.
V kasační stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že ve svém rozhodnutí o odvolání
bylo uvedeno, že „…, že ve zprávě o daňové kontrole Vás správce daně na straně 17 seznámil
se svým hodnocením předložených důkazních prostředků, a to i s důvody svého hodnocení“.
Dále odkázal na vyjádření k žalobě s tím, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do protokolu
ze dne 24. 10. 2000 srovnatelného poplatníka a do jeho normy ztratného.
Vzhledem k citaci z napadeného správního rozhodnutí, je podle názoru Nejvyššího
správního soudu zcela důvodný závěr krajského soudu, že z odůvodnění stěžovatelova
rozhodnutí nevyplývá způsob, kterým dospěl k určení zt ratného právě ve výši 0,075%.
V rozhodnutí není uveden ani obecným pojmenováním, ani výčtem konkrétních údajů,
s jakými poplatníky poměřoval správce daně účastníka, jakou činností se zabývají, jaký druh zboží
a jakým způsobem a kde zboží nabízejí, jakým způsobem si oni sami určovali výši ztratného,
kolik tato výše ztratného činila a další. Pokud v odůvodnění rozhodnutí o odvolání nejsou
tyto skutečnosti uvedeny, nemůže proti nim vznášet stěžovatel konkrétní námitky a postup
stěžovatele za takové situace nemůže být ani přezkoumán soudem. Pokud byly v daňovém řízení
použity jako důkaz pro stanovení výše ztratného o jednání se srovnatelnými poplatníky, musí být
s takovým důkazem daňový subjekt seznámen. Pokud by proti tomuto důkazu měl účastník
námitky, musel by se s nimi v napadeném rozhodnutí stěžovatel řádně vypořádat.
To se však nestalo. Stěžovatel neuvedl v napadeném rozhodnutí všechny použité důkazy
a neuvedl, jak je hodnotil.
Podle §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků musí být rozhodnutí o odvolání
odůvodněno. Podklady pro rozhodnutí a důkazy v daňovém řízení správce daně shromažďuje
právě proto, aby s nimi v rozhodnutí argumentoval a vypořádal se s nimi a aby mohl daňovému
subjektu ve svém rozhodnutí sdělit, o co opřel sv é rozhodnutí, jímž mu ukládá povinnosti.
V odůvodnění rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dokazování, musí finanční ředitelství
uvést, které skutečnosti má za prokázané a o které důkaz y opřel svá skutková zjištění,
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jak věc posoudil po právní stránce. Ostatně právo
na odůvodnění je jedním ze všeobecně uznávaných práv účastníků správních, potažmo daňového
řízení, a to jak teorií, správní i soudní rozhodovací praxí. Minimální standardy správního práva,
přijaté Výborem ministrů Rady Evropy ve formě doporučení a odražené v českém pozitivním
právu a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení právo na řádné odůvodnění
rozhodnutí i právo slyšení, které se projevuje i v právu písemně se vyjádřit k věci a v právu
na informace ze spisu (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 37/2006 – 37
nebo č. j. 5 Afs 30/2007 - 50, www.nssoud.cz).
Pokud stěžovatel poukázal na to, že mu bylo zasláno poučení o složení senátu ve dvou
ze sloučených věcí současně s rozsudkem a ve dvou případech až následující den
po jeho doručení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento postup je nesprávný,
protože tak nebylo stěžovateli umožněno uplatnit v řízení námitku podjatosti soudu ve smyslu
§8 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že však v dané věci stěžovatel neuplatnil ohledně podjatosti
v kasační stížnosti žádné námitky, jednalo se o vadu, která nemohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku. Totéž platí o postupu krajského soud spočívajícím v tom, že v rozporu
s §39 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o spojení věci v rozsudku, jímž rozhodoval o meritu věci,
aniž by předseda senátu rozhodl o spojení pravomocně.
K napadenému správnímu rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
poukázat na to, že stěžovatel v něm na jedná straně uvedl, že „některé listiny neosvědčil
jako důkazy“, a současně na druhé straně je z kontextu odůvodnění zřejmé, že z těchto důkazů
vycházel, ale pokládal jimi prokazované skutečnosti za vyvrácené důkazy jinými. Takto rozporné
odůvodnění rozhodnutí má za následek jeho nesrozumitelnost.
Z důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, vět a první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení , zatímco účastník měl v řízení plný úspěch,
a proto má právo na náhradu nákladů. Účastníkovi vznikly náklady v souvislosti se zastoupením
daňovým poradcem. Vzhledem k tomu, že ž ádný zvláštní právní předpis výši odměn daňových
poradců za zastupování nestanoví, postupoval Nejvyšší správní soud v souladu s §35 odst. 2
poslední věta s. ř. s. při určení výše odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Za situace, kdy účastník byl stejným daňovým poradcem zastoupen již v řízení
před krajským soudem i ve správním řízení a nejedná se o věc , a ani to nevyplývá z obsahu
vyjádření ke kasační stížnosti, která by první nebo další poradu vyžadovala, Nejvyšší správní so ud
stanovil výši odměny zástupce za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti)
v částce 2100 Kč a náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu