ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.103.2007:80
sp. zn. 2 Afs 103/2007 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Mgr. Lukáše
Raidy, správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a.s. „v likvidaci“, zastoupeného
JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9,
proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 5 Ca 15/2005 - 48
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel (dále jen stěžovatel)
domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2004/7830/2, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 26. 8. 2004, č .j. 6346b/2004-21.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení ve věci zaplacení
celního dluhu v postavení ručitele za dlužníka ITC, spol. s r.o., se sídlem Písnické zahrady 461,
Praha 4, uloženého rozhodnutím Celního úřadu Uherské Hradiště dne 30. 11. 2001,
č. j. 5121/2001-10, ve spojení s odvolacím rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2002,
č. j. 1419/2002-01.
Městský soud dospěl k závěru, že nebyla zachována lhůta pro podání žádosti o obnovu
řízení stanovená v §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 1. 2007, č. j. 2 Afs 25/2006 - 104 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
28. 3. 2006, č. j. 29 Ca 77/2004 - 81, podle nichž lze žádost o povolení obnovy podat do šesti
měsíců ode dne, kdy se žadatel dozvěděl o důvodech obnovy, nejpozději však do tří let od konce
roku, v němž vznikl celní dluh. Podle §240 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona,
ve znění účinném do 30. 4. 2004, celní dluh vznikl v okamžiku, kdy bylo zboží odňato celnímu
dohledu. Z jednotlivých platebních výměrů dlužníka soud zjistil, že celní dluh v daném případě
vznikl dne 31. 12. 2000, což žalobce potvrdil i ve své žádosti o obnovu řízení. Objektivní lhůta
pro podání žádosti o obnovu řízení tak započala běžet dne 1. 1. 2001 a prekludovala dne
31. 12. 2003. Žádost podaná dne 18. 6. 2004 byla podána opožděně a je nerozhodný odkaz
na běh subjektivní lhůty, neboť ta může plynout jen v rámci lhůty objektivní. Nad rámec těchto
důvodů městský soud poukázal na nesprávnost postupu správních orgánů, které tvrdí, že žalobce
mohl nahlédnout do spisu dlužníka za účelem opatření poznatků o běhu lhůt a současně od něho
požadoval předložení souhlasu ke zbavení mlčenlivosti. Tím žalovaný porušil žalobcova práva,
ovšem tento postup neměl vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Proto městský
soud žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku. Městský soud totiž zcela pominul
žalobní tvrzení, že závazek ručitele Union banky, a.s., je zcela rozdílný od závazku společnosti
ITC, spol. s r. o., a proto nelze odvozovat běh lhůty od vzniku celního dluhu tohoto dlužníka.
Závazek stěžovatele je závazkem ručitelským a jeho trvání je upraveno v §263 odst. 1 celního
zákona. Podle tohoto ustanovení zajištění celního dluhu (tedy i ručení) nezanikne,
dokud celní dluh není splněn, nebo dokud by ještě mohl vzniknout. Je nepochybné, že v době
podání žádosti o obnovu řízení celní dluh společnosti ITC, spol. s r.o., splněn nebyl a celní úřad
mohl v době podání žádosti ručitelský závazek bance vyměřit. Za této situace pak v souladu
s ust. §54 odst. 3 daňového řádu byla žádost o obnovu řízení podána před uplynutím objektivní
lhůty před jejím uplynutím. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dodatečně stěžovatel doplnil kasační
stížnost „podklady pro rozhodnutí“ zasláním znění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. I ÚS 643/06, aniž s tím spojil nějaký návrh.
Žalovaný nevyužil možnosti podat vyjádření k této kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel, aniž své námitky konkrétně právně
podřadil, fakticky vznáší důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
V prvé řadě je třeba vážit námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu.
Pokud by rozsudek byl takto vadný, zřejmě by to vyloučilo možnost zkoumat námitky ostatní.
Stěžovatel nepřezkoumatelnost spatřuje v opomenutí žalobní argumentace spočívající v odlišnosti
postavení ručitele a tudíž i v odlišném posuzování běhu lhůt, zejména lhůty objektivní.
Lze tak dovodit, že stěžovatel měl na mysli nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Jak Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (zveřejněno: Sb. NSS č. 133/2004), nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.
Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Je pravdou, že v žalobě bylo poukazováno na směšování postavení dlužníka a ručitele
s odkazem na ust. §263 odst. 1 celního zákona. Rozsudek městského soudu, jak výše uvedeno,
spočíval zejména v hodnocení běhu lhůt a jako správný způsob počítání objektivní lhůty označil
způsob odvozený od vzniku dluhu dlužníka. Skutečnost, že v odůvodnění výslovně nevyvrátil
žalobní argumentaci, není důvodem nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť soud zaujal právní
názor od této argumentace odlišný, a ten zdůvodnil. Z logiky věci plyne, že právní názor odlišný
od žalobního tvrzení je jeho vyvrácením, je-li tento názor dostatečně odůvodněn, což v daném
případě byl. Ze strany stěžovatele se tak jedná o součást tvrzení o nesprávnosti právního názoru
soudu, tedy součást žalobní námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nikoliv o námitku podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která naplněna nebyla.
Námitka zaujetí nesprávného právního názoru vychází z odlišného postavení dlužníka
a ručitele.
K této námitce je třeba ze správního spisu konstatovat záruční listinu z r. 1996
a osvědčení o záruce z r. 1997, podle nichž Foresbank, a. s., (právní předchůdce stěžovatele)
poskytla v systému globální celní záruky celní záruku společnosti ITC, spol. s r.o., a to do výše
5 000 000 Kč. Záruční listina byla vypovězena sdělením Union Banky, a.s., v březnu r. 1999.
Platební výměry ukládající dlužníku ITC, spol. s r.o., zaplacení celního dluhu, byly všechny
Celním úřadem Uherské Hradiště vydány ve dnech 16. - 19. června 2001 s tím, že celní dluh
vznikl dne 31. 12. 2000 nezákonným odnětím zboží celnímu dohledu. Ve všech případech
se jednalo o zboží propuštěné do režimu uskladňování v celním skladu v r. 1997 a 1998,
které se při ukončení platnosti veřejného celního skladu v něm nenacházelo. Rozhodnutí
o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka ve výši 77 883 837 Kč bylo vůči Union bance, a. s.,
vydáno Celním úřadem Uherské Hradiště dne 30. 11. 2001 a doručeno jí 25. 2. 2002 včetně
přehledu platebních výměrů, které nebyly dlužníkem uhrazeny. V odvolacím řízení bylo
rozhodnutí celního úřadu změněno rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc dne 27. 3. 2002
pod č. j. 1419/2002-01, a to zejména v částce dluhu – na 57 871 078 Kč.
Žádost o obnovu řízení datovaná 18. 6. 2004 byla doručena Celnímu úřadu v Uherském
Hradišti dne 2. 7. 2004 a opírala se zejména o nově zjištěné skutečnosti o existenci tří postupně
a nezávisle na sobě povolených celních skladů a o nesplnění povinnosti upozornění ručitele
na neukončení celního režimu dlužníkem. Žádost o obnovu byla Celním ředitelstvím v Olomouci
zamítnuta dne 26. 8. 2004 a podané odvolání bylo zamítnuto žalovaným dne 11. 11. 2004.
Důvodem bylo uplynutí prekluzivní lhůty, a to jak objektivní, tak i subjektivní.
Žaloba, jak výše uvedeno, stála na tvrzení o zachování lhůt, městský soud ji zamítl
z důvodů uplynutí lhůty objektivní.
Obnovu řízení podle §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu bylo možno povolit,
jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového
subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok
rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož ustanovení musí být žádost o obnovu řízení podána do šesti
měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však
před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze
prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav. Není sporu o tom, že celní dluh vznikl ke dni
31. 12. 2000 a že objektivní lhůta k podání návrhu na obnovu uplynula dnem 31. 12. 2003.
Stěžovatel ovšem poukazuje na skutečnost, že jeho povinnost vyplývala z ručitelského závazku,
a proto je pro běh lhůty rozhodné ustanovení §263 odst. 1 celního zákona. Toto ustanovení
upravovalo trvání zajištění po dobu, v níž nebyl celní dluh splněn, nebo v níž mohl celní dluh
ještě vzniknout (pouze touto částí citovaného ustanovení stěžovatel argumentuje v kasační
stížnosti). Smyslem tohoto ustanovení bylo zajištění celního dluhu vzniklého v době trvání
zajištění i poté, kdy zajištění již zaniklo; nebylo odlišnou úpravou běhu lhůt pro vyměření cla.
Zde lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 2 Afs 51/2004 - 57 (dostupné na www. nssoud.cz), řešící mj. i vztah hlavního a ručitelského
závazku. Z hlediska této kasační stížnosti je však rozhodující především skutečnost, že dané
ustanovení bylo zrušeno novelou celního zákona č. 187/2004 Sb., která nabyla účinnosti dnem
vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost, tj. dnem 1 5. 2004.
V době podání žádosti o obnovu řízení (červen 2004) tedy již součástí celního zákona nebylo
a nelze z něho cokoliv ve vztahu ke stěžovateli dovozovat. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší
správní soud naplněnou ani kasační námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel doplnil kasační stížnost odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. I ÚS 643/06. Tento nález změnil dosavadní převažující nazírání na rozsah globální celní
záruky a zřejmě by se dotýkal i stěžovatele. Pro rozhodnutí soudu by však mohl mít význam
pouze tehdy, pokud by souvisel s uplatněnými důvody obnovy a pokud by se jimi soud mohl
zabývat věcně.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1
(§120) s ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu