ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.44.2008:77
sp. zn. 2 Afs 44/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. B.,
zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2007, č. j. 8 Ca 229/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud zamítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Ministerstva financí („žalovaný“) ze dne 30. 6. 2006, č. j. 16/55440/2006/1416.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2006, č. j. 2512/270/06/12, o uložení pokuty
za porušení cenových předpisů podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, ve výši 17 460 Kč.
II.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) a tvrdí tak nezákonnost
napadeného rozsudku a vady správního řízení (skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
je v rozporu s obsahem spisu).
Vady řízení spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že skutečný rozsah předmětu nájmu,
za který měli chataři poskytovat písemně sjednané nájemné, nebylo možno bez dalšího určitě
vymezit v nájemních smlouvách. Proto byl jako předmět nájmu uveden vždy jen pozemek
zastavěný chatou, nicméně ve skutečnosti se jednalo i o další pozemky, které však nebyly
rozděleny geometrickým plánem. Z tohoto důvodu přinejmenším od roku 2000 neposkytl žádný
z chatařů stěžovateli úhradu na nájemné za užívané pozemky; takovou úhradou nemůže být
platba poskytnutá třetí osobou (L. V.). Městský soud však dospěl k chybnému závěru, že je
možno jednotkovou cenu nájmu u obou pozemků tvořících předmět nájmu považovat
za totožnou. V tom podle stěžovatele spočívá i nezákonnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel konečně rozporuje i platnost nájemní smlouvy mezi podílovými spoluvlastníky
(tj. stěžovatelem a jeho bratrem A.B.) a R. K. s ohledem na specifikaci předmětu nájmu.
Kritériem určitosti právního úkonu totiž není jeho srozumitelnost smluvním stranám, nýbrž
jedná se o kritérium objektivní povahy spočívající v tom, zda důvodná pochybnost o obsahu
právního úkonu vzniká u třetích osob. V tomto smyslu není objektivně zřejmé, jakou konkrétní
část pozemků v okolí chaty R. K . učinili účastníci předmětem jejich písemné nájemní smlouvy a
v jaké části naopak již nebylo okolí chaty pronajato. Proto je tato nájemní smlouva absolutně
neplatná pro neurčitost a není tedy způsobilá založit žádné právní účinky.
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pronájem lesa s ohledem na princip
obecného užívání lesa nemá racionální odůvodnění a je s ním v rozporu skutečnost, že stěžovatel
(jak sám přiznal) pronajímal lesní pozemek. V ostatním žalovaný odkazuje na obsah správního
spisu a na svoje předchozí vyjádření a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu ke stížnostním námitkám především plyne,
že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích uložilo stěžovateli na základě provedené cenové
kontroly shora označeným rozhodnutím ze dne 14. 4. 2006 pokutu za porušení cenových
předpisů podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách ve výši 17 460 Kč. Této
protizákonnosti se stěžovatel dopustil tím, že uplatnil za období od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2005
vyšší než úředně stanovené maximální ceny za nájemné z pozemků nesloužících k podnikání,
které byly stanoveny v cenových výměrech Ministerstva financí č. 01/2004 a č. 01/2005.
Konkrétně se jednalo o pozemky zastavěné stavbami pro individuální rekreaci (chatami) včetně
navazujících pozemků. Podle části I. oddílu A pol. č. 5 bod 1 výměru Ministerstva financí
č. 01/2004 činilo maximální roční nájemné za nájem pozemků zastavěných stavbou
pro individuální rekreaci včetně funkčně spojených a navazujících pozemků 7 Kč/m
2
/rok.
Kontrolou nájemních smluv a na jejich základě uhrazených částek nájemného za období
1. 7. - 31. 12. 2004 však bylo zjištěno, že stěžovatel uplatnil vyšší ceny, a to 200 Kč/m
2
/rok
v případě rodiny N. a V., 130 Kč/m
2
/rok u nájemkyně B. a 80 Kč/m
2
/rok u nájemce K.
Obdobné bylo zjištěno i ve vztahu k roku 2005, kdy i v tomto roce byla stanovena stejná
maximální výše nájemného na 7 Kč/m
2
/rok, přičemž v kontrolovaném období od 1. 1. – 30. 6.
2005 stěžovatel uplatnil vyšší ceny, a to stejné jako v roce předchozím.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích proto v citovaném rozhodnutí konstatovalo,
že stěžovatel získal neoprávněný majetkový prospěch, spočívající v rozdílu mezi souhrnem cen
skutečně zaplacených a souhrnem cen, které měly být maximálně účtovány. Celkem tak byla
zjištěna částka 17 460 Kč.
Ministerstvo financí v citovaném rozhodnutí ze dne 30. 6. 2006, kterým zamítlo odvolání
stěžovatele, zejména uvedlo, že z předmětných nájemních smluv (s výjimkou smlouvy uzavřené
s panem K.) bylo zřejmé, že předmětem pronájmu byly pouze pozemky pod chatami. V průběhu
správního řízení sice bylo zjištěno, že se jednalo též o možnosti pronájmu dalších pozemků,
nicméně tyto návrhy se do konečného textu nájemních smluv nepromítly. K námitce, že
předmětem nájemního vztahu s panem K. je i část pozemku mimo zastavěnou plochu, pak
žalovaný uvedl, že ze smlouvy ze dne 21. 8. 2004 je zřejmé, že sjednané nájemné se vztahuje
k celkové pronajaté výměře, aniž by bylo rozlišováno mezi výší nájemného za jednotlivé
pozemky. Je tak zřejmé, že oba druhy pozemků (tzn. lesní pozemek a pozemek pod chatou) byly
pronajaty za stejnou cenu.
V.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil dva důvody, a to nezákonnost
napadeného rozsudku městského soudu, a také vady předchozího správního řízení. Právě tímto
směrem proto Nejvyšší správní soud upřel svoji další pozornost.
Stěžovatel byl ve správním řízení shledán odpovědným z porušení ustanovení §15 odst. 1
písm. a) zákona o cenách, podle něhož „prodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává za cenu vyšší
než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu podle §5, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v §7 odst. 1.“
Stížnostní argumentace se týká jednak toho, že správní orgány a poté i městský soud
vycházely toliko ze znění písemných nájemních smluv a nepřihlédly k dalším skutkovým
okolnostem, a dále, že chybně vyhodnotily výši neoprávněně získaného prospěchu.
K tomu je třeba uvést, že k uzavření smlouvy dochází shodným projevem vůle smluvních
stran. Pokud je uzavřena smlouva v písemné formě, lze důvodně očekávat, že její text věrně
zrcadlí zmíněný projev vůle. V nyní projednávané věci plyne tato skutečnost z toho, že se jednalo
o nájemní smlouvy, tj. o soukromoprávní právní úkony, které byly plně v dispozici smluvních
stran. Státní orgán, který hodnotil porušení zákona o cenách, proto zcela správně a logicky
vycházel především z jejich textu. Pokud tedy stěžovatel samotný obsah a smysl textu těchto
smluv nezpochybnil, je zjevné, že za této situace na něm spočívalo jak břemeno tvrzení, tak také
břemeno důkazní, aby práva a povinnosti v nich obsažená vyvrátil.
Argumentace, kterou v tomto směru stěžovatel nabídl, však není přesvědčivá ani logická.
Pokud totiž stěžovatel tvrdí, že chataři ve skutečnosti platili nájem i za používání dalších
pozemků (zejména příjezdových), nenabídl prakticky žádný relevantní důkaz, kterým by toto
tvrzení doložil. Jeho úvahy jsou spíše spekulativní, resp. hypotetické, povahy, když např. hovoří
o tom, že skutečný rozsah předmětu nájmu nebylo možno ve smlouvách určitě vymezit pouze
s ohledem na chybějící geometrický plán, příp. že nebylo vysvětleno, proč by chataři uzavírali
pro ně tak nevýhodné nájemní smlouvy.
Je totiž zřejmé, že geometrické rozdělení dalších pozemků nebylo zásadním technickým
problémem toho, aby mohlo být zpoplatněno používání i dalších pozemků než těch, které jsou
ve smlouvách přesně specifikovány. Jak totiž plyne z obsahu správního spisu, skutečný důvod,
pro který smlouvy o pronájmu dalších pozemků nebyly uzavřeny, byla neschopnost dohodnout
se na výši nájmu. Důležité je v této souvislosti zejména to, že ostatní účastníci těchto smluvních
vztahů nepotvrdili, že by skutečný úmysl smluvních stran byl odlišný od toho, který je seznatelný
z jejich písemných vyhotovení, takže nikterak nepotvrdili ani svoji motivaci k jejich uzavření
v tom pojetí, které prezentoval stěžovatel. Naopak, součástí správního spisu je např. vyjádření V.,
O. a L. N. ze dne 24. 1. 2006, že s bratry B. jednali o uzavření nájemní smlouvy od roku 1995,
avšak teprve v červnu 2004 obdrželi její návrh na období 1. 7. 2004 – 30. 6. 2005. Stanovená cena
se týkala pouze pozemku výslovně uvedeného ve smlouvě a nájemné bylo tak vysoké proto, že o
nižším nebyli vlastníci ochotni vůbec jednat. Městský soud také zcela správně vycházel z dopisu
právního zástupce stěžovatele JUDr. Zápotočného adresovaného PhDr. J. R. ze dne 21. 8. 1995,
v němž je k návrhu písemných nájemních smluv výslovně uvedeno, že se týkají pozemku pod
chatou a proto z nich byly vypuštěny všechny pasáže vztahující se k příjezdové komunikaci.
Z obsahu spisu totiž plyne, že zástupce majitelů chat předkládal návrhy na uzavření smluv o
pronájmu kromě pozemků pod chatami i za další užívané pozemky a užívání příjezdových cest
navrhl řešit formou věcného břemene.
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem uzavírá, že stěžovatel
neprokázal svoje tvrzení o tom, že současně s písemně uzavřenými nájemními smlouvami byly
ústně uzavřeny smlouvy další.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že přinejmenším od roku 2000 neposkytl žádný
z chatařů stěžovateli úhradu za nájemné za užívané pozemky. Bylo totiž prokázáno,
že k pravidelným platbám a v souladu s cenovými předpisy na účet stěžovatele od roku 1995
docházelo. Protože však stěžovatel v roce 2000 zrušil svůj účet, byly platby zasílány zástupci
nájemců L. V., který je dále zasílal do soudní úschovy a později stěžovateli a jeho bratrovi (viz
účetní dokumentace obsažená ve správním spise). To ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel,
který toliko uvádí, že za úhradu nájemného nemohla být považována platba poskytnutá třetí
osobou L. V. Jak nicméně plyne ze shora vysloveného, v daném případě se nejednalo o platbu
třetí osoby, u níž by stěžovatel mohl mít sebemenší pochybnosti o jejím důvodu a určení. Nelze
v této souvislosti přehlédnout „Zápis z jednání o možnosti uzavření nájemní smlouvy“ ze dne
24. 6. 1995, podepsaný mimo jiné i stěžovatelem a jeho bratrem, z něhož plyne, že majitelé
požadovali za pronájem půdy pod jednotlivými chatami a za příjezd k nim celkem 100 000 Kč
měsíčně; naopak pronajímatelé navrhli 25 000 Kč, a to s odkazem na příslušné cenové předpisy.
Protože nedošlo k dohodě, byl na účet stěžovatele poukázán finanční obnos jako záloha na nájem
s tím, že do doby uzavření nájemní smlouvy mohou majitelé chat užívat příjezdové cesty. Ani
tato námitka proto nemá žádnou právní relevanci z hlediska hodnocení správnosti napadeného
rozsudku městského soudu.
Konečně k platnosti nájemní smlouvy uzavřené s R. K. zdejší soud uvádí, že tato nájemní
smlouva je od smluv ostatních odlišná tím, že je v ní jako předmět nájmu označena kromě
zastavěného pozemku rovněž další část pozemku v její blízkosti. Pokud však stěžovatel považuje
tuto smlouvu za absolutně neplatnou z důvodu absence přesného vymezení předmětu
nájemního vztahu, zareagoval na tuto žalobní námitku městský soud zcela správně, když poukázal
na inkonzistenci tvrzení stěžovatele, který se v řízení před civilním soudem této absolutní
neplatnosti vůbec nedovolával, nýbrž požadoval pouze potvrzení platnosti její výpovědi. Není
proto důvod předmětnou smlouvu ze dne 21. 8. 2004 považovat za neplatnou a v této souvislosti
lze odkázat na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6.
2006, č. j. 6 Co 1263/2006 - 135, z něhož plyne, že předmětný nájemní poměr trvá i nadále,
protože došlo k prodloužení platnosti nájemní smlouvy na deset let. Pokud stěžovatel tvrdí
absolutní neplatnost nájemní smlouvy, považuje zdejší soud za důležité, že smluvní strany
nezpochybnily svobodu a vážnost svojí projevené vůle a ohledně její srozumitelnosti a určitosti
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s právním názorem městského soudu, že předmět pronájmu
je specifikován rozsahem 90 m
2
a dále umístěním v bezprostředním okolí chaty, což
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nelze považovat ani za nesrozumitelný či
natolik neurčitý projev vůle, že by mohl zakládat absolutní neplatnost smlouvy. Ostatně, dne 25.
3. 2005 poslali stěžovatel a jeho bratr R. K. listinu označenou jako ukončení nájemní smlouvy bez
uvedení důvodů a současně mu nabídli uzavření nájemní smlouvy nové. Rovněž tato skutečnost
názorně svědčí o tom, že ani stěžovatel tuto smlouvu nepovažoval za natolik právně vadnou, že
by z ní vůbec nemohly plynout žádná práva a povinnosti, jelikož v tomto případě by nebylo
nutné ji ani vypovídat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů
zakotvených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a proto kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému Ministerstvu financí náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu