ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.90.2008:69
sp. zn. 2 Afs 90/2008 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4,
zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4,
proti žalovanému: Celní ředitelství České Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, České
Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2008, č. j. 6564-01/05-030100-21, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. 6. 2008, č. j. 10 Ca 47/2008 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2008, č. j. 6564-01/05-030100-21.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu
Jindřichův Hradec ze dne 18. 10. 2005, č. j. 6052-03/05-0369-022, kterým byly stěžovateli
zajištěny podle §42 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů, vybrané výrobky u nichž nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky zdaněné
nebo oprávněně nabyté za ceny bez daně. Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a důvod pro zajištění vybraných
výrobků byl naplněn.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se totiž,
že jím předložené daňové doklady č. 160205015 a č. 180205016 vystavené dodavatelem
Trade IN Praha, s. r. o., mají náležitosti požadované §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních
ve znění účinném k datu vystavení (únor 2005) a prokazují tak zdanění předmětných výrobků.
Poukazuje také na to, že zákon o spotřebních daních jiné doklady pro tento případ nepředepisuje.
Upozorňuje dále, že předložil též prohlášení zmíněného dodavatele ze dne 9. 11. 2006 o tom,
že spotřební daň z předmětných vybraných výrobků byla odvedena. K závěru o tom, že uvedené
daňové doklady řádně prokazují zdanění výrobků dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích
v rozsudku č. j. 10 Ca 210/2007 - 157, vázaný právní názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v rozsudku č. j. 2 Afs 63/2007 - 148. Ostatně i žalovaný na str. 4 rozhodnutí tuto
skutečnost připouští. Podle stěžovatele tak předložené daňové doklady dokazují zdanění výrobků,
dokud nebude správcem daně prokázán opak [§31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též „daňový řád“)].
Nesouhlasí tedy s tvrzením žalovaného, že samotné předložení daňového dokladu, který není
vystaven přímo plátcem daně a za situace, kdy mají celní orgány důvodné pochybnosti
o průkaznosti a pravdivosti údajů na těchto dokladech uvedených, ještě neznamená,
že je prokázáno zdanění.
Stěžovatel má také za to, že není dostačujícím důvodem pro zajištění podle §42 odst. 2
zákona o spotřebních daních pouhá pochybnost žalovaného o pravdivosti a průkaznosti,
aniž by byly tyto pochybnosti stěžovateli prokázány a rozhodnutí bylo srozumitelně odůvodněno.
Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí o zajištění se stále opírá jen o pochybnosti celních
orgánů, jejichž prokázání se oddaluje do zahájení daňového řízení. V dané věci navíc šetření
probíhá již více než 2,5 roku a stěžovatel tak nemůže nakládat s výrobky, které řádně zaplatil.
V takovém případě nemohou pochybnosti postačovat. Stěžovatel je přesvědčen, že dochází
k neodůvodněným průtahům v řízení. Dále se domnívá, že žalovaným uváděné důvody, pro které
bylo rozhodnutí o zajištění potvrzeno, jsou odlišnými od toho, pro který byly vybrané výrobky
zajištěny. V rozhodnutí o zajištění se totiž uvádí, že stěžovatel neprokázal zdanění podle
§5 odst. 1 zákona o spotřebních daních, zatímco žalovaný jako důvod uvádí pochybnost
o průkaznosti a pravdivosti údajů na předložených daňových dokladech. Stěžovatel nesouhlasí
s tím, že by bylo možné nahrazovat původně uváděný důvod zajištění. V daném případě,
kdy k tomuto došlo, tak byla porušena zásada dvojinstančnosti. Navrhuje proto, aby zdejší soud
rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Má
za to, že stěžovatel v době prováděné kontroly nepředložil doklady, které by prokazovaly zdanění
podle zákona o spotřebních daních a rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků tak bylo vydáno
v souladu se zákonem. Kopie daňových dokladů, následně stěžovatelem předložené, byly zaslány
na prověření Celnímu úřadu Praha D 1, který zjistil množstevní rozdíl lihovin vyrobených
Likérkou Drak, s. r. o., a odebraných výhradním distributorem, oproti množství lihovin dodaných
společností Trade IN Praha, s. r. o., stěžovateli. Celní orgány při svých pochybnostech o zdanění
zajištěných výrobků vycházely z údajů o množství lihovin uvedených na fakturách o prodeji mezi
jednotlivými dodavateli a na obchodním ujednání mezi výrobcem a výhradním distributorem
o výhradním prodeji ze dne 1. 8. 2003. Řetězec, na základě kterého byly vybrané výrobky
stěžovateli dodány, tvořili: výrobce Likérka Drak, s. r. o., odběratelé Nápoje CYRANO, s. r. o.,
Moravia distributor, s. r. o., Trade IN Praha, s. r. o., a stěžovatel. Žalovaný doložil tabulky odběrů
mezi jednotlivými společnostmi, sestavené na základě daňových dokladů, z nichž je zřejmé,
že společnost Moravia distributor, s. r. o., distribuovala více vybraných výrobků, než kolik jich
nabyla od výhradního odběratele, a dokonce více, než kolik jich tento výhradní odběratel
v průběhu sledovaného období nabyl přímo od výrobce. Společnost Moravia distributor, s. r. o.
pak neprokázala zdanění vybraných výrobků, které převyšovaly počet výrobků nakoupených
od výhradního odběratele. Žalovaný také poukazuje na to, že stěžovatele nepovažuje za subjekt,
se kterým by mělo být řízení o doměření daně zahajováno. Se stěžovatelem jako vlastníkem
zajištěných vybraných výrobků bude vedeno řízení o propadnutí těchto výrobků. Porušení zásady
dvojinstančnosti žalovaný také neshledal, neboť důvod pro zajištění výrobků zůstal u obou
instancích stejný: neprokázání zdanění skladovaných vybraných výrobků podle §42 odst. 2,
§5 zákona o spotřebních daních. Závěrem poukázal na charakter rozhodnutí o zajištění, jakožto
rozhodnutí předběžné povahy, a na to, že doba zajištění výrobků je ovlivněna soudními spory,
které stěžovatel se žalovaným v této věci vede.
K tomu stěžovatel replikoval tvrzením, že orgánům celní správy předložil doklady,
které obsahovaly náležitosti podle §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních a zajištění výrobků
tedy nemá zákonný podklad. Setrval i na ostatních důvodech uvedených v kasační stížnosti a jako
podivné označil sdělení žalovaného k délce zajištění výrobků.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“); domnívá
se, že doklady vystavené dodavatelem Trade IN Praha, s. r. o., mají náležitosti požadované
§5 zákona o spotřebních daních ve znění účinném pro období února 2005 a prokazují
tak zdanění předmětných výrobků. Dále uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“); má zato,
že žalovaný porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a také, že neprokázal nevěrohodnost
či nepravdivost údajů na daňových dokladech uvedených.
Pokud jde o důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(„nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“),
tak ty stěžovatel blíže nekonkretizuje, neboť v kasační stížnosti vůbec neuvádí, v čem shledává
nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se však jimi i přes tento
nedostatek zabýval, protože uvedené důvody je povinen zkoumat z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS)
lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Žádnou
ze zmíněných vad však rozsudek krajského soudu stižen není a rovněž důvody, pro které krajský
soud žalobu zamítl, jsou z odůvodnění rozsudku jasně seznatelné. Se závěry soudu ostatně
stěžovatel v kasační stížnosti sám polemizuje. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením
soudu přitom nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud tedy naplnění důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Ze správního a soudního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení ostatních důvodů kasační stížnosti: Na základě místního šetření provedeného
v provozovně stěžovatele v Jindřichově Hradci dne 17. 10. 2005 bylo vydáno rozhodnutí
o zajištění lihovin, neboť ze strany stěžovatele nebylo prokázáno jejich zdanění. K prokázání
zdanění těchto lihovin předložil stěžovatel toliko dodací list č. 10160215-6600 ze dne 8. 10. 2005,
který neobsahoval náležitosti stanovené v §5 zákona o spotřebních daních. O zajištění
předmětných lihovin byl Celním úřadem Jindřichův Hradec (dále jen „celní úřad“) vystaven
protokol a dne 18. 10. 2005 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podle
§42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Následně stěžovatel celnímu úřadu předložil kopie
daňových dokladů – faktur č. 160205015 ze dne 16. 2. 2005 a č. 180205016 ze dne 18. 2. 2005
a kopie dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878. Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 1. 2006 zamítl. Stalo se tak s odůvodněním,
že stěžovatel nebyl schopen v den kontroly předložit doklady prokazující řádné zdanění
kontrolovaného zboží, neboť dodací list č. 10160225-6600 neobsahoval náležitosti předepsané
§5 odst. 3 zákona o spotřebních daních a kopie faktur č. 160205015 a č. 180205016 a dodacích
listů č. 160205875 a č. 180205878 byly celnímu úřadu faxem zaslány až dne 24. 10. 2005.
Uvedené rozhodnutí žalovaného pak bylo rozhodnutím krajského soudu ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 10 Ca 210/2007 - 157, zrušeno s tím, že se žalovaný měl v odvolacím řízení zabývat
i daňovými doklady předloženými po vydání rozhodnutí celního úřadu o zajištění výrobků.
Krajský soud byl přitom vázán názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku
ze dne 4. 10 2007, č. j. 2 Afs 63/2007 - 148, www.nssoud.cz.
Žalovaný se proto stěžovatelovým odvoláním zabýval znovu, avšak jeho odvolání opět
zamítl. Tentokrát s tím, že sice předložil daňové doklady, které splňují náležitosti stanovené
v §5 zákona o spotřebních daních, avšak v dané věci byl zjištěn množstevní rozdíl lihovin
vyrobených Likérkou Drak, s. r. o., a odebraných výhradním odběratelem oproti množství
lihovin dodaných společností Trade IN Praha, s. r. o., stěžovateli. Celní orgány při svých
pochybnostech o zdanění zajištěných výrobků vycházely z údajů o množství lihovin uvedených
na fakturách o prodeji mezi jednotlivými dodavateli a na obchodním ujednání mezi výrobcem
a výhradním odběratelem o výhradním prodeji ze dne 1. 8. 2003. Řetězec, na základě kterého
byly vybrané výrobky stěžovateli dodány, tvořil: výrobce Likérka Drak, s. r. o., odběratelé Nápoje
CYRANO, s. r. o., Moravia distributor, s. r. o., Trade IN Praha, s. r. o., a stěžovatel. Žalovaný
doložil tabulky odběru mezi jednotlivými „články řetězce“, sestavené na základě daňových
dokladů, z nichž je zřejmé, že společnost Moravia distributor, s. r. o., distribuovala více
vybraných výrobků, než kolik jich nabyla od výhradního odběratele, a dokonce více, než kolik
jich výhradní odběratel v průběhu sledovaného období nabyl přímo od výrobce. Společnost
Moravia distributor, s. r. o. totiž od společnosti Nápoje CYRANO, s. r. o. v lednu a únoru 2005
odebrala pouze 3600 lahví vodky a 5085 lahví lihoviny „Tuzemák“ zatímco společnosti
Trade IN Praha, s. r. o., v tomto období prodala 148 500 lahví vodky a 178 200 lahví lihoviny
„Tuzemák“. Stěžovatel získal celý naposled uvedený počet lahví. Společnost Moravia
distributor, s. r. o., pak neprokázala zdanění vybraných výrobků, které převyšovaly počet výrobků
nakoupených od výhradního odběratele. Žalovaný uzavřel, že jsou naplněny podmínky
pro zajištění výrobků podle §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních, neboť byla zpochybněna
věrohodnost, průkaznost a správnost stěžovatelem předložených daňových dokladů.
Pokud stěžovatel namítá, že předložené doklady (dodací listy č. 160205875 a č. 180205878
a faktury č. 160205015 a č. 180205016) obsahují náležitosti požadované §5 odst. 3 zákona
o spotřebních daních, je třeba s ním souhlasit. Tuto skutečnost ostatně zdejší soud
uvedl již ve svém předchozím rozsudku v dané věci (rozsudek ze dne 4. 10 2007,
č. j. 2 Afs 63/2007 - 148), kde poukázal na to, že „podle citovaného ustanovení (§5 odst. 3 zákona
o spotřebních daních), účinného v době prodeje vybraných výrobků stěžovateli a vystavení uvedených dokladů
(únor 2005), musel doklad o prodeji, kterým se prokazuje zdanění vybraných výrobků uvedených do volného
daňového oběhu a který je prodávající povinen při prodeji vybraných výrobků bezodkladně vydat, obsahovat
obchodní firmu nebo název, sídlo a daňové identifikační číslo prodávajícího, je-li prodávající právnickou osobou
(písm. a/), obchodní firmu nebo název, sídlo a daňové identifikační číslo kupujícího, je-li kupující právnickou
osobou (písm.b/), množství prodaných vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž vznikla
povinnost daň přiznat a zaplatit, a jejich název, popřípadě obchodní označení (písm. c/), výši celkové ceny
vybraných výrobků včetně spotřební daně (písm. d/), datum vystavení dokladu o prodeji (písm. e/) a číslo dokladu
o prodeji (písm. f). Všechny uvedené náležitosti stěžovatelem předložené doklady obsahují ...“ Tento závěr
ostatně nepopírá krajský soud ani žalovaný.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že zákon o spotřebních daních jiné doklady k prokázání
zdanění nepředepisuje a domnívá se, že jím předložené doklady zdanění výrobků dokazují, dokud
správce daně neprokáže opak [§31 odst. 8 písm. c) daňového řádu]. Rovněž s tímto tvrzením
stěžovatele Nejvyšší správní soud souhlasí. Ustanovení §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních
ve znění účinném pro únor 2005 ukládá celním orgánům rozhodnout o zajištění vybraných
výrobků tehdy, pokud osoba, která tyto výrobky skladuje ve větším množství (§4 odst. 3),
neprokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné. Podle §5 odst. 1 citovaného zákona
se na daňovém území České republiky prokazuje zdanění vybraných výrobků daňovým dokladem
nebo dokladem o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového
oběhu již uvedených, pokud tento zákon nestanoví jinak. Náležitosti dokladu o prodeji jsou
pak uvedeny v odst. 3 tohoto ustanovení a jak je poukázáno výše, stěžovatelem předložené
doklady veškeré zákonem požadované náležitosti obsahovaly a byly tak způsobilé prokázat
zdanění vybraných výrobků.
V daném případě však celní orgány prokázaly existenci skutečností, které správnost
uvedených daňových dokladů vyvrátily, a to zcela v souladu s §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu
(„Správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.“). Celní orgány totiž zjistily,
že obchod s lihovinami probíhal v dané věci prostřednictvím řetězce společností od výrobce
(Likérka Drak, s. r. o.) až po stěžovatele, přičemž výrobce měl se společností Nápoje CYRANO,
s. r. o. uzavřenou smlouvu o výhradním prodeji, v níž se zavázal veškerý prodej lihovin v České
republice uskutečňovat prostřednictvím této společnosti. Dále bylo zjištěno a prokázáno, že jeden
z článků řetězce (Moravia distributor, s. r. o.) odebral v období leden až únor 2005 od výhradního
výrobcova odběratele (Nápoje CYRANO, s. r. o.) pouze 3600 lahví vodky a 5085 lahví lihoviny
„Tuzemák“ zatímco společnosti Trade IN Praha, s. r. o., v tomto období prodal 148 500 lahví
vodky a 178 200 lahví lihoviny „Tuzemák“. Pokud pak naposled jmenovaná společnost
(Trade IN Praha, s. r. o.), celé toto množství prodala stěžovateli a vystavila na ně prodejní
doklady ve smyslu §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních, kde bylo uvedeno, že spotřební daň
z těchto výrobků byla uhrazena výrobcem, nelze považovat tyto prodejní doklady, resp. informaci
o platbě daně na nich obsaženou za pravdivou a správnou, neboť společnost Moravia
distributor, s. r. o. uvedené množství lihovin od výrobce (prostřednictvím jeho výhradního
odběratele) nezískala. V daném případě bylo navíc zjištěno, že výhradní odběratel
(Nápoje CYRANO, s. r. o.) od výrobce za celé období od března 2004 do ledna 2005 odebral
necelou polovinu uvedeného prodaného množství a společnost Moravia distributor, s. r. o.,
neprokázala zdanění vybraných výrobků, které převyšovaly počet výrobků nakoupených
od výhradního odběratele. Je tedy nepochybné, že společnost Moravia distributor, s. r. o., prodala
společnosti Trade IN Praha, s. r. o., ve velké míře lihoviny, které výrobce (Likérka Drak, s. r. o.)
nevyrobil. Pokud výrobce určité lihoviny nevyrobil, jistě z nich nezaplatil spotřební daň. Tvrzení
o tom obsažené na dokladech je tak nepravdivé. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že celní
orgány dostály povinnosti stanovené v §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu a prokázaly
skutečnosti, které vyvrátily správnost stěžovatelem předložených dokladů. Těmito skutečnostmi
jsou totiž právě výše popsaná zjištění celních orgánů, která také byla doložena příslušnými
listinami obsaženými ve spisu, s nimiž se stěžovatel mohl seznámit.
V dané věci tak sice stěžovatel předložil doklady požadované zákonem k prokázání
zdanění vybraných výrobků, avšak pravdivost (správnost) těchto dokladů byla celními orgány
vyvrácena. Z hlediska aplikace §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních je tedy třeba na danou
situaci hledět stejně, jako kdyby stěžovatel doklady stanovené v §5 citovaného zákona vůbec
nepředložil, neboť doklad jehož správnost, resp. pravdivost informace o zaplacení spotřební
daně výrobcem byla vyvrácena, nemůže prokazovat, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 - 72,
www.nssoud.cz,: „Již sám o sobě nemůže být věrohodný doklad, obsahuje-li údaj, který není pravdivý“.
Uvedený závěr ostatně vyslovil Nejvyšší správní soud i ve svém výše citovaném předchozím
rozsudku v dané věci, neboť zde upozornil, že doklady obsahující náležitosti podle §5 zákona
o spotřebních daních je třeba považovat za doklady prokazující zdanění vybraných výrobků
ve smyslu tohoto ustanovení pouze za podmínky, že nebude „vyvrácena jejich pravost či pravdivost,
případně nebude-li prokázáno, že se vztahují k jiným, než zajištěným výrobkům“. Není tak důvodná
ani stěžovatelova námitka, že by žalovaný uváděl pro zajištění výrobků jiné důvody, než celní
úřad. Jak správně konstatuje krajský soud, stále se jedná o zajištění výrobků podle §42 odst. 2
zákona o spotřebních daních, k němuž došlo proto, že nebylo prokázáno zdanění vybraných
výrobků. Nejvyšší správní soud k tomu však také připomíná, že daňové řízení tvoří jeden celek
a podle §50 odst. 3 daňového řádu, odvolací orgán přihlíží i ke skutečnostem, které vyšly
při přezkoumávání najevo, aniž by je odvolatel namítal a může proto změnit rozhodnutí
odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. V rámci odvolacího řízení je odvolací orgán také
oprávněn výsledky daňového řízení doplňovat, případně odstraňovat vady řízení.
Je pravdou, že žalovaný ve svém rozhodnutí hovoří o tom, že uvedená zjištění
zpochybnila pravdivost údajů na dokladech obsažených, nicméně Nejvyšší správní soud má zato,
že nedošlo pouze ke zpochybnění pravdivosti těchto údajů, nýbrž že jejich pravdivost byla
vyvrácena podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Pravdivost údajů by byla zpochybněna
v případě, že by existovala alespoň určitá možnost, že tyto údaje jsou pravdivé, a že stěžovatel
pochybnosti celních orgánů může odstranit. Ke zpochybnění dokladů by tak mohlo dojít např.
tehdy, pokud by výrobce distribuoval množství odpovídající tomu, které stěžovatel odebral,
a stěžovatel by tak mohl případně prokázat, že skutečně nějakým způsobem od výrobce tyto
výrobky získal a že údaj o zaplacení daně je pravdivý. Tak tomu ale nebylo. Za dané situace,
kdy celní orgány prokázaly, že výrobce svému výhradnímu odběrateli nedodal za téměř rok
ani polovinu množství, které společnost Trade IN Praha, s. r. o., prodala stěžovateli, nelze mít
o pravdivosti údajů o zdanění výrobků na dokladech jen pochybnosti, nýbrž pravdivost těchto
údajů je třeba považovat za jednoznačně vyvrácenou. Uvedená formulační nepřesnost
žalovaného pak nijak neovlivňuje zákonnost jeho rozhodnutí, neboť zjištění popsaná
v odůvodnění rozhodnutí jsou zcela jednoznačná. Žalovaný zde také srozumitelně vysvětluje,
v čem spatřuje nepravdivost údajů na dokladech a jakým způsobem uvedená zjištění získal. Není
možné tak souhlasit se stěžovatelem, že by tyto skutečnosti neprokázal a že jeho rozhodnutí není
srozumitelně odůvodněno.
Pokud pak jde o stěžovatelovu námitku, že v daném případě dochází ze strany celních
orgánů k průtahům, ta nemůže být předmětem tohoto řízení. Předmětem daného řízení o kasační
stížnosti je totiž přezkum zákonnosti rozhodnutí celních orgánů o zajištění vybraných výrobků,
a to prostřednictvím rozsudku krajského soudu a nikoli průtahy celních orgánů. Nejvyšší správní
soud však považuje za vhodné poukázat na to, že přestože §42 odst. 9 zákona o spotřebních
daních, který upravuje dobu trvání zajištění vybraných výrobků („Zajištění vybraných výrobků
nebo dopravního prostředku trvá do doby, než je pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání,
případně do doby, kdy se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1
a 2 nebo že dopravní prostředek nedopravoval takové výrobky.“), nestanoví žádnou maximální dobu,
po kterou je zajištění výrobků přípustné, charakter institutu zajištění vybraných výrobků
(jakožto institutu, jehož účelem je dočasně zajistit výrobky, u kterých je potřeba prověřit, zda
daňová povinnost byla splněna, a zabránit tak případnému jednání, které by toto zjištění
znemožnilo), nasvědčuje tomu, že by mělo být zdanění výrobků postaveno na jisto v čase pokud
možno co nejkratším a to bez jakýchkoli zbytečných průtahů. Tento požadavek nabývá na
intenzitě tím spíše, že může dojít k zajištění výrobků, u nichž se nakonec prokáže, že řádně
zdaněny byly. V takovém případě je pak vlastníkovi těchto výrobků omezeno jeho vlastnické
právo a proto je třeba, aby k tomuto omezení docházelo jen na dobu skutečně nezbytně nutnou.
Doba 2,5 let od vydání prvostupňového rozhodnutí o zajištění věci se tak v tomto kontextu může
jevit opravdu jako poměrně dlouhá, a to přesto, že v dané věci probíhalo několik soudních řízení,
a celní orgány prováděly rozsáhlá šetření. Nic to však nemění na zákonnosti rozhodnutí
o zajištění výrobků. Důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
tak rovněž nebyly shledány naplněnými.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil žádný z tvrzených důvodů kasační stížnosti
a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věta).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
neboť stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu