ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.50.2007:101
č. j. 2 As 50 2007- 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
Arcibiskupství olomoucké, zast. JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem
v Praze, Národní 25, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína
Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Arcibiskupské vinné sklepy
Kroměříž, spol. s r. o, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22,
Praha 8 proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 8. 2006,
sp. zn. O-131902, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 7. 2007, č. j. 7 Ca 314/2006 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora
označenému rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho rozklad a napadené rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. O-131902, č. j. 41497/2004, bylo potvrzeno.
Rozkladem napadeným rozhodnutím byl zamítnut stěžovatelův návrh na prohlášení barevné
kombinované ochranné známky č. 218998 za neplatnou. Návrh byl podán podle ustanovení §32
odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných
známkách“), s odůvodněním, že známka byla zapsána v rozporu se zákonem. Rozsudek
č. j. 2 As 50 2007- 102
městského soudu pak vycházel z toho, že ochranná známka byla naopak zapsána se zákonem
v souladu.
Stěžovatel uvádí, že jeho kasační stížnost je podávána z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právních otázek řešených v řízení
před městským soudem. Výslovně sice uvádí také námitky podle písm. b) uvedeného ustanovení,
ve skutečnosti jimi ovšem neargumentuje (viz rekapitulace námitek níže).
Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci má spočívat v tom, že městský
soud chybně posoudil otázku toho, zda mohl stěžovatel v žalobě namítat, že v obrazovém prvku
napadené ochranné známky byl použit znak města Kroměříže bez souhlasu tohoto města.
Městský soud prohlásil, že tak učinit nemůže, jelikož k tomu postrádá aktivní legitimaci.
Stěžovatel se domnívá, že to namítat mohl, jelikož správní řízení se řídí zásadou oficiality, takže
důvody zápisné nezpůsobilosti měl žalovaný zkoumat bez ohledu na to, zda užitím znaku města
Kroměříže bez jeho souhlasu došlo k zásahu do subjektivních práv stěžovatele.
Podle stěžovatele posoudil městský soud rovněž chybně otázku, zda předmětná ochranná
známka měla být prohlášena za neplatnou. Ochrannou známkou totiž dochází k uvádění
veřejnosti v omyl a současně k poškozování práv držitele znaku – obrazový prvek známky
je téměř totožný se znakem stěžovatele a zcela shodný se znakem Diecéze olomoucké z období
let 1588-1924, což je doloženo posudky odborníků. Přihláška známky také nebyla podána v dobré
víře. Stěžovatel nikdy nedal souhlas s užitím svého znaku a o tento souhlas nebyl nikdy
ani požádán. Skutečnost, že stěžovatel byl po jistou dobu společníkem osoby zúčastněné
na řízení, nemůže na poškození práv stěžovatele jako držitele znaku použitého v obrazovém
prvku napadené ochranné známky nic změnit za situace, kdy k takovému užití souhlas nebyl dán.
Stěžovatel také poukazuje na to, že osoba zúčastněná na řízení podala přihlášku ochranné
známky dne 16. 4. 1998, tedy téměř šest měsíců předtím, než se stěžovatel stal jejím společníkem.
Nedostatek dobré víry spočívá také v tom, že tehdejší jednatel osoby zúčastněné na řízení
stěžovateli neumožnil zhlédnout grafickou podobu návrhu ochranné známky, čímž nedodržel slib
daný stěžovateli. Osoba zúčastněná na řízení tak v žádném případě nemohla jednat v dobré víře.
To, zda byl úkon statutárního orgánu osoby zúčastněné na řízení spočívající v přihlášce ochranné
známky, případně dalších úkonech směřujících k jejímu zápisu, napaden stěžovatelem u soudu,
nemůže mít na (ne)existenci dobré víry osoby zúčastněné na řízení žádný vliv.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek městského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel městskému soudu
vytýká konstatování, že stěžovatelovi nepřísluší vznést námitku týkající se shody obrazové části
ochranné známky s částí znaku města Kroměříž. Žalovaný však poukazuje na §65 odst. 1 s. ř. s.,
který žalobní legitimaci podmiňuje zásahem správního rozhodnutí do subjektivních práv žalobce,
přičemž žalobu k ochraně veřejných zájmů mohou podat jen orgány stanovené v §66 s. ř. s.,
mezi něž stěžovatel nepatří.
Žalovaný navrhuje s ohledem na výše uvedené, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
č. j. 2 As 50 2007- 103
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně
ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu, toto rozhodnutí považuje za zákonné a navrhuje,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že mohl v žalobě namítat použití znaku města
Kroměříže v obrazovém prvku napadené ochranné známky bez souhlasu tohoto města, je třeba
říci, že není důvodná. Právní úprava řízení před správními soudy vychází z koncepce ochrany
subjektivních práv účastníků řízení, tj. jejich vlastních práv a právem chráněných zájmů; žaloba
podle §65 a násl. s. ř. s., kterou stěžovatel podal, zásadně není tzv. actio popularis. Zvláštní
žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu se přiznává v §66 s. ř. s. toliko správním orgánům,
o nichž to stanoví zákon, nejvyššímu státnímu zástupci či tomu, komu toto oprávnění výslovně
svěřuje zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Stěžovatel
mezi uvedenými subjekty zjevně není, je soukromou osobou. Stěžovatel tak nemůže namítat,
že osoba zúčastněná na řízení porušila právo někoho jiného, jak tuto námitku v žalobě výslovně
formuloval. Tato námitka však je však jistě přijatelná ve vztahu ke skutečnosti, že ve znacích
stěžovatele i města a v předmětné ochranné známce jsou shodné prvky - z tohoto hlediska však
soud i žalovaný návrh zkoumali.
Důvodné nejsou ani stěžovatelovy námitky podle kterých městský soud pochybil,
když dal žalovanému za pravdu v tom, že ochranná známka neměla být prohlášena za neplatnou.
Stěžovatel v daném případě podal návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou podle §32
odst. 1 zákona o ochranných známkách. Za neplatnou se prohlásí taková známka, která neměla
být vůbec zapsána. Zápisná způsobilost se podle §52 odst. 1 zákona o ochranných známkách
posuzuje podle zákona platného v době zápisu ochranné známky, v projednávané věci tedy podle
zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „dřívější zákon o ochranných
známkách“). Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě namítá, že známka neměla být zapsána
(potažmo měla být následně prohlášena za neplatnou) pro rozpor s §2 odst. 1 písm. g) dřívějšího
zákona o ochranných známkách (klamání veřejnosti zejména o povaze, jakosti nebo zeměpisném
původu výrobků nebo služeb) a pro rozpor s §2 odst. 1 písm. i) téhož zákona o ochranných
známkách (označení obsahuje znak vysoké symbolické hodnoty, zejména náboženské symboly).
Zdejší soud se předně neztotožnil se stěžovatelovými námitkami směřujícími proti tomu,
že v době zápisu ochranné známky byla tato známka s to klamat veřejnosti zejména o povaze,
jakosti nebo zeměpisném původu výrobků nebo služeb. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje
na to, že přihláška k ochranné známce byla podána již dne 16. 4. 1998, tedy předtím,
než se stěžovatel stal společníkem osoby zúčastněné na řízení. K tomu je třeba uvést,
že rozhodující pro posouzení klamavosti ochranné známky není den podání přihlášky, nýbrž den
jejího zápisu; teprve tento den se přihlašovatel stává majitelem ochranné známky a označení
se stává ochrannou známkou. Zde je namístě ochrannou známku popsat: známka obsahuje nápis
„ARCIBISKUPSKÉ VINNÉ SKLEPY“ a obrazový prvek v podobě erbu, který v minulosti
užívalo Arcibiskupství olomoucké. Ze správního spisu vyplývá, že přihláška ochranné známky
byla skutečně podána dne 16. 4. 1998, zatímco stěžovatel se stal společníkem osoby zúčastněné
na řízení až dne 9. 12. 1998 (přičemž jím byl až do dne 2. 11. 2004). Zápis ochranné známky byl
ovšem proveden až dne 26. 7. 1999, tedy v době, kdy již stěžovatel společníkem osoby
zúčastněné na řízení byl. V takovém případě ovšem nebyla známka ke dni zápisu způsobilá
č. j. 2 As 50 2007- 104
klamat veřejnost. Klamavost ochranné známky spočívající v přítomnosti přívlastku
„arcibiskupské“ a obrazovém prvku v podobě erbu, který je nikoliv nepodobný současnému
znaku Arcibiskupství olomouckého a totožný se znakem z let 1588-1924, totiž není dána, pokud
je samo arcibiskupství podílníkem vlastníka ochranné známky. Přídavné jméno „arcibiskupské“
si veřejnost spojí s církevním hodnostářem, resp. územní organizační jednotkou církve, podstatné
jméno „sklepy“ s přívlastkem „vinné“ pak evokuje to, že zboží označené uvedenou ochrannou
známkou (tedy víno) pochází ze sklepů přináležejících arcibiskupství. Ke dni zápisu ochranné
známky vše korespondovalo se skutečností. Osoba zúčastněná na řízení totiž měla uvedené
sklepy pronajaté ke svému podnikání a stěžovatel byl s osobou zúčastněnou na řízení v právním
vztahu. To plně ospravedlňuje i užití bývalého erbu arcibiskupství. Jakékoliv pozdější obchodní
spory nemohou mít dodatečně vliv na to, že ke dni zápisu nebyla ochranná známka způsobilá
klamat veřejnost a nelze ji tedy z tohoto důvodu prohlásit za neplatnou v řízení ve smyslu §32
zákona o ochranných známkách, neboť v tomto řízení se zkoumá výlučně zápisná způsobilost
ochranné známky.
Pokud jde důvod neplatnosti ochranné známky spočívající v obsažení náboženského
symbolu, je třeba připomenout, že tuto námitku, oproti předchozímu řízení, v kasační stížnosti
již stěžovatel neuplatnil; ostatně toto kriterium v době zápisu ochranné známky zákon
neobsahoval [ve smyslu čl. VII odst. 2 zákona č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony
na ochranu průmyslového vlastnictví, návrh na výmaz ochranné známky, resp. v současnosti
návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou, pro rozpor s §2 odst. 1 písm. i) dřívějšího
zákona o ochranných známkách lze uplatnit pouze pro známky přihlášené po nabytí účinnosti
tohoto zákona, ledaže by přihlašovatel nejednal v dobré víře]. Uvedený zákon vstoupil v účinnost
dne 10. 5. 2000, přičemž napadená ochranná známka byla přihlášena již dne 16. 4. 1998 a zapsána
dne 26. 7. 1999, tj. před účinností uvedeného zákona. Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti
se soustředila pouze na zaměnitelnost se znaky církevní instituce, nikoliv na nepřípustné užití
či zneužití náboženské symboliky.
Nad tento rámec zdejší soud uvádí, že rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. O-131902, byla předmětná ochranná známka podle
§31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách zrušena s účinky ex nunc, neboť užívání
této známky pro zapsané výrobky, kterými jsou vína všeho druhu, může poté, kdy se stěžovatel
již přestal podílet na obchodních aktivitách osoby zúčastněné na řízení, vzbuzovat ve veřejnosti
klamný dojem o původu zboží (i toto rozhodnutí se stalo předmětem soudní kontroly a ve věci je
podána kasační stížnost vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 51/2007). Řízení o zrušení
ochranné známky, v jehož rámci byla předmětná ochranná známka zrušena, je řízením výhradně
návrhovým, přičemž ke zrušení může dojít jen z důvodů uvedených v §31 zákona o ochranných
známkách. Správní rozhodnutí, které bylo předmětem soudní kontroly v nyní posuzovaném
případě, bylo výronem řízení o prohlášení uvedené ochranné známky za neplatnou ve smyslu
§32 zákona o ochranných známkách. Ochranná známka se prohlašuje za neplatnou
jen v případech, kdy nemělo vůbec dojít k jejímu zápisu. Důvod pro takový postup ovšem nebyl
v nyní posuzovaném případě shledán.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
č. j. 2 As 50 2007- 105
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Osoba
zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu