ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.58.2008:77
sp. zn. 2 As 58/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
FTV Prima, spol. s r. o., sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 7. 2007, sp. zn. 2006/627/had/FTV, č. j. had/7080/07, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 8 Ca 297/2007 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2856 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Ludmily Kutějové, a to do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí, jímž byla žalobci podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalšíc h zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „ZRTV“), uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. g) ZRTV,
neboť žalobce dne 26. 5. 2006 od 19:15 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad
„Extra“, v jehož rámci byla uvedena reportáž o německé sekretářce provozující prostituci
na Mallorce, přičemž uvedená reportáž svým nevhodným obsahem, dle závěru stěžovatele,
ohrozila fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Zrušující rozsudek městského soudu vycházel z toho, že řízení před správním orgánem
bylo zatíženo vadou, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného pořadu.
Dále městský soud uvedl, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, k jakému ohrožení mělo
odvysíláním příspěvku dojít (zákon rozlišuje mezi ohrožením fyzického, mravního a psychického
vývoje) a jakým způsobem měl vůbec být vývoj dětí a mladistvých ohrožen (v této souvislosti
se žalovaný ve svém rozhodnutí např. vůbec nezabýval tím, že prostituce je v Německu,
odkud sekretářka pochází, legální živností, což žalobce uvedl ve vyjádření k zahájenému
správnímu řízení). Podle městského soudu také žalovaný ve svém rozhodnutí bez odůvodnění
uvedl, že další nebezpečí vyplývá z pořadem navozované představy, že činnost prostitutky
lze kdykoliv ukončit a vrátit se k „normálnímu“ zaměstnání, což dle závěru žalovaného
nekoresponduje se skutečností. Městský soud rovněž shledal rozpor v úvahách žalovaného,
kdy na jedné straně pořadu vytýká, že prostituce ženu redukuje na objekt souložící za peníze,
na straně druhé však v rozhodnutí uvádí, že žena je líčena jako osoba s určitým vzděláním
svobodně volící prostituci jako svůj koníček a zdroj výdělku. Podobně nepřesvědčivým shledává
městský soud celý základ argumentace žalovaného spočívající v tom, že obraz sekretářky
poskytuje určitý následováníhodný návod, neboť žalovaný toto své tvrzení staví bez jakéhokoliv
odůvodnění. Městský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že i výše pokuty není
přesvědčivě odůvodněna, neboť nebylo přihlédnuto ke všem kritériím s tanoveným v §61 odst. 2,
3 ZRTV.
Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti námitkami ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), brojí tedy proti nesprávnému
posouzení právní otázky městským soudem.
Stěžovatel uvádí, že z textu zákonné normy jednoznačně nevyplývá, zda zákonodárce
rozlišuje mezi pojmy „fyzický“, „psychický“ a „mravní“, anebo se uvedené pojmy vztahují k ochraně
dětí a mladistvých en bloc. Stěžovatel má za to, že uvede -li v rozhodnutí úplné znění porušeného
zákonného ustanovení a následně konkrétně specifikuje možné ohrožení (např. tak, že reportáž
je návodná, morálně nevhodná apod.), pak plně vystihuje způsob ohrožení v konkrétním případě.
K závěru městského soudu ohledně toho, že v žalobou napadeném rozhodnutí absentuje
úvaha nad situací v Německu, kde je prostitutce živností, stěžovatel uvádí, že v Česku, kde byla
reportáž o německé prostituující sekretářce odvysílána, tomu tak není. Prostituce není legálním
ani normálním zaměstnáním. Její prezentace takovýmto způsobem ovšem v dětech
a dospívajících může tento dojem vzbudit a zakořenit. A právě v tomto faktu, jak bylo popsáno
v rozhodnutí správního orgánu, stěžovatel shledává značné riziko pro mravní vývoj dětských
a dospívajících diváků.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že ve správním rozhodnutí nejsou uvedeny argumenty,
kterými by bylo podepřeno tvrzení, že není snadné ukončit činnost prostitutky a vrátit
se k normálnímu zaměstnání. Rozhodnutí stěžovatele sice skutečně neobsahuje ko nkrétní
argumenty na podporu tohoto tvrzení, stěžovatel se ale domnívá, že tato skutečnost vyplývá
z obecného povědomí o tom, že prostituující žena je v očích veřejnosti společensky degradována.
Pravděpodobnost, že bude zaměstnána ve své původní profesi, která zpravidla předpokládá
bezúhonnost, je nízká.
Stěžovatel namítá, že není v jeho rozhodnutí rozporu, pokud jde o to, že na jednom místě
je prostitutka popsána jako žena v degradujícím postavení objektu obcujícího za úplatu,
zatímco na jiném místě se o ní hovoří jako o sekretářce s určitým vzděláním, která se svobodně
rozhodla věnovat prostituci jako přivýdělku. V tomto směru podle stěžovatele nedochází
v rozhodnutí k žádnému rozporu, naopak uvedené dvě situace se doplňují. V rozhodnutí je totiž
uvedeno, že sekretářka je reportáží popisována jako vzdělaná žena, která se svobodně rozhodla
k prostituci, a zároveň se v něm říká, že reportáž popírá skutečnost, že se jedná o společensky
a morálně nevhodné zaměstnání degradující ženu.
Stěžovatel polemizuje i s tím, že městský soud považuje za nesprávný celý základ
argumentace rozhodnutí o uložení pokuty, který vychází z předpokladu návodnosti předmětného
příspěvku pro děti a mladistvé. Stěžovatel tvrdí, že nápodoba vzorů filmových, literárních
či počítačových hrdinů dětmi je všeobecně známá. Tím spíš pak lze předpokládat snahu
o nápodobu skutečného počínání reálného člověka, je-li vykreslen lákavým způsobem, tak jako
se tomu stalo v reportáži o německé sekretářce. Konstatování, že reportáž mohla být pro děti
návodná, pak pochopitelně musí být vždy založena na spekulaci, jelikož není v moci stěžovatele
ani nikoho jiného doložit, kolik dětí bylo reportáží inspirováno k tomu, aby se jejich život ubíral
směrem k prostituci.
Stěžovatel též brojí proti závěru městského soudu, že v odůvodnění napadeného
rozhodnutí není vyloženo, jakým způsobem (tedy jakým konkrétním mechanismem) měl
příspěvek ohrozit vývoj dětí a mladistvých. V této souvislosti uvádí, že v jeho rozhodnutí
výslovně stálo: „Nebezpečnost takovéto interpretace je v návodnosti k podobnému jednání, zvýšené navíc tím,
že reportáž je provázena obrazovým doprovodem zvýrazňujícím atraktivitu pobytu na mořské pláži. Zcela
je popřena skutečnost, že se jedná o společensky a morálně nevhodné zaměstnání degradující postavení ženy
na sexuální objekt souložící za peníze. Reportáž je vystavěna tak, že zmíněná sekretářka je pojímána jako žena,
s určitým vzděláním, která se svobodně rozhodla věnovat prostituci, jako koníčku a přivýdělku. Je pak zcela
nasnadě, že může dojít ke ztotožnění u dospívajících se zmíněnou sekretářkou, neboť z reportáže vyplývá,
že na prostituci není nic amorálního, když ji může provozovat německá sekretářka, která má již tak bezpochyby
vyšší výdělek než na brigádě pracující studentka či student.“
Konečně stěžovatel brojí i proti tomu, že v jeho rozhodnutí není dle městského soudu
dostatečně odůvodněna výše uložené pokuty s ohledem na kritéria pro ukládání pokut, která
stanoví zákon. Stěžovatel má za to, že výčet uvedený v ustanovení §61 odst. 2, 3 ZRTV není
taxativní. Z praxe stěžovatele vyplynulo již několik rozhodnutí, na které ani při největší vůli nelze
aplikovat všechna kritéria. Jako příklad lze uvést kritérium postavení provozovatele vysílání
a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči
divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy v případě neoprávněného
zásahu fyzické osoby do vysílání dle §60 odst. 4 ZRTV. Stěžovatel doplňuje, že význam nemá ani
hledisko rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání při porušení §47 odst. 1 ZRTV. Kritéria,
která stěžovatel vyhodnotil při stanovení výše pokuty, rozhodnutí obsahuje.
Z těchto uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek městského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že výroková část i odůvodnění
napadeného rozhodnutí postrádají jakýkoliv stručný, výstižný a nezaměnitelný popis skutku,
kterým mělo dojít k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých,
jelikož v celém napadeném rozhodnutí uvažuje stěžovatel pouze o nevhodnosti obsahu pořadu,
přesněji o jakési opodstatněné domněnce, že takto pojatý příspěvek je nebezpečný svou
schopností působit jako návod k podobnému jednání. Žalobce je přitom přesvědčen,
že odvysílaný pořad neohrozil fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a nebyl
ani s to způsobit jakékoliv jen možné ohrožení.
Žalobce, stejně jako městský soud, považuje faktický a objektivní po pis postavení osob
provozujících prostituci nejen v Německu, ale i v tuzemsku za zcela zásadní předpoklad
ve vztahu k hodnocení, zda předmětný příspěvek byl způsobilý ohrozit fyzický, morální
či psychický vývoj dětí a mladistvých. V tomto směru žalobce trvá na svém tvrzení, že reportáž
k prostituci nikterak nenabádala, naopak z ní byl zřejmý odstup k prezentovanému způsobu
získávání finančních prostředků. Nad rámec výše uvedeného se žalobce domnívá, že děti
a mladiství mají právo na přístup k informacím, a to i k těm týkajícím se společensky nežádoucích
jevů.
Žalobce také souhlasí se závěrem městského soudu, že stěžovatel v napadeném
rozhodnutí neuvádí žádné argumenty, kterými by podepřel tvrzení, že není snadné ukončit
činnost prostitutky a navrátit se k „standardnímu“ zaměstnání. Rozhodnutí o uložení pokuty
neobsahuje žádné argumenty na podložení tohoto tvrzení, rovněž žádným způsobem nedefinuje
ani použitý pojem „normální zaměstnání“. Žalobci není známo, z čeho stěžovatel dovozuje,
že některá zaměstnání jsou normální, zatímco jiná nikoliv.
Žalobce také shodně s městským soudem shledává rozpor v hodnocení reportáže
ze strany stěžovatele, který spočívá v tom, že prostitutka je hodnocena jen jako objekt sexuálního
uspokojení na straně jedné, v další pasáži se však již hovoří o sekretářce s jistým vzděláním,
která se rozhoduje o svém (pohlavním) životě svobodně. Podle žalobce z rozhodnutí o udělení
pokuty zřetelně nevyplývá, jak vzdělaná žena, jež se z vlastního rozhodnutí bez jakéhokoliv
nátlaku v dospělém věku začne živit prostitucí, tedy evidentně fyzická osoba způsobilá vlastními
právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti, může být současně pouhý objekt
souložící za úplatu.
Se stěžovatelem žalobce nesouhlasí ani v otázce, zda reportáž mohla být pro děti
návodem. Stěžovatel totiž jako orgán státní správy musí vycházet z objektivního posouzení věci.
Rozhodnutí o deliktu se nemůže opírat o subjektivní spekulace členů správního orgánu,
neboť to by znamenalo nepřípustnou libovůli vedoucí až k nepředvídatelnosti rozhodnutí.
Za správný považuje žalobce názor městského soudu ohledně kritérií pro uložení pokuty
v daném případě. Ustanovení §61 odst. 2, 3 ZRTV stanoví taxativní výčet kritérií, a pokud nelze
v každém jednotlivém případě ukládání pokuty použít všechna kritéria, musí stěžovatel takové
opomenutí řádně odůvodnit.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti žalobce navrhuje, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Úvodem je třeba upozornit na skutečnost, že stěžovatel nebrojí proti všem důvodům,
pro něž městský soud jeho rozhodnutí zrušil. Z toho lze dovodit, že tento důvod a tedy samotné
zrušení svého rozhodnutí stěžovatel uznává. Jako důvodnou totiž městský soud shledal žalobní
námitku, že nebyl řádně proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného pořadu. Městský
soud ve svých úvahách vyšel z toho, že je nezbytné, aby hodnocení každého pořadu bylo
založeno na osobní znalosti těch, kdo rozhodují. Analýza, kterou provedl Úřad Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání, nemůže být dostatečným podkladem pro rozhodnutí,
neboť se jedná o rozhodnutí Rady, nikoliv Úřadu. Analýza tak vyjadřuje primárně názor členů
Úřadu, nikoliv tedy těch, kteří rozhodují. Jistě se ti, kteří ve věci rozhodují, mohou
se stanoviskem členů Úřadu ztotožnit, to ale vyžaduje, aby i oni sami inkriminovaný pořad
zhlédli. Dokladem pro takový úkon musí být protokol podle §18 správního řádu. Proti tomuto
nyní shrnutému závěru městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti nebrojí. Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publ. pod č. 781/2006 Sb.
NSS, uvedl, že skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti obstojí jen jeden z důvodů,
pro které krajský soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vždy vést ke zrušení rozsudku krajského
soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.). Z rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 As 3/2007 - 72,
viz www.nssoud.cz, plyne, že zruší-li soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
žalobou napadené rozhodnutí ze dvou důvodů, přičemž první z důvodů zrušení plně neobstojí,
není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku v řízení o kasační stížnosti,
obstojí-li druhý důvod zrušení rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud v takovém
případě provede pouze dílčí korekci rozhodnutí soudu ve vztahu k prvnímu důvodu zrušení
rozhodnutí správního orgánu. V posuzovaném případě tak přinejmenším jeden důvod
pro zrušení rozhodnutí obstojí – a to právě proto, že proti němu stěžovatel nebrojil a zdejší soud
není oprávněn tento závěr o právní otázce, který městský soud učinil, přezkoumat z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na hospodárnost řízení se však Nejvyšší správní soud
zabýval i ostatními kasačními námitkami, neboť mají vliv na závazný právní názor vyslovený
městským soudem ve zrušujícím rozsudku. Přestože nelze totiž přímo hovořit o závaznosti
právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím kasační
stížnost, spočívá jeho váha v zákonné pozici vyplývající z ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem ve věcech správního
soudnictví, zajišťujícím jednotu a zákonnost rozhodování. Z toho Nejvyšší správní soud
dovozuje nezbytnost respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu i tam, kde není
zákonem přímo stanovená vázanost, pokud je daný právní názor v pokračujícím řízení rozhodný
(blíže viz již uvedené rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 23 /2005). Z tohoto důvodu se tedy
Nejvyšší správní soud ostatními námitkami kasační stížnosti zabýval. Takový postup v sobě
zahrnuje i případnou korekci závazného právního názoru pro další řízení před žalovaným.
Jako nedůvodnou přitom posoudil stěžovatelovu námitku, v níž polemizuje s názorem
městského soudu, že ve stěžovatelově rozhodnutí absentuje – s ohledem na to, že sekretářka
z Německa pocházela – úvaha nad situací v Německu, kde je prostituce živností. Stěžovatel v této
souvislosti v kasační stížnosti uvádí, že v tuzemsku prostituce živností není. V tomto svém
tvrzení má stěžovatel sice pravdu, nicméně ve svém rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu
městským soudem, nic takového neuvedl. Žalobce ve svém vyjádření k zahájenému správnímu
řízení přitom na skutečnost, že v Německu je prostituce živností a v tuzemsku je legální činností,
poukázal. S tímto tvrzením žalobce se stěžovatel v rozhodnutí vůbec nevyrovnal,
čímž rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze v žádném
případě napravit tím, že se stěžovatel pokusí důvody svého rozhodnutí (a to ještě stále nikoliv
v úplnosti) dodatečně vtělit do kasační stížnosti. Podle §68 odst. 3 správního řádu
(užitého na základě §66 ZRTV) se totiž v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo
výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich
hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V daném případě
žalobce podal k usnesení o zahájení řízení své vyjádření, avšak ve svém rozhodnutí se s ním
stěžovatel nevypořádal.
Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí stěžovatele za nepřezkoumatelné také z toho
důvodu, že při stanovování výše pokuty nezohlednil všechna zákonná kritéria. Stěžovatel se mýlí,
pokud tvrdí, že výčet uvedený v §61 odst. 2, 3 ZRTV není taxativní. Podle §61 odst. 2 ZRTV
při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze
vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání
na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací,
výchovy, kultury a zábavy. Podle §61 odst. 3 ZRTV Rada stan oví výši pokuty podle závažnosti
věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši
případného finančního prospěchu. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že se jedná o výčet
uzavřený, neboť se v nich nevyskytuje žádná klauzule (chybí pro demonstrativní výčet typická
slova jako „například“, „zejména“, „především“ apod.), z níž by bylo možno dovodit, že výčet
je demonstrativní. Při absenci výše uvedených slov je třeba vycházet z toho, že se jedná
o ustanovení, na jehož základě může správní orgán v rámci svého vrchnostenského postavení
ukládat subjektům soukromého práva pokuty. V takové situaci je ovšem nutno vyjít z čl. 2 odst. 3
Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgán je tedy přísně vázán zněn ím
zákona a nemůže při ukládání pokut přihlížet v neprospěch subjektu soukromého práva
ke kritériím, která zákon nepředpokládá. V daném případě však nešlo o situaci, kdy by takto
stěžovatel postupoval, a tedy celá jeho polemika vystavěná na tom, že se v daném případě
nejedná o taxativní výčet, je zbytečná. Stěžovatel tím zřejmě mínil, že nemusí při úvaze o výši
pokuty přihlížet ke všem kritériím, která jsou (jak již řečeno výše taxativním způsobem)
stanovena v §61 odst. 2, 3 ZRTV. Ani v tom mu ovšem není m ožno přisvědčit. Stěžovatel
na podporu svých tvrzení uvádí příklad porušení některých ustanovení ZRTV (§60 odst. 4,
§47 odst. 1), kdy není možné některá z kritérií uplatnit. Stěžovatel uvádí, že v souzeném případě
kritéria, která zohlednil, rozhodnutí obsahuje. Takovéto konstatování však je zjevnou tautologií.
Jinými slovy totiž říká, že „kritéria, která v rozhodnutí jsou, v rozhodnutí jsou“. Stěžovatel totiž nemůže
nějaké měřítko zohlednit, aniž by se to nepromítlo právě do rozhodnutí. Zdejší soud připouští,
že mohou existovat delikty, v jejichž případě nelze při rozhodování o výši pokuty za ně ukládané
zohlednit všechna zákonná kritéria. Tam, kde je zohlednit lze, je však správní orgán zohlednit
musí. Správní orgán si totiž v žádném případě nesmí kritéria vybírat dle své libovůle – to by totiž
mohlo vést k tomu, že v jednom případě zohlední všechna ta měřítka, která svědčí ve prospěch
porušitele ustanovení ZRTV, zatímco v jiném by postupoval právě naopak. Takový postup
by pak byl v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu, dle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení
bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Pokud by si při stanovování výše pokuty správní orgán zákonná kritéria sám vybíral, pak by svou
správní úvahu fakticky absolutizoval. To by ovšem vedlo k naprostému popření hledisek,
která zákon stanovuje a která mají svůj smysl. Opětovně je tedy potřeba poukázat na čl. 2 odst. 3
Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud také shodně s městským soudem dospívá k závěru, že rozhodnutí
stěžovatele nerozlišuje mezi tím, zda byl ohrožen fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že uvede -li v rozhodnutí úplné znění
porušeného zákonného ustanovení a následně konkrétně specifikuje možné ohrožení, pak plně
vystihuje způsob ohrožení v konkrétním případě. V tom mu je možné dát za pravdu d o té míry,
že takovýto postup bude správný, pokud zároveň bude v rozhodnutí uvedeno, k jakému
konkrétnímu ohrožení (ze tří zákonem předpokládaných) došlo nebo mohlo dojít. Mezi
uvedenými třemi druhy ohrožení je totiž třeba rozlišovat – a to zcela prostě proto, že se nejedná
o synonyma, ale o tři rozličné druhy ohrožení. Z napadeného rozhodnutí stěžovatele
tak např. vůbec nevyplývá, jakým způsobem byl ohrožen fyzický vývoj dětí a mladistvých.
Rozlišování mezi tím, jakých (a kolika) typů ohrožení se provozovatel vysílání dopustil, je rovněž
důležité při ukládání pokut – uvedená skutečnost by měla být zohledněna při úvaze nad její výší
(kriterium závažnosti podle §61 odst. 3 ZRTV).
Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se údajného rozporu v tom, že na straně jedné
je sekretářka líčena jako sebevědomá žena svobodně volící prostituci a na straně druhé jako
objekt sexuálního chtíče, je třeba uvést, že v rozhodnutí stěžovatele je skutečně uvedeno toliko
to, že v reportáži je prostitutka líčena jako nezávislá žena s racionálním uvažováním,
přičemž skutečnost, že je takto vykreslena, je považována za rozpornou s realitou,
neboť ve skutečnosti je prostitutka pouze objektem souložícím za peníze. V tomto smyslu tedy
rozhodnutí stěžovatele neobsahuje rozpor, neboť plně stojí na stanovisku, že prodejná sekretářka
je v penalizované reportáži vylíčena zcela idealisticky a v rozporu se skutečností. Rozpor
tak je třeba hledat nikoliv ve stěžovatelově hodnocení reportáže, ale mnohem spíše v samotné
stěžovatelově premise, která považuje jakoukoliv ženu provozující prostituci za pouhý sexuální
objekt a zcela opomíjí další stránky její osobnosti. Stěžovatel v tomto svém pojetí např. vůbec
nezdůvodnil, proč se domnívá, že činnost prostitutky může být ukončena jen obtížnou shodou
okolností či pouze navzdory ztíženým podmínkám. Rozhodně neobstojí tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti, že pravděpodobnost návratu k původnímu zaměstnání je nízká s ohledem
na to, že pro výkon tohoto zaměstnání je předpokládána bezúhonnost. Provozování prostituce
samo o sobě totiž není trestným činem. Ve výše naznačeném směru je tedy třeba předmětné
závěry městského soudu částečně korigovat. S ohledem na shora zdůvodněnou vázanost
správního orgánu právním názorem Nejvyššího správního soudu je však toto zpřesnění
či poupravení závěru městského soudu plně postačující, a tedy nebylo rozhodně třeba přikročit
k rušení napadeného rozsudku.
Tam, kde stěžovatel uvádí, že se ve svém rozhodnutí nutně musel uchýlit k určité
spekulaci, neboť některé skutečnosti nelze doložit či dokázat (jako např. nápodobu filmových
vzorů dětmi, popis konkrétního mechanismu, jímž mělo dojít k ohrožení vývoje dětí
a mladistvých, obecné povědomí lidí ohledně toho, že prodejná žena je společensky degradována
apod.), je nutné upozornit na to, že stěžovatel ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že žalobce
odvysíláním reportáže fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých přímo ohrozil.
Podle §32 odst. 1 písm. g) ZRTV je porušením povinnosti provozovatele odvysílání pořadu,
který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §60 odst. 3
písm. d) ZRTV uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu
od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, pokud tento provozovatel zařazuje do vysílání o d 6:00 hodin
do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých. Nejvyšší správní soud již uvedl, že posoudit možný vliv na fyzický, psychický
či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obs ahem vysílaného pořadu bude moci každý
s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou
a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu
ke konkrétnímu obsahu pořadu (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný z www.nssoud.cz, jakož i další judikaturu v tomto
rozhodnutí citovanou). V popsaném případě se ovšem jedná o situaci jinou. Ač totiž pro naplnění
skutkové podstaty deliktu podle §60 odst. 3 písm. d) ZRTV postačí hypotetické ohrožení,
stěžovatel shledal vyšší stupeň porušení povinnosti žalobce spočívající v reálně nastalém
ohrožení. Pokud ovšem shledal skutečné ohrožení, musí jej doložit za pomoci důkazních
prostředků, nikoliv toliko hypotéz a spekulací, z nichž stěžovatel – jak sám přiznává – vyšel
v souzené věci.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému.
Výše nákladů řízení je tvořena náhradou nákladů zastoupení žalobce za jeden úkon právn í služby,
a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 9. 2008 ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Protože žalobcova
advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 456 Kč,
odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvé t podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2,
§120 s. ř. s.), na celkovou částku 2856 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu