ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.59.2008:80
sp. zn. 2 As 59/2008 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 7. 2007, sp. zn. 2006/600/had/FTV, č. j. had/7079/07, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 8 Ca 298/2007 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2856 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Ludmily Kutějové, a to do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí, jímž byla žalobci podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též „ZRTV“), uložena pokuta
ve výši 200 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. g) ZRTV, neboť žalobce dne 3. 7. 2006
od 19:55 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad „Nikdo není dokonalý“, který svým
nevhodným obsahem dle závěru stěžovatele ohrozil fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. V pořadu totiž vystoupil jako host L. K., který se několik měsíců vydával za
asistenta poslance Jana Kavana. Tímto podvodem se mu podařilo na státní útraty cestovat
do různých destinací. V odvysílaném pořadu rozprávěl o zážitcích spojených se svým
podvodným jednáním, za které byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody.
Zrušující rozsudek městského soudu vycházel z toho, že řízení před správním orgánem
bylo zatíženo vadou, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného pořadu.
Dále městský soud uvedl, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, k jakému ohrožení mělo
odvysíláním příspěvku dojít (zákon rozlišuje mezi ohrožením fyzického, mravního a psychického
vývoje) a jakým způsobem měl vůbec být vývoj dětí a mladistvých ohrožen (v této souvislosti
se stěžovatel ve svém rozhodnutí omezil jen na konstatování, že pořad je nevhodný). Úvahy
stěžovatele o tom, že prezentace hosta pořadu L. K. byla glorifikací jeho trestné činnosti, nejsou
dostačující, neboť z nich nevyplývá, co přesně považuje stěžovatel za nevhodné a není ani
odůvodněna teze o návodnosti pořadu pro mladého diváka. Městský soud v napadeném
rozhodnutí konstatoval, že ani výše pokuty není přesvědčivě odůvodněna, neboť nebylo
přihlédnuto ke všem kritériím stanoveným v §61 odst. 2, 3 ZRTV.
Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti námitkami ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), brojí tedy proti nesprávnému
posouzení právní otázky městským soudem.
Konkrétně uvádí, že z textu zákonné normy jednoznačně nevyplývá, zda zákonodárce
rozlišuje mezi pojmy „fyzický“, „psychický“ a „mravní“, anebo se uvedené pojmy vztahují k ochraně
dětí a mladistvých en bloc. Stěžovatel má za to, že uvede-li v rozhodnutí úplné znění porušeného
zákonného ustanovení a následně konkrétně specifikuje možné ohrožení (např. tak, že reportáž
je návodná, morálně nevhodná apod.), pak plně vystihuje způsob ohrožení v konkrétním případě.
Dále nesouhlasí ani s výtkou městského soudu, že v žalobou napadeném rozhodnutí
je použit termín „nevhodnost“, naopak v rozhodnutí není dostatečně specifikováno,
v čem spočívá riziko ohrožení vývoje dětí a mladistvých. Stěžovatel se domnívá, že dostatečným
způsobem osvětlil, v čem je pořad pro dětského a dospívajícího diváka nevhodný a jaké důsledky
pro psychický a mravní vývoj takového diváka může mít konfrontace s potenciálně ohrožujícím
obsahem. Za nevhodnou (a tedy ohrožující) stěžovatel považuje prezentaci trestné činnosti
způsobem, který je jejím zlehčováním či dokonce schvalováním, oslavu pachatele trestné činnosti
bez jakékoli korekce a zesměšňování státního systému.
Stěžovatel polemizuje i s tím, že městský soud považuje za nesprávnou argumentaci
rozhodnutí o uložení pokuty, která vychází z předpokladu návodnosti předmětného pořadu
pro děti a mladistvé. Stěžovatel namítá, že nápodoba vzorů filmových, literárních či počítačových
hrdinů dětmi je všeobecně známá. Tím spíš pak lze předpokládat snahu o nápodobu skutečného
počínání reálného člověka, je-li vykreslen lákavým způsobem, tak jako se tomu stalo
v inkriminovaném pořadu. Konstatování, že pořad mohl být pro děti návodný, pak pochopitelně
musí být vždy založeno na spekulaci, jelikož není v moci stěžovatele ani nikoho jiného doložit,
kolik dětí bylo inspirováno k tomu, aby se jejich život ubíral podobně jako v případě
„podvodníka K.“.
Rovněž brojí i proti tomu, že v jeho rozhodnutí není dle městského soudu dostatečně
odůvodněna výše uložené pokuty s ohledem na kritéria pro ukládání pokut, která stanoví zákon.
Stěžovatel má za to, že výčet uvedený v ustanovení §61 odst. 2, 3 ZRTV není taxativní. Z praxe
stěžovatele vyplynulo již několik rozhodnutí, na které ani při největší vůli nelze aplikovat všechna
kritéria. Jako příklad lze uvést kritérium postavení provozovatele vysílání a provozovatele
převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti
v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy v případě neoprávněného zásahu fyzické osoby
do vysílání dle §60 odst. 4 ZRTV. Stěžovatel doplňuje, že význam nemá ani hledisko rozsahu,
typu a dosahu závadného vysílání při porušení §47 odst. 1 ZRTV. Kritéria, která stěžovatel
vyhodnotil při stanovení výše pokuty, rozhodnutí obsahuje.
Konečně stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, který shledal jako důvodnou
námitku, že skutková podstata, z níž stěžovatel vycházel, nemá oporu ve spise, neboť nebyl
proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu. Stěžovateli jako kolektivnímu orgánu nevyplývá
ze zákona povinnost protokolovat průběh rozhodování (tedy ani protokolovat zhlédnutí
záznamu). Je však samozřejmostí, že členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílaní osobně
znají všechny pořady, o nichž v rámci správního řízení rozhodují. Záznamy pořadů jsou členům
zpřístupněny nepřetržitě a jsou jim ke zhlédnutí připravovány ke každému bodu, který
je na daném zasedání diskutován. Není výjimkou, že stejný pořad je zhlédnut i opakovaně,
a to v různých fázích správního řízení (při zahájení řízení a při rozhodování o uložení pokuty).
Tato skutečnost nebyla doposud městským soudem zpochybněna.
Z těchto uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek městského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že výroková část i odůvodnění
napadeného rozhodnutí postrádají jakýkoliv stručný, výstižný a nezaměnitelný popis skutku,
kterým mělo dojít k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých,
jelikož v celém napadeném rozhodnutí uvažuje stěžovatel pouze o nevhodnosti obsahu pořadu,
přesněji o jakési opodstatněné domněnce, že takto pojatý pořad je nebezpečný svou schopností
působit jako návod k podobnému jednání. Žalobce je přitom přesvědčen, že ze správního
rozhodnutí není zřejmé, jakým nevhodným způsobem vysílání posuzovaného pořadu ohrozilo
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobce tvrdí, že posuzovaný pořad byl stěžovatelem hodnocen velmi subjektivně,
když v odůvodnění absentuje výklad právně neurčitých pojmů. Své tvrzení opírá žalobce
i o názor judikatury, z níž plyne, že v případech, kdy zákon provozovateli televizního vysílání
ukládá povinnost nezařazovat v době od 6 do 22 hodin pořady, které by mohly ohrozit psychický
nebo morální vývoj dětí a mladistvých, činí tak za pomoci pojmu obsahově neurčitého. Má-li být
za porušení této povinnosti provozovateli uložen správní trest, musí být tento neurčitý pojem
odborně a objektivně vyložen a musí být prokázáno, že v případě určitého pořadu k porušení
povinnosti skutečně došlo.
Žalobce také poukazuje na to, že v rozhodnutí stěžovatele je mnohokrát užito pouze
spekulací a hypotéz a přitom se tvrdí, že odvysílaný pořad vývoj dětí a mladistvých ohrozil.
V takovém případě se ovšem musí rozhodnutí opírat o důkazy, nikoliv o domněnky. Žalobce
souhlasí s městským soudem, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje popis
skutkového děje, neuvádí, jak došlo k naplnění ohrožujícího následku jako znaku skutkové
podstaty, a neobsahuje ani popis příčinné souvislosti mezi skutkovým dějem a ohrožujícím
následkem.
Žalobce se ztotožňuje se závěrem městského soudu, podle něhož obsahuje §61 odst. 2, 3
ZRTV taxativní výčet kritérií. Pokud podle stěžovatele nelze v každém jednotlivém případě
ukládání pokuty použít všechna tato kritéria, pak takové opomenutí musí stěžovatel náležitě
zdůvodnit. Stěžovatel se tak v rozhodnutí vůbec nezabýval hlediskem povahy vysílaného pořadu,
závažnosti věci a výší případného finančního postihu.
Žalobce zásadním způsobem nesouhlasí se stěžovatelem v tom, zda má být o promítnutí
záznamu pořadu před správním orgánem učiněn protokol. V této souvislosti žalobce poukazuje
na dikci zákonných ustanovení – §18 správního řádu, §8 odst. 4, 5 ZRTV. Podle uvedeného
ustanovení ZRTV se při jednání řídí stěžovatel svým jednacím řádem. Z řádu vyplývá, že o přijetí
usnesení se sepisuje protokol o hlasování, který se po zapečetění stává součástí správního spisu.
Navíc dle §68 odst. 3 správního řádu by měly být v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
uvedeny i podklady pro jeho vydání. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele žádným způsobem
nevyplývá, že by stěžovatel vedle analýzy pořadu, kterou zpracoval Úřad Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání, rozhodoval i na základě zhlédnutého záznamu posuzovaného pořadu.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti navrhuje žalobce, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, který považuje rozhodnutí
stěžovatele za nepřezkoumatelné mj. z toho důvodu, že při stanovování výše pokuty nebyla
zohledněna všechna zákonná kritéria. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že výčet uvedený
v §61 odst. 2, 3 ZRTV není taxativní. Podle §61 odst. 2 ZRTV při ukládání pokuty za porušení
povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení
provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho
odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle §61
odst. 3 ZRTV Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím
k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že se jedná o výčet uzavřený, neboť se v nich nevyskytuje
žádná klauzule (chybí pro demonstrativní výčet typická slova jako „například“, „zejména“,
„především“ apod.), z níž by bylo možno dovodit, že výčet je demonstrativní. Při absenci výše
uvedených slov je třeba vycházet z toho, že se jedná o ustanovení, na jehož základě může správní
orgán v rámci svého vrchnostenského postavení ukládat subjektům soukromého práva pokuty.
V takové situaci je ovšem nutno vyjít z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Správní orgán je tedy přísně vázán zněním zákona a nemůže při ukládání pokut
přihlížet v neprospěch subjektu soukromého práva ke kritériím, která zákon výslovně
nepředpokládá. V daném případě však nešlo o situaci, kdy by takto stěžovatel postupoval,
a tedy celá jeho polemika vystavěná na tom, že se v daném případě nejedná o taxativní výčet,
je zbytečná. Stěžovatel zřejmě míní, že nemusí při úvaze o výši pokuty přihlížet ke všem kritériím,
která jsou (jak již řečeno výše taxativním způsobem) stanovena v §61 odst. 2, 3 ZRTV.
Ani v tom mu ovšem není možno přisvědčit. Stěžovatel na podporu svých tvrzení uvádí příklad
porušení některých ustanovení ZRTV (§60 odst. 4, §47 odst. 1), kdy není možné některá
z kritérií uplatnit. Stěžovatel uvádí, že v souzeném případě kritéria, která zohlednil, rozhodnutí
obsahuje. Takovéto konstatování však je zjevnou tautologií. Jinými slovy totiž říká, že „kritéria,
která v rozhodnutí jsou, v rozhodnutí jsou“. Stěžovatel totiž nemůže nějaké měřítko zohlednit,
aniž by se to nepromítlo právě do rozhodnutí. Zdejší soud připouští, že mohou existovat delikty,
v jejichž případě nelze při rozhodování o výši pokuty za ně ukládané zohlednit všechna zákonná
kritéria. Tam, kde je zohlednit lze, je však správní orgán zohlednit musí. Správní orgán si totiž
v žádném případě nesmí kritéria vybírat dle své libovůle – to by totiž mohlo vést k tomu,
že v jednom případě zohlední všechna ta měřítka, která hrají ve prospěch porušitele
ustanovení ZRTV, zatímco v jiném by postupoval právě naopak. Takový postup by pak
byl v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu, dle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo
v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Pokud by si při stanovování výše pokuty správní orgán zákonná kritéria sám vybíral, pak by svou
správní úvahu fakticky absolutizoval. To by ovšem vedlo k naprostému popření hledisek,
která zákon stanovuje a která mají svůj smysl. Opětovně je tedy potřeba poukázat na čl. 2 odst. 3
Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud také shodně s městským soudem dospívá k závěru, že rozhodnutí
stěžovatele nerozlišuje mezi tím, zda byl ohrožen fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že uvede-li v rozhodnutí úplné znění
porušeného zákonného ustanovení a následně konkrétně specifikuje možné ohrožení, pak plně
vystihuje způsob ohrožení v konkrétním případě. V tom mu je možné dát za pravdu do té míry,
že takovýto postup bude správný, pokud zároveň bude v rozhodnutí uvedeno, k jakému
konkrétnímu ohrožení (ze tří zákonem předpokládaných) došlo nebo mohlo dojít.
Mezi uvedenými třemi druhy ohrožení je totiž třeba rozlišovat – a to zcela prostě proto,
že se nejedná o synonyma, ale o tři rozličné druhy ohrožení. Z napadeného rozhodnutí
stěžovatele tak např. vůbec nevyplývá, jakým způsobem byl ohrožen fyzický vývoj dětí
a mladistvých. Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti (str. 2, bod IV dole) uvádí, že dle jeho
názoru dostatečným způsobem v rozhodnutí osvětlil, jaké důsledky může mít pořad
pro psychický a mravní vývoj (fyzický tedy již opomíjí) nezralého diváka. Rozlišování mezi tím,
jakých (a kolika) typů ohrožení se provozovatel vysílání dopustil, je rovněž důležité při ukládání
pokuty – uvedená skutečnost by měla být zohledněna při úvaze nad její výší (kriterium závažnosti
podle §61 odst. 3 ZRTV).
Tam, kde stěžovatel uvádí, že se ve svém rozhodnutí nutně musel uchýlit k určité
spekulaci, neboť některé skutečnosti nelze doložit či dokázat (jako např. nápodobu filmových
vzorů dětmi, popis konkrétního mechanismu, jímž mělo dojít k ohrožení vývoje dětí
a mladistvých, úvahy o nevhodnosti pořadu), je nutné upozornit na to, že stěžovatel ve výroku
svého rozhodnutí uvedl, že žalobce odvysíláním reportáže fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých přímo ohrozil. Podle §32 odst. 1 písm. g) ZRTV je porušením povinnosti
provozovatele odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých. Podle §60 odst. 3 písm. d) ZRTV uloží Rada provozovateli vysílání
a provozovateli převzatého vysílání pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, pokud tento
provozovatel zařazuje do vysílání od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Nejvyšší správní
soud již uvedl, že posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný
zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý
hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu (viz zejména rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný
z www.nssoud.cz, jakož i další judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). V popsaném případě
se ovšem jedná o situaci jinou. Ač totiž pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle §60 odst. 3
písm. d) ZRTV postačí hypotetické ohrožení, stěžovatel shledal vyšší stupeň porušení povinnosti
žalobce spočívající v reálně uskutečněném ohrožení. Pokud ovšem shledal skutečné ohrožení,
musí jej doložit za pomoci důkazních prostředků, nikoliv toliko hypotéz a spekulací,
z nichž stěžovatel – jak sám přiznává – vyšel v souzené věci. V daném případě tak výrok
nekoresponduje s odůvodněním, v němž již stěžovatel uvažuje pouze o tom, jakým hypotetickým
způsobem mohl odvysílaný pořad vývoj nezkušeného diváka ohrozit.
Zdejší soud nemá za důvodnou ani poslední námitku obsaženou v kasační stížnosti,
která brojí proti závěru městského soudu, že skutková podstata, z níž stěžovatel vycházel,
nemá oporu ve spise, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu. Stěžovatel
se v zásadě ztotožňuje s tím, aby hodnocení každého pořadu bylo založeno na osobní znalosti
těch, kteří rozhodují, a proto je potřeba, aby inkriminovaný pořad zhlédli. Nesouhlasí však s tím,
že je třeba tento postup protokolovat. Toto tvrzení stěžovatele lze ovšem vyvrátit prostým
poukazem na zákonná ustanovení. Podle §66 ZRTV nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje
se v řízení podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu,
o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí. Podle §18 odst. 1 správního řádu
se o ústním jednání a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu
listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech
souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, sepisuje
protokol. V dané věci není pochyb o tom, že dokazování prostřednictvím promítnutí záznamu
dotyčného pořadu (pakliže bylo vůbec provedeno) bylo prováděno mimo ústní jednání.
V takovém případě se o výslechu svědka a znalce, provedení důkazu listinou a ohledání protokol
vyhotovit musí. Promítnutí záznamu lze pak považovat právě za specifický případ tzv. ohledání.
Jakkoliv není tento termín správním řádem definován, soud je toho názoru, že ohledáním je třeba
rozumět každý postup, jímž se správní orgán vlastním empirickým nazíráním přesvědčuje
o předmětu řízení. Podpůrně lze argumentovat i ustanovením §51 správního řádu, který upravuje
dokazování. Za důkazní prostředky považuje správní řád listiny, ohledání, svědeckou výpověď
a znalecký posudek. Byť se jedná o výčet demonstrativní (v §51 odst. 1 správního řádu
se objevuje slůvko „zejména“), tak je zřejmé, že promítnutí záznamu pořadu má svou povahou
z uvedených prostředků zdaleka nejblíže právě ohledání. Není přitom důvodu,
proč by promítnutí videozáznamu mělo být jakkoliv konstituováno jako samostatný typ
důkazního prostředku, pakliže ani zákonodárce sám při vědomí, že videozáznam zcela jistě bude
častým prostředkem k prokázání skutkového stavu, takto neučinil. Nezbytnost vyhotovit
protokol o provádění takového důkazního prostředku pak plyne i z toho, aby bylo skutečně
zřejmé, že správní orgán pořad zhlédl. O této skutečnosti však ve správním spise není uveden
žádný záznam. Stejná je i situace v případě protokolu o hlasování členů Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (tedy kolegiálního orgánu), který je třeba vyhotovit podle §8 odst. 5 ZRTV.
Ve spisu protokol založen není.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému.
Výše nákladů řízení je tvořena náhradou nákladů zastoupení žalobce za jeden úkon právní služby,
a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 9. 2008 ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Protože žalobcova
advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 456 Kč,
odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2,
§120 s. ř. s.), na celkovou částku 2856 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu