ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.63.2007:114
sp. zn. 2 As 63/2007 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. H., zastoupen
JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem Trojická 20, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 -
77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 – 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 – 77, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie České
republiky - Správa hl. m. Prahy, Dopravní inspektorát hl. m. Prahy dne 1. 12. 2000,
č. j. PSP-976/DI-2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Policie České republiky – Obvodní ředitelství, Dopravní inspektorát ze dne 28. 9. 2000,
č. j. OR6-525/DI-2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého
se dopustil porušením ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 12/1997 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a §5 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech
silničního provozu, tím, že dne 15. 6. 2000 kolem 10.28 hod. řídil tramvajovou soupravu v Praze
6, přičemž se na světelně neřízené křižovatce ulice P . – C. plně nevěnoval řízení, nepřizpůsobil
rychlost svým schopnostem a jiným okolnostem, které je možno předvídat, nejel takovou
rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled a narazil do, na
tramvajovém páse stojícího, autobusu. Za toto zaviněné jednání byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 5000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení kolejových vozidel všeho druhu na
dobu osm měsíců, a povinnost uhradit náklady řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud
uvedl, že nedošlo ze strany správního orgánu I. stupně k porušení ustanovení §74 zákona
o přestupcích, protože ústní jednání se konalo za splnění podmínek citovaného ustanovení, když
byl stěžovatel řádně předvolán a z obsahu spisu nevyplývá, že by se řádně omluvil z důvodu
dovolené, jak sám uvádí. Podle názoru soudu tak byly splněny podmínky pro projednání
přestupku v nepřítomnosti stěžovatele a nebylo porušeno jeho základní právo (§38 čl. 2 Listiny
základních práv a svobod). K námitce stěžovatele, že tvrzení správního orgánu, že se dopustil
přestupku podle §22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o přestupcích je v rozporu se zákonem,
městský soud odkázal na přesné znění citovaných obecně závazných předpisů o bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu, jejichž porušením stěžovatel způsobil dopravní nehodu a spáchal
tak přestupek ve smyslu §22 odst. 1 písm. b) a c) s tím, že skutková podstata přestupku tak, jak je
přesně popsána ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně zahrnuje i jiné porušení obecně
závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ustanovení písm. d)
je potřeba chápat ve vztahu ke speciálnímu ustanovení pod písm. b) a c) a pokud se pod tuto
speciální úpravu celkové jednání nedá zařadit, tak se užije obecné právn í úpravy - v daném
případě §22 odst. 1 písm. d) zákona přestupcích, není-li užití právní úpravy speciální - v daném
případě písm. b) a c). V daném případě stěžovatel nejel takovou rychlostí, aby byl schopen
soupravu na vzdálenost, na kterou měl rozhled, zastavit. Pokud jde o námitku týkající
se prokázání skutkové podstaty přestupku, dospěl městský soud k závěru, že po zhodnocení
dokazování u správního orgánu I. stupně byla skutková podstata dostatečně prokázána ve smyslu
jednání, která jsou výslovně označena citovanými předpisy, a která stanoví, jaká kon krétní jednání
jsou přestupkem. Proto podle názoru městského soudu byly naplněny jak obecné znaky
přestupku ve smyslu §2 zákona o přestupcích, tak znaky uvedené v příslušném ustanovení
zvláštní části přestupkového zákona a znaky jednání, které za přestupe k označuje jiný zákon
shora citovaný. K námitce nepřiměřenosti trestu městský soud uvedl, že uložená sankce
je úměrná okolnostem všech přestupků, jejich závažnosti, jejich následkům a předpokládá
i výchovný účinek na osobu pachatele.
Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě stěžoval kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti především
poukázal na to, že již v odvolání uváděl, že byl zkrácen na svých právech, když správní orgán
rozhodl, aniž ho vyslechl a aniž provedl jím navržené důkazy. Tedy bylo rozhodnuto na základě
jednostranných důkazů, které předložil druhý účastník dopravní nehody. Městský soud, stejně
jako předtím správní orgán, neprovedl žádný z navržených důkazů. Kromě výslechu stěžovatele
též nezajistil jako důkaz ani tachografické kolečko, ani výpis o jízdě tramvaje a n ezohlednil
ani další stěžovatelem uváděné skutečnosti. Odůvodnění rozsudku je ponecháno v obecné
rovině. Městský soud pouze konstatuje závěry uvedené v rozhodnutích správních orgánů.
Sám si pro své rozhodnutí neopatřil žádný nový důkaz, ani neumožnil stranám sporu, aby takové
důkazy předložily. Městský soud se nevypořádal ani s jednáním druhého účastníka dopravní
nehody, který náhle vjel na tramvajový pás a zd e zůstal stát, což dopravní předpisy zakazují. Tedy
nepochybně i druhý účastník dopravní nehody se dopustil přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu. Pokud městský soud uvádí, že správní orgány při posuzování
vycházely z fotodokumentace, pak ta mohla zaznamenat jen konečný stav vozidel, nemohla však
nijak zohlednit stěžovatelem uváděná tvrzení o vzdálenosti zastávek, o délce stání autobusu
v tramvajovém pásu, o rychlosti jízdy autobusu, stejně jako o rychlosti jízdy tramvaje, délce stání,
zvonění, o věrohodnosti svědků, jakož i výslechu svědků svědčících ve prospěch stěžovatele
apod. Při posuzování skutečnosti, že stěžovatel nebyl k věci vyslechnut, městský soud pouze
setrval na důvodech uvedených v rozhodnutí správního orgánu, tj. že mu bylo předvolání
doručeno a ve spisu není založen doklad ani úřední záznam o omluvě z výslechu. Skutečnost,
že ve spisu není proveden úřední záznam o omluvě stěžovatele, je chyba správního orgánu.
Stěžovatel je schopen dokladovat, že v době, kdy mělo dojít k výslechu, byl na plánované
dovolené mimo Českou republiku. Stěžovatel zdůraznil, že v rámci přestupkového řízení,
zejména pokud jde o dopravní nehodu, by měl být výslech účastníka stěžejní. Je pravdou, že u
odvolacího orgánu již není výslech povinný, ale v tomto případě neprovedení výslechu
stěžovatele byl hlavní důvod odvolání. Závěrem stěžovatel uvedl, že byl uznán vinným
přestupkem podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o přestupcích, ale skutkovou
podstatou podle písm. d) citovaného ustanovení není nezastavení soupravy na vzdálenost, na
kterou je rozhled. Pokud uvedený přestupek spáchal, pak mohl být kvalifikován podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích. Proto s těžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel důvody kasační stížnosti podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 3 s. ř. s. v zásadě těmito důvody vázán, ovšem
s taxativně vyjmenovanými výjimkami, mezi které patří i případ, kdy je napadené rozhodnutí
soudu nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s.).
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34, sv. 3 Sb. ÚS a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85, sv. 8 Sb. ÚS) jedním z principů, který představuje
součást práva na řádný proces, jakož i právní stát a vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozh odnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť
by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Protože pojem nepřezkoumatelnosti není v s. ř. s., a ani v o. s. ř., který by bylo možno
použit podpůrně, blíže vymezen, je výklad tohoto pojmu věcí právní nauky. Za nesrozumitelné
lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze
zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodn out, případy, kdy nelze rozlišit,
co je výrok a co je odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho
adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí
nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského
soudu, neboť byla-li by tato námitka důvodnou, ztrácí opodstatnění zabývat se námitkami
dalšími.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na žalobní námitku nesprávného
zjištění skutkového stavu a opomenutých důkazů reagoval pouze obecně, když uvedl, že „dospěl
k závěru, že po zhodnocení dokazování u správního orgánu I. stupně byla dostatečně prokázána
skutková podstata přestupku ve smyslu jednání, která jsou výslovně označena shora citovanými
předpisy, a která stanoví jaká konkrétní jednání jsou přestupke m“. Z odůvodnění však vůbec není
zřejmé, na základě jakých skutkových a právních úvah k tomuto závěru dospěl, a rovněž nijak
nereagoval na žalobní námitku, že správní orgány neprovedly žádné stěžovatelem navrhované
důkazy, zejména důkaz tachografickým kotoučem autobusu a zjištění délky brzdných drah.
Z odůvodnění rozsudku však musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, musí z něj být i patrno,
v případě nesouhlasu s argumenty účastníků, proč soud argumentaci tohoto kterého účastníka
řízení nepovažoval za důvodnou a proč jeho námitky považuje za liché nebo vyvrácené.
Stejně tak se městský soud jen povrchně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně jeho
neúčasti u jednání, když v podstatě pouze zopakoval důvody uvedené v rozhodnutí správního
orgánu, přestože stěžovateli tvrdil, že hovořil s policejním inspektorem prap. B., který vzal jeho
omluvu na vědomí a že je schopen dokladovat, že v době, kdy bylo mělo dojít k výslechu, byl na
plánované dovolené mimo Českou republiku.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností soudu provedený důkaz
hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá provést, v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko
přiměřeně vyložit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01,
zveřejněný pod č. 52 ve svazku č. 26 Sbírky nále zů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního
soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, zveřejněný pod č. 49 ve svazku č. 2 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Stěžovatel v žalobě i v odvolání poukazoval na rozpory ve výpovědích svědků. Odvolací
orgán ve svém rozhodnutí sice uvedl, že skutečnost, že autobus v době střetu, a také před
ním, stál najetý na tramvajových kolejích a svůj úm ysl odbočit vlevo dával jednoznačně najevo,
prokazují výpovědi svědků M. T., V. H., J. S., provedené ohledání místa dopravní nehody a
fotodokumentace místa a poškození vozidel. Nezabýval se však tvrzením stěžovatele, že tento
svědek vypověděl, že stěžovatel začal přibližně v polovině vzdálenosti mezi oběma křižovatkami
intenzivně brzdit a námitkou nevěrohodnosti či zkreslující výpovědi V. H. K tomu stěžovatel
v žalobě namítal, že se odvolací orgán jeho obhajobou vůbec nezabýval a že se nemohl účastnit
výslechů svědků. Městský soud se i ve vztahu k této námitce omezil pouze na obecné
konstatování, že „správní orgány při rozhodování hodnotily zejména fotodokumentaci z místa
dopravní nehody a poškození vozidel, dopravní situaci, kde došlo k dopravní nehodě, která je
prokazována protokolem o nehodě v silničním provozu, pořízeným plánkem, protokolární
výpovědí účastníků, svědků a konečně ohledáním vozidel. “
V dané věci je třeba poukázat na to, že správní trestání je trestním řízení svého druhu
a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.)
a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. věci Ötztürk proti
Německu, Lauko proti Slovensku, Escoubet proti Belgii a další) se pro něj uplatní stejné zásady
jako pro každé jiné trestní řízení. Při něm musí být zachována podle Úmluvy minimální práva,
která zaručují spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje,
že vysvětlení podané před orgánem Policie ČR podle §12 zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, není výpovědí svědka v přestupkovém
řízení ve smyslu §35 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2006, č. j. 51 Ca 27/2005 – 36, publ.
Pod č. 1039/2007 Sb. NSS). V dané věci však měly správní orgány k dispozici pouze tato
vysvětlení od stěžovatele, T. H., J. K., J. S., V. H., M. T. a K. B., která jsou rozporná a vyplývá z
nich zásadní pochybnost o okolnostech, za kterých došlo ke střetu autobusu a tramvaje. Za této
situace není možné v žádném případě učinit závěr, že byla dostatečně prokázána skutkov á
podstata přestupku, jak uvedl městský soud, když tyto osoby nebyly vyslechnuty jako svědci ve
správním řízení tak, aby stěžovatel měl možnost uplatnit své právo podle ustanovení §33 odst. 1
citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud již judikoval, že provádění důkazů v přestupkovém řízení je úkolem
správních orgánů. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím
účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů
je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených
důkazních prostředků. Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých
důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz
nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím
nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat
všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku,
nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za
přestupek postižen, a současně vylučovat možnost jiného závěru (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 – 48 ). Správní orgány v dané věci hodnotily
pouze oznámení o přestupku vyhotovené příslušníky Policie ČR, kteří provedli silniční kontrolu,
fotodokumentaci z místa dopravní nehody a poškození vozidel, dopravní situaci, kde došlo
k dopravní nehodě, která je prokazována protokolem o nehodě v silničním provozu zpracovaný
stejnou osobou jako oznámení o přestupku, pořízeným plánkem a podáním vysvětlení, u nichž
stěžovatel nebyl přítomen. Správní orgány svým postupem omezily stěžovatelovo právo
na obhajobu tím, že porušily zásadu rovnosti zbraní, neboť se v řízení vůbec nezabývaly
navrženými důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Přitom právo jednotlivce na zajištění
základních záruk tvořících právo na spravedlivý proces má tak zásadní význam, že v žádném
případě nemůže být obětováno účelnosti vedení správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 – 62, publ. pod č. 847/2006 Sb. NSS).
Protože z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zcela obecné a nekonkrétní
hodnocení vyúsťující v nepřezkoumatelný závěr městského soudu, že v rámci dokazování před
správním orgánem byla dostatečně prokázána skutková podstata přestupku, neumožnilo
Nejvyššímu správnímu soud přezkoumat důvodnost stížních námitek podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kdy není zřejmé, zda byl ve
správním řízení zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci, a proto je předčasné se zabývat
námitkou, zda byl stěžovatel důvodně uznán vinným přestupkem, který byl kvalifikován podle
ustanovení §22 odst. b), c) a d) zákona o přestupcích a stejně tak přiměřeností uložené sankce.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, ž e se věc vrací
městskému soudu k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu