ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.7.2008:50
sp. zn. 2 As 7/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Lesy České
republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, proti žalovanému Krajskému
úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2007, č. j. 22 Ca 236/20 06 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2006, č. j. MSK 9601/2006,
sp. zn. 27799/2005/DSH/Krá (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo podle §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Havířova, odboru
místního hospodářství (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 12. 8. 2005,
č. j. E/MH/1615/04/Sw, kterým bylo žalobci nařízeno odstranění větví porostů na pozemcích
p. č. 3128, 3126 a 3122 v k. ú. Horní Suchá, a p. č. 1657/1 v k. ú. Albrechtice u Českého Těšína,
zasahujících do průjezdného profilu komunikace, jako zdroje rušení provozu na silnici č. II/474 .
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně pro nezákonnost. Rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 22 Ca 236/2006-20
krajský soud žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že námitku o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu neshledal jako důvodnou, neboť z obsahu správního spisu je zřejmé,
že si správní orgán obstaral podklady rozhodnutí (výpisy z listů vlastnictví a kopie katastrální
mapy), z nichž prokazatelně vyplývá právo hospodaření žalobce k pozemkům dotčeným
napadeným rozhodnutím. Také místo, k němuž se váže žalobci uložená povinnost, tj. trasa
komunikace, podél níž mají být větve ořezány, je jednoznačně určeno situačním výkresem,
který je nedílnou součástí rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Nelze též vytýkat
žalovanému, že se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání žalobce ze dne 28. 2. 2005
proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 11. 2. 2005, č. j. E/MH/1615/04/Sw,
neboť naposledy citované rozhodnutí bylo na podkladě tohoto odvolání zrušeno. V odvolání
ze dne 29. 8. 2005, jímž žalobce napadl nové rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne
12. 8. 2005, č. j. E/MH/1615/04/Sw, namítal žalobce již pouze nesprávnou aplikaci právních
předpisů. Žalovaný sice správně toto nové rozhodnutí přezkoumal v celém rozsahu (§59 odst. 1
správního řádu), ale s žádnými námitkami ke zjištění skutkového stavu se nevypořádal, neboť
takové vzneseny nebyly. Námitku, že napadeným rozhodnutím byla žalobc i uložena povinnost
provést odstranění větví na neexistujících pozemcích, aniž by uvedené pozemky s rušivými zdroji
byly identifikovány podle údajů z katastru nemovitostí, považuje soud za nepřezkoumatelnou
pro nekonkrétnost její formulace.
K namítané nesprávné aplikaci právních předpisů krajský soud konstatoval,
že se ztotožňuje s názorem obou správních orgánů. Mezi zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silničn í zákon“) a zákonem
č. 289/1995 Sb., o lesí ch a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „lesní zákon“) neexistuje vztah obecného a speciálního právního předpisu,
protože každý upravuje jiný okruh právních vztahů. V této souvislosti demonstroval účely obou
předpisů odkazem na §1 lesního zákona a §1 silničního zákona. Proto ani §22 odst. 1 lesního
zákona a §35 odst. 1 silničního zákona na straně jedné
1
a §35 odst. 2 silničního zákona na straně
druhé nemohou být navzájem ve vztahu obecného a speciálního, neboť upravují odlišné právní
vztahy. Žalobcem navrhované ustanovení §22 lesního zákona je na posuzovanou věc
neaplikovatelné, neboť upravuje bezpečnost osob a majetku, a nelze proto podle něj postupovat
v případě, kdy se jedná o ochranu provozu pozemní komunikace. Správní orgán prvého stupně
od počátku řízení zřetelně uváděl, že postupuje vůči žalobci v souladu s §124 odst. 4 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) jako obecní úřad,
který v rámci přenesené působnosti provádí prevenci v oblasti bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích. Takto byly formulovány všechny výzvy, které žalobce v řízení
obdržel a takovýto charakter správní č innosti vyplývá i z obsahu obou rozhodnutí. Logickým
důsledkem preventivní činnosti v oblasti bezpečnosti silničního provozu je pak aplikace §35
odst. 2 silničního zákona, neboť v tomto řízení byly zjišťovány zdroje ohrožení pozemních
komunikací a zdroje rušení silničního provozu na nich. Jelikož zjištěný zdroj ohrožení byl jiný,
než je uveden v §35 odst. 1 silničního zákona (tj. nedošlo ani k sesuvu půdy, kamenů,
lavin a stromů, ani jejich částí, ani nevzniklo nebezpečí výstavbou nebo provozem dálnice, s ilnice
a místní komunikace nebo přírodními vlivy), pak správní orgán, který dospěl k závěru, že větve
stromů nepředstavují hrozbu vzniku škody, ale ruší provoz na těchto komunikacích, v souladu
s §35 odst. 2 silničního zákona, správně nařídil žalobci (který vykonává právo hospodaření
na dotčených pozemcích) odstranění zdroje ohrožení. Krajský soud neuznal argument žalobce
pro možnou aplikaci §35 odst. 1 silničního zákona s tím, že přesah větví do komunikace není
skutečností, kterou by bylo možné zahrnout pod zanedbání údržby, ale jedná se o přírodní vliv.
Pojem přírodní vliv zahrnuje pouze takové skutečnosti, které mají původ v neovlivnitelných
přírodních jevech, kterým nelze předcházet a které jsou nepředvídatelné (zejména různé živelní
události). Přesah větví je však skutečností odstranitelnou, negativní vliv přerostlého porostu
na provoz komunikace je předvídatelný, a v posuzovaném případě lze proto zjištěný skutkový
stav podřadit pod pojem zanedbání údržby. Zdroj ohrožení má tedy krajský soud za jiný než ten,
který je uveden v §35 odst. 1 silničního zákona, a proto odůvodňoval postup správních orgánů
podle §35 odst. 2 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasa ční stížností odkazující
se na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především tvrdí, že pokud krajský soud konstatoval, že mezi lesním a silničním
zákonem neexistuje vztah obecného a speciálního právního předpisu, protože každý z nich
upravuje jiný okruh právních vztahů, pak aplikací §35 odst. 2 silničního zákona v rozporu
se zákonem upřednostňuje právní postavení vlastníka pozemní komunikace č. II/474
(Moravskoslezského kraje) před vlastníkem předmětných pozemků (stěžovatelem). Aplikací §35
odst. 2 silničního zákona tak soud popřel samotnou zákonnou ochranu lesa jíž nadřazuje
preventivní opatření za účelem ochrany provozu pozemní komunikace. Stěžovatel v této
souvislosti upozornil na další právní normy upravující odlišný okruh právních v ztahů než lesní
zákon (např. energetický zákon nebo zákon o vodovodech a kanalizacích) z nichž plyne,
že ochrana provozu v nich uvedených staveb je věcí jejich vlastníka, včetně veškerých
souvisejících opatření a nákladů. Stejně tak je zjevná povinnost vl astníka sousedícího lesa strpět
provedení těchto opatření po celou dobu existence dané stavby jejím vlastníkem či jinou
oprávněnou osobou. Výše uvedené zákony se s lesním zákonem vzájemně doplňují a přesah větví
do příslušných ochranných pásem staveb není pokládán za zdroj ohrožení jejich provozu,
za který by byl zákonným způsobem odpovědný vlastník sousedícího lesa. Silniční správní úřady
i vlastník pozemní komunikace též zcela pominuli skutečnost, že uvedená komunikace byla
vybudována na převedených, trvale odňatých pozemcích určených původně k plnění funkcí lesa
stěžovatele, a to v menší vzdálenosti než 50 m od okraje lesa, jak to předpokládá §14 odst. 2
lesního zákona. V takovém případě nemůže být porost na předmětných pozemcích posuzován
jako jiný zdroj ohrožení silnice. Stěžovatel tak uzavírá, že pouze vlastník komunikace je povinen
odstranit větve na pozemcích, zasahující do průjezdného profilu komunikace jako zdroje rušení
provozu na komunikaci, a to na své náklady. Stěžovatel je pouze povinen takové opatření trpět.
Stěžovatel poukázal dále na fakt, že žádná zákonná norma nevymezuje technické
podmínky pro aplikaci §35 odst. 2 silničního zákona, za nichž má, v rámci prevence schůdnosti
a sjízdnosti dané pozemní komunikace, dojít k nařízeným opatřením Také v části silničního
zákona, týkající se schůdnosti a sjízdnosti pozemní komunikace a pevných překážek, takové
parametry, pod které již dochází k ohrožení silničního provozu, uvedeny nejsou. Tyto údaje
proto nemohou být ani výsledkem správního uvážení.
Stěžovatel konečně vyslovil též nesouhlas s názorem krajského soudu, dle kterého větve
stromů nepředstavují hrozbu vzniku škody, ale pouze ruší provoz na komunikacích
(a je tak nutné aplikovat §35 odst. 2 silničního zákona a nikoli jeho §35 odst. 1). V e zbytku
pak odkázal na obsah žaloby s tím, že krajský soud měl použít minimálně §35 odst. 1 silničního
zákona jako konformního výkladu práva v dané věci.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem k rajského
soudu. Zdůraznil, že silniční zákon neupravuje vztah mezi vlastníky nemovitostí, nýbrž chrání
veřejnoprávní oprávnění – právo obecného užívání pozemní komunikace ve smyslu §19 odst. 1
silničního zákona, které neupřednostňuje vlastníka pozemní komunikace před vlastníkem
předmětných pozemků (na rozdíl např. od stěžovatelem zmiňovaných jiných právních předpisů,
kdy nese odpovědnost vlastník předmětné stavby, včetně veškerých opatření a nákladů
prováděných za tímto účelem na pozemcích sousedícího lesa). K tomu považuje žalovaný
za vhodné uvést, že i tato zařízení bývají budována ve veřejném zájmu, ale není u nich zajištěno
obecné užívání neuzavřeným okruhem uživatelů. Námitku, že silnice č. II/474 byla vybudována
na původně trvale odňatých pozemcích určených k plnění funkcí lesa, a to v menší vzdálenosti
než 50 m od okraje lesa, než jak předpokládá §14 odst. 2 lesního zákona, považuje žalovaný
za bezpředmětnou. Odkaz na toto pravidlo se vztahuje pouze na přípravu, dokumentaci staveb
a územního řízení, a tudíž jej nelze vztahovat zpětně na stavby, které byly realizované v minulosti
za účinnosti jiných právních předpisů jak na úseku lesů a lesního hospodářství, tak na úseku
pozemních komunikací. K námitce, že §35 odst. 2 silničního zákona neobsahuje technické
podmínky, za kterých má dojít k nařízeným opatřením, přičemž žádná zákonná norma tuto
skutečnost nevymezuje, žalovaný konstatoval, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně bylo přesně vymezeno, v jakém rozsahu mají být větve zasahující do průjezdního profilu
silnice č. II/474 odstraněny (co se týče výšky a šířky), přičemž tato část výroku rozhodnutí nebyla
stěžovatelem nikdy napadena, tudíž se žalovanému jeví tato skutečnost při podání kasační
stížnosti jako zcela irelevantní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Stěžovatel předně namítá, že v souzeném případě neměl být aplikován §35 odst. 2
silničního zákona, nýbrž §22 odst. 1 lesního zákona, eventuelně §35 odst. 1 silničního zákona.
Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem shledal, že žalovaný (stejně jako správní orgán
prvého stupně) postupovali správně, pokud stěžovateli jako vlastníku lesa (resp. vlastníku
pozemků určených k plnění funkcí lesa) nařídili odstranění přesahujících větví stromů,
coby zdroje rušení silničního provozu, právě podle §35 odst. 2 silničního zákona. V prvé řadě
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že mezi lesním a silničním zákonem
je z povahy upravovaných vztahů vyloučen vztah generality (a speciality). Podle §1 lesního
zákona je jeho účelem stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního
bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale
udržitelného hospodaření v něm. Naproti tomu silniční zákon upravuje kategorizaci pozemních komunikací,
jejich stavbu, podmínky užívání a jejich ochranu, práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich
uživatelů a výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací příslušnými silničními sprá vními úřady
(§1 silničního zákona). Z těchto ustanovení je zřejmé, že přestože oba předpisy disponují stejnou
právní silou, upravují jinou materii a neobsahují tudíž „konkurenční právní úpravu“. V takovém
případě nejsou splněny obě podmínky pro uplatnění zásady lex specialis derogat legi generali tak,
jak byly vyjmenovány např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 7 Afs 78/2007 - 60 (dostupný z http://www.nssoud.cz).
Podle §22 odst. 1 lesního zákona jsou vlastníci nemovitostí nebo investoři staveb a zařízení povinni
provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými budou jejich pozemky, stavby a zařízení zabezpečeny
před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem
větví a kořenů, zastíněním a lavinami pozemků určených k plnění funkcí lesa; tato opatření jsou oprávněni provést
i na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Rozsah a způsob zabezpečovacích opatření stanoví orgán státní
správy lesů, pokud není podle zvláštních předpisů příslušný jiný orgán státní správy. Vlastník pozemků určených
k plnění funkcí lesa je povinen provedení opatření strpět . Citované ustanovení tedy demonstrativně
vypočítává jevy, které mají svůj původ v povaze lesa jako součásti životního prostředí, a které
jsou z hlediska vlastnictví k nemovitostem krajně nežádoucí. Ustanovení §22 odst. 1 lesního
zákona tedy obsahuje zvláštní úpravu prevenční povinnosti vzhledem k §417 občanského
zákoníku, která spočívá v generálním oprávnění těchto osob k provedení nezbytných zásahů
do jednotlivých složek lesa za účelem předejití možným škodám na jejich nemovitém majetku
a zařízení; přiměřenost a vhodnost takového zásahu je přitom zásadně na posouzení orgánu státní
správy lesů. Nedostojí-li tedy vlastník nemovitostí nebo inve stor stavby a zařízení této
své prevenční povinnosti, je logicky vyloučeno, aby vlastník pozemků určených k plnění funkcí
lesa odpovídal za škodu způsobenou v §22 odst. 1 lesního zákona demonstrativně
vyjmenovanými činiteli. Stejně jako prevenční povinnost je na vlastníka nemovitosti přenesena
i povinnost k úhradě nákladů na provedení těchto nutných opatření. Jinými slovy: cílem úpravy
v §22 odst. 1 lesního zákona (stejně jako dalších zákonů, na něž stěžovatel v kasační stížnosti
odkazuje) je ochrana vlastnických či jiných obdobných práv, na základě nichž k užívání
nemovitostí dochází (tedy práv soukromých), nikoli ochrana práva každého subjektu na bezpečný
a ničím nerušený provoz na pozemní komunikaci (obecného užívání – práva veřejného), k jehož
ochraně je mj. povolán §35 silničního zákona.
Bez ohledu na shora uvedené nelze připustit aplikaci §22 odst. 1 lesního zákona na danou
věc ani z důvodů ryze kompetenčních. Zde lze poukázat na nedostatek v ěcné působnosti orgánu
státní správy lesů rozhodnout o uložení provedení předmětného opatření ani z titulu zajištění
bezpečnosti osob a majetku před škodami. Podle §48 odst. 1 písm. j) lesního zákona (ve znění
do 31. 12. 2006) rozhodují o uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami,
které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků,
a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené (s odkazem §22 odst. 1 a 2 lesního zákona), obecní úřady obcí
s rozšířenou působností, které při tom vystupují jako orgány státní správy lesů. Nelze
přehlédnout, že citované ustanovení §48 odst. 1 písm. j) lesního zákona některé jevy zahrnuté
výslovně do §22 odst. 1 lesního zákona nepřejímá a nepřejímá mj. ani externalitu v podobě
přesahu větví stromů; jde přitom o výčet taxativní. Nejvyšší správní soud tak dovozuje,
že obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, vystupuje-li jako orgán státní správy lesů,
nepřísluší rozhodovat ani o uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami
způsobenými přesahem větví, a je proto nutné věcnou příslušnost k takovému rozhodnutí nalézt
u jiného orgánu státní správy.
Namítal-li stěžovatel v této souvislosti, že krajský soud, stejně jako žalovaný, nadř adili
veřejný zájem na užívání pozemní komunikace veřejnému zájmu na zachování lesa jako složky
životního prostředí a součásti národního bohatství, pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že o nadřazení jednoho z jmenovaných veřejných zájmů druhému by bylo možné hovořit jedině
v případě, kdy by hrozila jejich kolize, například kdyby nešetrně provedeným opatřením
k odstranění zdroje ohrožení silnice (zde ořezem větví) došlo k úhynu (části) porostu. Ani jedna
ze stran se však v průběhu správního řízení či v řízení p řed soudem takového rizika nedovolávala.
Nejvyšší správní soud nepřipouští dále ani eventuální aplikaci §35 odst. 1 silničního
zákona, dle kterého vlastníci nemovitostí v sousedství dálnice, silnice a místní komunikace jsou povinni strpět,
aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin
a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dálnice, silnice a místní komunikace
nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření
na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne silniční
správní úřad. Dle jeho názoru, toto ustanovení pamatuje na závadné stavy které mají původ
v provozu pozemní komunikace a vznikají jako nežádoucí externalita tohoto provozu
(např. sesuv půdy či kamenů v důsledku otřesů vozovky), případně jsou zapříčiněny
nepředvídatelnými přírodními vlivy (vichřice, přívalové deště, údery blesku, atp.). Je potom
na silničním správním úřadu, aby určil, kdo a jak nezbytná opatření provede. Z dikce §35 odst. 1
silničního zákona přitom nelze vyloučit, že touto povinnou osobou nemůže být i vlastník
pozemků určených k plnění funkcí lesa, a to i v těch případech, kdy některé z nebezpečí
uvedených v §35 odst. 1 silničního zákona vznikne z důvodů ležících na jeho straně. Je nicméně
vyloučené, aby byl vlastník pozemní komunikace osobou povinnou k provedení nezbytných
opatření na jeho náklad, pokud toto nebezpečí spočívá v přesahu větví, neboť výčet §35 odst. 1
silničního zákona je taxativní a o přesahu větví se v něm nehovoří. Nelze přitom přesah větví ani
zahrnovat např. pod padání větví, jež je mu ze všech uvedených stavů charakterově nejbližší,
neboť mezi přesahující a padající větev nelze již ze samotné logiky věci klást rovnítko.
Žalovaný, stejně jako krajský soud, tudíž nepochybili, pokud přesah větví pojímali jako
„jiný zdroj rušení silničního provozu než ten, který je uveden v §35 odst. 1 silničního zákona “. Ustanovení
§35 odst. 2 silničního zákona, podle něhož krajský soud i žalovaný správně postupovali,
lze označit za sběrné ustanovení jiných závadných stavů, neuvedených v odstavci prvém. Nelze
také přehlédnout, že správní orgán prvého stupně vystupoval jako silniční správní úřad [§124
odst. 5 písm. k) zákona o silničním provozu] a nikoli jako orgán státní správy lesů,
neboť primárním účelem nařízeného opatření byla ochrana provozu na pozemní komunikaci,
a nikoli ochrana lesa či ochrana nemovitostí ohrožených nepředvídatelnými událostmi majícími
původ v charakteru lesa. Je-li rozhodováno v režimu ustanovení §35 odst. 2 zákona, ukládá
se povinnost odstranění závadného stavu výlučně tomu, na jehož straně je jeho zdroj.
K námitce, že vlastník pozemní komunikace pominul skutečnost, že silnice č. II/474 byla
původně vybudována na převedených pozemcích trvale odňatých plnění funkcí lesa stěžovatele,
a to v menší vzdálenosti než 50 m od okraje lesa, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka
nijak nesouvisí s projednávaným případem. Navíc není zřejmé, proč na tuto skutečnost stěžovatel
upozorňuje nyní a neučinil tak v průběhu územního a stavebního řízení.
Konečně k argumentaci, dle které §35 odst. 2 silničního zákona nestanoví konkrétní
parametry opatření k odstranění zdroje ohrožení a že tyto nemohou být ani výsledkem správního
uvážení, Nejvyšší správní soud uvádí, že o správním uvážení lze hovořit tehdy, pokud zákon
vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se uskutečňuje volba včetně výběru a zjišťov ání těch
skutečností konkrétního případu, které nejsou právní normou předpokládány, ale uvážením
správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má
však zato, že §35 odst. 2 silničního zákona, představuje typické zákonné ustanovení, při jeho
aplikaci správní orgán konkrétní podmínky a parametry způsobem odpovídajícím konkrétní
situaci vymezit musí. Nebylo-by ostatně ani účelné, aby se o stanovení konkrétních parametrů
pokoušel samotný silniční zákon či právní předpis přijatý k jeho provedení, neboť by stěží mohl
nalézt univerzální podobu přijatého opatření, je -li závislé na celé řadě proměnných (šířka
vozovky, výška, stáří a druh porostů, hustota provozu na pozemní komunikaci, viditelnost
a přehlednost daného úseku, apod.). Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
je přitom patrno, že silniční správní úřad vymezil způsob a rozsah odstranění zdroje ohrožení
na základě objektivně určitelných hodnot. Žalovaný přitom původně vydané rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně ze dne 11. 2. 2005, č. j. E/MH/1615/04/Sw, zrušil právě
pro neurčitost uloženého plnění, a je tedy zřejmé, že si uvědomuje důležitost jednoznačně
a srozumitelně formulovaného výroku rozhodnutí. Nelze současně přehlédnout, že proti
uloženému způsobu odstranění zdroje ohrožení stěžovatel dosud nic nenamítal.
Nejvyšší správní soud tak neshledal v postupu krajského soudu a potažmo žalovaného
rozpor se zákonem. Shrnuje, že pro aplikaci §22 odst. 1 lesního zákona, stejně jako pro aplikaci
§35 odst. 1 silničního zákona, nebyly splněny požadované předpoklady, a proto §35 odst. 2
silničního zákona nebyl aplikován nesprávně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost za nedůvodnou,
nezbylo mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.,
ji rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu