ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.22.2008:79
sp. zn. 2 Azs 22/2008 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: nezl. A. G., zastoupeného zákonným zástupcem
E. G., bytem tamtéž, právně zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Petříkem, se sídlem
Stankovského 144, Čelákovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 11. 12. 2007, č. j. 48 Az 30/2007 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2006, č. j. OAM-1215/VL-01-BE01-2006, Ministerstvo
vnitra (dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 11. 12. 2007.
Rozsudek stěžovatel napadá kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm.
a), b) a d) s. ř. s., čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, vady řízení
před správním orgánem a nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu nesrozumitelnosti.
Stěžovatel nejprve obecně poukazuje na to, že se krajský soud nevypořádal se všemi
žalobními důvody, konkrétně s námitkou, že napadené správní rozhodnutí nesplňuje náležitosti
vyžadované právním řádem České republiky pro formálně a věcně správné správní rozhodnutí.
Stěžovatel také poukazuje na nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu v důsledku absence
důkazních prostředků, konkrétně brojí proti tomu, že krajský soud neprovedl výslech
navrhovaných svědků, tedy jeho rodičů, kteří měli potvrdit důvody jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Celkově pak připomíná, že správní orgán ani soud není zbaven povinnosti
své rozhodnutí řádně odůvodnit, tedy uvést důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho
vydání a úvahy, kterými se řídil.
Dále pak brojí proti tomu, že mu nebyl již v řízení o udělení mezinárodní ochrany
ustanoven opatrovník z důvodu jeho věku, neboť jeho zákonný zástupce nebyl dostatečně
způsobilý zastupovat jeho práva a oprávněné zájmy a navíc sám vedl správní řízení o udělení
mezinárodní ochrany týkající se jeho osoby. Stěžovatel tak nebyl zastoupen osobou, která
by řádně uplatňovala jeho práva a oprávněné zájmy.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení, a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Stěžovatelova ústřední a nejkonkrétnější námitka směřuje proti tomu, že mu nebyl
již ve správním řízení ustanoven opatrovník. Tato stěžovatelova nespokojenost
s tím, že jej ve správním řízení a poté i v řízení před krajským soudem zastupoval jeho otec jako
zákonný zástupce, však není souladná s dosavadní judikaturou určující, kdo je nejvhodnějším
opatrovníkem nezletilého účastníka řízení. Připomenout tak lze například právní názor vyslovený
v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 (Sb. nál. a usn. ÚS sv. 27,
č. 111), podle nějž „opatrovníka je pak třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného,
resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka.“ O tom, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany je to typicky právě jeden z rodičů nezletilého žadatele o její udělení, přitom
svědčí nejen dlouhá řada rozhodnutí, kde zdejší soud tuto situaci akceptoval, ale i judikatura
správních soudů hovořící o tom, že rodiče dokáží u nezletilého žadatele o azyl nejen nejlépe
popsat skutkové okolnosti, ale dokonce i „zprostředkovat“ odůvodněnost obav z pronásledování,
které žadatel v nízkém věku, jako je tomu nyní u stěžovatele, ještě nedokáže subjektivně
pociťovat. To bylo konstatováno například v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 2. 2004, sp. zn. 10 Az 120/2003 (publ. pod č. 293/2004 Sb. NSS): „I u nezletilého žadatele
o udělení azylu ve věku necelých tří let, jak je tomu u žalobce, byť narozeného již na území České republiky,
lze obecně připustit možnost existence důvodů zakládajících právo na udělení azylu a spočívajících v odůvodněném
strachu z pronásledování z důvodu rasy ve státě, jehož občanství má nezletilý žadatel o azyl (§12 zákona
o azylu), jakož i skutečnost, že tento odůvodněný strach může být zprostředkován zákonným zástupcem takového
nezletilého žadatele.“ V tomto rozsudku se městský soud také pohledem mezinárodněprávních
závazků ČR přiklonil k názoru uvedenému výše ohledně nadbytečnosti ustanovování opatrovníka
nezletilému žadateli o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy za něj může jednat jeho
zákonný zástupce: „Ustanovení opatrovníka žadateli o azyl mladšímu 18 let soudem totiž zákon vyžaduje
k ochraně jeho práv a právem chráněných zájmů spojených s pobytem na území České republiky včetně řízení
o azylu výlučně jen tehdy, zdržuje-li se takový žadatel na území České republiky bez svého zákonného zástupce
(§89 odst. 1 zákona o azylu). Pro úplnost je třeba poukázat i na ta ustanovení Úmluvy o právech dítěte,
která jednoznačně vyzdvihují primární povinnost smluvních států brát ohled na práva a povinnosti rodičů,
resp. zákonných zástupců nezletilého dítěte a respektovat jejich odpovědnost, práva a povinnosti (čl. 3 bod 2.
a čl. 5).“
Co se týče ostatních stěžovatelových výtek ohledně údajně nedostatečného zjištění
skutkového stavu žalovaným a krajským soudem, ty jsou natolik obecné, že na ně plně dopadá
právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004
(publ. pod č. 312/2004 Sb. NSS): „Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází
z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat,
že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“ Jediným neprovedeným důkazem,
na který stěžovatel konkrétně poukazuje, je přitom nevyslechnutí jeho rodičů, tato výtka je ovšem
v protikladu se skutečností, že jeden z jeho rodičů vystupoval v obou řízeních jako jeho zákonný
zástupce, jak proti tomu stěžovatel naopak protestuje.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny
námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Stěžovatelovou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zdejší soud
samostatně nezabýval, když tento plyne automaticky již z §32 odst. 5 zákona o azylu v nyní
účinném znění.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta, přičemž na rozdíl od řízení před krajským soudem v téže věci nepřísluší
zde ani odměna právnímu zástupci stěžovatele, neboť právní zástupce, který stěžovatele
zastupoval před krajským soudem, byv mu krajským soudem ustanoven, jej před Nejvyšším
správním soudem již zastupuje na základě plné moci ze dne 21. 1. 2008 (č. l. 69 soudního spisu).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu