ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.44.2008:63
sp. zn. 2 Azs 44/2008 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. H., zastoupeného JUDr. Radimem
Vicherkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2007, č. j. 61 Az 153/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele advokátu JUDr. Radimu Vicherkovi se u r č u je odměna
za zastupování 8568 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 12. 2005,
č. j. OAM-2091/VL-07-05-2005, o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že žalobce v řízení o žalobě ani přes
výzvu soudu (ve smyslu §37 odst. 5 soudního řádu správního - dále jen „s. ř. s.“) neodstranil
nedostatky svého podání (žaloby), neboť ani po výzvě a poučení soudu především neuvedl,
z jakých žalobních důvodů žalobu proti napadenému rozhodnutí vůbec podával, tedy nevymezil
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů požaduje žalobce
napadené výroky za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Za této situace,
kdy žalobce neodstranil vady svého podání a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat,
nezbylo než jeho žalobu z tohoto důvodu odmítnout.
Z obsahu spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel dne 14. 12. 2005 podal
ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu proti shora označenému správnímu rozhodnutí. Žaloba
je formulářového typu, tzn. shora předtištěná v českém jazyce s rukou vyplněnými údaji
týkajícími se stěžovatele (jméno a příjmení, datum narození, státní příslušnost, evidenční číslo
a označení č. j. napadeného rozhodnutí). Vlastní žalobní námitky jsou pak psány rukou, v ruském
jazyce. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 2. 2006 ustanovil pro toto řízení tlumočnici
z ruského jazyka a uložil ji, aby ve stanovené lhůtě přeložila žalobu. Z překladu vyplynulo,
že se stěžovatel domáhal přezkumu předmětného rozhodnutí, protože, dle jeho názoru,
jeho azylová žádost nebyla prošetřena důkladně. Požádal o přezkoumání této žádosti
z ekonomických důvodů a o zohlednění všech důsledků jeho návratu na Ukrajinu. Doplnil,
že žalobu podal v jazyce ruském, protože špatně píše česky. Usnesením ze dne 13. 9. 2007 krajský
soud vyzval stěžovatele, aby doplnil své podání ze dne 13. 12. 2005 (žalobu),
tedy aby vymezil v bodech 1-7 rozsah žalobních námitek ve smyslu §71 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. Současně poučil stěžovatele o následcích nevyhovění ve smyslu §37
odst. 5 s. ř. s. Tuto výzvu zaslal krajský soud v českém jazyce, stěžovateli byla doručena
31. 10. 2007. Stěžovatel na ni žádným způsobem nereagoval. Předmětnou žalobu krajský soud
usnesením ze dne 7. 12. 2007 odmítl, a to právě pro neodstranění nedostatků stěžovatelova
podání (žaloby) ani přes výzvu soudu s odůvodněním, že stěžovatel neuvedl, z jakých důvodů
žalobu proti napadenému rozhodnutí vůbec podával, tedy nevymezil žalobní body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud tedy shledal
neodstranitelný nedostatek podání, pro nějž nelze v řízení pokračovat.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti (po doplnění ustanoveným zástupcem) poukázal
na důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Odkázal především na znění
ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. (jedná se o současnou větu první před středníkem odstavce 8 téhož
ustanovení) a na ustanovení §30 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že ve výzvě k doplnění
žaloby měl být soudem současně poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce v této věci.
Navíc soud v odůvodnění svého usnesení, jež je napadeno kasační stížností, ani neuvádí, zda byla
výzva k doplnění žaloby zaslána stěžovateli v překladu, když se pouze omezil na konstatování,
že stěžovatel na výzvu nijak nereagoval. Jako osobě neznalé práva, navíc hovořící cizí řečí, tak
bylo stěžovateli znemožněno náležitě uplatnit svá práva u soudu. Kromě právě uvedených
kasačních námitek se stěžovatel dovolával rovněž přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
žádal o nařízení jednání ve věci, ustanovení tlumočníka a argumentoval ustanoveními zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve spojení s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
a Příručkou k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že považuje usnesení krajského soudu
za zákonné a souhlasí s ním. Poukázal též na odkladný účinek podané kasační stížnosti,
jež nastává ex lege (§32 odst. 5 zákona o azylu). Pokud jde o procesní stanovisko, navrhl
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat její
přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, dostupné na www.nssoud.cz. V tomto
rozhodnutí shledal mj. jako jeden z možných případů přijatelnosti kasační stížnosti situaci,
kdy by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu zjištěno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Pokud jde o výhrady stěžovatele týkající se postupu krajského soudu, který ho k doplnění
žaloby vyzval toliko v českém jazyce, zde je především nutno uvést, že problematikou
komunikace soudů s účastníky řízení neovládajícími dostatečně jednací jazyk se v minulosti
již opakovaně zabýval Ústavní soud. Podstatné je především stanovisko jeho pléna, publikované
pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud v souvislosti
s výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uvedl, že „gramatický výklad uvedeného
ustanovení je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení
neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým
výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah
čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného
práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 Listiny. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto ustanoveních garantované
sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení
(příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy, i výklad teleologický svědčí pro výše nastíněný závěr. Z hlediska
komparativního lze jednak odkázat na čl. 3 odst. 3 věta první německého Základního zákona, dle kterého nikdo
nesmí být znevýhodněn mj. i z důvodu řeči. Tento ústavní požadavek se promítá do ustanovení čl. 185 odst. 1
německého zákona o soudním řízení, podle kterého „je-li před soudem jednáno za účasti osob, které neovládají
německou řeč, je zapotřebí přibrat tlumočníka. V cizí řeči není veden protokol o jednání; mají-li být ovšem
výpovědi a prohlášení uvedeny v protokolu i v cizí řeči, pak jen tehdy, považuje-li to soudce s ohledem na důležitost
věci za nezbytné. V takových případech se k protokolu připojuje tlumočníkem ověřený překlad.“ Z uvedeného
tedy vyplývá, že rovněž německý zákonodárce předvídá toliko tlumočení při přímém kontaktu účastníka řízení
se soudem. Také švýcarský Nejvyšší soud v řízení o státoprávní stížnosti (obdoba ústavní stížnosti) ve svém
rozhodnutí ze dne 8. 6. 2001, 4P 26/2001, uvedl, že z čl. 4 Spolkové ústavy nelze odvodit absolutní nárok
na obdržení překladu všech úředních dokumentů do mateřského jazyka. Zásadně jde o záležitost, kterou
si je povinna obstarat sama procesní strana. To musí platit zejména pro civilní řízení. Samozřejmě nelze vést fair
proces, pokud strana sporu dění před soudem nerozumí, protože neovládá jednací jazyk. V tomto rozsahu
si lze činit nárok na překlad i v civilním procesu, který lze opřít o nárok na fair řízení garantovaný čl. 29 odst. 1
Spolkové ústavy. Naopak ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s
úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“. Ústavní soud tak uzavřel, že „základní právo účastníka
řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí
interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení
o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá
na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší
standard.“ Tímto svým stanoviskem současně výslovně překonal svůj nález ze dne 8. 8. 2005,
sp. zn. II. ÚS 186/05 (in www.judikatura.cz), kde druhý senát dospěl k názoru opačnému. Tento
názor je plně reflektován i judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
21. 7. 2005, č. j. 6 Azs 380/2004 - 29).
V konkrétní rovině je tedy zřejmé že soud není povinen bez dalšího obeslat účastníky
řízení kteří dostatečně neovládají jednací jazyk výzvou k odstranění vad žaloby v jiném,
než českém jazyce. Nejvyšší správní soud nicméně zvažoval i specifičnost postupu krajského
soudu v této věci, který (jak již bylo popsáno výše) zprvu ustanovil tlumočnici pro celé řízení
a obeslal stěžovatele výzvou k vyjádření se k procesnímu postupu v jazyce ruském, následně však
usnesení o odstranění vad podání zaslal toliko v jazyce českém. Tento postup krajského soudu
nelze označit za správný, neboť byl nekonzistentní a pro žalobce (stěžovatele) nepochybně
překvapivý. I přesto však nelze hovořit o procesním pochybení takové intenzity, které by mohlo
mít přesah do sféry hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud tento závěr
opírá o zjištění, že sám stěžovatel na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval, tedy nežádal
od soudu vysvětlení, pomoc apod. Taková reakce by jistě byla na místě, pokud by stěžovatel
(vědom si své spoluodpovědnosti za výsledek řízení, které svým návrhem vyvolal) výzvě skutečně
neporozuměl a měl zájem být v řízení aktivní. Stěžovatel byl nicméně zcela nečinný po celou
dobu soudního řízení; jeho jedinou aktivitou bylo podání žaloby. Obsah této žaloby je ostatně
druhým důvodem pro který zdejší soud naznal, že zmiňované pochybení soudu nemůže
posunout kasační stížnost do roviny přijatelnosti. Stěžovatel v ní totiž ani nenaznačil jakýkoli
azylově relevantní důvod, který měl zůstat správním orgánem opomenut či nesprávně
vyhodnocen; stejně nekonkrétní je v tomto smyslu i kasační stížnost. Nelze tedy nalézt mezi
nesprávným procesním postupem soudu a postavením stěžovatele z hlediska výsledku jeho
žádosti o mezinárodní ochranu žádnou přímou souvislost.
Pokud jde dále o tvrzení, dle kterého krajský soud pochybil, pokud stěžovatele
neupozornil na možnost požádat o ustanovení zástupce pro žalobní řízení, i zde lze odkázat
na judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce. Zmínit lze především rozsudek ze dne
24. 8. 2005, č. j. 4 Azs 524/2004 - 49 (in www.nssoud.cz), dle kterého „pokud si žalobce pro řízení
před krajským soudem nezvolí advokáta nebo o jeho ustanovení soud nepožádá ve smyslu §35 odst. 7 s. ř. s.
a jestliže potřeba zastoupení k ochraně jeho práv nevyjde z žádného jeho úkonu (zejména žaloby) v řízení najevo,
nelze soudu vytýkat, že mu advokáta neustanovil z vlastní iniciativy. V rozsudku ze dne 14. 4. 2005,
č. j. Ads 13/2004 - 20 (publikovaném pod č. 616/2005 Sb. NSS) Nejvyšší správní soud
dále uvedl, že „rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech v soudním řízení správním
(§36 odst. 1 s. ř. s.) je dán újmou, která by mohla postihnout účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit
účastníka řízení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem (§35 odst. 7 s. ř. s.“. Je tedy zřejmé,
že předmětná povinnost soudu je vždy imanentně spojena se zjištěním konkrétních skutečností
implikujících možnou procesní újmu účastníka řízení pro jeho nedostatečnou způsobilost hájit
své zájmy a práva v soudním řízení samostatně. Takové indicie však (jak již bylo výše
konstatováno) z žaloby (jakožto jediného podání stěžovatele v žalobním řízení) krajský soud
evidentně neshledal; samotná skutečnost, že podání stěžovatel učinil částečně v jiném než českém
jazyce s tím, že jej dostatečně neovládá ještě není dostatečným důvodem pro odlišný postup
soudu.
Jak patrno, konstantní a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele
a jde proto, ve smyslu §104a s. ř. s., o kasační stížnost nepřijatelnou.
O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 3, ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační
stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady
spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí ustanoveného zastoupení, doplnění
kasační stížnosti a studium spisu) v částce 6300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm.
b), d), f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
hotových výdajů v částce 900 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 7200 Kč. Vzhledem k tomu,
že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí 1368 Kč. Ustanovenému
advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši 8568 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu