ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.99.2007:46
sp. zn. 2 Azs 99/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. K., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou,
advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2007, č. j. 28 Az 20/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 2. 2007,
č. j. OAM-1257/VL-20-04-2006, o neudělení mezinárodní ochrany pro nesplnění podmínek
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, dále pak vady řízení, vzhledem k tomu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi
v rozporu, a v neposlední řadě nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nedostatku jeho důvodů, který má za následek nezákonnost tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve popisuje obsah napadeného rozhodnutí
krajského soudu a opakuje, že důvody své žádosti o mezinárodní ochranu opíral
o pronásledování sebe a své manželky pro vyjadřování podpory bývalému prezidentovi Akajevovi
(svou účastí na mítinku). Dodává, že od samého počátku řízení uvádí stále stejnou verzi důvodů,
pro které zemi původu opustil, a tyto jeho informace jsou dostatečně určité a přesné. Již v žalobě
namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným, nicméně také krajský soud vážil
stávající politickou situaci v Kyrgyzstánu pouze v kontextu s důkazy předloženými žalovaným,
aniž by hledal další relevantní údaje z nezávislých zdrojů (např. vyjádření vědeckých ústavů,
odborníků na politologii, historii, apod.). Zprávy MZV USA či MZV ČR nepovažuje stěžovatel
za použitelné, neboť jsou tendenční. Stěžovatel je osobou s kyrgyzským pasem,
avšak v Kyrgyzstánu nechtěný, a v zemi, k jejíž národnosti se hlásí, tedy Uzbekistánu,
je nežádoucí (Uzbekistán se trvale nehlásí ke svým občanům žijícím na území jiných států
a soustavně jim odmítá poskytnout pomoc). Těmito skutečnostmi se ovšem krajský soud vůbec
nezabýval, stejně jako neřešil otázku, jaký režim v Kyrgyzské republice panuje,
zda se v ní dodržují lidská práva a jestli stěžovateli a jeho manželce nehrozí při jejich návratu
do vlasti nějaké nebezpečí. Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu je tendenční
a zaujaté, a proto po všech stránkách nepřezkoumatelné.
Stěžovatel proto vzhledem ke všemu shora popsanému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
nicméně Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu,
ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104 a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Namítá-li stěžovatel, že si soud neopatřil další relevantní důkazy z nezávislých zdrojů
a že tedy nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav, připomíná Nejvyšší správní soud,
že se otázkou takto zdůvodněné kasační stížnosti již dostatečně zabýval ve svém rozsudku ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. 4 As 56/2003 (publ. na www.nssoud.cz), kde uvedl: „Pokud je z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění
skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.“
V odpověď na další námitku stěžovatele, že krajský soud nesprávně zamítl stěžovatelovu
žalobu s odůvodněním, že jeho příběh je vykonstruovaný, účelový a že stěžovatel odvozoval
své problémy výhradně od potíží své manželky, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svůj
rozsudek ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, v němž mj. posuzoval důvody udělení azylu:
„Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel
účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení
azylu.“ Naplněním podmínek pro udělení azylu se zdejší soud zabýval i v krajským soudem
citovaném rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 3 Azs 303/2004: „Pokud žadatel o azyl není
vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového
pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí,
pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., a to i přes skutečnost,
že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje
a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
Co se týče skutečnosti, že stěžovatel odešel z vlasti, aby doprovázel svou manželku,
která měla v zemi původu problémy kvůli své účasti na demonstraci, připomíná Nejvyšší správní
soud svůj rozsudek ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 4 Azs 147/2004: „Udělení azylu rodinnému příslušníku
azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné jen v případě existence pravomocného
rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. Postup podle citovaného
ustanovení nelze odůvodnit tím, že v případě stěžovatelových rodinných příslušníků dospěl soud k nezákonnému
závěru, pokud zamítl jejich žalobu proti zamítavému rozhodnutí o neudělení azylu.“
Také poslední stěžovatelovu námitku, že početná uzbecká menšina je v Kyrgyzstánu
v poslední době v nemilosti oficiálních vládních kruhů, je třeba odmítnout s poukazem
na rozhodnutí Nejvyššího správního sodu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 377/2004: „Obecná
tvrzení o pronásledování v domovské zemi z důvodu odlišné národnosti (zde: ruská národnost v Kazachstánu)
žadatelky o azyl ve spojení s tím, že v domovské zemi dochází k upřednostňování občanů domovské národnosti,
nejsou samy o sobě důvody, pro které by bylo možno udělit azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Na základě těchto důvodů může být azyl udělen
pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany,
nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Na žadatelku se v tomto případě nevztahuje
ani překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na posuzované námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu