ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.127.2007:86
sp. zn. 3 Ads 127/2007 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jířího Pally v právní věci žalobce: J. S., zastoupeného
Mgr. Dagmarou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze
dne 28. 11. 2005, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 3. 2007, č.j. 4 Cad 1/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Dagmar Dřímalové se u r č u je částkou
800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2007, č.j. 4 Cad 1/2006 - 51, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalované. Městský soud v Praze zároveň odmítl žalobu proti rozhodnutí žalované
ze dne 25. 4. 1984 č.j. X, kterým byl žalobci přiznán ode dne 28. 2. 1984 částečný invalidní
důchod, dále odmítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 1986, č.j. X, kterým byl
žalobci přiznán ode dne 10. 4. 1985 invalidní důchod, a to z důvodu opožděně podané žaloby
proti citovaným rozhodnutím.
Napadeným rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2005, č. X, byl žalobci (dále též
„stěžovatel“) ode dne 25. 12. 2005 přiznán starobní důchod podle §29 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o důchodovém pojištění“) tak, že starobní důchod žalobce činí celkem 8042 Kč měsíčně.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že základní výměra důchodu
činí 1400 Kč měsíčně. Procentní výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu,
který činí 10 297 Kč, jeho výše odpovídá vyměřovacímu základu 14 721 Kč zjištěnému za roky
1983-2004. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 43 roků pojištění činí podle
žalované 64,50 % výpočtového základu, tedy 6642 Kč.
Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že pro výpočet starobního důchodu vycházela
z období let 1983 až 2004 záměrně a pro žalobce výhodně, protože až v roce 1983 měl žalobce
započitatelný příjem, poté od roku 1984 až do roku 2005 jsou v osobním listu důchodového
pojištění vedeny náhradní doby pojištění z důvodu, že žalobce byl v tomto období uznán plně
invalidním. Evidenční listy důchodového pojištění nacházející se v dávkovém spise žalobce
a úhrny hrubých mezd za odpracované roky se shodují s vyměřovacími základy uvedenými
v osobním listu důchodového pojištění. V žádosti o starobní důchod, která byla sepsána
dne 19. 10. 2005, žalobce uvedl a podepsal, že žádá, aby mu byl starobní důchod přiznán
od 25. 12. 2005, což také bylo žalovanou učiněno.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) byla zamítnuta žaloba
žalobce proti napadenému rozhodnutí. Městský soud uvedl, že porovnáním evidenčního listu
důchodového pojištění žalobce obsaženém v dávkovém spisu za roky 1981 až 1984 vystavený m
P. s. P. jako produkt výpočetní techniky a jeho originálu předloženým žalobcem při soudním
jednání došel k závěru, že žalobce měl v roce 1983 hrubý příjem 13 441 Kč. Žalobce nedoložil
žádné důkazy, kterými by podpořil své domněnky o tom, že dosahoval vyšších příjmů, než je
uvedeno v osobním listu důchodového pojištění a z těchto důvodů považoval soud námitku
týkající se žalobcova starobního důchodu za nedůvodnou.
Městský soud dále konstatoval, že za rok 1984 je v evidenčním listu důchodového
pojištění obsaženém v dávkovém spise žalobce uvedeno odpracovaných 31 dnů a 31 dnů
pracovní neschopnosti, tento evidenční list byl podepsán žalobcem. Žalobce při soudním jednání
předložil k nahlédnutí originál evidenčního listu důchodového zabezpečení vystavený P. s. P. a
odeslaný dne 6. 2. 1984, v roc e 1984 se na originálu evidenčního listu uvádí započtených 27 dnů a
27 dnů pracovní neschopnosti bez uvedení hrubého výdělku.
Žalovaná při stanovení výpočtového základu postupovala správně, když zahrnula
do rozhodného období i rok 1983, protože žalobce v rozhodném období nezískal alespoň
5 kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce. Proto ve smyslu §18 odst. 4 zákona
o důchodovém pojištění bylo prodlouženo rozhodné období před rok 1986 a v případě žalobce
až do roku 1983, protože až v tomto roce měl žalobce vyměřovací základ pojištěnce. Žalobce
byl totiž od roku 1985 v plném invalidním důchodu a do vzniku nároku na starobní důchod
neměl již žádný rok s vyměřovacím základem. K námitce týkající se data přiznání starobního
důchodu městský soud uvedl, že žalobce požádal o přiznání starobního důchodu od 25. 12. 2005
a starobní důchod mu byl od tohoto data přiznán, žalobce nedoložil, že by požádal o přiznání
důchodu od jiného data.
Pokud namítal žalobce započtení 40 odpracovaných let při stanovení výše starobního
důchodu, městský soud poznamenal, že v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že procentní
výměra ke dni vzniku nároku na důchod byla vypočtena za 43 roky pojištění.
K dalším námitkám uváděným žalobcem až při soudním jednání, kterými zpochybňoval
správnost výpočtu starobního důchodu, městský soud nepřihlížel, neboť byly vzneseny
až po lhůtě k podání žaloby a mimo to poukazovaly na skutečnosti, které byly v žalobcův
neprospěch. Pokud tedy byla žalobci započítána doba pojištění celého roku 1975, bylo
postupováno v jeho prospěch. Návrh žalobce na přepočítání výše starobního důchodu znalcem
považoval městský soud za nadbytečný s ohledem na to, že starobní důchod je vypočítáván
žalovanou na základě počítačového programu a není pravděpodobné žádné pochybení, přičemž
městský soud sám provedl výpočet starobního důchodu a došel ke stejné výši jako žalovaná
v napadeném rozhodnutí.
Žalovaná vycházela ze správně zjištěných skutečností pokud jde o výši vyměřovacího
základu v roce 1983 a vycházela i ze správně stanoveného období pro výpočet starobního
důchodu ve smyslu §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu
jeho výroku o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2005, č. X, kterým byl
stěžovateli přiznán starobní důchod.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že městským soudem nebyly akceptovány argumenty
a důkazy, které předkládal například v „Žádosti o provedení přepočtu starobního důchodu
soudním znalcem a Ministerstvem práce a sociálních věcí podle kvalifikačních katalogů
a mzdových tarifů platných v rozhodném období pro výpočet důchodu“ a v upřesnění této
žádosti ze dne 7. 3. 2007. Z těchto námitek si městský soud vybral pro své odůvodnění pouze
ty, které byly v jeho neprospěch, například tedy to, že byl stěžovateli podle osobního listu
důchodového pojištění započítán celý rok 1975, i když ukončil zaměstnání v červnu 1975
a poté byl hospitalizován a nastoupil do dalšího zaměstnání až v listopadu téhož roku.
Při soudním jednání předložil stěžovatel originál evidenčního listu za rok 1984,
tento se neshodoval s verzí předloženou žalovanou, soudkyně převzala argumentaci žalované,
že se jedná o chybu účetní podniku P. s. P., která pochybila, neboť neodeslala evidenční list
předložený stěžovatelem žalované. Podle stěžovatele však může existovat pouze jeden evidenční
list, ten byl stěžovatelem předložen při jednání. Evidenční list je dále dle stěžovatele v rozporu se
skutečností, že v rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 1986 je uvedeno, že stěžovatel pobíral do dne
10. 4. 1985 nemocenskou a tudíž byl účasten v pracovním procesu až do 10. 4. 1985 a tato doba
nemůže být nahlížena jako náhradní doba pojištění a tedy při výpočtu starobního důchodu
započítána pouze z 80 %.
Stěžovatel poukazuje na procesní zvýhodňování žalované, kdy první jednání soudu bylo
nařízeno až na 27. 10. 2007 (správně 27. 10. 2006), aniž by došlo k vyjádření žalované, kterou
městský soud vyzval k vyjádření až při tomto jednání. Zástupce žalované se dostavil nepřipraven,
po vyzvání soudem k předložení důkazů k žalobě tak byla žalovaná zvýhodněna, neboť mohla
své vyjádření při znalosti důkazů stěžovatele modifikovat. O možné neobjektivitě svědčí
dle stěžovatele také fakt, že zástupci žalované zůstávali se soudkyní i po skončení jednání,
a to i v pátek, kdy proběhlo poslední jednání toho dne.
Stěžovatel nepožadoval přepočet starobního důchodu podle „zfalšovaných“ dat
uvedených v dokumentech žalované, ale podle kvalifikačních katalogů a mzdových tarifů
platných v roce 1983, nesouhlasí tak s názorem soudu považujícím provedení přepočtu znalcem
za nadbytečný důkaz. Od roku 1975 do roku 1983 se výše průměrného výdělku stěžovatele podle
žalované vůbec nezvýšila, ba naopak se výrazně snižovala.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že žádal o přiznání starobního
důchodu ode dne 25. 12. 2005, neboť požadoval jeho přiznání ode dne 1. 1. 2006, avšak
pracovnice žalované mu sdělila, že musí jít do důchodu již od ode dne 25. 12. 2005, toto datum
do žádosti vepsala a dala ji přeloženou stěžovateli podepsat v části, kde se uvádí, že uvedl
pravdivé údaje.
Dle stěžovatele městský soud ve svém rozhodnutí kombinuje nesouvisející fakta, spojuje
uznané počty let, které se však týkají rozhodnutí o plném invalidním důchodu a rozhodnutí
o starobním důchodu.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel na vrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“) přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a) , b), d)
s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel předně vznesl soubor námitek týkajícíc h se ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 3 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí nebo jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Z výtek obsažených v kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel spatřuje
takovou vadu v postupu městského soudu, který se dle stěžovatele nedostatečně vypořádal
s žalobními body a v řízení uplatněnými argumenty, které předkládal například v „Žádosti
o provedení přepočtu starobního důchodu soudním znalcem a Ministerstvem práce a sociálních
věcí podle kvalifikačních katalogů a mzdových tarifů platných v rozhodném období pro výpočet
důchodu“ a v upřesnění této žádosti ze dne 7. 3. 2007.
Těmto závěrům však nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit .
Městský soud v odůvodnění rozsudku správně vyslovil, že k dalším námitkám uváděným
žalobcem až při soudním jednání, kterými zpochybňoval správ nost výpočtu starobního důchodu,
nepřihlížel, neboť byly vzneseny až po lhůtě k podání žaloby. Z citovaného doplnění žaloby
a jejího upřesnění ze dne 26. 3. 2007 a dále z námitek vznesenými stěžovatelem při soudním
jednání dne 30. 3. 2007 lze seznat, v jak ém směru stěžovatel upřesnil žalobní body vymezené
v žalobě ze dne 3. 1. 2006 a jejím doplnění ze dne 25. 1. 2006 a které další důkazy navrhl
na podporu svých žalobních tvrzení. S těmito námitkami a návrhy důkazů se městský soud
dostatečně vypořádal a jsou obsahem odůvodnění napadeného rozsudku.
Námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí o přiznání částečného a plného
invalidního důchodu, které byly vesměs obsahem předmětné žádosti o provedení přepočtu
důchodu, se městský soud z důvodu zmeškání lhůty pro podání žaloby oprávněně nezabýval.
Pokud městský soud navíc upozornil na skutečnost, že započítání cel ého roku 1975 do doby
pojištění bylo ve prospěch stěžovatele, nemýlil se, ačkoliv se nejednalo o žalobní bod uplatněný
stěžovatelem ve lhůtě pro podání žaloby.
Stěžovatel dále poukazoval na procesní zvýhodnění žalované, neboť první jednání
u městského soudu bylo nařízeno až dne 27. 10. 2006, aniž by došlo k vyjádření žalované
k podané žalobě, zástupce žalované se dostavil nepřipraven, po vyzvání soudem k předložení
důkazů k žalobě tak byl žalovaná zvýhodněna, neboť mohla své vyjádření při znalosti důkazů
stěžovatele modifikovat.
Nejvyšší správní soud uvádí, že vyjádření se k žalobě je základní obranou žalovaného
proti podané žalobě. Komunikaci soudu s účastníky po podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu upravuje zejména §74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí žalobu
žalovanému do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh
je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil
správní spisy a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným
na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku . Tak postupoval městský soud
i v projednávané věci, když neúspěšně vyzýval žalovanou k podání vyjádření k žalobě již před
nařízením soudního jednání. Při soudním jednání dne 27. 10. 2006 nebyl stěžovatel vyzýván
k doložení svých žalobních tvrzení důkazy, jak tvrdí v kasační stížnosti. V dané souvislosti
je však třeba připomenout, že stěžovatel byl již v žalobě povinen tvrdit z jakých skutkových
a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy
navrhuje k prokázání svých tvrzení provést. Stěžovatelem i žalovaným bylo při soudním jednání
navrhnuto a městským soudem žalované opětovně uloženo, aby žalovaná podala vyjádření
k žalobě. Toto vyjádření bylo poté zástupci stěžovatele dne 6. 2. 2007 doručeno. Ačkoliv
se tak stalo až po nařízení jednání, nemohlo dojít ke zkrácení procesních práv stěžovatele a byla
zachována rovnost zbraní, neboť žalobce byl seznámen s každým důkazem nebo stanoviskem,
jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu a měl možnost se k nim vyjádřit .
Vzhledem k povaze stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud k tomu navíc dodává,
že ještě před případným soudním řízením, tedy před podáním žaloby, mají pojištěnci možnost
zjistit, jakým způsobem bylo postupováno v rozhodnutí o dávce. Podle §89 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, požádá-li oprávněný
před uplynutím lhůty k podání žaloby o sdělení podkladů pro výpočet důchodu, počíná běžet
nová lhůta k podání žaloby ode dne, kdy mu byly tyto podklady doručeny.
K pouze obecnému tvrzení o možné neobjektivitě soudkyně městského soudu, které
stěžovatel dovozoval z kontaktu zástupců žalované se soudkyní po skončení soudního jednání,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že podle §8 odst. 5 s. ř. s. účastník nebo osoba zúčastněná
na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku
musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí- li důvod podjatosti
při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.
Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
Žádnou takovou námitku však stěžovatel nevznesl.
Stěžovatel dále vytýkal městskému soudu, že neprovedl jím navrhovaný přepočet
starobního důchodu za pomoci znalce a Ministerstva práce a sociálních věcí podle kvalifikačních
katalogů a mzdových tarifů platných v roce 1983 pro výpočet důchodu.
Na tomto místě zdejší soud uvádí, že rozsudek není zatížen vadou řízení spočívající
v tom, že městský soud nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku k výpočtu výše
důchodu. Znalecké posudky jsou totiž důkazními prostředky sloužícími k prokázání skutkového
stavu, nikoliv k zodpovězení právních otázek. Skutkový stav ovšem v daném případě sporný
nebyl, pro posouzení právních otázek pak platí zásada iura novit curia. Městský soud proto nejen
nijak nepochybil, pokud si o sporné otázce utvořil úsudek sám, ale jinak ani postupovat nemohl.
Za důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele, že žádal o přiznání
starobního důchodu ode dne 1. 1. 2006, avšak pracovnice žalované mu sdělila, že musí jít
do důchodu již od ode dne 25. 12. 2005, toto datum do žádosti vepsala a dala ji přeloženou
stěžovateli podepsat.
Podání žádosti o starobní důchod je projevem vůle žadatelů směřujícím k tomu, aby byl
důchod přiznán, a uvedením data, od kdy má být dávka přiznána, žadatel vymezuje prakticky
zásady výpočtu dávky, neboť den, od něhož žádá, aby byl důchod přiznán, nemusí být totožný
se dnem vzniku nároku na takovou dávku. Rozhoduje-li orgán sociálního zabezpečení o žádosti
žadatele o dávku důchodového pojištění, je vázán obsahem této žádosti vymezeným svobodným
projevem vůle žadatele a nemůže rozhodnout o přiznání důchodového pojištění od jiného data,
než žadatel v žádosti uvedl. Jakkoliv stěžovatel zpochybňoval datum přiznání dávky, nedoložil,
že by požádal o přiznání důchodu od jiného data, Nejvyšší správní soud tak shodně s městským
soudem neshledal pochybení v postupu žalované.
Pokud stěžovatel požadoval přepočet starobního důchodu podle kvalifikačních katalogů
a mzdových tarifů platných v roce 1983, nikoliv podle „zfalšovaných“ dat uvedených
v dokumentech žalované, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu,
že stěžovatel nedoložil žádné důkazy, kterými by podpořil své domněnky o tom, že dosahoval
vyšších příjmů, než je uvedeno v jeho osobním listu důchodového pojištění.
Dle stěžovatele městský soud ve svém rozhodnutí nesprávně spojil uznané počty
let pojištění, které se však týkají rozhodnutí o plném invalidním důchodu a rozhodnutí
o starobním důchodu. Podobnému závěru lze přisvědčit, k námitce stěžovatele obsažené
v žalobě, že mu žalovaná přiznala v rozhodnutí o plném invalidním důchodu 40 odpracovaných
let, ačkoli v rozhodnutí o částečném invalidním důchodu uvedla 42 odpracovaných let, městský
soud vyslovil, že procentní výměra ke vzniku nároku na starobní důchod byla vypočtena za 43
roků pojištění a žalobcovo tvrzení o započtení 40 odpracovaných let při stanovení výše
starobního důchodu nemá v oporu v napadeným rozhodnutí. Ačkoliv žalobce v žalobě tvrzení
o započtení 40 let u starobního důchodu nikterak nepřednesl, je dopad této námitky omezený,
neboť rozsah kasační stížnosti vymezil stěžovatel toliko ve vztahu k výroku rozsudku, jímž byla
zamítnuta žaloba žalobce proti napadenému rozhodnutí ze dne 28. 11. 2005, č. X, kterým byl
stěžovateli přiznán starobní důchod.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s dalšími námitkami stěžovatele, kterými
zpochybňoval správnost výpočtu starobního důchodu, neboť výše starobního důchodu
stěžovatele byla vypočtena v souladu se zákonem. Žalovaná provedla dva výpočty starobního
důchodu, a to podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podle zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a po provedení srovnávacího výpočtu vyšší z nich
žalobci přiznala.
Co se týče namítaných rozporů v údajích týkajících se roku 1984 v evidenčním listu
důchodového pojištění podepsaným stěžovatelem obsaženým v dávkovém spise stěžovatele,
kde je uvedeno odpracovaných 31 dnů a 31 dnů pracovní neschopnosti a žádný hrubý výdělek,
a v evidenčním listu předloženým stěžovatelem při soudním jednání, kde se uvádí započtených
27 dnů a 27 dnů pracovní neschopnosti bez uvedení hrubého výdělku, nemá tato námitka
vliv na relevanci údajů o získaných dobách pojištění stěžovatele. Žalovaná nikterak nepochybila,
pokud při posuzování doby pojištění vycházela z evidenčního listu předloženého
zaměstnavatelem stěžovatele, tj. P. s. P.
Evidenční list je dále dle stěžovatele v rozporu se skutečností, že v rozhodnutí žalované
ze dne 10. 4. 1986, č.j. X, kterým byl žalobci přiznán ode dne 10. 4. 1985 invalidní důchod, je
uvedeno, že stěžovatel pobíral do dne 10. 4. 1985 nemocenské dávky a tudíž byl dle jeho mínění
účasten v pracovním procesu až do 10. 4. 1985 , a proto nemůže být tato doba nahlížena jako
náhradní doba pojištění a tedy při výpočtu starobního důchodu započítána pouze z 80 %.
Stěžovateli byl rozhodnutím žalované ze dne 25. 4. 1984 č.j. X přiznán ode dne 28. 2.
1984 částečný invalidní důchod. K tomu nutno uvést, že zákon o důchodovém pojištění
č. 155/1995 Sb. neobsahuje ustanovení, podle něhož by byli (bez dalšího) poživatelé částečného
invalidního důchodu účastni pojištění. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) jsou účastni pojištění
jen poživatelé plného invalidního důchodu, a to za podmínek v tomto zákoně uvedených.
Předchozí zákonné úpravy, dané zákonem č. 121/1975 Sb. a zejména pak zákonem č. 100/198 8
Sb., o sociálním zabezpečení, dobu pobírání částečného invalidního důchodu pokládaly
za náhradní dobu zaměstnání, trvalo-li toto zaměstnání alespoň jeden rok, avšak jen tu dobu
pobírání částečného invalidního důchodu, po kterou byl vyplácen příspěvek před umístěním
do zaměstnání, a to nejdříve od 1. 1. 1957. Tutéž úpravu měl i předchozí zákon o sociálním
zabezpečení. Stěžovatel v projednávané věci neuvádí, že by takovou podmínku (vyplácení
příspěvku před umístěním do zaměstnání) splňoval, a z dávkového spisu důchodového
zabezpečení žádná taková skutečnost nevyplývá. V tuto dobu stěžovatel při pobírání částečného
invalidního důchodu nebyl zaměstnán. Ve svém důsledku to znamená, že ani doba pobírání
částečného invalidního důchodu do data účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. mu jako náhradní
doba pojištění hodnocena být neměla a žalovaná ji tak započetla ku prospěchu stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že rozsudek
Městského soudu v Praze byl vydán v souladu se zákonem; důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. tedy není dán. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci
náhradu nákladů řízení podle zákona nelze přiznat. Stěžovateli byla usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 15. 6. 2007, č .j. 4 Cad 1/2006 - 65, pro řízení o kasační stížnosti ustanovena
zástupkyně - advokátka. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování podle
§35 odst. 8 s. ř. s. použitého podle §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud určil odměnu
advokátky podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“) na základě provedeného úkonu právní služby podle §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu částkou 500 Kč za jeden úkon právní služby po 500 Kč
spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. Nejvyšší správní soud
dále přiznal 1 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celková odměna zástupkyně stěžovatele činí 800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu