ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.141.2007:53
sp. zn. 3 Ads 141/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: J. Š.,
zast. JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Komenského 23, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. 43 Cad 71/2005 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. 43 Cad 71/2005 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005,
č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých
křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády“). Krajský
soud vycházel z následujícího skutkového stavu:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/72 ve spojení s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72 byl žalobce uznán vinným trestnými
činy loupeže dle §234 odst. 1, 2 trestního zákona, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví
dle §132 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, hanobení státu, světové socialistické
soustavy a jeho představitele dle §104 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení dle
§198 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 roků
nepodmíněně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1991, sp. zn. 2 Rt 313/91, byla
vyslovena účast žalobce na rehabilitaci dle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), pokud jde o trestný čin hanobení státu, světové
socialistické soustavy a jeho představitele dle §104 trestního zákona, neboť citovaným
ustanovením zákona č. 119/1990 Sb. byly uvedené rozsudky jakož i všechna rozhodnutí
na ně obsahově navazující zrušeny. Soud proto podle §2 odst. 2 věta třetí zákona č. 47/1991 Sb.
zastavil trestní stíhání žalobce pro uvedený trestný čin a podle věty druhé tohoto ustanovení
stanovil za sbíhající se, rehabilitací nedotčené trestné činy přiměřený trest odnětí svobody v trvání
sedmi a půl roku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, byl na základě
návrhu krajského prokurátora v Brně podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. zrušen podle §14 odst. 1
písm. d) tohoto zákona („skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem“) rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 1972, čj. 2 T 18/72-449 ve znění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72, ve výroku o vině trestným činem hanobení rasy,
národa a přesvědčení dle §198 písm. b) trestního zákona, jakož i ve výroku o trestu. Dle §14
odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla rovněž zrušena všechna další rozhodnutí obsahově
na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména
výrok o stanovení přiměřeného trestu z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991,
čj. 2 Rt 313/91-5.
Usneseními téhož soudu ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, pak bylo podle §231
odst. 1, §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu na základě
článku V a) amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 zastaveno trestní stíhání žalobce
pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení dle §198 písm. b)
trestního zákona a skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 trestního
zákona (původně trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle §132 trestního
zákona).
Podle potvrzení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2002 skončilo rehabilitační řízení
ve věci 1 Rt 137/92 u pana J. Š. zastavením trestního stíhání podle §231 odst. 1, §223 odst. 1
trestního řádu z důvodu §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a článku V a) amnestie presidenta
republiky ze dne 1. 1. 1990 pro trestné činy podle §247 odst. 2 trestního zákona a podle §198
písm. b) trestního zákona. V tomto řízení nebylo podle potvrzení nikdy pokračováno.
Původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/72 ve spojení
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72 tedy zůstal nedotčen
pokud jde o výroky o vině za trestné činy loupeže dle §234 odst. 1, 2 trestního zákona
a krádeže podle §247 odst. 2 trestního zákona (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví),
ve vztahu k trestnému činu krádeže pak bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku amnestie
prezidenta republiky. V rozsahu trestného činu hanobení státu, světové socialistické soustavy
a jeho představitele dle §104 trestního zákona byl původní odsuzující rozsudek zrušen ze zákona
(§2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb.) a trestní stíhání bylo zastaveno, ve výroku o vině
trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení dle §198 písm. b) trestního zákona
byl odsuzující rozsudek zrušen k návrhu krajského prokurátora [§14 odst. 1 písm. d) zákona
č. 119/1990 Sb.]. Rovněž na naposledy uvedený trestný čin se vztahovala amnestie prezidenta
republiky a trestní stíhání bylo zastaveno.
Rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, č.j. 2 A 1143/2002-OL-26, vyslovil Nejvyšší správní soud,
že žalobci náleží jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb. za 18 měsíců věznění,
tj. za rozdíl mezi původně uloženým trestem a přiměřeným trestem stanoveným v rámci
rehabilitačního řízení (usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 2 Rt 313/91). Současně Nejvyšší
správní soud rozhodl, že za další skutek kvalifikovaný v původním rozhodnutí jako trestný čin
dle §198 písm. b) trestního zákona žalobci jednorázová peněžní částka nenáleží, a to z toho
důvodu, že v daném případě žalobce nevyužil svého práva požádat o pokračování v trestním
řízení. Tímto svým jednáním se žalobce připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny
a dosáhnout částečného či úplného zproštění obžaloby a tím i dostát podmínce stanovené
zákonem č. 261/2001 Sb. pro přiznání jednorázové peněžní částky.
Dne 9. 2. 2005 požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády
z důvodu svého věznění z politických důvodů v době od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980. Jako
rehabilitační rozhodnutí označil žalobce usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 137/92.
Žalovaná žádost zamítla s odůvodněním, že podmínky v §1 písm. a) nařízení vlády nebyly
za dobu od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980 splněny, neboť trestní stíhání pro trestný čin podle §198
písm. b) trestního zákona bylo po zrušení odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině tímto trestným
činem zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Nebyla tak posouzena jeho vina tímto
trestným činem (nebylo rozhodnuto o jeho odsouzení nebo zproštění obžaloby).
V podané žalobě proti rozhodnutí žalované žalobce zejména namítal, že splňuje
podmínky pro poskytnutí příplatku, neboť vykonal část trestu odnětí svobody za trestný čin
dle §104 trestního zákona, přičemž z celkového trestu 9 roků se k tomuto vztahovalo 18 měsíců.
Dle jeho přesvědčení proto žalobci příplatek náleží.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud dospěl k závěru
o nedůvodnosti žaloby. Žalobce byl sice částečně rehabilitován, avšak výrok o stanovení
přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené, byl zrušen dalším
rehabilitačním rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993. Následně již nebylo
pravomocně rozhodnuto o stanovení dalšího přiměřeného trestu. Pokud jde o trestný čin podle
§198 písm. b) trestního zákona, nepožádal žalobce po své amnestii o pokračování v trestním
řízení, čímž se připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny a dosáhnout částečného
či úplného zproštění obžaloby pro tento trestný čin. Soud se ztotožnil s názorem žalované,
že o stanovení přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené,
si žalovaná nemůže učinit vlastní úsudek. Podle krajského soudu proto žalovaná postupovala
v souladu s nařízením vlády, pokud žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu zamítla.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel se domáhal příplatku podle nařízení vlády v souvislosti s rehabilitací
za trestný čin podle §104 trestního zákona, a nikoli podle 198 písm. b) trestního zákona.
Obě tyto rehabilitace nebyly podle jeho názoru žalovanou náležitě odděleny. Žalovaná rovněž
nevzala v úvahu, že stěžovatel byl odsouzen, trest si odpykal a následně byl rehabilitován
podle zákona č. 119/1990 Sb. – ve vztahu k trestnému činu podle §104 trestního zákona
s pravomocným stanovením přiměřeného trestu za zbylé skutky. Krajský soud proto podle
stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, v důsledku čehož je jeho rozsudek nezákonný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 s. ř. s.). Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. O věci uvážil
takto:
Za klíčovou pro rozhodnutí v projednávané věci považuje Nejvyšší správní soud
tu skutečnost, že se stěžovatel v důsledku své druhé částečné rehabilitace (realizované na základě
návrhu krajského prokurátora v Brně podle §4 zákona č. 119/1990 Sb.) ocitl v horším právním
postavení, než které mu svědčilo před touto rehabilitací. Postupem, jenž v daném případě zvolila
žalovaná (a který následně aproboval krajský soud), tak byl stěžovatel de facto „sankcionován“
za to, že byla jeho původní částečná rehabilitace v roce 1993 rozšířena na další trestný čin.
Takový postup je dle názoru Nejvyššího správního soudu nepřijatelný.
Byť ve skutkově odlišné věci (nicméně řešící problematiku odškodňovacích předpisů)
a ve vztahu ke stížnosti pro porušení zákona, vyslovil již dříve Ústavní soud názor, podle kterého
„je-li podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného (stěžovatele), nemůže pro něj vyvolat
následky horší, než kdyby podána nebyla. … výsledkem vždy musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním
řízení, ale též zlepšení jeho (občanova) právního postavení, a nikoliv jeho zhoršení.“ (podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že totéž
pravidlo je na místě aplikovat i na projednávanou věc, neboť cílem návrhu prokurátora
na zahájení přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. v daném případě
bylo rovněž zlepšení právního postavení stěžovatele a situace, do kterých se oba stěžovatelé
dostali, jsou proto srovnatelné (obdobné).
Na obranu žalované je nutno uvést, že stěžovatel ve své žádosti označil jako rehabilitační
rozhodnutí, na jehož základě o příplatek žádá, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt
137/92, tedy to rozhodnutí, jímž byl rehabilitován za trestný čin podle §198 b) trestního zákona
(svou druhou částečnou rehabilitaci), a jeho námitky, že vlastně žádal o odškodnění za 18 měsíců
věznění za trestný čin podle §104 trestního zákona (první částečná rehabilitace) tudíž není
opodstatněná. Jak žalovaná, tak i krajský soud však v době podání žádosti o příplatek podle
nařízení vlády disponovaly rovněž tímto posléze uvedeným rehabilitačním rozhodnutím, jakož
i rozsudkem zdejšího soudu vydaným v souvislosti s přezkumem rozhodnutí žalované o nároku
stěžovatele na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Na základě shodného
skutkového a (pokud jde o míru stěžovatelovy rehabilitace) i právního stavu jako v souzené věci
bylo pak o nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku rozhodnuto kladně v rozsahu
18 měsíců věznění za trestný čin podle §104 trestního zákona.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že skutečnou délku věznění za trestné činy,
za které byl stěžovatel rehabilitován, nelze v daném případě určit. Současně však podle jeho
názoru není akceptovatelné, aby v důsledku rozšíření stěžovatelovy rehabilitace o další trestný čin
zanikl jeho nárok za dobu věznění za jiný trestný čin, za který byl rehabilitován dříve a u nějž lze
délku vykonaného trestu odnětí svobody přesně dovodit. Za této situace je podle názoru
Nejvyššího správního soudu na místě přiznat stěžovateli nárok na příplatek k důchodu podle
nařízení vlády č. 622/2004 Sb. v rozsahu 18 měsíců věznění za trestný čin podle §104 trestního
zákona, a to přesto, že formálně byl podklad pro takové rozhodnutí zrušen v důsledku
stěžovatelovy rehabilitace za trestný čin podle §198 b) trestního zákona. Uvedeným postupem
pak bude rovněž šetřeno zásady předvídatelnosti rozhodování veřejné správy, resp. legitimního
očekávání jejího adresáta. Byla-li stěžovateli v minulosti přiznána jednorázová peněžní částka
podle zákona č. 261/2001 Sb. za určitou dobu věznění, je jistě žádoucí, aby mu byl přiznán
rovněž nárok na příplatek podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. za tutéž dobu, neboť podmínky
obou nároků jsou koncipovány obdobně (§2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., §1 odst. 1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb.). K uvedenému rovněž srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, publ. pod č. 1440/2008 Sb. NSS, či ze dne
28. 6. 2007, č. j. 5 Afs 132/2006 - 44, www.nssoud.cz.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě trpí vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
jej proto zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne rovněž o
nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu