ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.28.2008:47
sp. zn. 3 Ads 28/2008 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Ing. J. O.,
zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno,
proti žalovanému: Česká republika - Hasičský záchranný sbor České republiky, ředitel
Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, Zubatého 1, Brno, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2007, č. j. HSBM-31-9-252/1-PR-2007, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007, č. j. 31 Ca 122/2007 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele
Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje ze dne 15. 5. 2007, č. j. HSBM-31-9-
252/1-PR-2007. Žalovaný tímto rozhodnutím potvrdil rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského
ředitele HZS Jihomoravského kraje ze dne 29. 1. 2007, č. j. HSBM-19-544/1-PP-2007, jímž byla
žalobci na základě ust. §224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „zákona č. 361/2003 Sb.“), započítána doba rozhodná
pro výsluhový příspěvek a pro odchodné v délce 5 let a 30 dnů. Krajský soud při svém
rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Pracovní smlouva ze dne 15. 2. 1994 založila k tomuto dni pracovní poměr stěžovatele
u Institutu civilní ochrany ČR (dále jen „ICO ČR “), resp. u Regionálního úřadu civilní ochrany
Brněnského kraje - chemické laboratoře Tišnov. ICO ČR byl organizační složkou Ministerstva
obrany, které bylo pověřeno výkonem státní správy v oblasti civilní ochrany. V ICO ČR mohli
být zaměstnáni jak vojáci z povolání, tak i civilní, občanští zaměstnanci Ministerstva obrany.
V souvislosti s přechodem výkonu státní správy na úseku civilní ochrany z Ministerstva
obrany na Ministerstvo vnitra byl pracovní poměr stěžovatele ke dni 1. 1. 2001 delimitován
na Hasičský záchranný sbor ČR (dále jen „HZS ČR“). Dohodou o změně pracovní smlouvy
ze dne 22. 1. 2001 byl stěžovatel zařazen na druh práce č. 19.9.01, správní rada – vedoucí
pracovník chemické a radiační kontroly, s místem výkonu práce ve Školícím středisku Tišnov.
Pracovní poměr stěžovatele k HZS ČR byl následně ukončen ke dni 30. 11. 2001, a rozhodnutím
ředitele HZS ČR č. j. HSBM-29/9-35/0/PPS-2001, ze dne 28. 11. 2001, byl stěžovatel ke dni
1. 12. 2001 na základě své žádosti přijat do služebního poměru příslušníka HZS ČR. Po ukončení
služebního poměru ke dni 31. 12. 2006 byla stěžovateli rozhodnutím ředitelky Kanceláře
krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje ze dne 29. 1. 2007, č. j. HSBM-19-544/1-PP-2007,
započtena doba rozhodná pro výsluhový příspěvek a odchodné v délce 5 let a 30 dnů.
Krajský soud předeslal, že výsluhové nároky přísluší pouze zaměstnancům státu
v kvalifikovaném pracovním poměru, který zákon označuje jako služební poměr.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl občanským zaměstnancem Regionálního úřadu CO Brno,
neměl nárok na výsluhový příspěvek nebo odchodné, který náleží toliko vojákům z povolání.
Soud má dále za to, že stěžovatel se nestal příslušníkem HZS ČR ve smyslu zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, či zákona 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 238/2000 Sb.“), delimitací ani následně
uzavřenou dohodou o změně pracovního poměru, nýbrž teprve rozhodnutím č. j. HSBM-29/9-
35/0/PPS-2001, ze dne 28. 11. 2001. Soud poznamenal, že každý zaměstnanec HZS ČR není
současně jeho příslušníkem. To vyplývá z ust. §3 zákona č. 238/2000 Sb., podle něhož úkoly
hasičského záchranného sboru plní jak příslušníci hasičského záchranného sboru ve služebním
poměru, tak občanští zaměstnanci hasičského záchranného sboru v pracovním poměru.
Soud tedy dospěl k závěru, že pro stanovení výsluhového příplatku a odchodného není
rozhodný charakter vykonávané práce, nýbrž splnění formálních podmínek služebního poměru
příslušníků HZS ČR. Stěžovateli tudíž nevznikly výluhové nároky za dobu, kdy byl občanským
zaměstnancem Regionálního CO ČR a následně HZS ČR.
Podle soudu stěžovatel nemůže namítat diskriminaci, pokud se dobrovolně rozhodl nestát
se příslušníkem ozbrojeného sboru – Armády ČR, ale pracoval zde jako občanský zaměstnanec.
Tím si zvolil režim, kterým se jeho pracovní poměr řídil, včetně nároků po odchodu
ze zaměstnání. Bylo by diskriminační, pokud by výsluhové příspěvky a odchodné nebyly přiznány
osobám, které byly v důsledku delimitace nuceně převedeny ze služebního poměru u Armády ČR
k HZS ČR. Diskriminace se však v žádném případě nemůže týkat občanských zaměstnanců,
kterým výluhové nároky vůbec nevznikly. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou
ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že jeho pracovní poměr k ICO ČR nebyl
ukončen ke dni 31. 12. 2000, ale byl delimitován na HZS ČR, který vznikl ke dni 1. 1. 2001.
Stěžovatel má za to, že HZS ČR je nástupnickou organizací nejen pro zaměstnance hasičských
záchranných sborů okresů, měst Plzeň, Praha, Brno a Ostrava, ale i pro zaměstnance oddělení
civilní ochrany okresů a zaměstnance civilní ochrany pod Ministerstvem obrany. Tato skutečnost
vyplývá i z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2001, a následného postupu
zaměstnavatele.
Z uvedeného stěžovatel dovodil, že ke dni 1. 1. 2001 byli všichni zaměstnanci shora
uvedených sborů převedeni do služebního poměru v souladu s §21 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., přičemž jediným zákonným předpokladem pro vznik tohoto služebního poměru byla
existence pracovního poměru k HZS ČR ke dni 1. 1. 2001, což stěžovatel splňoval.
Ust. §21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb. při vymezení doby rozhodné pro přiznání nároků
vyplývajících ze služebního poměru nerozlišuje, ze které organizace byli příslušníci k HZS ČR
ke dni 1. 1. 2001 převedeni. Stěžovatel proto trvá na tom, že do doby rozhodné pro výluhové
nároky měla být započtena i doba pracovního poměru v organizacích, jejichž právním nástupcem
byl HZS ČR. Výklad krajského soudu, že §21 odst. 3 zákona č. 283/2000 Sb. se nevztahuje
na příslušníky HZS ČR, kteří byli delimitováni za zařízení civilní ochrany, je v rozporu
s ústavními principy České republiky, neboť vede k diskriminaci této skupiny příslušníků HZS
ČR. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že podle pracovní smlouvy
byl stěžovatel byl v době před 1. 1. 2001 občanským zaměstnancem ICO ČR bez zvláštních
podmínek pracovního poměru stanovených zvláštními předpisy. Delimitací nedošlo k žádnému
zásahu do jeho práv a zájmů, jež by mu mohl způsobit újmu. Jednalo se pouze o změnu subjektu
na straně zaměstnavatele bez jakýchkoli dalších změn v jeho pracovním poměru. Ke dni 1. 12.
2001 byl stěžovatel přijat do služebního poměru na vlastní žádost. Žalovaný poznamenal, že
přijetí do služebního poměru nesouviselo s provedenou delimitací. Názor stěžovatele, že všichni
zaměstnanci Hasičských záchranných sborů okresů, zaměstnanci civilní ochrany okresů a
zaměstnanci civilní ochrany pod Ministerstvem obrany byli ke dni 1. 1. 2001 převedeni do
služebního poměru, je mylný. V době před 1. 1. 2001 plnili některé úkoly v HZS ČR kromě jeho
příslušníků taktéž zaměstnanci ve smyslu §58 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., na které se
nevztahovaly odchylky od zákoníku práce, nepříslušel jim stejnokroj a hodnosti. Vzhledem
k tomu, že tito zaměstnanci HZS ČR nebyli jeho příslušníky, nevztahovalo se na ně ust. §21
odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., a nebyli proto k 1. 1. 2001 považováni za příslušníky ve
služebním poměru. Žalovaný zdůraznil, že rozhodujícím kritériem pro vznik služebního poměru
ke dni 1. 1. 2001 byla existence pracovního poměru příslušníka HZS ČR, tedy zvláštního
pracovního poměru ve smyslu části třetí zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.
Doba trvání pracovního poměru u ICO ČR tak nemůže být dobou rozhodnou
pro výsluhové nároky stěžovatele podle zákona č. 238/2000 Sb., potažmo podle §224 zákona
č. 361/2003 Sb. Uvedené právní předpisy neumožňují rozšířit okruh subjektů, na který
se vztahují, o bývalé zaměstnance organizace v rezortu Ministerstva obrany ČR.
Podle žalovaného se tedy nejednalo o diskriminaci stěžovatele. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Z argumentace stěžovatele vyplývá, že rozsudek krajského soudu napadl z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy kvůli nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Toto spatřuje v chybném stanovení
doby rozhodné pro výsluhové nároky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska
uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku
krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně
zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Ust. §224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. stanoví, že do doby rozhodné pro výsluhové
nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů
na území České republiky, včetně doby trvání služebních poměrů na území československého
státu do 31. prosince 1992, do nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou
též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby
služebního poměru. Zákon zde odkazuje na §21 odst. 3 zákon č. 238/2000 Sb.
Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda lze dobu pracovněprávního vztahu
stěžovatele u Institutu civilní ochrany ČR a následně u Hasičského záchranného sboru ČR
do 30. 11. 2001 považovat na základě §224 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2003 Sb. za dobu
služebního poměru, případně za dobu pracovního poměru, která se jako doba služebního
poměru posuzuje podle zvláštních právních předpisů.
Nejvyšší správní soud předně zjistil, že pracovní smlouva založila pracovní poměr
stěžovatele řídící se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce. Stěžovatel byl tedy občanským
zaměstnancem ICO ČR, nikoli vojákem z povolání ve služebním poměru. Za dobu tohoto
zaměstnání mu proto nepřísluší výluhové nároky podle §224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.
Co se týče doby zaměstnání u HZS ČR do 30. 11. 2001, lze konstatovat následující.
V souvislosti s delimitací došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
z Ministerstva obrany na Ministerstvo vnitra, resp. na HZS ČR. Tato změna na straně
zaměstnavatele se však nikterak nedotkla samotného charakteru pracovněprávního vztahu
stěžovatele. Pracovní poměr občanského zaměstnance se tedy nezměnil na služební poměr
příslušníka HZS ČR. Základní podmínkou pro vznik služebního poměru podle §21 odst. 1
zákona č. 238/2000 Sb. totiž nebyl pracovní poměr k HZS ČR ke dni 1. 1. 2001, jak se stěžovatel
mylně domníval, nýbrž zvláštní pracovní poměr příslušníka, na který se vztahovala úprava
odchylná od zákoníku práce obsažená v části třetí zákona č. 133/1985 Sb.,
účinná do 31. 12. 2000. To dokládá i fakt, že občanští zaměstnanci, kteří před 1. 1. 2001
vykonávali v HZS ČR některé administrativní a pomocné činnosti na základě §58 zákona
č. 133/1985 Sb., se ani po účinnosti zákona č. 238/2000 Sb. nestali příslušníky ve služebním
poměru, a nadále plní úkoly hasičského záchranného sboru v pracovním poměru uzavřeném
podle zákoníku práce.
Občanští zaměstnanci civilní ochrany okresů a občanští zaměstnanci civilní ochrany
Ministerstva obrany se tedy nemohli stát příslušníky HZS ČR pouze na základě změny
zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že stěžovatel byl do služebního poměru
přijat teprve ke dni 1. 12. 2001 na vlastní žádost. Z uvedeného vyplývá, že dobu pracovního
poměru stěžovatele u HZS ČR do 30. 11. 2001 nelze posoudit jako dobu služebního poměru
podle §224 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., neboť §21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb.
se na stěžovatele nevztahuje.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil krajskému soudu, že dobu pracovněprávního vztahu
k Institutu civilní ochrany ČR a Hasičskému záchrannému sboru ČR do 30. 11. 2001 nelze
stěžovateli započíst do doby rozhodné pro výsluhové nároky podle §224 zákona č. 361/2003 Sb.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěrem krajskému soudu,
že nelze považovat za diskriminaci, jestliže se §21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb. nevztahuje
na občanské zaměstnance civilní ochrany, kteří byli delimitováni k HZS ČR. Výsluhový příspěvek
a odchodné patří mezi dávky, na které vzniká nárok právě v důsledku plnění speciálních
povinností příslušníka HZS ČR. Na tyto dávky tedy nemohl vzniknout nárok občanským
zaměstnancům pouze na základě změny zaměstnavatele bez toho, že by plnili speciální
povinnosti vyplývající ze služebního poměru či pracovního poměru příslušníka upraveného
v části třetí zákona č. 133/1985 Sb., účinné do 31. 12. 2000. Ustanovení §21 odst. 3 zákona
č. 238/2000 Sb. proto nevede k nedůvodnému znevýhodnění občanských zaměstnanců
delimitovaných k HZS ČR.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí
nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelem podle ust. §103 odst. 1 písm. a), z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle ust. §103 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu