ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.38.2008:72
sp. zn. 3 Ads 38/2008 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupený JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2006, č. j. 2006/56978-212, a ze
dne 21. 9. 2006, č. j. 2006/56948-212, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Cad 97/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Víta Vohánky se u r č u je částkou
1904 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba směřující proti shora
uvedeným rozhodnutím žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 21. 9. 2006, č. j. 2006/56978-212, bylo zamítnuto podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí,
ze dne 7. 9. 2006, č.j. KUOK 93510/2006, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Tímto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobce na povolení
obnovy řízení ve věci nepřiznání dávky sociální péče podle §89 a dalších příslušných ustanovení
správního řádu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 9. 2006, č. j. 2006/56948-212,
bylo zamítnuto podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského
úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 4. 9. 2006, č. j. KUOK 92468/2006,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl
zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení ve věci námitky podjatosti podle §89 a dalších
příslušných ustanovení správního řádu.
Proti citovaným správním rozhodnutím žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě
žalobu, ve které toliko uvedl, že mu žalovaný od listopadu 2003 opakovaně každý měsíc odmítá
hmotné zabezpečení, rozhodnutí správního orgánu je svatá lež, od počátku řízení mu bylo
odepřeno právo na obhajobu, odepřeno právo jednat před správním orgánem a správní orgán
nezjistil, jaký má příjem od listopadu 2003 a z čeho žije. Je přesvědčen, že byla porušena
jeho práva chráněná Listinou základních práv a svobod. Žalobce požádal, aby Městský soud
v Praze napadená správní rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze žalobu proti napadeným rozhodnutím žalovaného usnesením
pro neodstranitelné vady odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl k závěru, že žalobcem podaná
žaloba neobsahuje taxativně uvedené náležitosti žaloby ve smyslu ust. §71 odst. 1 s. ř. s.
a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. Není možné, aby soud bez existence žalobních
bodů a uvedení, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí
nebo jeho výroky za nezákonné, sám předjímal, z jakých důvodů byla žaloba podána. Přestože byl
žalobce soudem vyzván k odstranění těchto vad, neučinil tak. Žalobce neuvedl v žalobě, kdy mu
byla napadená rozhodnutí žalovaného doručena, ale lze předpokládat, že lhůta pro podání žaloby
počala běžet po 21. 9. 2006, tedy po dni vydání napadených rozhodnutí. Žalobce byl k odstranění
vad vyzván dopisem ze dne 12. 10. 2006 a dosud vady žaloby neodstranil.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, ve které argumentuje stížními důvody uvedenými v ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e)
s. ř. s. Stěžovatel je toho názoru, že jeho žaloba splňovala všechny náležitosti a proto napadené
usnesení soudu považuje za nezákonné. Stěžovatel se domnívá, že správní orgány obou stupňů
jeho věc nesprávně právně posoudily, řádně ji neodůvodnily a neuvedly důkazy, o které
se rozhodnutí opírají. Stěžovatel uvedl, že od listopadu 2003 nemá žádné příjmy a nachází
se ve stavu hmotné nouze. Je přesvědčen, že je občanem sociálně potřebným ve smyslu zákona
č. 482/1991 Sb. a má nárok na dávku sociální péče. V řízení před soudem byla podle stěžovatele
porušena jeho základní lidská práva, konkrétně čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 2, 3, 4,
Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy. Dodal, že v řízení
před soudem mu bylo odepřeno právo na veřejné projednání věci a odepřeno právo
na zastoupení advokátem. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ust.
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom
vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Jelikož je Nejvyšší správní
soud zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko
na posouzení zákonnosti procesního postupu soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší –
ze shora uvedených důvodů – meritorně se zabývat důvodností stěžovatelových námitek
týkajících se napadených správních rozhodnutí.
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně uvedl stížní důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b), d) a e) s. ř. s., avšak s ohledem na charakter přezkoumávaného soudního rozhodnutí
je dán výhradně důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. Uvedený důvod je ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d)
téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle
písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení
řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu (na zahájení řízení) nebo o zastavení řízení
z povahy věci vyloučen, když se v obou těchto případech jedná sice o rozhodnutí, jimž se řízení
před krajským soudem končí, ovšem nikoli o rozhodnutí ve věci samé. Ovšem toliko
rozhodnutími soudu ve věci samé lze posuzovat vady řízení před správním orgánem včetně
nepřezkoumatelnosti jeho správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS).
Tento závěr vyplývá rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž
„je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek
vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 -
98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze v tom,
že soud nesprávně posoudil zákonné podmínky pro odmítnutí podané žaloby, neb podle
jeho názoru žaloba splňovala všechny náležitosti. V tomto směru Nejvyšší správní soud
především vycházel z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud usnesením
odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. Obsahové náležitosti
předkládané žaloby jsou upraveny jednak obecně ustanovením §37 odst. 2 s. ř. s.,
určujícím formu žaloby, a odst. 3 téhož ustanovení, podle kterého z každého podání musí být
zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno
a datováno, a jednak ustanovením §71 odst. 1 s. ř. s., kdy žaloba kromě uvedených obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známi,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a konečně návrh výroku rozsudku. Ze žalobních bodů, jejichž nedostatek byl důvodem
pro odmítnutí stěžovatelova opravného prostředku, přitom musí být zřejmé důvody
stěžovatelova přesvědčení, že napadené správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu
nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního, a toto jeho tvrzení musí být náležitě
odůvodněno. Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se podrobně zabývala již četná
judikatura správních soudů, v této souvislosti nutno poukázat zejména na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58,
publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, podle něhož ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení doprovázená konkrétní
právní argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči žalobci dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko
s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
Pokud tedy žaloba neobsahuje jak právní, tak zpravidla i skutkové důvody, pro které žalobce
považuje napadené rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné, a žalobce
tuto vadu k výzvě krajského soudu neodstraní ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s., je namístě
ji odmítnout.
V souzené věci se tak Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem Městského soudu
v Praze, že žaloba stěžovatele ze dne 25. 9. 2006 napadající předmětná správní rozhodnutí
žalovaného postrádala některé náležitosti uvedené v ust. §71 odst. 1 s. ř. s. I podle názoru
Nejvyššího správního soudu zůstaly v podané žalobě zcela pominuty žalobní body, ačkoli podle
písm. d) citovaného ustanovení musí být právě z nich patrno, z jakých i skutkových důvodů
považuje stěžovatel napadené výroky správních rozhodnutí žalovaného za nezákonné.
Nebyly rovněž označeny důkazy, které stěžovatel navrhuje provést k prokazování svých tvrzení,
ani označeny stěžovatelem napadené výroky správních rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že Městský soud v Praze v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s.
stěžovatele dostatečně konkrétně a jednoznačně formulovaným způsobem vyzval k doplnění
žaloby o stanovené náležitosti a zároveň ho poučil, jakým způsobem má své podání (žalobu)
doplnit, jakož i o tom, že neodstraní-li vady podání, soud usnesením řízení o tomto podání
odmítne. V dané věci tyto náležitosti žaloby na výzvu soudu však stěžovatel nedoplnil a nebylo
možno pro tento nedostatek v řízení o žalobě pokračovat, neboť žaloba byla natolik neurčitá,
že z ní nebylo patrné, v jakých ohledech a v jakém věcném rozsahu má krajský soud rozhodnutí
žalovaného přezkoumávat. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal v procesním postupu
Městského soudu v Praze žádnou nezákonnost, neboť zcela odpovídal postupu zákonem
předvídanému ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že Městský soud v Praze nepochybil, když z důvodu
nedoplnění žaloby, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, žalobu podanou proti napadeným
rozhodnutím žalovaného odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Co se týče námitky stěžovatele, že mu bylo v řízení před Městským soudem v Praze
odepřeno právo na zastoupení advokátem, musí ji Nejvyšší správní soud zcela odmítnout.
O žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o podané žalobě bylo rozhodováno
Městským soudem v Praze a to tak, že po zjištění osobních a majetkových poměrů stěžovatele
jeho návrh na ustanovení zástupce soud zamítl. Uvedené usnesení soudu napadl stěžovatel
následně kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji.
Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že bylo postupem soudu ve věci neustanovení zástupce
pro řízení o žalobě jakýmkoliv způsobem dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, o jeho žádosti na ustanovení zástupce bylo řádně
soudem rozhodnuto.
Nedůvodná je také další stížní námitka, že postupem Městského soudu v Praze došlo
k zásahu do práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
konkrétně práva na veřejné projednání věci pro řízení před správními soudy. Podle ustanovení
§49 odst. 1 a 2 s. ř. s. předseda senátu nařídí veřejné jednání k projednání věci samé.
O tento případ ale v předmětné věci nešlo, neboť Městský soud v Praze nerozhodoval ve věci
samé, nýbrž o tom, zda jsou u tohoto soudu vůbec dány podmínky k rozhodování o věci samé.
Jednalo se tedy o rozhodnutí, které předchází ústnímu jednání soudu, a i případnému provádění
důkazů. Napadeným usnesením proto nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele na veřejné
projednání věci.
Ostatními námitkami stěžovatele týkajícími se napadených správních rozhodnutí
žalovaného a řízení jim předcházejících se Nevyšší správní soud nemohl zabývat vzhledem
k charakteru přezkoumávaného soudního rozhodnutí. Vázán rozsahem a důvody podané kasační
stížnosti byl zdejší soud oprávněn toliko k posuzování zákonnosti procesního postupu
Městského soudu v Praze z hlediska splnění zákonných podmínek pro odmítnutí podané žaloby
stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Neb se jedná o věc, která byla vyřízena Nejvyšším správním soudem v souladu
s ustanovením §56 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti se zdejší soud z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti,
proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 1000 Kč dle ust. §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006, za dva úkony právní služby –
první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
10. 1. 2008.. Soud advokátovi dále přiznal částku 600,- Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna soudem ustanoveného zástupce činí
1600 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“),
zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti navýšená o daň ve výši 1904 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu