ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.22.2008:58
sp. zn. 3 As 22/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: M. G.,
zastoupený Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2007, č. j. JMK 32262/2007, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2008, č. j. 57 Ca 24/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného, odboru dopravy, ze dne 24. 5. 2007, čj. JMK 32262/2007,
byl podle §90 odst. 1 písm. c) spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů) na základě žalobcova odvolání změněn výrok o vině napadeného
rozhodnutí Městského úřadu Rosice, odboru dopravy, ze dne 14. 2. 2007, čj. MR-S 1616/07-
ODO VAP/4, (dále jen „rozhodnutí Městského úřadu“), přičemž ve zbylém rozsahu žalovaný
rozhodnutí Městského úřadu podle §90 odst. 5 spr. ř. potvrdil. Uvedeným rozhodnutím Městský
úřad shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil
tím, že řídil motorové vozidlo s přípojným vozidlem (přívěsem), přičemž nebyl držitelem
příslušného řidičského oprávnění k řízení této jízdní soupravy, za což mu byla uložena pokuta
ve výši 25 000 Kč; zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
12 měsíců a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Žalovaný svým rozhodnutím toliko formulačně upřesněnil výrok o vině žalobce
tak, že žalobce byl shledán vinným „přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích dle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, porušením ust. §3 odst. 3 písm. a) s odkazem na ust. §81 odst. 10 zák. č. 361/2000 Sb., zákona
o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, tím, že dne 12. 12. 2006 v 9:00 hod. řídil osobní motorové
vozidlo tov. zn. VW Jetta, r.z. X, jehož maximální přípustná hmotnost je 1990 Kg, s přívěsem r.z. X, jehož
maximální přípustná hmotnost je 2000 kg, na dálnici D1 v prostoru km 166,5 ve směru Brno-Praha,
v katastrálním území obce Domašov, přičemž nebyl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění („B+E“)
potřebného k řízení této jízdní soupravy, jejíž maximální přípustná hmotnost přesahuje 3.500 kg.“
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný předně uvedl, že v řízení před
Městským úřadem neshledal žádná procesní pochybení. Se stěžejní odvolací námitkou, podle
níž se žalobce nedopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích,
protože toto ustanovení výslovně neuvádí jako znak skutkové podstaty řízení jízdní soupravy,
ale pouze řízení motorového vozidla, k jehož řízení navíc příslušným řidičským oprávněním
žalobce disponoval, se žalovaný neztotožnil. Podle žalovaného skutková podstata předmětného
přestupku vychází z řízení motorového vozidla, ke kterému je kumulativně přidána absence
příslušného řidičského oprávnění. Není v ní ale uvedeno výslovně, že by se mělo jednat o řidičské
oprávnění vztahující se pouze k řízení motorového vozidla jako takového. Sama skutečnost,
že ve skutkové podstatě přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích není
pojem „jízdní souprava“ výslovně uveden neznamená, že by jednání žalobce nenaplnilo znaky
tohoto přestupku. Řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla
zařazeného do příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění. Vzhledem k tomu,
že podle §2 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“) je jízdní souprava definována tak, že v sobě vždy zahrnuje
motorové vozidlo a přípojné vozidlo, pak lze dovodit, že pokud někdo řídí jízdní soupravu, řídí
rovněž motorové vozidlo, které je pojmovým znakem jízdní soupravy, neboť přípojné vozidlo
není fakticky řízeno, ale pohybuje se tažením motorovým vozidlem. K řízení motorového
vozidla, s nímž je do jízdní soupravy spojeno přípojné vozidlo, které podle §81 zmíněného
zákona vyžaduje samostatné řidičské oprávnění (zde „B+E“), totiž nepostačuje řidičské
oprávnění příslušné skupiny nebo podskupiny opravňující k řízení samotného motorového
vozidla. Pokud řidič není držitelem zákonem stanovené skupiny nebo podskupiny řidičského
oprávnění, která by ho opravňovala k řízení příslušné jízdní soupravy, není rovněž oprávněn řídit
takové motorové vozidlo, které je součástí jízdní soupravy.
Žalovaný ve shora uvedeném rozhodnutí vyjádřil názor, že držitelem příslušného
oprávnění k řízení jízdní soupravy není ten, kdo je sice držitelem řidičského oprávnění k řízení
samotného motorového vozidla, ale není držitelem ustanovením §81 zákona o silničním provozu
stanoveného samostatného řidičského oprávnění k řízení motorového vozidla, s nímž je do jízdní
soupravy spojeno přípojné vozidlo. Dále dodal, že naplněna byla jak subjektivní, tak i materiální
stránka přestupku. Jednání žalobce bylo kvalifikováno jako jednání v nevědomé nedbalosti,
když si žalobce mohl a měl zjistit údaje o maximálních přípustných hmotnostech motorového
vozidla a přípojného vozidla, neboť je jeho povinností, jako řidiče, vědět, zda se jedná o jízdní
soupravu, kterou je, s ohledem na své řidičské oprávnění, oprávněn řídit, nebo ne. K řízení jízdní
soupravy nepostačovalo řidičské oprávnění skupiny „B“, ale oprávnění skupiny „B+E“ a žalobce
tak jednal v rozporu s §81 odst. 10 zákona o silničním provozu. S ohledem na tyto skutečnosti
proto žalovaný toliko formulačně upřesnil výrok o vině rozhodnutí Městského úřadu, jinak
toto rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 3. 2008, č.j. 57 Ca 24/2007 - 27, žalobu žalobce
napadající shora uvedené rozhodnutí žalovaného zamítl. Podle soudu byly v řízení o přestupku
shromážděny všechny potřebné podklady pro zjištění skutkového stavu a bylo rozhodnuto
v souladu s těmito zjištěnými skutečnostmi. Žalobce jako řidič motorového vozidla byl povinen
vědět, zda se jedná o jízdní soupravu, kterou může, s ohledem na získané řidičské oprávnění řídit
či nikoliv, což plyne §3 odst. 2 zákona o silničním provozu. Soud označil jako účelové tvrzení
žalobce, že si přípojné vozidlo opatřil v půjčovně za výslovným účelem převozu lehčích
materiálů, neboť v řízení před správním orgánem žalobce uvedl, že vozík byl zapůjčen jeho
známým, z čehož soud dovodil, že v půjčovně žalobce nebyl. Žalovaný podle názoru soudu
dostatečně zdůvodnil a vyložil pojmy motorové vozidlo a jízdní souprava, když souprava v sobě
vždy zahrnuje řízené motorové vozidlo, ke kterému je připojené přípojné vozidlo, které
se pohybuje tažením motorovým vozidlem. Pokud řidič není držitelem zákonem stanovené
skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění, která by ho opravňovala k řízení příslušné jízdní
soupravy, není rovněž oprávněn řídit takové motorové vozidlo, které je součástí takové jízdní
soupravy. Držitelem není ani ten, kdo má oprávnění k řízení motorového vozidla, ale nemá
oprávnění k řízení motorového vozidla, pokud je k němu do jízdní soupravy spojeno přípojné
vozidlo podle §81 odst. 10 zákona o silničním provozu. Soud dále uvedl, že v posuzovaném
případě k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona
o přestupcích postačí zavinění z nedbalosti, přičemž byla naplněna jak subjektivní, tak i materiální
stránka přestupku, když bylo nepochybně zjištěno, že žalobce řídil jízdní soupravu, ke které
neměl řidičské oprávnění skupiny „B+E“. Ačkoli žalobce nenamítal nic proti výši sankcí, soud
je neshledal nepřiměřenými s tím, že odpovídají jednání žalobce a jsou dostatečné. Proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nesprávné posouzení
právní otázky. Uvedl, že svým jednáním nespáchal dopravní nehodu, neřídil pod vlivem alkoholu,
přičemž vhledem ke vzdálenosti, kterou ujel neohrozil nikoho z účastníků dopravního provozu,
což potvrdil i krajský soud. Vozík si zapůjčil v půjčovně přívěsů, přičemž jej nikdo neupozornil,
že „souprava je těžší a hmotnější než je přípustná norma.“ Stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění
do celkové hmotnosti 3500 kg, přičemž v případě plné obsazenosti motorového vozidla je jeho
hmotnost 1990 kg a přívěsný vozík měl v okamžiku spáchání přestupku včetně nákladu hmotnost
do 400 kg. Z toho dovozuje, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Rozhodnutí
krajského soudu považuje za nepřiměřené a v jeho případě za doslova likvidační, pročež
navrhnul, aby soud vydal „předběžné opatření“. S ohledem na všechny skutečnosti proto požaduje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2008, č.j. 57 Ca
24/2007 - 27, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pro naplnění znaků skutkové podstaty
přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích není rozhodující kolik
ve skutečnosti váží motorové vozidlo s přípojným vozidlem, nýbrž pro rozsah řidičského
oprávnění skupiny „B“ je rozhodná maximální přípustná hmotnost, nikoliv hmotnost okamžitá,
což nicméně stěžovatel ani v žalobě nenamítal. Krajský soud podle žalovaného nevyslovil,
že by stěžovatel vzhledem k jím ujeté vzdálenosti někoho ohrozil. Žalovaný uzavřel,
že stěžovateli byly uloženy nejmírnější možné sankce, přičemž v žalobě nenavrhnul jejich snížení,
či upuštění od nich. Proto navrhnul, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnul.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje námitky
odpovídající důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitky odpovídající důvodům podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Ve smyslu tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
tuto skutečnost spatřuje převážně v okolnostech spáchání přestupku, kdy nezpůsobil žádnou
dopravní nehodu, neřídil pod vlivem alkoholu a neohrozil nikoho z účastníků silničního
provozu. Podle něj nepřekročil s připojeným přípojným vozidlem okamžitou hmotnost 3500 kg,
přičemž disponuje řidičským oprávněním k motorovým vozidlům právě do 3500 kg a přestupku
se tak nedopustil.
Nejvyšší správní soud se s těmito stížnostními námitkami neztotožňuje a neshledává
je důvodnými. V řízení před správními orgány bylo postaveno na jisto a řádně zjištěno
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č.j. 2 As 46/2005 - 55, dostupný
na www.nssoud.cz), že stěžovatel se dne 12. 12. 2006 dopustil přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona
o přestupcích, když řídil jízdní soupravu, jejíž součástí bylo motorové vozidlo s maximální
přípustnou hmotností 1990 kg a přípojné vozidlo s maximální přípustnou hmotností 2000 kg,
k jejímuž řízení neměl příslušné řidičské oprávnění. I přesto, že skutková podstata tohoto
přestupku výslovně pojem „jízdní souprava“ neobsahuje a pojednává toliko o „řízení
motorového vozidla“, jednání stěžovatele pod tuto skutkovou podstatu spadá, což naprosto
správně a komplexně posoudily již správní orgány a krajský soud se s jejich právním posouzení
ztotožnil. Ostatně se s ním ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, podle kterého by v opačném
případě rozlišování jednotlivých skupin a podskupin řidičského oprávnění, tak jak je provádí §81
zákona o silničním provozu pozbylo na významu, když za motorové vozidlo s maximální
přípustnou hmotností do 3500 kg by bylo možné, dovedeno ad absurdum, připojit jakékoliv
přípojné vozidlo, aniž by bylo třeba zvláštního řidičského oprávnění.
Skutková podstata uvedená v §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích vychází
z prvotní podmínky v podobě řízení motorového vozidla, ke které posléze přistupuje další znak
skutkové podstaty, kterým v daném případě byla absence příslušného řidičského oprávnění,
resp. jeho příslušné skupiny nebo podskupiny. Příslušná skupina nebo podskupina řidičského
oprávnění se v případě řízení jízdní soupravy nevztahuje na její součásti jednotlivě, nýbrž
komplexně a ve svém souhrnu. Tudíž není rozhodující, že stěžovatel disponoval řidičským
oprávněním skupiny „B“, které se vztahuje výlučně k řízení motorového vozidla, které tvoří
nezbytnou součást jízdní soupravy, což je patrné z dikce legislativní zkratky „jízdní souprava“
obsažené v §2 písm. i) zákona o silničním provozu. Krajský soud, shodně jako žalovaný, zcela
správně uvedl, že pokud řidič není držitelem zákonem stanovené skupiny nebo podskupiny
řidičského oprávnění, která by ho opravňovala k řízení příslušné jízdní soupravy, není rovněž
oprávněn řídit takové motorové vozidlo, které je součástí takové jízdní soupravy, neboli k jehož
motorovému vozidlu je připojeno příslušné přípojné vozidlo. Dané členění není podle
Nejvyššího správního soudu samoúčelné, nýbrž vychází ze skutečnosti, že motorové vozidlo
nebo jízdní souprava má v provozu na pozemních komunikacích zcela jiné vlastnosti, pokud
je rozdílná i jeho maximální přípustná hmotnost, a proto je třeba, s ohledem na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích, pro jejich řízení získat příslušné řidičské oprávnění.
Argumentace stěžovatele okolnostmi, že nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, neřídil
pod vlivem alkoholu, neohrozil jiné účastníky provozu na dálnici, stejně jako srovnání výše
pokuty a zákazu činnosti s jinými přestupky není na místě. V opačném případě by zřejmě pokuta
a zákaz činnosti nebyly uloženy na samé dolní hranici zákonné sazby. Pokud má stěžovatel
za to, že pokuta a zákaz činnosti mu byly uloženy ve zcela nepřiměřené a „likvidační“ výši,
mohl v žalobě požádat o uplatnění tzv. moderačního práva soudu ve smyslu §65 odst. 3 s. ř. s.,
což však stěžovatel, jak poukázal krajský soud, neučinil. Podle Nejvyššího správního soudu navíc
stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje tvrzením, které se nezakládá na pravdě, a to, že krajský
soud konstatoval, že vzhledem k jím ujeté vzdálenosti neohrozil další účastníky silničního
provozu. Tak tomu však nebylo a jedná se toliko o subjektivní přesvědčení stěžovatele. Navíc
je otázkou jak by krajský soud k takovému závěru dospěl, když informace o skutečně ujeté
vzdálenosti nejsou uvedeny ve spise a nebyly předmětem zjišťování.
Z odůvodnění správních orgánů a rovněž i z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé,
že sankce byly uloženy na dolní hranici zákonné sazby, přičemž bylo jednoznačně prokázáno,
že stěžovatel se přestupku dopustil. Na tom nic nemůže zvrátit ani jeho argumentace okamžitou
hmotností motorového a přípojného vozidla, které pro posouzení jeho odpovědnosti
za přestupek podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích bylo zcela nepřípadné.
Navíc tuto námitku stěžovatel v žalobě ani neuplatnil. Přestupku se stěžovatel nedopustil
proto, že by překročil maximální přípustnou hmotnost motorového nebo přípojného vozidla,
nebo jich obou, čemuž by konečně ani neodpovídala právní kvalifikace, nýbrž v posuzovaném
případě byl rozhodující součet maximální přípustné hmotnosti obou vozidel, které tvoří jízdní
soupravu. V daném případě převyšoval hranici 3500 kg, když konkrétně dosáhl 3990 kg.
Jak je uvedeno v §81 odst. 10 zákona o silničním provozu, jehož znalost je podle §3 odst. 2
téhož zákona od řidičů vyžadována a je i předpokládána, řidičské oprávnění skupiny „B+E“
opravňuje k řízení jízdních souprav složených z motorového vozidla uvedeného v odstavci 4
téhož zákona a přípojného vozidla, pokud nejde o jízdní soupravu podle odstavce 4 písm. c)
téhož zákona. To, že nejde o jízdní soupravu podle §81 odst. 4 písm. c) zákona o silničním
provozu, pro jejíž řízení by postačovalo řidičské oprávnění skupiny „B“, vyplývá ze součtu
maximálních přípustných hmotností, která převyšovala 3500 kg. V dalším Nejvyšší správní soud
dále odkazuje na shora uvedené.
Pokud stěžovatel bez bližší konkretizace tvrdí, že si vozík zapůjčil v půjčovně,
kde ho nikdo neupozornil na maximální přípustnou hmotnost přípojného vozidla, pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že toto tvrzení je v příkrém rozporu s vyjádřením, které stěžovatel uvedl
v rámci řízení o přestupku, podle kterého mu přípojné vozidlo opatřila třetí osoba – jeho známý.
Na to již zcela správně reagoval i krajský soud. Navíc je třeba zmínit, což rovněž již učinil krajský
soud, že stěžovatel měl doklady jak od motorového vozidla, tak i přípojného vozidla u sebe,
přičemž mu nic nebránilo zjistit údaje o maximální přípustné hmotnosti obou vozidel, přičemž
tomu tak jako řidič učinit měl, pročež naplnil subjektivní stránku přestupku jako zaviněné jednání
ve formě nevědomé nedbalosti. Jako řidič si totiž měl údaje o maximální přípustní hmotnosti
zjistit a před jízdou ověřit, zda disponuje příslušným řidičským oprávněním.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č.j. 5 A 139/2002 - 46,
publikovaného pod č. 416/2004 Sb. NSS, úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné
dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán
v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil
skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek
stanovených zákonem. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě konstatuje, že krajský soud
těmto požadavkům plně dostál, přičemž pochybení správních orgánů neshledal a neshledává
jej ani Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud celkově uzavírá, že jednání stěžovatele zcela prokazatelně naplnilo
znaky přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o přestupcích jak po stránce
materiální (společenská nebezpečnost), tak po stránce formální (naplnění znaků skutkové
podstaty přestupku stanovených zákonem o přestupcích, včetně potřebné míry zavinění), přičemž
se zcela ztotožňuje se závěry učiněnými krajským soudem a správními orgány, zejména
žalovaným. Pokud řidič není držitelem zákonem stanovené skupiny nebo podskupiny řidičského
oprávnění, která by ho opravňovala k řízení příslušné jízdní soupravy, není rovněž oprávněn
řídit takové motorové vozidlo, které je součástí takové jízdní soupravy. Krajský soud proto
zamítnutím žaloby nijak nepochybil.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti požádal o vydání „předběžného opatření“, přičemž
zřejmě usiloval o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §107 s. ř. s. Nicméně
vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé bez zbytečného odkladu poté,
co mu byla věc předložena, nezabýval se již možným přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti. V posuzovaném případě navíc, pokud by Nejvyšší správní soud chtěl nejprve
rozhodnout o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musel by stěžovatele
vyzvat k jejímu řádnému doplnění a konkretizaci, neboť kasační stížnost, tak jak byla sepsána
bránila přímému rozhodnutí o odkladném účinku bez nutnosti jejího doplnění a uvedení
rozhodných důvodů a skutečností. Proto postup cestou rozhodnutí ve věci samé nijak nezasáhl
stěžovatele v jeho právech.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti se řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu