ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.6.2008:96
sp. zn. 3 As 6/2008 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: I. M.,
zastoupeného JUDr. Vítězslavem Blahutem, advokátem se sídlem Škrobálkova 17, Ostrava –
Kunčičky, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava – Moravská Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2006, č.j. 130825/2006, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, č.j. 22 Ca
320/2006 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Krajského soudu v Ostravě, kterým krajský soud zastavil podle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení
s §120 s. ř. s. s poukazem na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) řízení v důsledku nezaplacení
soudního poplatku ani dodatečně ve lhůtě soudem stanovené. Žalobce nezaplatil soudní poplatek
za kasační stížnost podanou proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007,
č. j. 22 Ca 320/2006 – 34, jímž krajský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 9. 2006, č. j. 130825/2006. Napadeným rozhodnutím
žalovaný zamítl podle §59 odst. 2 správního řádu [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru dopravy, ze dne 20. 7. 2006,
č. j. OD/1/12/85/05/ZK-KS, na jehož podkladě byla žalobci odňata registrace k provozování
autoškoly evidovaná Magistrátem města Ostravy pod č. j. OD/1/12/290/38/DB-01.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí o zastavení řízení krajský soud uvedl, že jelikož
žalobce při podání kasační stížnosti soudní poplatek nezaplatil, byl vyzván k jeho zaplacení
ve lhůtě 10-ti dnů. Dále poučil žalobce, že pokud bude žádat o osvobození od soudních
poplatků, ať současně sdělí, zda se na jeho poměrech něco změnilo od 9. 3. 2007 dosud
a zda žádá o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Výzva k zaplacení poplatku byla
žalobci doručena dne 8. 10. 2007 a lhůta uplynula marně dne 18. 10. 2007, aniž by žalobce soudní
poplatek zaplatil.
Usnesení krajského soudu o zastavení řízení napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, podanou v elektronické formě, podepsanou elektronicky
podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o elektronickém podpisu“).
Stěžovatel tvrdí, že dne 11. 10. 2007 v 12.44 hod. odeslal stejným způsobem,
tj. elektronicky s připojeným elektronickým podpisem, krajskému soudu žádost o osvobození
od soudních poplatků. Uvedl, že podá podnět Policii České republiky ve věci zcizení jeho podání,
resp. požádá o pomoc při ochraně jeho základních lidských práv, a že je schopen prokázat,
že v uvedený den příslušné podání podal a bylo plně schopné přijít na jakoukoliv adresu – tedy
i na podatelnu krajského soudu. Je přesvědčen, že krajský soud neshromáždil pravdivé údaje,
ale lživě sdělil, že stěžovatel nepodal podání, dle kterého by měl nárok na osvobození
od poplatků – jedná se úmysl krajského soudu poškodit osobu stěžovatele. Žádá, aby odpovědné
orgány okamžitě vypátraly, proč jeho podání bylo zcizeno. Nesmyslnost rozhodnutí krajského
soudu vidí stěžovatel také v tom, že soud – konkrétně stejná předsedkyně senátu – ho v jiných
kauzách plně osvobodila od poplatků a přidělila mu advokáta. Stěžovatel se odvolal
na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“),
podle níž má právo na spravedlivý a „přiměřeně dlouhý soud“ i bez poplatku, taktéž i bez
advokáta či bez vysokoškolského právnického vzdělání.
Do elektronické zprávy, jíž podal svou kasační stížnost, žalobce vložil za text kasační
stížnosti také text žádosti o osvobození od soudních poplatků, o níž tvrdí, že ji odeslal
elektronickou formou s připojeným elektronickým podpisem krajskému soudu dne 11. 10. 2007.
Z textu této žádosti o osvobození od soudních poplatků vyplývá, že se mělo jednat o žádost
o osvobození od soudních poplatků ve věci vedené pod sp. zn. 22 Ca 320/2006. V textu žádosti
je zároveň obsaženo vyjádření stěžovatele, že žádá o ustanovení advokáta.
Stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno v plném rozsahu.
Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta.
Vyjádření ke kasační stížnosti nebylo žalovaným podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadené usnesení krajského soudu v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod, obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
ačkoliv ho výslovně nepodřadil pod citované zákonné ustanovení. Je-li kasační stížností napadeno
usnesení o zastavení řízení, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o zastavení řízení. Protože je Nejvyšší správní soud zásadně vázán důvody kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu.
Podle §4 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti splatný vznikem poplatkové povinnosti, tedy podáním
návrhu na zahájení řízení. V souladu s položkou 15 Sazebníku soudních poplatků, který je
přílohou zákona o soudních poplatcích, činí soudní poplatek v posuzované věci 3000 Kč.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí, po marném uplynutí této lhůty pak soud řízení zastaví ve smyslu §47 písm. c)
s. ř. s.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li
však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se
do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že nebylo namístě užít ustanovení
vztahujících se k zastavení řízení, neboť v soudem stanovené 10-ti denní lhůtě pro zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost odeslal krajskému soudu elektronickou formou
se zaručeným elektronickým podpisem příslušnou žádost o osvobození od soudních poplatků.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat na své rozhodnutí
ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 – 68, dostupném na www.nssoud.cz, v němž se zdejší soud
zabýval otázkou doručování podání v elektronické formě dle §37 odst. 2 s. ř. s. V citovaném
rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzniknou-li pochybnosti o doručení podání
účastníka řízení soudu, postačuje v případě výjimek spočívajících v předání držiteli poštovní
licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu, který má povinnost je doručit, prokázat předání
k přepravě; v ostatních případech je však třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení, soudu.
V uvedeném případě se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou doručení podání v elektronické
formě bez ověřeného podpisu, přičemž rozlišil doručování uvedenou formou od doručování
telefaxem na základě kriteria existence dobré víry odesilatele v doručení. Východiskem této úvahy
byla skutečnost, že v případě zasílání podání telefaxem (na rozdíl od doručování elektronickou
cestou bez zaručeného podpisu) lze automaticky získat potvrzení o doručení zprávy
jejímu příjemci.
Z těchto úvah a právních závěrů ve zmíněném rozhodnutí zdejšího soudu vyjádřených
lze vycházet i v nyní posuzované věci, i když se jedná o situaci, kdy stěžovatel tvrdí,
že své podání – žádost o osvobození od soudních poplatků zaslal krajskému soudu formou
elektronické zprávy se zaručeným elektronickým podpisem.
V prvé řadě je třeba uvést, že je věcí účastníka řízení, jaký zvolí procesní postup,
včetně volby komunikačních prostředků se soudem a akceptaci rozdílů, které z povahy
jednotlivých komunikačních prostředků plynou. Volba formy podání, stejně jako navržení
prostředků, jimiž je možné ověřit zpochybněné podání, tak souvisí v souladu se zásadou
vigilantibus iura scripta sunt s procesní odpovědností účastníka řízení, nikoliv soudu.
Podrobnější právní úpravu přijímání a odesílání datových zpráv v komunikaci s orgány
veřejné správy obsahuje vyhláška č. 496/2004 Sb. o elektronických podatelnách, coby prováděcí
předpis k zákonu o elektronickém podpisu, podle jehož ustanovení §2 odst. 1 je přijatá datová
zpráva považována za doručenou orgánu veřejné moci, pokud je dostupná elektronické podatelně
provozované podle nařízení vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon o elektronickém
podpisu.
Pro posouzení dané věci je dále zásadní, že dle §2 odst. 5 citované vyhlášky jsou orgány
veřejné moci povinny potvrdit doručení datové zprávy odesilateli neprodleně zasláním datové
zprávy v souladu s ustanovením §3, pokud je orgán veřejné moci schopen z přijaté datové zprávy
zjistit elektronickou adresu odesilatele. Součástí zprávy o potvrzení doručení je uznávaný
elektronický podpis oprávněného zaměstnance orgánu veřejné moci nebo uznávaná elektronická
značka orgánu veřejné moci, datum a čas s uvedením hodiny, minuty a sekundy, kdy byla datová
zpráva doručena, a charakteristika doručené datové zprávy umožňující její identifikaci.
K citovanému ustanovení lze dodat, že pokud by k doručení zprávy došlo mimo úřední hodiny
podatelny, nebylo by potvrzení odesilateli zasláno neprodleně, ale až v nejbližší pracovní den.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že následně po podání předmětné
kasační stížnosti krajský soud provedl kontrolu elektronické pošty přijaté tímto soudem dne
11. 10. 2007, zda na elektronickou podatelnu krajského soudu přišla uvedený den nějaká
elektronická pošta od stěžovatele. Součástí spisového materiálu je sdělení pracovnice podatelny
ze dne 3. 12. 2007, že kontrolou PC bylo zjištěno, že dne 11. 10. 2007 nedošlo od stěžovatele
žádné elektronické podání; připojen je zároveň tiskový výstup elektronické pošty přijaté krajským
soudem dne 11. 10. 2007. Z podkladů poskytnutých krajským soudem tak vyplynulo,
že uvedeného dne krajský soud žádnou elektronickou zprávu od stěžovatele neobdržel.
Krajský soud proto stěžovatele dne 4. 12. 2007 vyzval, aby písemně doplnil kasační
stížnost ze dne 19. 11. 2007 tak, že označí důkazy k prokázání svého tvrzení, že dne 11. 10. 2007
byla na elektrickou podatelnu krajského soudu doručena stěžovatelova žádost o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. V této výzvě bylo dále uvedeno,
že označí-li stěžovatel k prokázání svého shora uvedeného tvrzení listinné důkazy,
je třeba doplnění dále provést tím způsobem, že žalobce založí do spisu označené listiny,
a to alespoň v kopii nebo stejnopise. Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel podáním,
v němž zopakoval tvrzenou ”krádež“ jeho podání soudem. Zdůraznil, že důkazy o tom,
že podání podal dne 11. 10. 2007 již soudu poskytnul. Jako nový důkaz navrhl provedení policií
kontroly všech serverů, zda podání podal. Současně požádal, aby se hodnocením věci zabýval jiný
krajský soud.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze samotného textu žádosti o osvobození
od soudních poplatků, připojeného v elektronické zprávě k textu podané kasační stížnosti,
není jakkoliv patrný ani údaj o elektronické adrese, na niž měla být zpráva zaslána, ani čas
odeslání, tím spíše z ní není patrný žádný údaj potvrzující její doručení. K elektronické zprávě
nebylo připojeno jakékoli potvrzení podatelny krajského soudu o přijetí podání - žádosti
o osvobození ve smyslu výše citovaného ustanovení. Text žádosti o osvobození od soudních
poplatků připojený stěžovatelem v elektronické zprávě, jíž podal svou kasační stížnost, tedy není
s to prokázat ani odeslání této žádosti, ani její doručení krajskému soudu. Nadto stěžovatel
ani neuvedl, že by mu podatelna krajského soudu přijetí jeho elektronické zprávy dne
11. 10. 2007 (případně dne následujícího) potvrdila, resp. nepřiložil ke své kasační stížnosti text
zprávy, jíž by tak podatelna krajského soudu ve smyslu výše citovaného ustanovení učinila.
Jestliže stěžovatel neobdržel potvrzení od podatelny krajského soudu o doručení
jeho elektronické zprávy se zaručeným podpisem, bylo v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta
sunt jeho procesní odpovědností následně zjistit, zda k doručení této jeho zprávy skutečně došlo,
resp. zda k němu došlo v jím předpokládané formě (se zaručeným elektronickým podpisem).
Případně mohl také zvolit postup spočívající v opakovaném zaslání téže elektronické zprávy.
Stěžovatel však nezmiňuje, že by v důsledku absence potvrzení doručení jeho elektronické zprávy
jakýmkoli způsobem následně u podatelny krajského soudu zjišťoval, zda jí byla jeho zpráva
řádně doručena.
Se zřetelem ke shora uvedenému pak Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel nemohl
být v dobré víře ohledně skutečnosti, že – dle jeho tvrzení – odeslaná žádost o osvobození
od soudních poplatků byla doručena krajskému soudu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že stěžovatelem navrhované dokazování ohledně provedení kontroly všech serverů policií
by vzhledem k popsané doktríně nemohlo vést k závěru o tom, že předmětná žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků byla krajskému soudu doručena.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že bylo procesní odpovědností stěžovatele,
aby v případě, že byl účastníkem více samostatných soudních sporů, a to i před stejným senátem,
dbal o uplatňování svých procesních práv v každém jednotlivém soudním řízení.
Zákonem stanovenou podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků je, že účastník
řízení o osvobození požádá (§36 odst. 3 s. ř. s.); bez této žádosti nemůže soud zvažovat,
zda u určitého účastníka řízení jsou dány důvody k osvobození od soudních poplatků.
Žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podaná v jiném soudním řízení,
byť i před týmž senátem, a příslušné rozhodnutí soudu o přiznání osvobození od poplatků,
jsou z hlediska jiného soudního řízení irelevantní, neb se podmínky pro přiznání osvobození
od soudních poplatků účastníka řízení posuzují v každém soudním řízení zcela samostatně.
Pokud stěžovatel namítá, že ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, který zakotvuje právo
na spravedlivý proces, měl právo na spravedlivý a přiměřeně dlouhý soud bez jakýchkoli
podmínek spočívajících v placení soudních poplatků, Nejvyšší správní soud poznamenává,
že Evropský soud pro lidská práva stran rozhodování o občanských právech a závazcích
ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP konstatoval, že požadavek na zaplacení soudního poplatku,
coby součást regulace přístupu k soudu, sám o sobě nepředstavuje takové omezení přístupu
k soudu, jež by odporovalo čl. 6 odst. 1 EÚLP P odle Evropského soudu pro lidská práva je
třeba při posuzování případného rozporu požadavku na zaplacení soudního poplatku s čl. 6
EÚLP v každém konkrétním případě přihlížet k výši soudního poplatku, možnostem účastníka
řízení poplatek v takové výši zaplatit a stadiu soudního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 19. 6. 2001, ve věci Kreuz proti Polsku, stížnost č. 28249/95, ECHR 2001-
VI, body 53-57).
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení krajského soudu netrpí vadou dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, neboť krajský soud
při zastavení řízení postupoval v souladu se zákonem a nedopustil se žádného procesního
pochybení. Zdejší soud proto stěžovatelem podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu
však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti,
proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovateli byl pro řízení o kasační
stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne
jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, v platném znění, proto o odměně advokáta za zastupování v řízení
o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu