ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.14.2008:69
sp. zn. 3 Azs 14/2008 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) B. T., b) nezl. U. A. M., žalobce b)
zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, oba zast. JUDr. Martinem Šmerdou,
advokátem se sídlem Brno, Vránova 39, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2007, čj. OAM-325/LE-05-
ZA07-2006, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
7. 12. 2007, č. j. 56 Az 86/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelů, advokátu JUDr. Martinu Šmerdovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 13 066,20 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
19. 4. 2007, čj. OAM-325/LE-05-ZA07-2006. Rozhodnutím správního orgánu nebyla žalobcům
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Soud se zcela ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobcům není možno udělit
mezinárodní ochranu dle §12 písm. b) a §14a odst. 1 písm. d) z ákona o azylu, neboť na jejich
straně nelze konstatovat obavy z pronásledování z důvodu jejich náboženství. Veškeré námitky
žalobkyně a) směřovaly k porušování náboženské svobody v Kazachstánu, tedy okolnostem,
které bylo nutno zvažovat v případě manžela a otce žalobců. Nijak se ovšem nevztahovaly
ke skutečnostem zjištěným v řízení o žádosti žalobců. Tito žádné potíže z důvodu svého
náboženství neměli a ani z informací o zemi původu nevyplynula možnost pronásledování pouze
kvůli náboženskému vyznání. Problematikou oprávněnosti požadavku registrace náboženských
společností (důvod žádosti o mezinárodní ochranu manžela a otce žalobců) se správní orgán
nezabýval a ani soud neshledal potřebu tak učinit, neboť se nejedná o problém žalobců.
Žalobkyně a) způsobem praktikování víry nikterak nevyvolávala zájem policie ani jiných státních
orgánů ani neporušovala žádné předpisy. Policie projevovala zájem pouze o jejího manžela.
Žádost o mezinárodní ochranu podala žalobkyně a) proto, aby mohla žít se svým manželem.
Samotná obava o manžela za situace, kdy ona sama žádné problémy neměla, však nemůže na její
straně zakládat důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Rovněž s úvahou žalovaného
o možnostech udělení doplňkové mezinárodní ochrany se soud ztotožnil. Důvody pro udělení
mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny nebyly dány, neboť nebyl a splněna základní
podmínka, totiž udělení mezinárodní ochrany rodinnému příslušníkovi.
Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) k asační stížností
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b ) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Věc stěžovatelů měla být podle stěžovatelky posuzována společně
s věcí jejího manžela, která s jejich případem úzce skutkově i právně souvisí. Záv ěr soudu,
že v případě stěžovatelky není nutno zabývat se oprávněností požadavku na registraci náboženské
skupiny, které je členkou, je pak v přímém rozporu se všemi skutečnostmi a důvody, které
stěžovatelka na podporu své žádosti o udělení azylu uvedla. Ustanovený advokát stěžovatelů
následně doplnil kasační stížnost zejména zpochybněním části odůvodnění ro zhodnutí
žalovaného, podle níž stěžovatelka praktikovala svou víru způsobem, jenž nikterak nebyl
v rozporu se zákony, které projevy náboženské víry vyme zovaly. Toto konstatování nemá podle
stěžovatelů oporu ve spisech. Nelze podle jejich názoru dovodit, že určité jednání nemohlo
vyústit v legální obvinění z porušení zákona nebo že zákony projevy náboženské víry určitým
způsobem vymezovaly v případě, že správní orgán tento zákon nepoužil jako důkazní materiál
a jeho přesný obsah nezná.
Pravý islám je neregistrovanou náboženskou společností, do níž stěžovatelka vstoupila
před sňatkem a pouze soukromý projev víry ji prozatím uchránil před návštěvou policie n ebo
jinou intervencí státních orgánů. Krajský soud považuje pravý islám za náboženství, nikoli
náboženskou skupinu a na této skutečnosti staví své odůvodnění. Dále se podle stěžovatelů
bez řádných podkladů domnívá, že stěžovatelka není členkou žádné nábože nské společnosti.
Stěžovatelé mají za to, že takový postup není legitimní. Pro rozhodnutí je důležité, zda byla
stěžovatelka členkou nezaregistrované náboženské společnosti, a absence takové znalosti zakládá
nedostatek důvodů rozhodnutí.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřují stěžovatelé v tom, že správní orgán i soud opírají
svá rozhodnutí o obecně závazné právní předpisy cizího státu, které však neprovedly jako důkaz.
Nejvyšší správní soud by se měl proto věcí zabývat a vyjádřit, zda je možné na základě nepřímých
podkladů vyvozovat obsah normativních právních aktů cizího státu a opírat se o takové akty
v rámci procesu správního uvážení, resp. k tomu, zda zásada, že soud zná právo, se vztahuje
i na právní předpisy cizího státu.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelů musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je- li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přes ahuje vlastní zájmy
stěžovatelů. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Jako důvod přijatelnosti podané kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že správní orgán
i soud odůvodnily svá rozhodnutí obecně závaznými právními předpisy cizího státu, které však
neprovedli jako důkaz. Nejvyšší správní soud by měl proto podle stěžovatelů zodpovědět otázku,
zda je možné na základě nepřímých podkladů vyvozovat obsah normativních právních aktů
cizího státu. Nejvyšší správní soud je toho názo ru, že k takto nastíněné situaci v daném případě
nedošlo. Správní orgán, jakož i krajský soud p ouze uvedli, že důvody, pro které žádá
o mezinárodní ochranu manžel stěžovatelky, tj. aktivní členství v neregistrované náboženské
organizaci, se nevztahují na stěžovatele. (Skutečnost, že pro náboženské společnosti platí podle
kazašských právních předpisů povinnost registrace, nicméně zřetelně vyplývá z podkladů
správního rozhodnutí. Ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv
v Kazachstánu za rok 2005, která je součástí správního spisu, se uvádí, že zákon po novele „jasně
stanoví, že náboženské skupiny jsou povinny se zaregistrovat u státu a v jednotlivých regionech, kde mají
kongregace. … Náboženské organizace se musejí zaregistrovat, aby získaly právní subjektivitu, aby mohly jednat
jako právnická osoba a kupovat nebo si pronajímat nemovitosti, přijímat zaměstnance nebo provádět jiné právní
úkony.“ Ve vztahu ke svobodě spolčování se ve zprávě uvádí, že „jakákoli veřejná organizace založená
občany, včetně náboženských skupin, musí být zaregistrována u ministerstva spravedlnosti, a její pobočky
v každém regionu, v němž dotyčná organizace provozuje svoji činnost. Účast na činnosti nezaregistrovaných
veřejných organizací může vést k uložení trestu za správní přestupek nebo k uložení trestu za trestný čin,
např. v podobě pokuty, zrušení, podmíněného trestu nebo nepodmíněného trestu odnětí svobody.“ ) Jelikož
však uvedené skutečnosti nebyly pro rozhodnutí v případě stěžovatelů určující, nelze podle
názoru Nejvyššího správního soudu žalovanému ani krajskému soudu vytýkat, že k této otázce
neprováděly podrobnější dokazování.
Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku,
k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací
činnosti krajských soudů. Situací, kdy žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému
pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. takové skutečnosti
ve správním řízení vůbec netvrdí, se již dříve Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s .). Ustanovenému zástupci stěžovatelů náleží v souladu s §11
písm. b), d) a f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za tři úkony právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti ve výši 10 080 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 900 Kč podle
§13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 10 980 Kč. Režijní paušál za další tři úkony ve výši 900 Kč
Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi nepřiznal, neboť částka odpovídající režijnímu
paušálu slouží jako úhrada běžných provozních nákladů s provedením úkonu právní služby
spojených a v daném případě šlo ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu o tři tzv. úkony
společné. Režijní paušál proto náleží za každý tako vý společný úkon pouze jednou.
Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 2 086,20 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 13 066,20 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatelky nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s ř. s.).
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu