ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.15.2008:43
sp. zn. 3 Azs 2/2008 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: A. M., zast. JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem Liberec VIII – Dolní Hanychov, České mládeže 135, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 3. 2006, č. j. OAM-269/VL-07-11-2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2007, č. j. 61 Az 33/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 8. 3. 2006, č. j. OAM-269/VL-07-11-2006,
zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podanou žalobu Krajský soud v Ostravě zamítl poté, co se plně ztotožnil se závěrem
žalovaného, že důvody, pro které požádala žalobkyně o azyl (potíže se soukromými osobami,
ekonomické důvody a snaha o legalizaci pobytu) nelze podřadit zákonným důvodům udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Žalovaný proto nepochybil, pokud žádost žalobkyně zamítl
podle §16 odst. 1 písm. g) tohoto zákona. Krajský soud nepřisvědčil ani obecným námitkám
vytýkajícím žalovanému porušení správního řádu. Dle názoru soudu si žalovaný
opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, zjištěné skutečnosti řádně vyhodnotil a přijal
k nim přiléhavé právní závěry.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) prostřednictvím svého
právního zástupce kasační stížností, ve které uplatnila důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti se mimo
jiné uvádí, že „žalobce při pohovoru se žalovaným uvedl, že pronásledován byl, a to z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině“. Dále se plynule přechází k nátlaku manžela stěžovatelky,
ve kterém jsou spatřovány „závažné diskriminační či jinak postihující činy, které systematicky
páchalo a doposud páchá místní obyvatelstvo“, a ve kterých je třeba vidět pronásledování,
neboť je úřady vědomě tolerovaly, resp. odmítly proti nim zajistit účinnou ochranu. „Žalobce“
dále v kasační stížnosti odmítá, že důvodem jeho žádosti byly ekonomické důvody.
Za ekonomickými opatřeními záporně ovlivňujícími živobytí příslušné osoby se totiž mohou
skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině. Co se na
první pohled může jevit jako ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet i politický
aspekt a mohou to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům.
Kasační stížnost je dle názoru „žalobce“ přijatelná, neboť „v napadeném rozhodnutí Soudu bylo
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení žalobce.
Zásadní pochybení spatřuje „žalobce“ v tom, že Soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu.“ Jde o pochybení soudu tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí soudu by bylo odlišné. „Žalobce“ proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelky musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust.
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nerespektování „ustálené a jasné
soudní judikatury“ je konstatováno pouze v obecné rovině a není z něj možné dovodit, od jaké
soudní judikatury se měl krajský soud v daném případě odchýlit. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Skutečnost, že problémy se soukromými osobami (osobami blízkými), resp. ekonomické důvody
nelze považovat za azylově relevantní, judikoval Nejvyšší správní soud již dříve např. v rozsudku
ze dne 3. 11. 2005, č. j. 6 Azs 550/2004-69, www.nssoud.cz, v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003-65, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003-68,
www.nssoud.cz; totéž ve vztahu ke snaze o legalizaci pobytu pak např. v rozsudku ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud
tak dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5
zákona o azylu, ve znění zák. č. 350/2005 Sb. podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek, nerozhodoval
již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu