ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.33.2007:132
sp. zn. 3 Azs 33/2007 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Marie Součkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M.
P., zastoupené Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem Rozhledová 238/1A, Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 56 Az 23/2005 - 48 ze dne 15. 8. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Martinu Svobodovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (d ále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-264/VL-20-04-2005 ze dne 2. 3. 2005. Rozhodnutím žalovaného byla
žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, zamítl-li žádost žalobkyně
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalobkyně neuvedla
v průběhu řízení žádné důvody vyjmenované v ust. §12 zákona o azylu. Žalobkyně uváděla
problémy, které jí způsobovaly soukromé osoby, tj. msta lékárníka za to, že v ěděla o prodeji drog
v lékárně a že ho nutila, aby jí vrátil cestovní doklad, či skutečnost, že násilné jednání dalších osob
nahlásila na policii. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by se státní orgány
na činech soukromých osob nějakým způsobem podílely či je podporovaly z důvodu rasy
žalobkyně, národnosti, náboženství, příslušenství k určité sociální skupině či pro její politické
přesvědčení. Skutečnosti uváděné žalobkyní byly výhradně osobního charakteru ve spojitosti
se soukromými osobami a nelze je podřadit pod důvody k udělení azylu. Žalovaný se správně
nezabýval podmínkami v zemi původu žalobkyně, neboť žalobkyně neuvedla, že by byla ve vlasti
pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu. Problémy s absencí rodiny či rodinných
příslušníků v Kyrgyzstánu taktéž nespadají pod azylově relevantní důvody. Také postup
žalovaného k námitce žalobkyně, že správní orgán nepřihlédl k čl. 15 odst. 1 Nařízení Rady (ES)
č. 343/2003 byl správný, neboť jmenovaní příbuzní žalobkyně nenaplňují definiční znaky pojmu
rodinní příslušníci ve smyslu čl. 2 písm. i) výše uvedeného Nařízení Rady.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
V podané kasační stížnosti ve znění jejich doplnění stěžovatelka tvrdí porušení předpisů
o řízení před správním orgánem, konkrétně ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve zně ní pozdějších předpisů (dále „správní řád“), neboť
žalovaný podle stěžovatelky nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci.
Žalovaný nezkoumal podmínky v Kyrgyzstánu a nezabýval se rozborem politické situace
v zemi. Stěžovatelka uváděla, že jí bylo vyhrožováno smrtí, byla obětí přepadení a násilí,
po zavraždění vyšetřovatele nebyl její případ objasněn. Bývalý zaměstnavatel vyhrožoval
stěžovatelce, že jako Ruska nenajde v Kyrgyzstánu jinou práci. Stěžovatelka je toho názoru,
že její problémy vyplývaly z její ruské národnosti a z toho, že jí nebyla poskytnuta pomoc
např. ze strany policie; dovozuje, že tamní režim tajně tyto násilné akty toleruje a příslušníkům
jiné národnosti žádnou ochranu neposkytuje.
Stěžovatelka má za to, že údaje, které v azylovém řízení uvedla, ve svém souhrnu
nepředstavují pouze skutečnosti výhradně osobního charakteru ve spojitosti se soukromými
osobami. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyšší správního soudu
č. j. 4 Azs 145/2006 - 93 ze dne 29. 3. 2007 a je přesvědčena, že žalovaný měl povinnost zjistit
poměry v její zemi původu, aby mohl v návaznosti na získané poznatky o dodržování lidských
práv kvalifikovaně posoudit možnost udělení azylu.
Dle stěžovatelky měl žalovaný aplikovat Nařízení Rady ES 343/2003 o určení státu
příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států EU. Pokud
stěžovatelka od počátku azylového řízení uváděla informace o pobytu své širší rodiny v Belgii,
měl žalovaný sám zkoumat, zda tito rodinní příslušníci naplňují definici rodinných příslušníků
dle Nařízení Rady ES 343/2003. Stěžovatelka uvádí, že tyto námitky uvedla již v rámci žalobních
bodů v žalobě podané dne 15. 3. 2005, neboť zde mimo jiné konstatovala porušení §3 odst. 3
a §3 odst. 4 správního řádu, které v sobě shora uvedený nezákonný postup žalovaného obsahují.
Stěžovatelka upozorňuje na formální nedostatky rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 56 Az 23/2005 - 48 ze dne 15. 8. 2005, z nichž dovozuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Stěžovatelka uvádí, že konec textu druhé strany rozsudku nenavazuje
na stránku třetí, stejně tak postrádá návaznost mezi první a druhou stranou rozsudku a má důvod
se domnívat, že část rozsudku chybí. Stěžovatelka uvádí, že popsaný nedostatek mohl vzniknout
až při zaslání rozsudku nově ustanovenému zástupci a navrhuje, aby zdejší soud k této námitce
nepřihlédl a zaslal správnou a úplnou kopii rozsudku zástupci stěžovatelky nebo zás tupci
stěžovatelky umožnil nahlédnout do soudního spisu. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud
ignoroval její doplnění žaloby ze dne 22. 3. 2005, i tato vada rozsudku může ve skutečnosti
být pouze vadou kopie zaslané zástupci stěžovatelky. Poslední stra na rozsudku není řádně
označena a stěžovatelce nemůže být známo, z dali některé strany nechybí, poukazuje na ust. §15
odst. 3 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 -Org., kterou se vydává vnitřní
kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soud y.
Stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na nap adeném rozhodnutí,
stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohla být pronásledována
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Problémy soukromého charakteru a snaha o legalizaci
pobytu azylově relevantními důvody v případě stěžovatelky nejsou, žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovatelce azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění ne lze žadateli azyl udělit. Tyto důvody
jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
citovaného zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude -li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitý ch politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro uděle ní azylu splňuje cizinec, je-li
ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování, z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických názorů
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině obyvatel
(rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona o azylu
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec
státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovýmto jednáním.
Stěžovatelka v průběhu řízení před žalovaným i krajským soudem uváděla obavy
z výhružek svého bývalého zaměstnavatele, obavy z násilného jednání soukromých osob,
vyšetřovatel jejího případu byl zastřelen a následně jí bylo vyhrožováno telefonicky, jiné potíže
ve vlasti neměla a vylučovala problémy se státními orgány, soudy a policií. Žádost o azyl podávala
z důvodů obav z výhrůžek a přes výhružky jejího bývalého zaměstnavatele, že jako Ruska
v Kyrgyzstánu nesežene práci, problémy související s její národností neměla. Tyto důvody
nemohly být proto hodnoceny jako pronásledování z důvodů stanovených v ustanovení §12
zákona o azylu, což také v souladu se zákonem dovodilo jak ministerstvo, tak i krajský soud.
Z těchto skutečností pak vycházel při svém posuzování sp rávní orgán (i krajský soud),
který s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, žádost jako bezdůvodnou zamítl. S ohledem
na zjištěný skutkový stav, a tady zejména s ohledem na údaje a skutečnosti, které uváděla
stěžovatelka od samého počátku azylového řízení, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
s jeho závěry, resp. následnými závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelkou uváděné důvody
nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, a za tohoto stavu věci bylo rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu plně opodstatněné. Tvrzení stěžovatelky, že její problémy vyplývaly z její ruské národnosti
a že režim v zemi původu tajně toleruje násilné akty a příslušníkům jiné národnosti žádnou
ochranu neposkytuje, podává stěžovatelka nově v kasační stížnosti. Pokud stěžovatelka
v průběhu celého správního a soudního řízení neuvedla, že důvodem žádosti o azyl je skutečnost,
že by v zemi původu mohl být pronásledována z důvodu své národnosti a režim v zemi původu
pronásledování toleruje, nelze k této skutečnosti podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet v řízení
o kasační stížnosti.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou
zamítne. Z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Krajský soud tedy správně konstatoval, že správní orgán
se nezabýval poměry v zemi původu stěžovatelky, neboť stěžovatelka neuve dla, že by byla
ve vlasti pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu, jak již bylo konstatováno výše. Odkaz
stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu není přiléhavý, neboť v dané věci
se nejednalo o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle ustan ovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu jako zjevně nedůvodné, jelikož byly žadatelem tvrzeny skutečnosti svědčící o tom,
že by žadatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci správní orgán vycházel v rozhodnutí
z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené posouzení ve svých důsledcích
znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky ustanovení §12
zákona o azylu.
K námitce stěžovatelky, že žalovaný měl aplikovat Nařízení Rady ES 343/2003 o určení
státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států EU, zdejší
soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka poukazovala na své vzdálené příbuzné v Belgii,
kde požádali o azyl a vyčkávali na rozhodnutí o jejich žádosti, a to matčinu sestřenici a její děti
a dále jejího snoubence, který byl ženatý, ale usiloval o rozvod. Krajský soud vyslovil, že postup,
kdy žalovaný nepřihlédl k čl. 15 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 byl správný,
neboť jmenovaní příbuzní žalobkyně nenaplňují definiční znaky pojmu rodinní příslušníci
ve smyslu čl. 2 písm. i) výše uvedeného Nařízení Rady. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje a podotýká, že členské země EU postupují při posuzování žádostí o azyl podle
nařízení Rady ES č. 343/2003, kdy rodinnými příslušníky se rozumí členové rodiny žadatele
zdržující se na území členských států, pokud tato rodina existovala již v zemi původu a dále,
že stěžovatelka setrvala v Belgii až do prosince 2003, o azyl nepožádala a ani jiným způ sobem
si nelegalizovala pobyt. Pokud by se tedy členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl,
domníval, že k posouzení žádosti o azyl je příslušný jiný členský stát, mohl vyzvat druhý členský
stát, aby žadatele převzal. Tento postup nebyl žalovaným zv olen a Nejvyšší správní soud shodně
s krajským soudem neshledal tvrzené porušení povinností žalovaného v azylovém řízení.
Při vznesení námitky stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
kdy rozsudek je nesrozumitelný a jeho odůvodnění trpí zásadními vadami, stěžovatelka
dovozovala, že popsaný nedostatek mohl vzniknout až při zaslání kopie rozsudku nově
ustanovenému zástupci. Zdejší soud k otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
podotýká, že namítané vady rozsudku neshledal. Originál rozsudku krajského soudu
založený v soudním spise obsahuje náležitosti rozsudku vyplývající z §54 odst. 2 s. ř. s., text
jeho odůvodnění tvoří navazující a vnitřně nerozporný celek. V textu odůvodnění rozsudku
krajský soud reflektuje tedy i podání stěžovatelky, učiněné v zákonné lhůtě pro podání žaloby dne
22. 3. 2005. K poukazu stěžovatelky na instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org.,
kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, stran označení
poslední strany rozsudku, je třeba konstatovat, že dosah této námitky je omezený, neboť sama
o sobě by tato formální vada rozhodnutí nemohla přivodit jeho zrušení v řízení o kasační
stížnosti.
Lze jen shodně se stěžovatelkou konstatovat, že ve smyslu §45 odst. 1 s. ř. s. mají
účastníci, jejich zástupci a osoby zúčastněné na řízení právo nahlížet do soudního spisu a jeho
příloh, s výjimkou protokolu o hlasování a pořizovat si z něj výpisy a opisy nebo žádat,
aby jim byl takový výpis nebo opis vydán. Bylo tedy plně v dispozici zástupce stěžovatelky využít
procesního práva nahlížení do spisu za podmínek v ust. §45 s. ř. s., aniž by tento úkon
podmiňoval souhlasem zdejšího soudu.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť
neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační
stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovatelce byl
pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto ur čil
odměnu advokáta částkou 4800 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice za první
poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti [§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu