ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.33.2008:66
sp. zn. 3 Azs 33/2008 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Miluše Došková
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: I. S., zast. Mgr. Veronikou Sekerovou,
advokátkou se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2007,
čj. OAM-10-350/LE-BE03-BE07-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č. j. 47 Az 28/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce Mgr. Veronice Sekerové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
31. 8. 2007, čj. OAM-10-350/LE-BE03-BE07-2007. Rozhodnutím správního orgánu nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podle krajského soudu nelze přehlédnout, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal
žalobce až poté, co bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Pokud by byl žalobce skutečně
v zemi původu pronásledován, je soud toho názoru, že by podal žádost ihned po vstupu
na území ČR. Žádost žalobce proto krajský soud shledal účelovou, resp. projevem snahy
o legalizaci pobytu. Důvodům udělení mezinárodní ochrany pak nelze podle soudu podřadit
ani ekonomické potíže, či celkovou nespokojenost žalobce se životem. Soud nepřihlédl
ani k žalobcem popisovaným událostem, a to s ohledem na jejich značný časový odstup.
Obavy z pronásledování ze strany Čečenců dovozuje žalobce z toho, že jej v roce 2002 navštívil
neznámý Čečenec a žádal jej o návrat do čečenské armády a dále z toho, že mu v roce 2004
někdo zapálil stánek na tržnici a auto. Dle názoru soudu je mezi těmito událostmi značná časová
prodleva a nelze je dávat do souvislosti. Pokud jde o obavy žalobce ze strany Rusů a případného
mučení a věznění, neposkytl žalobce k těmto tvrzením žádný důkaz. Tyto skutečnosti se navíc
soudu jeví jako velmi nepravděpodobné. Rovněž rozhodnutí žalovaného podle §§13, 14, 14a
i 14b byla podle soudu učiněna v souladu se zákonem. Soud neshledal žádná pochybení
ani v procesním postupu žalovaného z hlediska jeho zákonnosti. Pokud se žalobce dovolává
ochrany rodinného života, musí postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR a změně některých zákonů. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že správní orgán v řízení o udělení mezinárodní ochrany
porušil §2 odst. 4, §3, §50 odst. 2 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Dále zopakoval skutečnosti, o které opíral již své žalobní námitky. Soud se podle žalobce
nevypořádal se všemi žalobními body; nebylo rozhodnuto o tom, zda je žalobcovo subjektivní
tvrzení dostatečné pro udělení azylu, nebo musí mít oporu v důkazech. Žalobce si žádné důkazy
na podporu svých tvrzení opatřit nemůže, neboť by to bylo spojeno s návratem do země původu,
kde mu hrozí pronásledování. Soud rovněž nezdůvodnil, proč považuje všechna jeho tvrzení
za a priori nevěrohodná. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust.
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Irelevancí
snahy o legalizaci pobytu jako důvodu pro udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud dostatečně zabýval např. v rozsudcích ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
www.nssoud.cz, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, www.nssoud.cz, či ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS; problematikou zjišťování
skutkového stavu v řízení o udělení mezinárodní ochrany pak např. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši
2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu