ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.38.2008:117
sp. zn. 3 Azs 38/2008 - 117
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: S. N., zastoupeného JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3,
Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2006, č. j. OAM-755/VL-20-05-
2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3.
2008, č. j. 56 Az 9/2008 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Janě Kuřátkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 20. 11. 2006, č. j. OAM-755/VL-20-05-2006. Rozhodnutím správního orgánu
nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13 a §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V této věci již rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j.
56 Az 362/2006 – 40, kterým rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dospěl totiž k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační
stížnost. Veden zájmem na jednotnosti rozhodování krajských soudů Nejvyšší správní soud tuto
kasační stížnost posoudil jako přijatelnou, neboť zaujal názor, že krajský soud se při posouzení
otázky, zda je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, odchýlil od judikatury zdejšího soudu.
Rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, pak napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že charakter vad vytýkaných správnímu rozhodnutí
nedosahoval intenzity vyžadované pro jeho posouzení jako nepřezkoumatelného, naopak svědčil
o tom, že soud byl schopen napadené správní rozhodnutí přezkoumat a zaujmout k jeho
odůvodnění – byť kritický – postoj.
Krajský soud v Brně, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodl
rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 56 Az 9/2008 – 91, tak, že žalobu podanou stěžovatelem
proti rozhodnutí žalovaného zamítl podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou. Krajský soud konstatoval,
že ačkoli se správní orgán nevypořádal s určitou protichůdností informací, neměla tato vada
za následek nepřezkoumatelnost a nezákonnost jeho rozhodnutí. Soud má dále za to,
že požadavek na registraci náboženských skupin není do té míry diskriminační, aby ho bylo
možné považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Kazašská republika přijala
příslušné zákony s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha náboženstvími, s cílem
zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických skupin. Takové důvody
považuje soud za legitimní. Jestliže místní policisté žádali po stěžovateli úplatek, je zjevné, že se
jednalo o zneužití jejich služebního postavení, nikoli o státní politiku. Soud zdůraznil,
že stěžovatel v této věci nevyužil žádných oficiálních prostředků pro svoji ochranu.
V podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že Krajský soud v Brně nesprávně
interpretoval ust. §2 odst. 7 ve spojení s ust. §12 zákona o azylu a současně namítl, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel opakovaně uvedl, že byl
v zemi pronásledován a diskriminován pro své náboženské vyznání, tzv. čistý islám. Soud se však
ztotožnil se závěrem správního orgánu, že bezpečnostní orgány Kazašské republiky
pouze realizovaly zákonem vymezenou politiku vůči menšinovým náboženstvím, která spočívá
v zákazu aktivit všech náboženských skupin, které nejsou úředně registrované. Podle čl. 9
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech má stát možnost svobodu projevovat náboženské vyznání
omezit, jsou-li taková omezení předepsána zákonem a nutná k udržení veřejné bezpečnosti,
pořádku, zdraví, morálky nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob. Správní orgán
i soud dospěly k závěru, že ideologický základ víry, kterou žalobce vyznával, představuje
potenciální hrozbu pro veřejnou bezpečnost. Represivní postup ze strany státních orgánů vůči
stěžovateli tak nelze považovat za porušení jeho práva na svobodu náboženského vyznání
a nenaplňuje ani znaky pronásledování. Podle stěžovatele ale ze zjištěných skutečností nevyplývá,
že by jeho náboženská víra skutečně představovala jakékoli nebezpečí pro veřejný pořádek.
Stěžovatel a jeho souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské uskupení.
Stěžovatel svá tvrzení o diskriminaci pro vyznávání tzv. čistého islámu doložil listinnými
důkazy, soud se však s nimi řádně nevypořádal a neobjasnil, které důkazy považoval za průkazné
a které nikoliv. Odůvodnění rozsudku tak podle stěžovatele není srozumitelné.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně byl vynesen dne 28. 3. 2008, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je
podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust.
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Otázkou, kdy je
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, se Nejvyšší
správní soud důkladně zabýval ve svém předchozím zrušujícím rozsudku v této věci,
dále lze odkázat např. na rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz,
či rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud rovněž
vyjádřil již v předchozím zrušujícím rozsudku, podrobně se pak touto problematikou zabýval
např. v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz. Dospěl zde k závěru, že příslušníci
tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně
trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval
Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob.
Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování
z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena
oprávněné pozornosti státních orgánů.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle
§104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační
stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle
§13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu