ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.46.2008:132
sp. zn. 3 Azs 46/2008 - 132
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Miluše Doškové
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) G. K., b) nezl. A. N., c) nezl. Z. Y., d)
nezl. J. N., žalobci b) až d) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupeni JUDr.
Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11.
2006, č. j. OAM-752/VL-20-05-2006, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 3. 2008, č. j. 56 Az 7/2008 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů, advokátce JUDr. Radaně Pekárkové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 16 708 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2006,
č. j. OAM-752/VL-20-05-2006. Tímto rozhodnutím nebyla žalobcům k jejich žádosti udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
Krajský soud vycházel při svém rozhodování z názoru Nejvyššího správního soudu
vysloveného v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 88/2007 - 67, kterým byl jeho původní
rozsudek ve věci žalobců (ze dne 21. 6. 2007, č. j. 56 Az 361/2006 - 45) zrušen. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu žalovaný dostatečně zjistil skutečný stav věci, plně vytěžil informace,
které si opatřil jako podklady pro své rozhodnutí, a aplikoval relevantní ustanovení zákona
o azylu. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu (jádro potíží
žalobců v zemi původu) je legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob a nelze
jej považovat za výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. ve vztahu
k žalobcům za pronásledování z náboženských důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Tomuto požadavku se žalobci nepodřídili, a byli tudíž vystaveni oprávněné pozornosti státních
orgánů. Pokud pak místní policisté překročili své pravomoci a žádali po žalobcích úplatek,
měli se žalobci obrátit na příslušné nadřízené státní orgány. V korupčním jednání policistů
pak rovněž nelze spatřovat pronásledování ve smyslu ustanovení zákona o azylu, neboť bylo
vedeno důvody zcela zištnými a proto azylově irelevantními. Veden tímto názorem krajský soud
žalobu žalobců zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu se ohradili žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační
stížností. Přestože Nejvyšší správní soud již judikoval, že zákonný požadavek registrace
náboženských skupin v Kazachstánu je legitimní a nelze jej považovat za porušování lidských
práv, jsou stěžovatelé toho názoru, že tento závěr je možné učinit až na základě zjištění, jaké jsou
konkrétní podmínky registrace. Zda tyto ve svém důsledku nepředstavují porušení práva
na svobodu vyznání a zda při vynucování jejich dodržování ze strany státních orgánů nedochází
k pronásledování. K přesvědčení, že je tomu tak, vede stěžovatele skutečnost, že při registraci
vyžadují státní orgány údaje jako např. bankovní spojení. Kontrola dodržování předpisů
pak nemůže podle stěžovatelů spočívat ve svévolném nátlakovém jednání, popř. v zatýkání.
Postup správního orgánu, jakož i soudu, které sice nátlak na stěžovatele připustily, avšak zlehčily
jej odkazem na překročení pravomoci policie, odporuje shromážděným informacím,
podle kterých jsou pronásledování a diskriminace v těchto případech možné a podle nichž
je korupce v Kazachstánu velkým problémem. Stěžovatelka a) pak výslovně odkazovala
na to, že jí policisté vyhrožovali odebráním dětí, zatčením manžela a psychiatrickou hospitalizací
v případě, že si bude stěžovat. Výhružkami policistů odůvodňujícími obavy z návratu do země
původu se ani správní orgán ani soud nezabývaly.
Z informací o zemi původu stěžovatelů vyplývá, že státní orgány zde postupují
vůči členům náboženských skupin vyznávajících tzv. čistý islám nestandardně; Zpráva MZV USA
o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2005 hovoří o obchodu s dětmi.
Tato informace může být podle stěžovatelů logickým doložením důvodné obavy stěžovatelky a)
z odebrání dětí, kterým jí bylo vyhrožováno. Tato výhružka je navíc velmi závažná z hlediska
mezinárodně zaručovaných práv dětí a správní orgán se jí měl zabývat. Podle stěžovatelů
nelze vystavit nezletilé dítě nebezpečí jen na základě toho, že obava je hypotetická.
Jedná se o skutečnost významnou pro posouzení otázky udělení mezinárodní ochrany,
humanitárního azylu, a zejména doplňkové ochrany, a neměla být proto žalovaným,
jakož i následně soudem pominuta.
Dalším důvodem kasační stížnosti je podle stěžovatelů nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nedostatek důvodů, neboť nebyli vyslechnuti všichni žadatelé, i když vzhledem ke svému
věku byla žadatelka b) pohovoru schopna. V této souvislosti odkázali stěžovatelé na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 85/2005. Stěžovatelka b) měla být vyslechnuta jednak
ohledně svých vlastních obav a potíží, jednak jako potvrzení výpovědi stěžovatelky a),
kterou správní orgán označil za nedůvěryhodnou. Žalovaný tedy zjevně nezjistil stav věci,
o kterém by nebyly pochybnosti.
Řízení před soudem je dále podle stěžovatelů zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci samé, neboť krajský soud zamítl návrh na provedení důkazů –
novinových článků svědčících o pronásledování souvěrců stěžovatelů. Jako důvod tohoto
postupu soud uvedl, že s ohledem na jejich obsah nikterak neovlivní rozhodnutí ve věci.
K takovému závěru by však soud mohl dospět až po jejich provedení.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřují stěžovatelé v možném porušení Úmluvy o právech
dítěte [možné ohrožení v případě návratu do země původu; porušení procesních práv
stěžovatelky b)] a dále v možném dopadu nesprávného posouzení věci na další příslušníky rodiny,
kterým by mohla být udělena mezinárodní ochrana či doplňková ochrana v případě,
že by stěžovatelům bylo vyhověno. Krajský soud se podle stěžovatelů dostatečně nevypořádal
s poměrně rozsáhlými a konkrétními argumenty v žalobě a nezohlednil námitky týkající
se postupu žalovaného, v jehož důsledku došlo k odepření práva stěžovatelů na soudní ochranu
a na spravedlivý proces. Ze strany soudu se jedná o procesní porušení takové intenzity,
že rovněž přesahuje vlastní zájem každého ze stěžovatelů. Důvodem přijatelnosti je nakonec
i odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 58/2005.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatelů musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelů. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust.
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Postavením vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu
včetně problematiky ochrany práv dítěte se již Nejvyšší správní soud dříve meritorně (přímo
ve vztahu k rodině stěžovatelů) zabýval v rozsudcích ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 88/2007-67;
z téhož dne, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68; a zejména pak v rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 3 Azs 24/2008 - 73 (všechny dostupné na www.nssoud.cz); obecně k zásadě non refoulment
srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, www.nssoud.cz.
Pokud jde o další tvrzené důvody přijatelnosti podané kasační stížnosti, ani tyto neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnými. Obecný odkaz stěžovatelů, podle něhož byli postupem
krajského soudu zkráceni na svém právu na soudní ochranu, je zcela nepodložený;
Nejvyšší správní soud neshledal v řízení před krajským soudem jakýchkoliv procesních či jiných
pochybení. Nepřípadné je rovněž tvrzení, že se krajský soud odchýlil od judikatury zdejšího
soudu, nevytkl-li správnímu orgánu, že nevyslechl rovněž stěžovatelku b). Hodnocení otázky,
kdy je výslech nezletilého na místě, a kdy nikoli, je vždy závislé na konkrétních okolnostech
případu (které byly v dovolávané věci krajně odlišné - nezletilá zde měla být obětí
pokusu o znásilnění), a ze závěrů čtvrtého senátu učiněných v dovolávaném rozsudku
proto nelze vyvozovat jakákoli automaticky uplatnitelná pravidla.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě
nejsou splněny a kasační stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatelů náleží v souladu s §11 písm. b),
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve spojení s §12 odst. 4 advokátního tarifu odměna za dva úkony právní služby
učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 13 440 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 14 040 Kč. Protože
je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 2668 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 16 708 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatelů nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu