ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.57.2008:69
sp. zn. 3 Azs 57/2008 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra
Průchy v právní věci žalobce: G. B., zastoupeného Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou se
sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2007, č.j. OAM-497/LE-05-ZA04-2006, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2008, č. j. 56 Az
181/2007 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Barboře Leiterové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 2. 10. 2007, č.j. OAM-497/LE-05-ZA04-2006. Rozhodnutím správního orgánu
nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13 a §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud přisvědčil správnímu orgánu, že problémy stěžovatele s policií nebyly
tak intenzivního charakteru, aby v nich bylo možné spatřovat pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Soud zdůraznil, že se stěžovatel s žádostí o pomoc neobrátil na příslušné orgány v zemi
původu, ačkoli měl reálné možnosti domáhat se zde ochrany. Stejně tak nelze za pronásledování
považovat požadavek na registraci náboženských skupin. Soud se dále ztotožnil se závěrem
žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy podle §14a
zákona o azylu.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Tvrdil, že soud nesprávně interpretoval ust. §2 odst. 7 ve spojení s §12
zákona o azylu. Dále namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel uvedl, že žalovaný i krajský soud dospěly k závěru, že nábožensko-ideologický základ
víry, kterou vyznával, představuje potenciální hrozbu pro veřejnou bezpečnost v Kazachstánu.
Podle stěžovatele však v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, a ani z jeho vyjádření
nijak nevyplynulo, že by jeho náboženská víra skutečně představovala jakékoliv nebezpečí.
Stěžovatel a jeho souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské uskupení. I podle
mezinárodních smluv o lidských právech je nezbytným předpokladem pro možné omezení práva
na svobodu náboženského vyznání fakt, že tato opatření jsou nezbytná k ochraně veřejného
pořádku a dalších hodnot. Z žádného z provedených důkazů však nevyplývá, že by postup
státních orgánů v Kazachstánu vůči stěžovateli byl z tohoto hlediska oprávněný.
Žalovaný ani krajský soud se nevypořádaly s tvrzením stěžovatele ohledně nepřijatelnosti
prostředků, které státní orgány v Kazachstánu uplatňují vůči členům předmětné náboženské
skupiny. I kdyby bylo možné konstatovat, že požadavek státních orgánů na registraci náboženské
skupiny je legitimní, nelze takto zaštítit zcela nepřiměřené a nezákonné prostředky, jimiž
tento požadavek bezpečnostní síly Kazachstánu prosazují. Při samotném soudním jednání
pak stěžovatel výslovně poukázal na praktiky, které bezpečnostní složky používají proti
příslušníkům náboženské skupiny, k níž náleží, jejichž cílem je nezákonným způsobem opatřit
důkazní prostředky pro trestní postih těchto osob. Pravdivost tvrzení stěžovatele přitom
dokládají listinné důkazy, zejména zprávy nevládních organizací popisující situaci v oblasti
dodržování lidských práv v Kazachstánu, které jsou založeny ve spise. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 16. 5. 2008, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. K postavení
vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud již dostatečně vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz. Zde dospěl k závěru, že příslušníci
tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně
trestáni. Podrobně se přitom zabýval otázkou, kdy konkrétní formy negativních reakcí žadatelova
okolí či orgánů státní moci již dosahují jednotlivě či ve svém souhrnu takové intenzity, aby je bylo
možno považovat za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu ust. §2 odst. 7 zákona
o azylu. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu
pak Nejvyšší správní soud považoval za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně
bezpečnosti osob. Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody),
resp. o pronásledování z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí,
je pak vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů.
K otázce, kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; k důvodnosti kasační stížnosti,
v níž stěžovatel namítá, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, pak např. v rozsudku ze dne
22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76, www.nssoud.cz.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační
stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky,
celkem tedy 2400 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená
dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2856 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. října 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu