ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.60.2008:92
sp. zn. 3 Azs 60/2008 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše
Doškové v právní věci žalobce: A. A., zastoupený Mgr. Máriou Čuhelovou, advokátkou se sídlem
Ke Klimentce 9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2007, č.j.
OAM-1-31/VL-20-P16-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2008, č.j. 32 Az 39/2007 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 17. 5. 2007, č.j. OAM-1-31/VL-20-P16-2007. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen
pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu
nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno,
že by žalobce byl pronásledován z důvodů dle §12 zákon o azylu. Krajský soud je přesvědčen,
že žalovaný se případem žalobce velmi pečlivě zabýval, přičemž porovnal jednotlivá správní
řízení a žalobcova tvrzení a opatřil i dostatečné množství zpráv ze země původu žalobce.
V projednávaném případě hodnotí krajský soud shodně se žalovaným rozpory ve výpovědích
žalobce jako zcela zásadní, aniž by je žalobce spolehlivě vysvětlil. Krajský soud posoudil žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zcela účelovou, neboť jí žalobce sleduje legalizaci
pobytu na území ČR. Podanou žalobou se žalobci nepodařilo vyvrátit závěry žalovaného
o neudělení azylu dle §12 zákona o azylu, které krajský soud považuje za správné a učiněné
v souladu se zákonem. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě
odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu. Žalovaný měl
podle krajského soudu dostatek podkladů a informací i od samotného žalobce, z nichž nebylo
možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit. Současně se žalovaný ztotožnil
se závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy dle odstavce druhého citovaného ustanovení. V Uzbecké
republice v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu
a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. V případě
žalobce nebyly zjištěny ani důvody pro postup podle §14b zákona o azylu.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v nesprávném posouzení podmínek
ustanovení §12 zákona o azylu, zejména nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v řízení
o udělení mezinárodní ochrany nebylo prokázáno, že stěžovatel byl pronásledován z důvodů
dle §12 zákona o azylu, opíraje se o nevěrohodnost výpovědí stěžovatele. Rozpory
ve výpovědích stěžovatel považuje za nepodstatné a neslučitelné se závěry krajského soudu
o jejich nevěrohodnosti. Stěžovatel byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
tím, že byl vyslýchán vládními bezpečnostními orgány v souvislosti s rozšiřováním protivládního
tisku podporujícího politickou opoziční stranu, při čemž byl i fyzicky napaden. Podle stěžovatele
žalovaný nezjišťoval úplně a spolehlivě úroveň dodržování lidských práv v Uzbekistánu
a tedy nedostatečným způsobem zohlednil situaci v zemi původu stěžovatele. Stěžovatel považuje
za nezákonné též neudělení azylu podle §14 zákona o azylu. Dále nesouhlasí se závěrem
krajského soudu, že stěžovatel nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Stěžovatel se obává, že v případě svého návratu do vlasti bude uvězněn a tedy
mu hrozí v zemi původu skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Po zjištění přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č.j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní
soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen
se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských
soudů.
Posuzováním žádosti o azyl, v níž žadatel uvádí nevěrohodné skutečnosti ve vztahu
k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku
ze dne 14. 5. 2008, č.j. 7 Azs 25/2008 - 105, v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č.j. 6 Azs 386/2004 -
40, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 4 Azs 103/2007 - 63, všechny dostupné
na www.nssoud.cz. K otázce zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti
o azyl a významu zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č.j. 4 Azs 264/2005 - 68, nebo
v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č.j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne 18. 1. 2006,
č.j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Nutno podotknout,
že se Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích vypořádal i přímo se situací, kdy žadatel
o udělení azylu tvrdí, že byl ve svém domovském státě pronásledován za protirežimní publikační
činnost a shledal sám o sobě tento důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu
irelevantní, srov. rozsudek ze dne 5. 2. 2004, č.j. 3 Azs 1/2004 - 68, dostupný na www.nssoud.cz.
Pokud jde o přesvědčení stěžovatele o splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, pak taková stížnostní námitka byla již předmětem řady rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, namátkou lze jmenovat např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003,
č.j. 3 Azs 12/2003 - 38, rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004, č.j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz,
či rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č.j. 2 Azs 8/2004 - 55, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
K námitce stěžovatele týkající se neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu
je třeba nejdříve uvést následující: Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2007, č.j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupný na www.nssoud.cz, jakkoli nelze shledat úplnou
shodu mezi zněním bývalého ustanovení §91 a nynějšího ustanovení §14a zákona o azylu,
tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve
účinnému ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatel se domáhá doplňkové ochrany s odvoláním
na skutečnost, že v případě svého návratu do vlasti bude uvězněn „zřejmě“ za tvrzené
rozšiřování protivládního opozičního tisku. Tento důvod odpovídá důvodu dle předchozí úpravy
ustanovení §91 odst. 1 písm. a) bod 2. (Povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec
nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu.) V daném případě lze tedy ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jednoznačně shledat shodu a aplikovat tak právní názory vyslovené Nejvyšším
správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení §91 zákona o azylu. Námitkou
neúspěšných žadatelů o azyl, že jim po návratu do vlasti hrozí nebezpečí persekuce ze strany
státních orgánů a otázkou, kdy je toto tvrzení relevantní, se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě
svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č.j. 2 Azs 12/2004 - 40, publikovaném
pod č. 260/2004 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č.j. 5 Azs 7/2003 - 60, či z poslední
doby v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č.j. 2 Azs 48/2007 – 71, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu