ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.7.2008:58
sp. zn. 3 Azs 7/2008 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: D. S. N., zast. opatrovníkem: Organizace pro
pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4, a ustanoveným zástupcem: Mgr. Martin
Slezák, advokát se sídlem Chýně, U dráhy 316, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2007, čj. OAM-10-
245/LE-C06-L07-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 18. 9. 2007, č. j. 46 Az 20/2007 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 13. 6. 2007, čj. OAM-10-245/LE-C06-L07-2007,
zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podanou žalobu Krajský soud v Praze zamítl. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno
v tzv. zkráceném řízení o azylovém právu zakotveném v §16 zákona o azylu. Pokud žalovaný
zamítl žádost žalobce podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou proto,
že žalobce neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebylo jeho povinností provádět
dokazování o splnění podmínek §12 zákona o azylu a meritorně posuzovat naplnění skutkové
podstaty tohoto ustanovení. Námitka v tomto směru uplatněná proto podle soudu nemůže
obstát, neboť obsahem správního spisu je doloženo, že žalobce žádné důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu v řízení před správním orgánem neuváděl. Zmínil pouze ekonomické
problémy, legalizaci pobytu a snahu vyhnout se základní vojenské službě, které však nejsou
podřaditelné důvodům taxativně vyjmenovaným v §12 zákona o azylu, neboť nemají svůj původ
v žádné formě pronásledování nebo obavy z pronásledování, jak má na mysli §12 zákona o azylu.
Ekonomické problémy pak postihují značnou část obyvatelstva Vietnamské socialistické
republiky bez rozdílu a nejsou namířeny výlučně proti osobě žalobce.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které uplatnil
důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Soud dle jeho názoru nesprávně posoudil právní otázku, a to zda stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona o azylu. Vietnam
stěžovatel opustil proto, že odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu svědomí. V případě
návratu by mu zde hrozilo trestní stíhání. Správní orgán pak porušil čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, který zakazuje vyhostit nebo vrátit uprchlíka jakýmkoli způsobem za hranice
území, kde by jeho život či svoboda byly ohroženy. Dále stěžovatel odkázal na čl. 53 a čl. 43
Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem OSN pro uprchlíky, podle kterých se může stát, že žadatel je podroben různým
opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám
diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné
ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různě se uplatňující aspekty ve svém
součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě. Podle posléze uvedeného článku se tyto úvahy
nemusejí nutně zakládat na osobních zkušenostech žadatele. To, co se stalo např. jeho přátelům,
příbuzným a dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může klidně ukazovat,
že jeho obavy v tomto smyslu (že se sám dříve nebo později stane obětí) jsou opodstatněné.
Relevantní jsou zákony v zemi původu a zejména jejich aplikace. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti
odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. K otázce
zákonnosti postupu žalovaného, kdy při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné již tento nečiní
výroky podle §§12, 13, 14 či 91 (§14a ) zákona o azylu, existuje bohatá judikatura Nejvyššího
správního soudu: srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ.
pod č. 244/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz,
rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
tak dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5
zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb. podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek,
nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému advokátu stěžovatele Nejvyšší správní soud
odměnu za zastupování nepřiznal, neboť, jak plyne ze soudního spisu, neučinil v řízení o kasační
stížnosti žádný úkon právní služby. Na výzvu Nejvyššího správního soudu k vyčíslení odměny,
která mu byla doručena dne 4. 2. 2008, pak ve stanovené lhůtě nereagoval.
Pokud jde o ustanoveného opatrovníka stěžovatele, Organizaci pro pomoc uprchlíkům,
byl tento ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2007 (č. j. 46 Az 20/2007 - 50),
tedy až poté, co byl stěžovateli týmž soudem ustanoven zástupcem advokát Mgr. Martin Slezák
(usnesení ze dne 22. 11. 2007, č. j. 46 Az 20/2007 - 42). K ustanovení opatrovníka tak došlo
v rozporu se zákonem, konkrétně ust. §29 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel již byl v době
jeho ustanovení zastoupen a nebyla tudíž splněna podmínka obsažená v hypotéze tohoto
ustanovení (absence zastoupení fyzické osoby). Z povahy věci pak vyplývá, že tato podmínka
je rovněž nezbytným předpokladem užití ust. §29 odst. 3 o. s. ř., podle něhož krajský soud
v daném případě postupoval. Jelikož usnesení ze dne 18. 12. 2007 již nabylo právní moci,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než toto pochybení krajského soudu alespoň konstatovat.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu