ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.102.2008:45
sp. zn. 4 Ads 102/2008 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Z.,
zast. Mgr. Marianem Heresem, advokátem, se sídlem Moskevská 1/14, Most, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o částečný invalidní
důchod, ke kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
6. 2007, č. j. 42 Cad 270/2006 – 21,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2007,
č. j. 42 Cad 270/2006 – 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 4. 6. 2007, jímž bylo odmítnuto jeho podání ze dne 12. 12. 2006, doručené
uvedenému soudu o den později, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
ze dne 2. 10. 2006, č. X, kterým byl žalobci odňat podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen zák. č. 155/1995 Sb.), částečný invalidní
důchod, a to od 18. 11. 2006. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že žalobcovo podání
ze dne 12. 12. 2006 vyhodnotil jako žalobu směřující proti rozhodnutí žalované o odnětí
částečného invalidního důchodu. Dne 4. 6. 2007 se však pisatel předmětného podání bez
předvolání dostavil k podepsanému soudu a prohlásil po nahlédnutí do spisu, že zjistil, že soudce,
který spis vyřizuje, toto jeho odvolání (předmětné podání) považoval za žalobu, s čímž on
nesouhlasí. Krajský soud bez dalšího vyšel z tohoto žalobcova výkladu, který pokládal za
zavazující a dovodil, že nelze než konstatovat, „že tu ve skutečnosti žádná žaloba pana Z. neleží“.
Vzhledem k absenci žaloby, která je neodstranitelným nedostatkem fundamentální podmínky
přezkumného řízení soudního, nezbylo pak podle názoru krajského soudu nic jiného, než
předmětné podání, jež podle pisatelova výkladu není způsobilé soudní řízení iniciovat, odmítnout
podle §46 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení,
proti kterému brojí, vychází z velice formalistického přístupu soudu, jehož důsledkem je soudní
rozhodnutí, odpírající mu právo na soudní ochranu. Podotýká, že ze všech listinných podání
a konec konců i z jeho chování, jímž se snažil vyvolat soudní jednání, je zřejmé, že žádá
touto cestou zvrátit správní rozhodnutí a bylo z jeho chování patrné, o jaký úkon se jedná. Názor
krajského soudu, deklarovaný v napadeném usnesení, nemůže podle jeho názoru obstát
a proto se žalobce (dále jen „stěžovatel“) dovolával toho, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
V podrobnostech vysvětlil, že rozhodnutím žalované ze dne 2. 10. 2006 mu byl odňat částečný
invalidní důchod, přičemž proti tomuto rozhodnutí podal 3. 11. 2006 opravný prostředek,
o němž bylo dne 4. 12. 2006 rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem tak,
že se toto podání odmítá. Důvody odmítnutí tohoto podání byly uváděny soudem tak, že podání
nesplňuje požadavky kladené zákonem pro žalobu, a proto stěžovateli bylo doporučeno,
aby se poradil s advokátem nebo s jinou právnicky vzdělanou osobou o náležitostech řádného
podání, jako opravnému prostředku proti rozhodnutí ČSSZ o odnětí částečného invalidního
důchodu. V důsledku tohoto poučení navštívil stěžovatel právnicky vzdělanou osobu,
která mu sepsala podání ze dne 12. 12. 2006 (ve lhůtě pro podání žaloby), které následně bylo
soudem pokládáno za žalobu proti rozhodnutí žalované. Jelikož stěžovatel je laik a nezná přesné
termíny a pojmosloví ve smyslu soudního řádu správního, kterými jsou označována různá podání,
jako je žaloba, odvolání či opravný prostředek, mohl se dopustit nepřesnosti, nicméně na základě
tohoto podání bylo možno uskutečnit soudní přezkum a tedy „opravit“ nesprávné rozhodnutí
správního orgánu. Dne 4. 6. 2007 se stěžovatel dostavil osobně ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, kde mu v příslušné kanceláři bylo umožněno nahlédnout do spisu a kde se dotazoval
na průběh vyřizování jeho podání (po dřívějších dotazech). Z nahlédnutí do spisu zjistil,
že příslušný soudce pokládá jeho podání za samostatnou žalobu. Jelikož je neznalý rozdílu
mezi odvoláním a žalobou, neboť pro něho každá správní žaloba brojící proti rozhodnutí
správního orgánu je v podstatě odvolacím úkonem, směřujícím ke změně napadeného správního
rozhodnutí, vnímal své podání jako opravný prostředek a tudíž odvolání. V záznamu úřednice,
která s ním tento úřední záznam sepisovala, je uvedeno, že „Po nahlédnutí do spisu jsem zjistil,
že soudce, který spis vyřizuje, toto odvolání považoval za novou žalobu a s tímto nesouhlasím.
V případě, že pan doktor bude na svém rozhodnutí trvat a nadále bude posuzovat toto podání
jako novou žalobu, žádám, aby po zpracování posudku Českou správou sociálního zabezpečení
bylo nařízeno ve věci jednání, ke kterému bych byl osobně přizván, abych mohl doložit důkazy,
kterými dokáži, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (doktorky, která moji věc
posuzovala), je nesprávné“. Stěžovatel namítá, že z tohoto záznamu vypracovaného vyšší soudní
úřednicí není nikde patrné, že by se explicitně vyjádřil, že úkon, který mu zpracoval právník,
nelze podle obsahu pokládat za žalobu. Platí přece obecné pravidlo a zásada, že úkony
se posuzují podle obsahu a dále, že musí splňovat formální náležitosti předvídané
a předpokládané zákonem. Stěžovatelovo podání ze dne 12. 12. 2006 po formální stránce splňuje
všechny náležitosti kladené na správní žalobu a rovněž ze stěžovatelova vyjádření ze dne
4. 6. 2007 je zřejmé, že je jím sledováno nařízení soudního jednání ve věci, tedy soudní přezkum
správního rozhodnutí, když stěžovatel výslovně trval na osobní účasti při jednání soudu,
ve kterém by mohl předložit důkazy podporující jeho tvrzení. Toto chování je typické
pro vyvolání soudního jednání, v němž se stěžovatel hodlal domáhat svých zákonem chráněných
práv před soudem a dovolat se soudní ochrany ve smyslu příslušných článků Ústavy a Listiny
práv a svobod. Stěžovatel rovněž žádal, aby byla žalované stanovena povinnost nahradit
mu náklady právního zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s nutností podat kasační stížnost.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti popsala průběh přezkumného řízení soudního
po podání prvého opravného prostředku stěžovatelem (13. 11. 2006) a uvedla, že se nevyjadřuje
k tomu, zda měl soud považovat další podání stěžovatele ze dne 12. 12. 2006 ze žalobu či nikoliv.
V žádném případě však nesouhlasila s požadavkem stěžovatele, aby žalované byla stanovena
povinnost uhradit náklady jeho právního zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s podáním
kasační stížnosti, neboť svým jednáním nezpůsobila, že se soud nezabýval podáním stěžovatele
jako žalobou a bez dalšího je odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení i řízení předcházející jeho vydání
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil ve své kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost postupu a usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, které vychází z formalistického přístupu soudu v posuzování
jednotlivých podání a úkonů stěžovatele, a kterým mu fakticky bylo odepřeno právo na soudní
ochranu. Ačkoliv to stěžovatel výslovně v kasační stížnosti neuvádí, lze z jejího obsahu dovodit,
že se dovolává důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s tvrzenou
nezákonností je nutnou souhlasit.
Z obsahu správního spisu, soudního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem
sp. zn. 42 Cad 253/2006 a 42 Cad 270/2006 zjistil Nejvyšší správní soud tyto podstatné
skutečnosti:
Rozhodnutím žalované ze dne 2. 10. 2006, č. X, byl stěžovateli odňat podle ustanovení §
56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. částečný invalidní důchod od 18. 11. 2006 s
odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 22. 9.
2006 již není stěžovatel částečně invalidní, neboť z důvodů dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti jen o 15 % a nedosáhla
tak nejméně 33 %, potřebných podle ustanovení §44 cit. zákona pro trvání částečné invalidity.
Rozhodnutí obsahuje poučení, že řádné opravné prostředky v řízení správním se proti němu
nepřipouštějí, nicméně proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci
důchodového pojištění lze podat žalobu k soudu do 2 měsíců ode dne následujícího po dni jeho
doručení, přičemž lhůta je zachována, je-li žaloba v této lhůtě podána u České správy sociálního
zabezpečení v Praze. Stěžovatel, řídě se tímto poučením, podal opravný prostředek, který označil
jako odvolání proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 2. 10. 2006 – zastavení pobírání DIČ od 18. 11.
2006, který adresoval České správě sociálního zabezpečení. V něm vyslovil nesouhlas s odnětím
částečného invalidního důchodu s argumentací, že jeho zdravotní stav se od doby jeho přiznání
nezměnil, ba naopak zhoršil vzhledem k proběhlému zranění – fraktuře holenní kosti, řešené
operativně; navíc poukazoval na řadu svých dalších zdravotních potíží. Toto stěžovatelovo
podání, které bylo doručeno žalované dne 13. 11. 2006, postoupila žalovaná přípisem ze dne 24.
11. 2006 Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako žalobu směřující proti rozhodnutí ze dne 2. 10.
2006. Krajský soud nařídil ve věci tzv. „přípravu jednání“, k níž nikoho z účastníků nepřizval a
při níž vydal usnesení, že předmětné podání stěžovatele (žalobce) ze dne 3. 11. 2006, doručené
ČSSZ dne 13. 11. 2006 a touto soudu předložené dne 28. 11. 2006, se odmítá a nikomu se
nepřiznává náhrada procesních nákladů. V odůvodnění krajský soud uvedl, že podání stěžovatele
mu bylo předloženo žalovanou sice jako žaloba směřující proti jejímu rozhodnutí ze dne 2. 10.
2006, soud se však s náhledem žalované neztotožnil, nenaleznuv v podání ani nejmenší, byť třeba
jen naznačený projev pisatelovy vůle podstoupit přezkumné řízení soudní. Dovodil, že bez
takového projevu předmětné podání žalobou není a nemělo být tudíž soudu vůbec postupováno,
ledaže by žalovaná předtím komunikací s pisatelem zjistila, oč mu vlastně jde, což se však zjevně
nestalo. Dovodil, že absence žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky soudního řízení,
takže nezbylo než podání odmítnout podle §46 odst. 1 s. ř. s. Zdůraznil, že věc vyřídil mimo
pořadí, s nejvyšším urychlením, a to vzhledem k tomu, že dvouměsíční lhůta k eventuálnímu
podání skutečné žaloby proti rozhodnutí žalované dosud neuplynula, takže pokud žalobce
předmětné podání, například na základě tohoto usnesení, či po poradě s žalovanou či advokátem,
dospěje k závěru, že taková žaloba by byla účelná a že si přeje se svým problémem předstoupit
před soud, nic mu nebrání v realizaci tohoto záměru; musí však tak učinit jednoznačně
formulovaným právním úkonem.
Žalobce, řídě se tímto usnesením a v něm vysloveným pokynem Krajského soudu v Ústí
nad Labem, podal bezprostředně, tj. 13. 12. 2006, u Krajského soudu v Ústí nad Labem
další podání (ze dne 12. 12. 2006), v němž se označil jako žalobce a Českou správu sociálního
zabezpečení označil jako žalovanou. Uvedl výslovně, že napadá rozhodnutí žalované ze dne
2. 10. 2006, č. X, jímž mu žalovaná odňala od 18. 11. 2006 částečný invalidní důchod, vycházejíc
z posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 22. 9. 2006. Nesouhlasil s
posudkovým závěrem, že jeho pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí pouze 15 % a
navrhoval, aby jeho zdravotní stav a pracovní schopnost byly znovu přezkoumány a posouzeny
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, po předchozím vyšetření zdravotního
stavu na příslušných specializovaných lékařských pracovištích. Navrhoval, aby soud po
provedeném řízení napadené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
Toto stěžovatelovo podání nezařadil krajský soud do spisu č. j. 42 Cad 253/2006 – 7,
ale pokládal jej za samostatnou žalobu (nikoliv doplnění předchozí žaloby) a na jejím základě
založil spis sp. zn. 42 Cad 270/2006.
Podle obsahu spisu sp. zn. 42 Cad 253/2006, se dne 6. 3. 2007 dostavil k tamnímu soudu
stěžovatel a dotazoval se na stav řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby
ze dne 4. 12. 2006. Ve spise je úřední záznam (s nečitelným podpisem soudního úředníka),
že ze spisu bylo zjištěno, že žádné odvolání ve spise založeno není a řízení je ukončeno;
provedenou lustrací bylo zjištěno, že stěžovatelem zmíněné podání bylo soudem považováno
za novou žalobu a zapsanou pod sp. zn. 42 Cad 270/2006. Žalobce sdělil, že tímto nemínil podat
novou žalobu, ale odvolání proti rozhodnutí soudu ze dne 4. 12. 2006, č. j. 42 Cad 253/2006 – 6.
V naposledy uvedeném spise je dále založeno usnesení soudce Milana Zamrazila ze dne
9. 3. 2007, v němž je zaujat jeho výklad ke stěžovatelovu podání ze 12. 12. 2006 v tom smyslu,
že vzdor žalobcově interpretaci není nejmenších pochybností, že jeho podání není opravným
prostředkem proti rozhodnutí tamního soudu ze dne 4. 12. 2006, nýbrž žalobou proti rozhodnutí
ČSSZ ze dne 2. 10. 2006 o odnětí částečného invalidního důchodu, ohledně které běží řízení
pod sp. zn. 42 Cad 270/2006. Projev žalobce učiněný do úředního záznamu dne 6. 3. 2007
tak zůstává „bez právního významu“.
Řízení dále probíhalo pod sp. zn. 42 Cad 270/2006 a krajský soud si v něm vyžádal dne
4. 5. 2007 posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště Ústí
nad Labem. Dříve než byl tento posudek vypracován, dostavil se dne 4. 6. 2007 k uvedenému
soudu stěžovatel a byl s ním sepsán vyšší soudní úřednicí J. F. záznam, podle nějž stěžovatel
uvedl, že proti rozhodnutí ze dne 4. 12. 2006, č. j. 42 Cad 253/2006 – 6, podal dne 12. 12. 2006
odvolání, které mu sepsal právník za úplatu. Po nahlédnutí do spisu sp. zn. 42 Cad 270/2006
zjistil, že soudce, který spis vyřizuje, toto jeho podání považoval za novou žalobu, s čímž on
nesouhlasí. Dále uvedl, že v případě, že pan doktor bude na svém rozhodnutí trvat a nadále
posuzovat jeho podání jako novou žalobu, žádá, aby po zpracování posudku Českou správou
sociálního zabezpečení bylo nařízeno ve věci jednání, k němuž budiž stěžovatel přizván, aby
mohl doložit důkazy, že rozhodnutí žalované je nesprávné.
Krajský soud poté nařídil opět tzv. přípravu jednání, která proběhla téhož dne, kdy se sice
stěžovatel k soudu dostavil, podle protokolu o přípravě jednání však stěžovatel nebyl
této přípravy jednání přítomen (ostatně stejně jako zástupce žalované), přičemž soud téhož dne
vydal usnesení, kterým odmítl i podání stěžovatele ze dne 12. 12. 2006, směřující proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 10. 2006, č. X. Toto usnesení, které soud vyhotovil až dne 18. 12. 2007, bylo
doručeno do vlastních rukou stěžovatele dne 21. 12. 2007. Jak již bylo výše uvedeno, soud v něm
zaujal názor, že navzdory tomu, že podání stěžovatele ze dne 12. 12. 2006 bylo formulováno dost
jednoznačně a bylo důvodné jej považovat za žalobu, pozdějších pisatelův výklad, že tomu tak
být nemá, je pro soud zavazující a pak nezbylo než konstatovat, že tu ve skutečnosti žádná žaloba
neleží. Jelikož absence žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky přezkumného řízení
soudního, nezbylo než předmětné podání odmítnout podle §46 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení je předmětem tohoto řízení.
Na tomto místě pokládá Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že způsob vedení
řízení a rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem v projednávané věci, jakož i ve věci
předchozí, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 42 Cad 253/2006, je bezprecedenčním příkladem
nezákonného procesního postupu soudu, který ve svém důsledku zabránil žalobci v přístupu
k soudu, jak bylo oprávněně namítáno v podané kasační stížnosti.
K prvnímu procesnímu pochybení ze strany krajského soudu došlo při posuzování
stěžovatelova podání ze dne 3. 11. 2006, které bylo nepochybně opravným prostředkem
(žalobou) proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2006.
Podle ustanovení §41 odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.), které s ohledem
na ustanovení §64 s. ř. s. platí i pro správní soudnictví, se každý úkon posuzuje
podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, nebo neoznačen vůbec. V daném případě
posoudila žalovaná podání stěžovatele označené jako „odvolání proti rozhodnutí ČSSZ ze dne
2. 10. 2006 – zastavení pobírání DIČ od 18. 11. 2006“ podle obsahu jako žalobu
proti tomuto rozhodnutí a v souladu s ustanovením §3 odst. 1 a 32 s. ř. s. je postoupila
příslušnému soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal,
je sice pro zachování lhůty podacím místem pro uplatnění žaloby, zároveň však je účastníkem
řízení o žalobě, nebyla v daném případě žalovaná oprávněna případné nedostatky tohoto podání
odstraňovat. Krajský soud nepochybně není vázán názorem, který si správní orgán o obsahu
podání učiní, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru o úmyslu podatele
podat žalobu, zapíše věc do rejstříku nejasných podání a činí dále úkony podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení vyzve předseda senátu (samosoudce) usnesením podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu; teprve nebude-li podání v této lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne. O tom musí být podatel ve výzvě poučen. Krajský soud
však v daném případě předepsaným způsobem nepostupoval a ve svém rozhodnutí ze dne
4. 12.2006, č. j. 42 Cad 253/2006 – 6, jímž podání přímo odmítl, vycházel z řady chybných úvah:
Vzhledem k možnosti účastníka podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení obsahu relevantní,
jak se nesprávně domnívá soud (ostatně jak mu bylo opakovaně již vytknuto v řadě předchozích
zrušovacích rozsudků Nejvyššího správního soudu). Podání nemusí obsahovat výslovné
vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující je obsah takového podání z hlediska
§37 odst. 3 a 71 odst. 1 s. ř. s. Dále nutno uvést, že krajský soud podsouvá žalované pochybnosti
o povaze podání, které postoupila soudu, které však žalovaná, narozdíl od soudu, zjevně neměla.
Žalovaná posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu, tu postoupila
soudu a ze svého hlediska tedy neměla důvodu s žalobcem dále komunikovat, neboť nebylo
její povinností zjistit, oč vlastně žalobci jde; takovou povinnost měl soud. Zcela nesprávným
je pak závěr soudu, že vlastně zde není jakékoliv podání směřující proti rozhodnutí žalované
a nemělo být vůbec soudu postoupeno, přičemž absence žaloby je neodstranitelným nedostatkem
přezkumného řízení soudního. Pokud by zde skutečně žádná žaloba nebyla, pak by takový závěr
mohl obstát, nicméně, to by mohl soud ověřit až výzvou k podateli směřující k odstranění
nedostatků jeho podání, a to postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. Teprve pokud by takto získal
jistotu, že se o žalobu nejedná, mohl by toto podání pro neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení odmítnout.
Krajský soud však vzdor zákonné úpravě takový postup nezvolil, naopak stěžovatelovo
podání pro „absenci žaloby“ odmítl a jako svou přednost vyhodnotil, že tak činí mimo pořadí
a s nejvyšším urychlením vzhledem k tomu, že dvouměsíční lhůta k eventuálnímu podání
skutečné žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2006 dosud neuplynula, takže podatel
má dostatečnou lhůtu podat řádnou žalobu po poradě se žalovanou nebo třeba s advokátem.
Takový postup je zcela v rozporu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel,
který se tímto poučením Krajského soudu v Ústí nad Labem řídil, učinil další podání – ze dne
12. 12. 2006, které sice výslovně neoznačil jako žalobu, avšak z jejího obsahu je zřejmé,
že jde o žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2006, č. X, jímž byl stěžovateli odňat
částečný invalidní důchod od 18. 11. 2006. Stěžovatel navrhuje, aby soud po provedeném řízení
napadené rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. I Krajský soud
v Ústí nad Labem pokládal toto podání stěžovatele za žalobu – řízení bylo vedeno pod sp. zn. 42
Cad 270/2006. Ve věci byl vyžádán posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí ČR o zdravotním stavu a pracovní schopnosti stěžovatele.
Podle obsahu spisu se dne 6. 3. 2007 stěžovatel dostavil ke krajskému soudu a dotazoval
se na stav řízení. Podle úředního záznamu z téhož dne mu bylo sepisujícím úředníkem
(nečitelného podpisu) sděleno, že jeho podání ze dne 12. 12. 2006 není založeno ve spise
sp. zn. 42 Cad 253/2006 jako odvolání proti odmítavému usnesení tamního soudu ze dne
4. 12. 2006, ale je považováno za samostatnou žalobu a zapsáno pod sp. zn. 42 Cad 270/2006.
Žalobce podle tohoto úředního záznamu sdělil, že tímto nemínil podat novou žalobu,
ale odvolání proti právě již zmíněnému usnesení. Soudce Milan Zamrazil na toto prohlášení
stěžovatele reagoval usnesením ze dne 9. 3. 2007, č. j. 42 Cad 253/2006 – 8,
které pouze zaznamenal do spisu, aniž by je doručil stěžovateli, v němž zakotvil svou úvahu,
že podání stěžovatele ze dne 12. 12. 2006 je žalobou proti rozhodnutí ČSSZ o odnětí částečného
invalidního důchodu, ohledně které běží řízení pod sp. zn. 42 Cad 270/2006 a nikoliv odvoláním
proti usnesení téhož soudu ze dne 4. 12. 2006, vydaným pod sp. zn. 42 Cad 253/2006 – 6.
Takovou úvahu podchycenou ve spise učinil soud, aniž by po pochybnostech,
které mu nepochybně s ohledem na obsah prohlášení stěžovatele musely vzniknout, vyzval
stěžovatele přípisem s patřičným poučením o dalším procesním postupu, k vyjádření,
jímž by mohly být tyto pochybnosti odstraněny. Stejného pochybení se pak krajský soud dopustil
poté, co se stěžovatel dostavil k uvedenému soudu dne 4. 6. 2007 a kdy s ním byl znovu sepsán
zápis, podle jehož obsahu stěžovatel prohlásil, že soudce, který spis vyřizuje, pokládá
jeho odvolání za novou žalobu, s čímž on nesouhlasí. Současně prohlásil, že v případě, že soudce
nadále bude posuzovat jeho podání jako novou žalobu, stěžovatel žádá, aby po zpracování
posudku Českou správou sociálního zabezpečení bylo nařízeno ve věci jednání, ke kterému by byl
osobně přizván, aby mohl předložit důkazy o nesprávnosti napadeného rozhodnutí žalované.
Bez ohledu na to, jakého poučení se stěžovateli před tímto prohlášením ze strany soudu
o dalším procesním postupu a možnosti dosažení změny napadeného rozhodnutí žalované
dostalo, nebyl krajský soud v žádném případě oprávněn bez dalšího uzavřít, že zde není žádná
žaloba, o níž by bylo možno jednat, neboť ze stěžovatelova prohlášení bylo možno jednoznačně
dovodit, že stěžovatel trvá na projednání své věci, jen jako laik nedokázal své podání náležitě
označit, a pokud podle soudu je nebylo možno vyřídit pod sp. zn. 42 Cad 253/2006
jako odvolání (kasační stížnost) proti usnesení o odmítnutí původní žaloby ze dne 3. 11. 2006,
pak jedině jako žalobu novou, k jejímž podání ostatně soud v neoprávněně vydaném usnesení
ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 42 Cad 270/2006 – 6, stěžovatele vedl. Skutečnost, že stěžovatel
do protokolu prohlásil, že nesouhlasí s interpretací jeho podání tak, jak ji provedl krajský soud,
neznamenala ještě, že by žádnou žalobu (žádné podání) neučinil a v žádném případě
se ani nejednalo o zpětvzetí žaloby. Krajský soud měl pochybnosti o stěžovatelově prohlášení
ze dne 4. 6. 2007 opět odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., což však neučinil. Ze spisu
není ani patrné, že by dne 4. 6. 2007 krajský soud se stěžovatelem jednal, ačkoliv ten byl u soudu
přítomen, ale ještě tentýž den soud nařídil tzv. přípravu jednání, která se uskutečnila téhož dne,
o níž účastníky neinformoval a bez dalšího, tj. bez odstranění jakýchkoliv pochybností ohledně
stěžovatelova prohlášení, řízení provést odmítl pro údajnou absenci žaloby. Žaloba
zde přitom podána byla a nebyla vzata zpět.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak Krajský soud v Ústí nad Labem dopustil
celé řady závažných procesních pochybení, které ve výsledku vedly k tomu, že stěžovatele
zcela vyloučil z práva na soudní ochranu, z práva na přezkum napadeného rozhodnutí žalované
soudem. Napadené rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelova podání ze dne 12. 12. 2006
je nezákonné a proto muselo být Nejvyšším správním soudem zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu v tom smyslu, že o podané žalobě ze dne 12. 12. 2006 bude dále vést řízení,
kdy nejprve postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní s ohledem na stěžovatelova pozdější
prohlášení případné nesrovnalosti stran charakteru tohoto podání (a v tomto rámci nepochybně
zjistí i to, zda žalobce trvá nadále na tom domáhat se svého práva u soudu ve správním
soudnictví) a podle výsledku pak určí další procesní postup.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu