ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.107.2008:35
sp. zn. 4 Ads 107/2008 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č.,
zast. Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42
Cad 37/2007 – 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 42 Cad 37/2007 – 13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 12. 2006,
č. j. 4540/SZ/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 19. 10. 2006, č. j. OSV/555/Nv/9567/06, kterým byla
stěžovateli podle §40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
ve znění pozdějších předpisů zamítnuta žalobcova žádost o změnu způsobu výplaty jednorázové
dávky sociální péče.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí
žalovaného označil žalobce za zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek, resp. absenci důvodů,
což jej činí rozporným s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst.1
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že pokud §102
odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení neumožňuje orgánům sociálního
zabezpečení vyplatit poskytnutou dávku sociální péče jiným způsobem než v hotovosti
anebo převodem na účet u peněžního ústavu, tak je zřejmé, že orgány sociálního zabezpečení
nejsou oprávněny rozhodnout o jiném způsobu výplaty poskytnuté dávky sociální péče.
Ustanovení §8a odst. 1 zákona o sociální potřebnosti sice stanoví, že občanu, který nesplňuje
podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma
na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité
dávky, popřípadě služby sociální péče, avšak toto ustanovení neupravuje způsob výplaty
poskytnuté dávky. Podle žalobce je tomu tak proto, že poskytnutá dávka sociální péče
se jejímu příjemci vyplácí stejným způsobem jako jakákoliv jiná dávka a při její výplatě je potřeba
postupovat podle §102 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, podle kterého se dávka vyplácí
buď v hotovosti anebo převodem na účet u peněžního ústavu označeného příjemcem dávky.
Žalobce dále namítal, že správní orgány šikanují a diskriminují jeho rodinu, a to pouze proto,
že jeho manželka podala odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za únor,
květen a červen 2006. Žalobci nebylo jasné ani to, proč nemá nárok na dávky a služby sociální
péče, když od 27. 2. 2006 došlo k legislativním změnám v §103 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení a od této doby má žalobce, jakožto rodinný příslušník občana EU
hlášený v ČR k pobytu po dobu delší než 3 měsíce podle zvláštního právního předpisu nárok
na dávky a služby sociální péče. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 37/2007 - 13,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), jako nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. s tím,
že na předmětnou věc dopadá §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení, podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní
rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvedl, že ji podává
z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu ustanovení
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení. Stěžovatel poukázal na znění výše uvedeného ustanovení a konstatoval,
že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nejsou rozhodnutími ani o dávkách sociální péče
ani o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým, nýbrž pouze rozhodnutím
o tom, jakým způsobem bude vyplacena dávka sociální péče poskytnutá podle zákona o sociální
potřebnosti, tj. rozhodnutím, které s rozhodnutím o dávce sociální péče těsně souvisí,
avšak samotné takovým rozhodnutím není a proto nesmí být vyloučeno ze soudního přezkumu
s poukazem na §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. Podle názoru žalobce stávající právní
úprava vůbec neumožňuje rozhodovat o způsobu výplaty poskytnuté dávky sociální péče,
neboť v §102 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení je výslovně stanoveno, že dávky
se vyplácejí v hotovosti anebo na účet určený příjemcem dávky. I kdyby však rozhodnutí
žalovaného bylo rozhodnutím o dávkách sociální péče, tak krajský soud podle názoru žalobce
pochybil při výkladu ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., když toto ustanovení
vyložil tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách sociální péče
s tím, že výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona se vztahuje pouze na část
věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem předmětného ustanovení
nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se váže k celému ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e), a pod písm. a) až d) je upraveno
poskytování nenárokových dávek sociální péče týmž občanům. Z toho pak podle stěžovatele
vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a)
až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný,
protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky, už byly ze soudního
přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče
poskytované podle §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., nejsou nárokové
a jsou účelové, na rozdíl od dávek poskytovaných podle zákona č. 482/1991 Sb.,
které jsou nárokové a nikoli účelové (jejich cílem je dorovnat příjem občana do hranice sociální
potřebnosti). Žaloba neměla být vyloučena ze soudního přezkumu, neboť i kdyby rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů byly rozhodnutími o dávce sociální péče, tak by se jednalo
o dávku poskytnutou podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a nikoliv o dávku
podle §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel
za to, že odmítnutím žaloby došlo ze strany krajského soudu k upření jeho práva na spravedlivý
proces a napadené usnesení krajského soudu proto odporuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 věta druhá Listiny
základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 37/2007 – 13, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil žádost o osvobození od soudních poplatků,
odůvodněnou tím, že se jeho rodina skládá ze dvou dospělých osob a pěti dětí ve věku 8 měsíců,
20 měsíců, 4, 5 a 7 let a je zcela odkázaná pouze na dávky státní sociální podpory.
V podání ze dne 30. 8. 2007 stěžovatel krajský soud požádal o ustanovení zástupce z řad
advokátů pro řízení o kasační stížnosti, a to Mgr. Václava Mimránka, advokáta.
Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2008, č. j. 42 Cad 37/2007 – 22, stěžovateli vyhověl
a ustanovil k ochraně jeho práv pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Václava Mimránka, advokáta.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ke kasační stížnosti nebude
dále vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Z obsahu kasační
stížnosti, v kontextu citovaného judikátu, vyplývá, že ji stěžovatel podal právě z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
O takový případ jde v projednávané věci a proto byla kasační stížnost shledána
důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje nezákonnost usnesení krajského
soudu především v nesprávné aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti
orgánů ČR v sociálním zabezpečení.
V posuzovaném případě se tedy primárně jedná o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti o změnu způsobu výplaty jednorázové dávky sociální péče
podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, vztahuje výluka ze soudního
přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. Podle §8a zákona č. 482/1991 Sb.
se občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle téhož zákona
a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc,
a to formou věcné nebo peněžité dávky, popř. služby sociální péče. (V dané věci byla jednorázová
peněžní částka sociální péče ve výši 900 Kč stěžovateli přiznána ve formě poukázek na nákup
potravinového zboží, s čímž stěžovatel nesouhlasil).
Vzhledem k argumentaci krajského soudu obsažené v napadeném usnesení, považuje
Nejvyšší správní za vhodné na úvod uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální
potřebnosti představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže
být vyňato z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní
právo veřejné ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku
ze soudního přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům
těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona.
Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými
vadami nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání
občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuty nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše
uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o změně způsobu
výplaty jednorázové dávky sociální péče jednorázové dávce sociální péče podle §8a zákona
č. 482/1991 Sb., nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit
ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím
podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., a nelze jej podřadit
ani pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci
těžce zdravotně postiženým občanům.
V posuzované věci bylo předmětem soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí žádosti stěžovatele o změnu způsobu výplaty dávky sociální péče. Nejvyšší správní
soud má za to, že výše uvedené závěry je třeba vztáhnout také na takovéto rozhodnutí a to jednak
proto, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu způsobu výplaty dávky nespadá pod výčet
uvedený v §34 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 114/1988 Sb., a také proto, že toto rozhodnutí
již z povahy věci úzce navazuje na meritorní rozhodnutí o poskytnutí dávky sociální péče,
neboť je zjevné, že rozhodnutí o změně způsobu výplaty dávky lze vydat až poté, co byla
jednorázová dávka sociální péče žadateli přiznána.
Pokud tedy krajský soud v posuzované věci vycházel z ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., aplikoval na věc neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené
je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je zákon
č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení §56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeno.
Ze soudního přezkumu vyloučeno není ani podle soudního řádu správního,
neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit
pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a) až f) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud k tomu dodává, že způsob, jakým je jednorázová dávka sociální péče vyplácena se dotýká
právní sféry stěžovatele a jedná se tudíž o správní rozhodnutí přezkoumatelné podle §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s., které autoritativně zasáhlo do právní sféry stěžovatele.
Nezbývá tak než konstatovat, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval
normu, která na ni nedopadá).
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s veškerými žalobními
body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu