ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.5.2008:69
sp. zn. 4 Ads 5/2008 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: White
Star s. r. o. , se sídlem Říčanská 1252, Vizovice, zast. JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou,
se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
pracoviště Brno, se sídlem Kounicova 14, Brno, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007, č. j. 22 Cad 144 /2006 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007, č. j. 22 Cad 144/2006 – 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení
(dále také jen „stěžovatelka“) z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
4. 10. 2007, č. j. 22 Cad 144/2006 – 40, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo zrušeno
pro nezákonnost její rozhodnutí ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3411/6313/244/2006/B1 a věc jí byla
vrácena k dalšímu řízení. Současně bylo tímto napadeným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti
zaplatit náklady řízení žalobci. Stěžovatelka ve svém rozhodnutí potvrdila závěr Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Zlíně (dále jen „OSSZ ve Zlíně“), že dohoda o provedení práce
uzavřená mezi S. M. a společností White Star s. r. o. (dále také jen „žalobkyně“) je neplatná,
protože neobsahovala veškeré podstatné náležitosti, a proto S. M. vykonával práci v režimu, který
měl obsah pracovního poměru, a z tohoto titulu byl účasten na nemocenském pojištění
zaměstnanců.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že OSSZ ve Zlíně provedla u žalobkyně
dne 18. 1. 2006 kontrolu pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů
v důchodovém pojištění, jejímž předmětem bylo ověření správného výpočtu pojistného. Zjistila,
že žalobkyně uzavřela se S. M. dohodu o provedení práce na dobu od 1. 4. 2005 do 30. 12. 2005,
s pracovním úkolem „pomocný dělník“ s předpokládanou dobou 100 hodin, za což byla
účtována odměna v celkové výši 68 012 Kč, přičemž vý še měsíční odměny se pohybovala mezi
3023 Kč až 13 140 Kč. Protože tato dohoda o provedení práce podle kontrolující pracovnice
svým charakterem splňovala spíše parametry pracovního poměru, byla předána k posouzení
vzniku účasti na nemocenském pojištění odboru sociálního pojištění OSSZ ve Zlíně, s čím byla
téhož dne seznámena zmocněnkyně žalobkyně a byl jí o této kontrole předán protokol.
Dne 9. 3. 2006 bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení správního řízení ze dne
7. 3. 2006, v němž bylo uvedeno, že OSSZ ve Zlíně zahájila správní řízení ve věci účasti S. M. na
nemocenském pojištění v období od 1. 4. 2005 do 30. 12. 2005. Žalobkyně byla poučena o tom,
že má právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.
Dále byla poučena o možnosti vyjádřit se k podkladům řízení.
Rozhodnutím OSSZ ve Zlíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. ZL/NP/106/2006/PP/VM,
vypraveným dne 5. 4. 2005 bylo rozhodnuto, že podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o nemocenském pojištění“) vznikla S. M., nar. X, bytem K. 913, V., v době od 1. 4. 2005 do 30.
12. 2005 účast na nemocenském pojištění zaměstnanců na základě výkonu činnosti realizované
tímto zaměstnancem pro společnost White Star s. r. o., se sídlem Říčanská 1252, Vizovice. Podle
správního orgánu nebyl v dohodě o provedení práce, kterou uzavřela žalobkyně White Star s. r. o.
a S. M. dne 1. 4. 2005 dostatečně konkrétně, ojediněle a jednoznačně vymezen prac ovní úkol S.
M., a proto dohoda o provedení práce nesplňuje veškeré náležitosti stanovené v §2 36 odst. 2
zákoníku práce, a je tedy podle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neplatná. Pracovní úkol byl
popsán jako pomocný dělník, což podle názoru správního orgánu spadá pod pravidelně
prováděné práce, které musí organizace soustavně zabezpečovat pro provoz své činnosti. Ačkoli
byla dohoda o provedení práce neplatná a nebyla uzavřena ani pracovní smlouva, posoudila
OSSZ ve Zlíně pracovní činnost vykonávanou S. M. pro žalobkyni jako faktický pracovní poměr,
který vznikl faktickým výkonem práce. Z tohoto důvodu považovala podle §2 odst. 1 písm. a)
zákona o nemocenském pojištění S. M. za zaměstnance účastného nemocenského pojištění.
Ze spisu je dále zřejmé, že dne 6. 4. 2005 se zástupci žalobkyně dostavili na OSSZ ve
Zlíně, aby k dané věci podali vysvětlení. Bylo jim sděleno, že k jejím námitkám proti řízení ve věci
již nelze přihlédnout, neboť rozhodnutí již bylo předáno k poštovní přepravě. Dále jí bylo
doporučeno, aby si převzala vydané rozhodnutí a podala proti němu námitky.
Žalobkyně zaslala OSSZ ve Zlíně vyjádření, v němž je uvedeno, že bude odesláno dne
30. 3. 2006, avšak z přiložené kopie prezentačního razítka na obálce plyne, že bylo odesláno
až 7. 4. 2006 a podle podacího razítka bylo doručeno OSSZ ve Zlíně až dne 11. 4. 2006.
V tomto vyjádření uvedla, že uzavřela se S. M. dohodu o provedení práce, když mu přidělila
jednorázový pracovní úkol konkrétně vymezený tak, že zaměstnanec má vyčistit jímku a odpadní
přívody, což má provést do 5. 12. 2005, a listinu, na které je takto vymezen pracovní úkon,
přiložila k vyjádření. Ohledně odměny obsahuje tato listina pouze ujednání, že vyúčtování bude
provedeno do prosince 2005, přičemž zaměstnanec je oprávněn obdržet část odměny
i po provedení části dohodnutého jednorázového úkolu. Žalobkyně dále doplnila, že vyčištění
jímky se provádí jednou za pět let, a je tedy jednorázovým úkolem, na který by nebylo efektivní
uzavírat pracovní poměr.
OSSZ ve Zlíně reagovala na vyjádření žalobkyně, které jí bylo doručeno až 11. 4. 2006,
tedy po vydání rozhodnutí, sdělením ze dne 25. 4. 2006, v němž žalobkyni upozornila na to,
že vzhledem k vydání rozhodnutí ve věci může své námitky uplatnit v odvolacím řízení,
na což již byla údajně upozorněna při osobním jednání dne 6. 4. 2006.
Žalobkyně podala dne 27. 4. 2006 odvolání, v němž namítala především to, že žalobkyně
nemohla předložit žádné další listinné důkazy k případu, neboť při osobním jednání na OSSZ
ve Zlíně odmítli pracovníci tyto listiny převzít s poukazem na to, že již bylo vydáno rozhodnutí.
Podle žalobkyně byla dohoda o provedení práce v souladu se zákoníkem práce a vymezený
pracovní úkol měl jednorázový a mimořádný charakter, přičemž navíc vyčištění jímky není
předmětem podnikání žalobkyně, jímž je potravinářská činnost. Žalobkyně dále přiložila
k odvolání i „vymezení pracovního úkolu“ ze dne 1. 4. 2005, přičemž podotkla, že OSSZ
ve Zlíně bylo doručeno vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení a v rozporu podklady
založenými ve spise, tj. prezentačního razítka na obálce plyne, uvedla nepravdivý údaj,
že toto vyjádření bylo odesláno 30. 3. 2006.
Podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení zamítla a potvrdila rozhodnutí
OSSZ ve Zlíně. Shodně se správním orgánem prvního stupně posoudila uzavřenou dohodu
o provedení práce jako neplatnou podle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, protože vymezení
pracovního úkolu jako „pomocný dělník“ není dostatečně individualizované, a nesplňuje
tak náležitosti dohody o provedení práce stanovené v §236 zákoníku práce. Uvedla, že OSSZ
ve Zlíně nepřihlédla k listině ze dne 1. 4. 2005, kterou byl vymezen pracovní úkol S . M., protože
byla předložena až poté, co vydala své rozhodnutí. Připomněla, že podle ustanovení §36 odst. 1
správního řádu mohou účastníci navrhovat důkazy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí,
přičemž na základě ustanovení §82 odst. 4 téhož zákona může odvolací orgán přihlédnout
k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti nebo důkazy, které nemohl účastník uplatnit dříve. Nadto podotkla, že i kdyby byl
v předmětné dohodě vymezen pracovní úkol, bylo by třeba tuto dohodu o provedení práce
považovat za neplatnou, neboť v této dohodě není sjednána odměna za provedení pracovního
úkolu. Sjednání odměny za provedení pracovního úkolu je totiž podle ustanovení §236 odst. 2
zákoníku práce esenciální náležitostí dohody o provedení práce. Podle §242 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce je neplatný právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo
jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům. Z těchto důvodů dospěla k závěru, že dohoda o
provedení práce mezi žalobkyní a S. M. je neplatná a vztah mezi žalobkyní a S. M. posoudila jako
faktický pracovní poměr, jenž nevznikl na základě pracovní smlouvy, nýbrž faktického výkonu
práce. Podle §2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění se za zaměstnance v pracovním
poměru považují též osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní
poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy
pro jeho vznik. Odvolací orgán se proto ztotožnil se závěrem OSSZ ve Zlíně, že S . M. byl
účasten na nemocenském pojištění zaměstnanců podle §2 odst. 1 písm. a) záko na o
nemocenském pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala zrušení
rozhodnutí stěžovatelky. Namítla, že OSSZ ve Zlíně znemožnila svým postupem žalobkyni
předložit veškeré listinné důkazy, které se vztahují k případu. Uvedla, že pracovníci OSSZ
ve Zlíně je odmítli převzít, a proto je musela zaslat poštou. Žalobkyně zejména tvrdila,
že uzavřená dohoda o provedení práce se S. M. je platná. Dále žalobkyně argumentovala tím, že
pokud v této dohodě nebyla uvedena odměna za p rovedení jednorázového úkolu, nejedná se o
právní úkon, který je absolutně neplatný, neboť zákoník práce v ustanovení §236 odst. 2 tuto
sankci za porušení chybějících složek dohody o provedení práce nestanoví. Výkon práce, který
byl S. M. proveden není běžným předmětem činnosti žalobkyně. Výkon práce v pracovním
poměru by byl tudíž z hlediska zájmu společnosti pro zaměstnavatele neúčelný. Žalobkyně
poukázala na to, že podle vymezení pracovního úkolu je zcela zřejmé, jakou práci a v jakém
časovém horizontu měl S. M. vykonat. Uvedla, že dohodu o odměně sjednala ústně. Podle
názoru žalobkyně stěžovatelka nesprávně vyložila §236 odst. 2 zákoníku práce, když posoudila
tuto dohodu jako celek za neplatnou a zároveň dovodila existenci pracovněprávního vztahu – tj.
pracovního poměru. Tím stěžovatelka pochybila, neboť se dopustila porušení mezí správního
uvážení. Kromě uvedených námitek žalobkyně rovněž označila několik procesních pochybení
v řízení před OSSZ ve Zlíně, a to zejména skutečnost, že nebylo nařízeno ústní jednání, že nebyly
řádně opatřeny podklady pro rozhodnutí, že žalobkyni nebyla dána možnost se k věci vyjádřit
před vydáním rozhodnutí a navrhnout doplnění dokazování a že s ní nebyl sepsán protokol.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud zr ušil jak rozhodnutí stěžovatelky, tak i
rozhodnutí OSSZ ve Zlíně ze dne 5. 4. 2006.
Krajský soud v Brně o žalobě rozhodl tak, že rozhodnutí stěžovatelky zrušil napadeným
rozsudkem a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud provedl při jednání jednak důkaz
správním spisem a jednak výslechem svědka L. K.. Vycházel též z vyjádření právní zástupkyně
žalobkyně, která při soudním jednání sdělila, že žalobkyně podniká v oboru potravinářství a
zaměstnává 6 – 8 stálých zaměstnanců. Uvedl, že vzhledem k tomu, že při výrobě tukových
prostředků je potřeba čistit jímku a přívodové trubky po 2 – 4 letech, sjednala si žalobkyně na
tento úkol zaměstnance S. M. Pracovní úkol byl zaměstnanci vymezen dohodou o provedení
práce ze dne 1. 4. 2005 a dodatkem o vymezení pracovního úkolu z téhož dne s tím, že odměna
za provedení práce byla sjednána ústně. Krajský soud dále vyslechl svědka L. K., který pracoval
jako ředitel společnosti White Star, s. r. o. do poloviny roku 2001 a poté ve společnosti pouze
vypomáhal. Ve své výpovědi uvedl shodně s vyjádřením zástupkyně žalobkyně okolnosti týkající
se shody s zaměstnancem S. M. na podstatných náležitostech dohody o provedení práce a dodal,
že celková výše odměny byla stanovena ústně dopředu a zaměstnanci byla vyplácena měsíčně je jí
poměrná část, kterou sám s ohledem na její náročnost určoval. Krajský soud dále provedl důkaz
správním spisem a zjistil, že žalobkyně se zaměstnancem sepsali dne 1. 4. 2005 „dohodu o
provedení práce“ s pracovním úkolem pomocný dělník do 30. 12. 2005 s předpokládanou dobou
100 hodin a „vymezení pracovního úkolu“ v němž bylo stanoveno, že zaměstnanec má vyčistit
jímku a odpadní přívody, což má provést do 5. 12. 2005. Ze mzdového listu S . M. za rok 2005
vyplývá, že odpracoval celkem 85 hodin, když měsíčně pracoval 5-15 hodin a obdržel čistou
mzdu v celkové výši 56 477 Kč.
Krajský soud nejprve vyložil tehdy platnou a účinnou právní úpravu příslušných
ustanovení zákoníku práce a dospěl k závěru, že z charakteru právního úkonu je zřejmé,
že se jednalo o dohodu o provedení práce, neboť měla veškeré obligatorní náležitosti. Podle
názoru krajského soudu nemusí být dohoda o provedení práce zachycena na téže listině,
a proto lze připustit její uzavření na podkladě více listin téhož data. Zdůraznil, že z listiny ze dne
1. 4. 2005 a ze svědecké výpovědi L . K. vyplývá, že pracovní úkol byl vymezen vyčištěním
odpadní jímky včetně vyvezení jejího obsahu na pozemek a vyčištěním odpadních přívodů. Tento
pracovní úkol měl být proveden v období od dubna do prosince 2005 a odměna byla rámcově
sjednána s tím, že zaměstnanec je oprávněn obdržet část odměny i po provedení části
dohodnutého jednorázového úkolu. Krajský soud se spokojil s tím, že způsob poskytování
odměny byl blíže vysvětlen svědkem L. K. a uvedl, že podle jeho názoru absence přesné
konkretizace výše odměny za sjednanou práci v daném období nezakládá důvod k vyslovení
neplatnosti této dohody. Soud výslovně uvedl, že se nezabýval analýzou postupu správních
orgánů obou stupňů z hlediska správního řádu, neboť dospěl k závěru, že právní vztah mající
charakter pracovněprávního vztahu konaného na základě této dohody vznikl, a proto S. M. nebyl
na základě tohoto vztahu účasten podle §2 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb.
nemocenského pojištění. Stěžovatelka tak neoprávněně považovala S . M. za pojištěnce, a proto
krajský soud její rozhodnutí zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku účasti
zaměstnance na nemocenském pojištění. Podle ní je napadený rozsudek nezákonný,
protože krajský soud nesprávně posoudil dohodu o provedení práce jako platnou přesto,
že neobsahovala všechny zákonem požadované náležitosti. Podle §236 odst. 2 zákoníku práce
totiž musí být v dohodě o provedení práce vymezen mimo jiné pracovní úkol a sjednaná odměna
za jeho provedení. V písemné dohodě, popřípadě v písemném záznamu o ústně uzavřené
dohodě, má zaměstnavatel mimo to uvést předpokládaný rozsah práce podle ustanovení §236
odst. 1 zákoníku práce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu.
Stěžovatelka uvedla, že předmětem dohody o provedení práce je tedy vždy určitý ucelený
pracovní úkol, který je specifikován konkrétním výsledkem. Práce, kterou se zavazuje vykonat
zaměstnanec pro zaměstnavatele, musí být proto určena individuálně a musí směřovat
ke konkrétnímu výsledku. V případě zaměstnance se podle názoru stěžovatelky nejednalo
o individuálně určený pracovní úkol, neboť v dohodě o provedení práce je pracovní úkol
vymezen jako „pomocný dělník“, když předložení listiny ze dne 1. 4. 2005 obsahující vymezení
pracovního úkolu je účelový krok ze strany žalobkyně, neboť ji předložila až po vydání
prvoinstančního rozhodnutí OSSZ ve Zlíně. Stěžovatelka spatřuje neplatnost dohody
o provedení práce zejména ve skutečnosti, že v dohodě o provedení práce nebyla sjednána
odměna za provedení pracovního úkolu, která musí být podle jejího názoru vymezena natolik
určitě, aby bylo zřejmé, jaká bude její výše v případě, že zaměstnanec provede sjednaný pracovní
úkol. Dohoda o odměně je jednou z obligatorních náležitostí dohody o provedení práce,
a její absence ji činí neplatnou. V případě zaměstnance S. M. také způsob vyplácení odměny
odpovídal spíše pracovnímu poměru, než dohodě o provedení práce, neboť každý měsíc obdržel
za práci odměnu ve výplatním termínu. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003 – 85. Z těchto důvodů je nutno
posuzovat vztah zaměstnance a žalobkyně jako pracovní poměr zakládající účast
na nemocenském pojištění, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti podala žalobkyně vyjádření, v němž uvedla, že nebyla v průběhu
řízení před OSSZ ve Zlíně vyzvána k předložení dokladů a předpokládala, že bude
k tomuto kroku ze strany OSSZ ve Zlíně vyzvána. Když se žalobkyně dostavila na OSSZ
ve Zlíně a chtěla doložit doklady, bylo jejich přijetí odmítnuto s tím, že ve věci již bylo
rozhodnuto. Žalobkyně dále uvedla, že nejednala účelově, když předložila „vymezení pracovního
úkolu“ až po vydání rozhodnutí OSSZ ve Zlíně, neboť v té době ještě neuplynula lhůta 30 dnů
od zahájení kontroly a žalobkyni nebylo doručeno rozhodnutí ve věci. Žalobkyně dále tvrdí,
že dohoda o provedení práce byla platným právním úkonem, neboť byla uzavřena písemně,
byl v ní přesně specifikován pracovní úkol a jednalo se o úkol jednorázový – čištění odpadní
jímky, které se provádí jednou za několik let. Z těchto důvodů nebyl S. M. účasten
na nemocenském pojištění podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť nikoliv přímo z důvodů označených
stěžovatelkou.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je dán
tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může
jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Na úvod je třeba připomenout, že právní posouzení otázky účasti zaměstnan ce
na nemocenském pojištění je vázáno na posouzení předběžné otázky spočívající v určení
platnosti předmětné dohody o provedení práce. K řešení této otázky soukromoprávního
charakteru je správní orgán oprávněn v souladu s §57 odst. 1 písm. c) správního řádu,
podle kterého si správní orgán může učinit úsudek o otázce, již nepřísluší správnímu orgánu
rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, vyjma toho, zda byl spáchán
trestný čin, přestupek nebo jiný správ ní delikt a kdo za něj odpovídá či otázek osobního stavu.
V posuzované věci tedy byla OSSZ ve Zlíně v rámci řízení o účasti zaměstnance
na nemocenském pojištění oprávněna posoudit, zda je předmětná dohoda o provedení práce
platným pracovněprávním úkonem. Pokud by správní orgán shledal, že předmětná dohoda
je neplatná, je rovněž oprávněn učinit si úsudek o tom, zda obsah pracovněprávního vztahu
založeného takovou dohodou nenaplňuje znaky jiného pracovněprávního vztahu, zejména
pracovního poměru či dohody o pracovní činnosti. Při tomto posuzování však záleží na tom,
jaké náležitosti neplatná dohoda o provedení práce obsahovala a jaký je skutečný obsah vztahu
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, tzn. zda ji lze j ednoznačně podřadit
pod některý pracovněprávní vztah zakládající pojistný poměr či nikoliv (k tomu z literatury blíže
např. Karásková, K. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr z hlediska sociálního
zabezpečení, Právo a zaměstnání, č. 7- 8/2000, s. 39-40).
Zákoník práce řešil problematiku náležitostí pracovněprávních úkonů, otázky
jejich vzniku a neplatnosti samostatnou normativní úpravou nezávislou na obecné úpravě
občanskoprávní, a to ve svých obecných ustanoveních části páté. V ustanovení §240 odst. 2 věta
první zákoníku práce byly stanoveny dovolené formy, jimiž bylo možno činit pracovněprávní
úkony: „Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Otázku vzniku smluv i dohod
jako dvoustranných právních úkonů upravoval §244 odst. 1 zákoníku práce tak, že smlouv a
(dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena,
jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. V ustanovení §244 odst. 5 pak bylo zakotveno
speciální pravidlo pro uzavírání písemných smluv a dohod: „Pro uzavření smlouvy písemnou formou
stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Projevy účastníků nemusí být na téže listině.“
Problematiku neplatnosti právních úkonů řešil zákoník práce v ustanovení §242 odst. 1, 2 a 3.
Odstavec (1) tohoto ustanovení upravoval situace, v nichž je pracovněprávní úkon neplatný,
následovně: „Neplatný je právní úkon, a) který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází
nebo se jinak příčí dobrým mravům, b) který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,
c) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv, d) který učinil zaměstnanec je dnající v duševní poruše,
která ho činí k tomuto právnímu úkonu neschopným, e) nemá -li ten, kdo jej učinil, způsobilost k právním
úkonům.“ Situace, kdy může být neplatnost pracovněprávního úkonu způsobena nedostatkem
formy, řešil odstavec (2) tohoto ustanovení následující dikcí: „Právní úkon, který nebyl učiněn formou
předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví- li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon.“
Dohoda o provedení práce byla jako zvláštní smluvní typ zakládající pracovněprávní
vztah mimo pracovní poměr upravena v ustanovení §236 zákoníku práce, který umožňoval
její sjednání jak v ústní, tak i písemné formě (§236 odst. 2 zákoníku práce ). Základními
náležitostmi této dohody byla jednak dohoda o vymezení pracovního úkolu, jehož rozsah nesměl
přesáhnout 100 hodin ročně u jednoho zaměstnavatele, a jednak dohoda o odměně.
Jako pravidelnou náležitost dohody o provedení práce zákoník práce označoval dobu,
v níž má být pracovní úkol proveden, která v kontextu s dikcí odstavce prvního téhož ustanovení
nesměla přesáhnout 100 hodin.
Nejvyšší správní soud se již vícekrát ve své judikatuře zabýval posouzením náležitostí
dohody o provedení práce pro účely sociálního zabezpečení. V obdobných případech vždy
zkoumal, zda konkrétní dohoda o provedení práce (tedy její náležitosti – vymezení pracovního
úkolu a sjednaná odměna) i faktický průběh výkonu práce pro zaměstnavatele, jako je docházka
do zaměstnání, celková výše skutečně odpracovaných hodin, existence navazujících dohod
o provedení práce, výše hodinové odměny a vyplácení odměny apod. splňují charakteristické rysy
výkonu práce na dohodu o provedení práce (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003 – 85, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 11. 2006,
č. j. 3 Ads 67/2005 - 75, oba přístupné na www.nssoud.cz). Pokud takové skutkové okolnosti
nasvědčují, že ve skutečnosti nešlo o provedení jednoznačně vymezeného pracovního úkolu,
nýbrž druhově vymezené práce vykonávané u zaměstnavatele pravidelně za podmínek
obdobných pracovnímu poměru, pak je možno učinit úsudek o neplatnosti takové dohody
o provedení práce a platnosti jiného pracovněprávního vztahu, který je takovou dohodou zastřen.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud se v napadeném rozsudku na základě
uvedené právní úpravy zabýval náležitostmi předmětné dohody o provedení práce. Vzal
za prokázané, že rozsah sjednaného pracovního úkolu nepřekročil 100 (85) hodin za sjednané
období, které nepřesáhlo dobu jednoho roku (1. 4. 2005 – 30. 12. 2005). Krajský soud dále přijal
argumentaci žalobkyně, že ke sjednání odměny v daném případě došlo ústně, a hodnotil
tak náležitosti předmětné dohody o provedení práce podle předložených důkazů (dohody
o provedení práce ze dne 1. 4. 2005, vymezení pracovního úkolu ze dne 1. 4. 2005, svědecké
výpovědi pana L. K.) a dospěl k závěru, že dohoda o provedení práce platně vznikla a splňovala
všechny náležitosti, a to včetně náležitostí formálních. Nejvyšší správní soud shledal, že takový
závěr krajského soudu nenachází oporu ve skutkových zjištění, které krajský soud učinil, protože
na základě jím provedených důkazů není možné jednoznačně dospět k závěru, že posuzovaná
dohoda o provedení práce je platná.
Nejvyšší správní soud podotýká, že průkaznost platného uzavření předmětné dohody
o provedení práce je nutno posuzovat v režimu zákoníku práce, v němž platí, že právní úkon
je neplatný jen tehdy, je-li s jeho vadou neplatnost výslovně zákonem stanovena. Navíc zákoník
práce umožňuje sjednat tuto dohodu ústně i písemně, přičemž nestanovuje povinnost smluvních
stran držet se dohodnuté formy právního úkonu. Nejvyšší správní soud zde podotýká,
že v tomto bodě nelze použít podpůrně ustanovení §40 odst. 2 občanského zákoníku,
které upravuje tuto povinnost pro občanskoprávní úkony a sankcionuje její nedodržení
neplatností. Stejně tak není možno vycházet z analogie s dohodou o pracovní činnosti,
u níž zákoník práce striktně zakotvuje písemnou formu pro sjednání všech náležitostí
této dohody. V takovém případě je nutno poukázat na obecnou ústavní zásadu obsaženou v čl. 2
odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, a to, že každý občan může činit, c o není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto nelze ze zákoníku práce
možné dovodit, že by nedostatek formy dohody o provedení práce či jakési „mísení“ forem
při sjednávání této dohody mohlo způsobit její neplatnost ex le ge, je-li možné, že předmětná
náležitost byla sjednána ústně. Samotný nedostatek předmětné dohody o provedení práce
spočívající v chybějícím písemném ujednání o výši odměny proto sám o sobě nemohl způsobit
její neplatnost.
Byla-li však sjednaná odměna v souladu s ustanovením §236 odst. 2 zákoníku práce
esenciální (tedy nezbytnou) náležitostí dohody o provedení práce, bylo nutno řádně prokázat,
zda dohoda o odměně byla či nebyla mezi žalobkyní a S. M. uskutečněna. Krajský soud se snažil
tuto otázku prokázat výslechem svědka pana L. K., který potvrdil, že dohoda o odměně byla
sjednána ústně. Následně se s tímto skutkovým tvrzením spokojil (což i výslovně uvedl
v odůvodnění napadeného rozsudku) a dovodil z něho skutkový závěr, že mezi žalobkyní a S. M.
byla sjednána odměna. Tento závěr však podle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo
možné dovodit pouze z jednostranné výpovědi svědka L. K., neboť dohoda o provedení práce je
dvoustranným právním úkonem, k jehož vzniku je zapotřebí shody obou stran na jeho obsahu,
tedy alespoň základních náležitostech. Pokud chtěl krajský soud prokázat existenci náležitostí
předmětné dohody a tedy i sjednané odměny, měl při absenci jakéhokoliv písemného ujednání
provést důkaz také výslechem druhé smluvní strany, tedy zaměstnance S. M. Teprve poté by
mohl na shodných tvrzeních obou stran dohody o provedení práce dospět ke skutkovému
závěru, zda byla v daném případě sjednána odměna a případně v jaké výši. Jednostranné tvrzení
svědka L. K., s nímž se krajský soud spokojil jako se stěžejním důkazem existence ujednání
o odměně za pracovní úkol, však samo o sobě nedostačuje k řádnému zjištění skutkového stavu
věci.
Rovněž nebyla náležitě skutkově objasněna specifikace pracovního úkolu zaměstnance.
Nejvyšší správní soud připomíná, že v posuzované věci byl pracovní úkol S. M. vymezen jako
pomocný dělník, který byl blíže popsán v další listině tak, že měl být proveden „vyčištěním odpadní
jímky včetně vyvezení jejího obsahu na pozemek a vyčištěním odpadních přívod ů“. Krajský soud k této otázce
nevyslechl S. M., ale spokojil se jen s výslechem svědka L . K., přitom se však nevypořádal
s některými okolnostmi v jeho výpovědi vzbuzujícími pochybnost. Zejména nijak blíže
neobjasnil, proč S. M. musel vybírat jímku pravidelně každý měsíc, jak vyplývá z jeho mzdového
listu a výpovědi L. K., když žalobkyně opakovaně uvádí, že výběr jímky je nutné provádět
jedenkrát za 3 – 5 let, příp. 2 – 4 roky, což ostatně potvrdil i svědek L. K., když uvedl, že „tato
pracovní činnost se prováděla s odstupem 3 – 5 let“. Krajský soud měl objasnit specifika předmětné
jímky, která vyžadovala takový roční postup čištění, neboť je obecně známo, že běžné typy jímek
je možné vyčistit i během jediného dne. Je proto dosti spornou otázkou, zda taková činnost
mohla být vykonávána pro žalobkyni na základě dohody o provedení práce a zda nenaplňuje
spíše znaky pracovního poměru či dohody o pracovní činnosti. Krajský soud měl tedy i v této
skutkové otázce učinit jasno pomocí provedení dalšího dokazování, zejména výslechem
zaměstnance či jiných svědků, kteří by mohli svou výpovědí vyjasnit náplň činnosti zaměstnance
pro žalobkyni. Dále měl krajský soud posoudit širší skutkové okolnosti týkající se pracovní
činnosti zaměstnance u žalobkyně (tj. zda vykonával v roce 2005 jinou práci, příp. zda z této
výdělečné činnosti pocházejí další příjmy zaměstnance a zda bylo z těchto příjmů odváděno
pojistné na sociální zabezpečení a byl účasten na nemocenském pojištění, dále měl krajský soud
zjistit, zda zaměstnanec vykonával pro žalobkyně práci i v následujícím roce 2006 a pokud ano,
v jakém byl pracovněprávním vztahu). Bez dostatečného zjištění a vyjasnění těchto skutkových
okolností totiž nelze jednoznačně určit, jakou povahu skutečně měl pracovněprávní vztah
zaměstnance S. M. a zda případně nemohl naplnit znaky pracovního poměru či dohody o
pracovní činnosti, neboť ze stávajících skutkových zjištění nelze s určitostí dospět ani k závěru,
že zaměstnanec pracoval pro žalobkyni na základě dohody o provedení práce, ale ani k tomu, že
se jednalo o faktický pracovní poměr. Teprve na základě doplnění těchto skutkových úvah je
možné usoudit, zda neměla předmětná dohoda o provedení práce sloužit k obcházení zákona,
což by ji samo o sobě činilo v souladu s ustanovením §242 odst. 1 písm. a) zákoníku p ráce
neplatnou.
Tato pochybení krajského soudu při zjišťování skutkového stavu věci posoudil Nejvyšší
správní soud jako jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
samé. Tato vada ve zjišťování a hodnocení skutkového st avu je natolik intenzivní, že způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K takové vadě Nejvyšší správní soud přihlédl ex officio i bez toho, že by ji stěžovatelka výslovně
namítla. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Krajský soud je v následujícím řízení vázán pokyny
Nejvyššího správního soudu vyslovenými v odůvodnění tohoto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.),
je tedy zejména povinen provést další dokazování směrem ke zjištění náležitostí předmětné
dohody o provedení práce a ve světle těchto skutkových zjištění znovu posoudit otázku platnosti
tohoto pracovněprávního úkonu. Není vyloučeno, že po doplnění dokazování naznačeným
směrem dospěje Krajský soud v Brně k témuž závěru jako v napadeném rozsudku. Jeho závěr
však musí být podložen důkazy. Zatím je přinejmenším předčasný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.)
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu