ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.6.2008:64
sp. zn. 4 Ads 6/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: White Star
s. r. o., se sídlem Říčanská 1252, Vizovice, zast. JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou ,
se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
regionální referát rozhodovací činnosti, se sídlem Kounicova 14, Brno, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 22 Cad 145/2006 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007, č. j. 22 Cad 145/2006 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“ či „soud“) ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 22 Cad 145/2006 - 35 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3411/6313/245/2006/B2, jímž stěžovatelka zamítla
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně
(dále jen „OSSZ ve Zlíně“) ze dne 5. 4. 2006, č. j. ZL/NP/105/2006/PP/VM.
Tímto rozhodnutím bylo stanoveno, že zaměstnankyně společnosti White Star s. r. o. J. P. (dále
jen „zaměstnankyně“) byla v době od 15. 1. 2005 do 30. 12. 2005 účastna nemocenského
pojištění na základě výkonu činnosti realizované dotyčnou zaměstnankyní pro žalobkyni
v uvedeném období na základě dohody o provedení práce.
Žalobou ze dne 26. 6. 2006 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí stěžovatelky.
Tvrdila, že OSSZ ve Zlíně znemožnila svým postupem žalobkyni předlo žit veškeré listinné
důkazy, které se vztahují k případu. Jelikož je pracovníci OSSZ ve Z líně odmítli převzít, musela
je žalobkyně zaslat poštou. Žalobkyně zejména tvrdila, že d ohoda o provedení práce,
kterou uzavřela se zaměstnankyní J. P., je platná. Dále žalobkyně argumentovala tím, že pokud
v této dohodě nebyla uvedena odměna za provedení jednorázového úkolu, nejedná se o právní
úkon, který je absolutně neplatný, neboť zákoník práce v ustanovení §236 odst. 2 tuto sankci za
porušení chybějících složek dohody o provedení práce nestanoví. Výkon práce, který byl
zaměstnankyní proveden, je v rozporu s běžným předmětem činnosti žalobkyně. Výkon práce
v pracovním poměru by byl tudíž z hlediska zájmu společnosti pro zaměstnavatele neúčelný.
Žalobkyně poukázala na to, že podle vymezení pracovního úkolu je zcela zřejmé, jakou práci a
v jakém časovém horizontu měla zaměstnankyně vykonat. Dohoda o odměně byla podle jejího
tvrzení sjednána ústně. Stěžovatelka podle názoru žalobkyně vycházela z mylného výkladu
ustanovení §236 odst. 2 zákoníku práce, když dovozovala neplatnost této dohody jako celku a ze
stejných důvodů dovozovala existenci pracovněprávního vztahu – tj. pracovního poměru. Tím
stěžovatelka pochybila, neboť se dopustila porušení mezí správního uvážení. K romě uvedených
námitek žalobkyně rovněž označila několik procesních pochybení správních orgánů obou stupňů,
a to zejména skutečnost, že nebylo v řízení před OSSZ nařízeno ústní jednání, se žalobkyní nebyl
sepsán protokol a OSSZ si neopatřila řádně podklady pro své rozhodnutí a nedala žalobkyni
možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit a navrhnout doplnění dokazování. Z těchto
důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil jak rozhodnutí stěžovatelky, tak i rozhodnutí
OSSZ ze dne 5. 4. 2006.
O žalobě rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, kterým napadené rozhodnutí
stěžovatelky zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V rámci řízení krajský soud provedl
především důkaz vyjádřením právní zástupkyně žalobkyně ze dne 20. 9. 2007, která při soudn ím
jednání uvedla, že zaměstnavatel White Star s. r. o. podniká v oboru potravinářství a zaměstnává
6 – 8 stálých zaměstnanců. Dále uvedla, že dohoda o provedení p ráce sice neobsahovala jednu
ze svých náležitostí, a to sjednanou odměnu, což však z hlediska zákona není právně vymezeno,
jestli má být odměna vyplacena zálohově, nebo pevnou měsíční částkou. Z výpovědi svědka L.
K., který pracoval do poloviny roku 2001 jako ředitel společnosti White Star s. r. o. a poté ve
společnosti pouze vypomáhal, krajský soud zjistil, že zaměstnankyně vykonávala v podstatě
archivní spisovou službu, která zahrnovala i účetní činnost. Nejprve bylo se zaměstnankyní
dohodnuto vymezení pracovního úkolu a teprve dodatečně byly dohodnuty ostatní náležitosti.
Odměna za práci byla sjednána již v době vymezení pracovního úkolu, tedy dne 5. 1. 2005. Ze
spisu krajský soud zjistil, že dohoda o provedení práce mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní
byla uzavřena dnem 14. 1. 2005 a pracovní úkol byl vymezen jako „účetní práce“. Specifikace
tohoto úkolu byla provedena v dokladu ze dne 5. 1. 2005 tak, že se mělo jednat o archivní
spisovou službu za dobu od vzniku firmy do současnosti. Ze mzdových listů zaměstnankyně
krajský soud zjistil, že za rok 2005 od měsíce ledna do prosince odpracovala cel kem 60 hodin, a
to po 5 hodinách měsíčně. Za uvedené měsíce obdržela čis tou mzdu v celkové výši 29 055 Kč,
která byla vyplácena v jednotlivých měsících v částkách nepřevyšujících 3400 Kč čistého. Krajský
soud tato skutková zjištění posoudil následovně. Nejprve vyložil tehdy platnou a účinnou právní
úpravu příslušných ustanovení zákoníku práce. Krajský soud vyložil ustanovení §236 odst. 2
tohoto zákona, podle něhož se dohoda o provedení práce uzavírá písemně nebo ústně, přičemž
v dohodě musí být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla také
doba, v níž má být pracovní úkol proveden. V písemné dohodě, či popř. písemném záznamu o
ústně uzavřené dohodě má zaměstnavatel mimo to uvést předpokládaný rozsah práce
podle předchozího odstavce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu.
Krajský soud dále aplikoval ustanovení §236 odst. 4, podle něhož je odměna za provedení
pracovního úkolu splatná po dokončení a odevzdání práce, avšak lze mezi účastníky dohodnout,
že část odměny bude splatná již po provedení určité části praco vního úkolu. Podle ustanovení
§242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je neplatný právní ú kon, který se svým obsahem
nebo účelem příčí zákonu, nebo jej obchází nebo se jinak příčí zájmům společnosti. Krajský soud
dospěl k závěru, že dle charakteru právního úkonu se jednoznačně jednalo o dohodu o provedení
práce. Přitom vyložil zákonem stanovené náležitosti, jimiž jsou vymezení pracovního úkolu,
sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla i sjednaná doba, v níž má být pracovní úkol
proveden. Tento právní úkon podle názoru krajského soudu nemusí být zachycen na téže listině
a lze tudíž připustit uzavření dohody o provedení práce na podkladě více listin téhož data.
Krajský soud dále uvedl, že podle mzdového listu zaměstnankyně za rok 2005 je zřejmé,
že odpracovala za období od ledna do prosince 2005 celkem 60 hodin. Vymezený pracovní úkol
byl limitován podle listiny ze dne 5. 1. 2005 a měl být proveden v době od ledna do prosince
2005. Stran chybějícího ujednání o poskytnutí odměny za sjednanou práci soud konstatoval,
že jeho absence ve svém důsledku neznamená neplatnost dohody o provedení práce. Krajský
soud se spokojil s tím, že způsob poskytování odměny byl blíže vysvětlen svědkem L . K. Soud
výslovně uvedl, že se nezabýval analýzou postupu správních orgánů obou stupňů z hlediska
správního řádu, neboť dospěl k závěru, že právní vztah mající charakter pracovně -právního
vztahu konaného na základě této dohody vznikl, a proto zaměstnankyně nebyla ze zákona
účastna na základě tohoto vztahu nemocenského pojištění. K tomu krajský soud citoval
ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. Stěžovatelka tak neoprávněně
považovala zaměstnankyni za pojištěnce, a proto musel krajský soud její rozhodnutí zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
Proti napadenému rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností, jíž se domáhala zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení krajskému soudu. Stěžovatelka namítala,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku o účasti zaměstnankyně na nemocenském
pojištění. Nezákonnost rozsudku spatřovala v tom, že krajský soud nesprávně posoudil dohodu
o provedení práce jako platnou přesto, že neobsahovala všechny zákonem požadované
náležitosti. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že podle ustanovení §236 odst. 2
zákoníku práce v dohodě o provedení práce musí být vymezen mimo jiné pracovní úkol
a sjednaná odměna za jeho provedení. V písemné dohodě, popřípadě v písemném záznamu
o ústně uzavřené dohodě, má zaměstnavatel mimo to uvést předpokládaný rozsah práce
podle ustanovení §236 odst. 1 zákoníku práce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení
pracovního úkolu. Stěžovatelka se domnívá, že předmětem dohody o provedení práce je tedy
vždy určitý ucelený pracovní úkol, který je specifikován konkrét ním výsledkem. Práce,
kterou se zavazuje zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonat, musí být proto určena individuálně
a musí směřovat ke konkrétnímu výsledku. V případě zaměstnankyně se podle názoru
stěžovatelky nejednalo o individuálně určený pracovní úkol, neboť v dohodě o provedení práce
je uvedeno vymezení pracovního úkolu jako „účetní práce“. Stěžovatelka dále považuje
předložení listiny obsahující vymezení pracovního úkolu ze dn e 5. 1. 2005 za úče lový krok
ze strany žalobkyně, neboť ji předložila až po vydání prvoinstančního rozhodnutí OSSZ ve Zlíně.
Stěžovatelka spatřuje neplatnost dohody o provedení práce zejména ve skutečnosti, že v dohodě
o provedení práce nebyla sjednána odměna za provedení pracovního úkolu, která musí být podle
jejího názoru vymezena natolik určitě, aby bylo zřejmé, ja ká bude její výše v případě,
že zaměstnanec provede sjednaný pracovní úkol. Dohoda o odměně je jednou z obligatorních
náležitostí dohody o provedení práce. Podle názoru stěžovatelky v případě zaměstnankyně
odpovídal způsob vyplácení odměny spíše pracovnímu poměru, než dohodě o provedení práce,
neboť každý měsíc obdržela za práci odměnu ve výplatním termínu. V tomto ohledu stěžovatelka
poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003 – 85.
Podle názoru stěžovatelky je nutno z výše uvedených důvodů posuzovat vztah zaměstnankyně
a žalobkyně jako pracovní poměr.
Ke kasační stížnosti podala žalobkyně vyjádření, v němž uvedla, že nebyla v průběhu
řízení před OSSZ ve Zlíně vyzvána k předložení dokladů a předpokládala, že bude
k tomuto kroku ze strany OSSZ ve Zlíně vyzvána. Když se žalobkyně dostavila na OSSZ
ve Zlíně a chtěla doložit doklady, bylo jejich přijetí odmítnuto s tím, že ve věci již bylo
rozhodnuto. Žalobkyně dále uvedla, že nejednala účelově, když předložila „vymezení pracovního
úkolu“ ze dne 5. 1. 2005 až po vydání rozhodnutí OSSZ ve Zlíně, neboť v té době
ještě neuplynula lhůta 30 dnů od zahájení kontroly a žalobkyn i nebylo doručeno rozhodnutí
ve věci. Žalobkyně dále tvrdí, že dohoda o provedení práce byla platným právním úkonem,
neboť byla uzavřena písemně, byl v ní přesně specifikován pracovní úkol a jednalo se o úkol
jednorázový – provedení archivní spisové činnosti, které se provádí jednou za rok či za více let.
Z těchto důvodů nebyla zaměstnankyně dle tvrzení žalobkyně účastna nemocenského pojištění
dle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující releva ntní skutečnosti.
Ve spise je založen protokol o kontrole č. 90/06, textová část I. obsahující kontrolní
zjištění OSSZ ve Zlíně o plnění povinností žalobkyně v nemocenském pojištění. Je v něm uveden
přehled zúčtovaných odměn zaměstnankyni za rok 2005 na základě dohody o provedení práce
sjednané do 100 hodin ročně. Celková výše jejích příjmů dosáhla 34560 Kč, přičemž výše
měsíčně zúčtovaných odměn se pohybovala mezi 1400 Kč a 6260 Kč. V protokolu
je rovněž uvedeno, že tato dohoda neodpovídala přesně ustanovení §236 zákoníku práce,
a proto ji OSSZ ve Zlíně předala k posouzení možnosti vzniku účasti na nemocenském pojištění.
Protokol je podepsán na základě přiložené plné moci zaměstnankyní J. P. jako zástupkyní
žalobkyně.
V listině nazvané „Vymezení pracovního úkolu“ ze dne 5. 1. 2005 je uvedeno,
že „na základě dohody o provedení práce uzavřené dne 5. 1. 2005 je paní P. povinna vykonat
pro zaměstnavatele na základě dohody o provedení práce tento úkol: Archivní spisovou službu za dobu od vzniku
firmy do současnosti. Tento úkol byl dále podrobněji specifikován. Ohledně rozsahu doby sjednání
provedení pracovního úkolu je zde uvedeno, že tento úkol je zaměstnankyně povinna provést
do 30. 11. 2005. Stran odměny obsahuje tato listina pouze ujednání, že vyúčtování bude
provedeno do prosince 2005, přičemž jmenovaná je oprávněna obdržet část odměny
i po provedení části dohodnutého jednorázového úkolu.
Dohoda o provedení práce ze dne 14. 1. 2005 je zaznamenána na formuláři
pro tuto dohodu, který je vyplněn neúplně. Pracovní úkol je v ní vymezen
co do předpokládaného rozsahu práce na 100 hodin, přičemž je vymezen pouze tak, že se jedná
o „účetní práce“. Kolonka pro výši odměny je v této listině nevyplněná.
Ze mzdového listu zaměstnance za rok 2005 vyplývá, že zamě stnankyně obdržela
za toto období celkem 29055 Kč čisté mzdy. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne
7. 3. 2006 bylo uvedeno, že OSSZ ve Zlíně zahájila řízení ve věci účasti zaměstnankyně
na nemocenském pojištění v období 15. 1. 2005 – 30. 12. 2005. Žalobkyně byla poučena o tom,
že má právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.
Dále byla poučena o možnosti vyjádřit se k podkladům řízení. Dle kopie doručenky si oznámení
o zahájení řízení žalobkyně vyzvedla dne 9. 3. 2006.
Žalobkyně zaslala OSSZ ve Zlíně vyjádření, které je datováno ze dne 30. 3. 2006,
avšak z přiložené kopie prezentačního razítka na obálce plyne, že bylo odesláno až 7. 4. 2006
a na OSSZ ve Zlíně bylo doručeno podle podacího razítka až dne 11. 4. 2006.
OSSZ ve Zlíně vydala ve věci rozhodnutí ze dne 31. 3. 2006 (vypraveno dne 5. 4. 2006),
v němž rozhodla o tom, že zaměstnankyně byla v době od 15. 1. 2005 do 30. 12. 2005 účastna
nemocenského pojištění. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že posoudila dohodu
o provedení práce, kterou žalobkyně se zaměstnankyní uzavřela, a došla k závěru, že se jednalo
o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť neměl
veškeré požadované zákonné náležitosti. OSSZ ve Zlíně zejména zdůraznila, že předmětem
dohody o provedení práce není opakovaná pracovní činnost. V dohodě o provedení práce
byl pracovní úkol vymezen pouze jako účetní práce, což podle názoru OSSZ ve Zlíně znamenalo,
že se jednalo o práci, kterou musí stěžovatelka pro provoz své činnosti soustavně zabezpečovat
a nešlo tedy o plnění ojedinělého pracovního úkolu. Proto nebylo možno považovat dohodu
o provedení práce za platný právní úkon a s poukazem na ustanovení §242 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce ho považovala za neplatný. Podle názoru OSSZ ve Zlíně se jednalo o fakticky
vzniklý pracovní poměr, který nevznikl na základě pracovní smlouvy, nýbrž faktického výkonu
práce. Takový pracovněprávní vztah je v souladu s ustanovením §2 odst. 2 zákona
č. 54/1956 Sb. roven pracovnímu poměru a zakládá tedy účast na nemocenském pojištění.
Zároveň se podle OSSZ ve Zlíně nejednalo o tzv. příležitostné zaměstnání, které by účast
na nemocenském pojištění nezakládalo.
OSSZ ve Zlíně reagovala na vyjádření žalobkyn ě, které jí bylo doručeno až 11. 4. 2006,
tedy po vydání rozhodnutí, sdělením ze dne 25. 4. 2006, v němž žalobkyni upozornila na to,
že vzhledem k vydání rozhodnutí ve věci může své námitky uplatnit v odvolacím řízení,
na což již byla údajně upozorněna při osobním jednání na OSSZ ve Zlíně dne 6. 4. 2006.
Žalobkyně podala dne 27. 4. 2006 odvolání, v němž namítala především to, že nemohla
předložit žádné další listinné důkazy k případu, neboť při osobním jednání na OSSZ ve Zlíně
pracovníci odmítli tyto listiny převzít s poukazem na to, že již bylo vydáno rozhodnutí.
Dále žalobkyně argumentovala tím, že předmětná dohoda o provedení práce byla v souladu
se zákoníkem práce a vymezený pracovní úkol měl jednorázový a mimořádný charakter,
přičemž navíc provádění účetnictví a archivnictví není předmětem podnikání žalobkyně,
jímž je potravinářská činnost. Žalobkyně dále přiložila k odvolání i „vymezení pracovního úkolu“
ze dne 5. 1. 2005.
O podaném odvolání rozhodla stěžovatelka rozhodnutím ze dne 14. 6. 2006,
kterým ho zamítla a napadené rozhodnutí OSSZ ve Zlíně potvrdila. V odůvodnění uvedla,
že přezkoumala uzavřenou dohodu o provedení práce mezi žalobkyní a zaměstnankyní a zjistila,
že v ní nebyla vymezena sjednaná odměna. Ta nebyla vymezena ani ve „Vymezení pra covního
úkolu“ ze dne 5. 1. 2005, které žalobkyně předložila až společně s podaným odvoláním.
Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že pracovní úkol sjednaný v dohodě o provedení práce musí
mít charakter ojedinělého, specifického a přesně vymezeného úkolu. Předmětná dohoda
o provedení práce byla uzavřena na činnost spočívající ve výkonu „účetních prací“, kterou nelze
považovat s ohledem na náplň činnosti zaměstnavatele za práce svou povahou výjimečné,
splňující požadavky zakotvené v ustanovení §232 odst. 1 zákoníku práce. Stěžovatelka navíc
poukázala na to, že listinu s označením „vymezení pracovního úkolu“ předložila žalobkyně
až po vydání prvoinstančního rozhodnutí OSSZ ve Zlíně. Podle ustanovení §36 odst. 1
správního řádu mohou účastníci navrhovat důkazy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí,
přičemž na základě ustanovení §82 odst. 4 téhož zákona může odvolací orgán přihlédnout
k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti nebo důkazy, které nemohl účastník uplatnit dříve. Toto vymezení pracovního úkolu
bylo předáno k poštovní přepravě až dne 7. 4. 2006, tj. až po vydání napadeného rozhodnutí.
Z těchto důvodů stěžovatelka nemohla k tomuto vymezení pracovního úkolu přihlížet.
Stěžovatelka dále konstatovala, že i kdyby v předmětné dohodě nebyl vymezen pracovní úkol,
bylo by třeba tuto dohodu o provedení práce považovat za neplatnou, neboť v této dohodě není
sjednána odměna za provedení pracovního úkolu. Dle ustanovení §236 odst. 2 zákoníku práce
je esenciální náležitostí dohody o provedení práce sjednaná odměna za provedení pracovního
úkolu. Dále stěžovatelka aplikovala ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce,
podle něhož je neplatný právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu
nebo jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům. Proto bylo třeba podle názoru stěžovatelky
posoudit dohodu o provedení práce mezi žalobkyní a zaměstnankyní jako neplatnou pro rozpor
se zákonem. Se zřetelem k těmto dílčím zjištěním došla stěžovatelka k závěru, že zaměstnankyně
pracovala u žalobkyně v tzv. faktickém pracovním poměru, který sice nevznikl na základě platné
pracovní smlouvy, ale vykazuje znaky pracovního poměru, k čemuž stěžovatelka odkázala
na ustanovení §2 odst. 2 ve s pojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.
Z těchto důvodů se ztotožnila se závěrem, že zaměstnankyně byla účastna nemocenského
pojištění a potvrdila tak právní závěr OSSZ ve Zlíně.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že ve věci bylo nařízeno jednání dne
20. 9. 2007, při němž krajský soud provedl důkaz správním spisem, z něhož vyhodnotil protokol
o provedení kontroly u žalobkyně, dohodu o provedení práce mezi žalobkyní a zaměstnankyní,
vymezení pracovního úkolu ze dne 5. 1. 2005, mzdový list zaměstnankyně za rok 2005, oznámení
o zahájení správního řízení ze dne 7. 3. 2006, vyjádření žalobkyně k oznámení a rozhodnutí
OSSZ ve Zlíně. Poté rozhodl o doplnění důkazního materiálu týmiž důkazy, jako v související
věci vedené pod sp. zn. 22 Cad 144/2006 (tj. ve věci žaloby proti rozhodnutí stěžovatelky ve věci
účasti pana S. M. na nemocenském pojištění z důvodu výkonu práce pro žalobkyni na dohodu o
provedení práce). Dokazování bylo doplněno při jednání dne 4. 10. 2007, přičemž v protokolu o
tomto jednání je pouze uveden odkaz na související protokol ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cad
144/2006. Nejvyšší správní soud z tohoto souvisejícího spisu zjistil, že byl proveden důkaz
výslechem svědka pana L. K., který u žalobkyně pracoval jako ředitel až do roku 2001 a poté u
žalobkyně vypomáhal. K předmětné věci uvedl, že žalobkyně utrpěla škodu v důsledku požáru
svých provozních prostor. Poté se žalobkyně musela se svým provozem přestěhovat, a proto
vznikl v účetních dokumentech chaos. Z toho důvodu se žalobkyně rozhodla angažovat pro
účetní práce zaměstnankyni J. P. V současné době již tyto práce vykonával pan K . osobně.
Zaměstnankyně podle jeho tvrzení prováděla pořádek v účetních papírech. Potvrdil, že nejprve
byla písemně vystaveno „vymezení pracovního úkolu“ dnem 5. 1. 2005 a poté teprve dohoda o
provedení práce dnem 14. 1. 2005. Pan K . výslovně uvedl, že možná to byl jeho nepořádek ve
věci, ale „již v době, kdy bylo provedeno vymezení pracovního úkolu, byla ú stně domluvena doba i odměna
za sjednanou práci, která byla stanovena a vyplacena v podstatě stejným systémem jako u pana S. M .“
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť nikoliv přímo z důvodů označených
stěžovatelkou.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě kvalifikoval z hlediska soudního řádu správního
stěžovatelkou namítaný kasační důvod spočívající v tom, že krajský soud nesprávně posoudil
náležitosti a povahu předmětné dohody o provedení práce, když ji shledal jako platný právní
úkon zakládající jí odpovídající pracovněprávní vztah. Dovodil, že stěžovatelka namítá nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem a opírá svou kasační stížnost o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na úvod je třeba připomenout, že právní posouzení otázky účasti zaměstnankyně
na nemocenském pojištění je vázáno na posouzení předběžné otázky spočívající v určení
platnosti předmětné dohody o provedení práce. K řešení této otázky soukromoprávního
charakteru je správní orgán oprávněn v souladu s ustanovením §57 odst. 1 písm. c) správního
řádu, podle něhož si správní orgán může učinit úsudek o otázce, již nepřísluší správnímu orgánu
rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, nejde-li o úsudek o tom, zda byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách
osobního stavu. V posuzované věci bylo tedy na OSSZ ve Zlíně v rámci řízení o účasti
zaměstnankyně na nemocenském pojištění posoudit, zda je předmětná dohoda o provedení práce
platným pracovněprávním úkonem. Pokud by správní orgán shledal, že předmětná dohoda
je neplatná, je rovněž oprávněn učinit si úsudek o tom, zda obsah pracovněprávního vztahu
založeného takovou dohodou nenaplňuje znaky jiného pracovněprávního vztahu, zejména
pracovního poměru či dohody o pracovní činnosti. Při tomto posuzování však záleží na tom,
jaké náležitosti neplatná dohoda o provedení práce obsahovala a jaký je skutečný obsah vztahu
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, tzn. zda ji lze jednoznačně podřadit
pod některý pracovněprávní vztah zakládající pojistný poměr či nikoliv (k tomu z literatury blíže
např. K., K. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr z hlediska sociálního
zabezpečení, Právo a zaměstnání, č. 7- 8/2000, s. 39-40).
Zákoník práce řešil problematiku náležitostí pracov něprávních úkonů, otázky
jejich vzniku a neplatnosti samostatnou normativní úpravou nezávislou na obecné úpravě
občanskoprávní, a to ve svých obecných ustanoveních části páté. V ustanovení §240 odst. 2 věta
první zákoníku práce byly stanoveny dovolené formy, jimiž bylo možno činit pracovněprávní
úkony: „Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Otázku vzniku smluv i dohod
jako dvoustranných právních úkonů upravoval §244 odst. 1 zákoníku p ráce tak, že smlouva
(dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena,
jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. V ustanovení §244 odst. 5 pak bylo zakotveno
speciální pravidlo pro uzavírání písemných smluv a dohod: „Pro uzavření smlouvy písemnou formou
stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Projevy účastníků nemusí být na téže listině.“
Problematiku neplatnosti právních úkonů řešil zákoník práce v ustanovení §242 odst. 1, 2 a 3.
Odstavec (1) tohoto ustanovení upravoval situace, v nichž je pracovněprávní úkon neplatný,
následovně: „Neplatný je právní úkon, a) který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází
nebo se jinak příčí dobrým mravům, b) který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,
c) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv, d) který učinil zaměstnanec je dnající v duševní poruše,
která ho činí k tomuto právnímu úkonu neschopným, e) nemá -li ten, kdo jej učinil, způsobilost k právním
úkonům.“ Situace, kdy může být neplatnost pracovněprávního úkonu způsobena nedostatkem
formy, řešil odstavec (2) tohoto ustanovení následující dikcí: „Právní úkon, který nebyl učiněn formou
předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví- li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon.“
Dohoda o provedení práce byla jako zvláštní smluvní typ zakládající pracovněprávní
vztah mimo pracovní poměr upravena v ustanovení §236 zákoníku práce, který umožňoval
její sjednání jak v ústní, tak i písemné formě (§236 od st. 2 zákoníku práce). Základními
náležitostmi této dohody byla jednak dohoda o vymezení pracovního úkolu, jehož rozsah nesměl
přesáhnout 100 hodin ročně u jednoho zaměstnavatele, a jednak dohoda o odměně.
Jako pravidelnou náležitost dohody o provedení práce zákoník práce označoval dobu,
v níž má být pracovní úkol proveden, která v kontextu s dikcí odstavce prvního téhož ustanovení
nesměla přesáhnout 100 hodin.
Nejvyšší správní soud se již vícekrát ve své judikatuře zabýval posouzením náležitostí
dohody o provedení práce pro účely sociálního zabezpečení. V obdobných případech
vždy zkoumal, zda konkrétní dohoda o provedení práce (tedy její náležitosti – vymezení
pracovního úkolu a sjednaná odměna) i faktický průběh výkonu práce pro zaměstnavatele
(docházka do zaměstnání, celková výše skutečně odpracovaných hodin, existence navazujících
dohod o provedení práce, výše hodinové odměny a vyplácení odměny apod.) splňují
charakteristické rysy výkonu práce na dohodu o provedení práce. K tomu lze odkázat zejména
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003 – 85, dále také
rozsudek téhož soudu ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3 Ads 67/2005 - 71, oba přístupné
na www.nssoud.cz). Pokud takové skutkové okolnosti nasvědčují, že ve skutečnosti nešlo
o provedení jednoznačně vymezeného pracovního úkolu, nýbrž druhově vymezené práce
vykonávané u zaměstnavatele pravidelně za podmínek obdobných pracovnímu poměru,
pak je možno učinit úsudek o neplatnosti takové dohody o provedení práce a platnosti jiného
pracovněprávního vztahu, který je takovou dohodou zastřen.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud se v napadeném rozsudku na základě
uvedené právní úpravy zabýval náležitostmi předmětné dohody o provedení práce. Vzal
za prokázané, že rozsah sjednaného pracovního úkolu nepřekročil 60 hodin za sjednané období,
které nepřesáhlo dobu jednoho roku (14. 1. 2005 – 30. 11. 2005). Krajský soud dále přijal
argumentaci žalobkyně, že ke sjednání odměny v daném případě došlo ústně, a hodnotil
tak náležitosti předmětné dohody o provedení práce dle všech předložených důkazů (dohody
o provedení práce ze dne 14. 1. 2005, vymezení pracovního úkolu ze dne 5. 1. 2005, svědecké
výpovědi pana L. K.) a dospěl k závěru, ž e dohoda o provedení práce platně vznikla a splňovala
všechny náležitosti, a to včetně náležitostí formálních. Nejvyšší správní soud po přezkoumání
této aplikační úvahy krajského soudu konstatuje, že jeho právní závěr nenachází dostatečnou
oporu ve skutkových zjištěních, které krajský soud učinil, neboť na základě důkazů jím
provedených ještě nebylo možno jednoznačně dovodit závěr, že posuzovaná dohoda o provedení
práce je platná. K tomuto závěru dovedly Nejvyšší správní soud následující důvody.
Nejvyšší správní soud podotýká, že průkaznost platného uzavření předmětné dohody
o provedení práce je nutno posuzovat v režimu zákoníku práce, v němž platí, že právní úkon
je neplatný jen tehdy, je-li s jeho vadou neplatnost výslovně zákonem stanovena. Navíc zákoník
práce umožňuje sjednat tuto dohodu ústně i písemně, přičemž nestanovuje povinnost smluvních
stran držet se dohodnuté formy právního úkonu. Nejvyšší správní soud zde podotýká,
že v tomto bodě nelze použít podpůrně ustanovení §40 odst. 2 občanského zákoníku,
které upravuje tuto povinnost pro občanskoprávní úkony a sankcionuje její nedodržení
neplatností. Stejně tak není možno vycházet z analogie s dohodou o pracovní činnosti,
u níž zákoník práce striktně zakotvuje písemnou formu pro sjednání všech náležit ostí
této dohody. V takovém případě je nutno poukázat na obecnou ústavní zásadu obsaženou v čl. 2
odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, a to, že každý občan může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto Nejvyšší správní soud
má za to, že ze zákoníku práce nebylo možné dovodit, že by nedostatek formy dohody
o provedení práce či jakési „mísení“ forem při sjednávání této dohody mohlo způsobit
její neplatnost ex lege, je-li možné, že předmětná náležitost byla sjednána ústně. Samotný
nedostatek předmětné dohody o provedení práce spočívající v chybějícím písemném ujednání
o výši odměny proto sám o sobě nemohl způsobit její neplatnost.
Byla-li však sjednaná odměna v souladu s ustanovením §236 odst. 2 zákoníku práce
esenciální (tedy nezbytnou) náležitostí dohody o provedení práce, bylo nutno řádně prokázat,
zda dohoda o odměně byla či nebyla mezi žalobkyní a zaměstnankyní uskutečněna. Krajský soud
se snažil tuto otázku prokázat výslechem svědka pana L . K., který potvrdil, že dohoda o odměně
byla sjednána ústně. Následně se s tímto skutkovým tvrzením spokojil (což i výslovně uvedl
v odůvodnění napadeného rozsudku) a dovodil z něho skutkový závěr, že odměna byla mezi
žalobkyní a zaměstnankyní sjednána. Tento závěr však podle názoru Nejvyššího správního soudu
nebylo možné dovodit pouze z jednostranné výpovědi svědka L. K., neboť dohoda o provedení
práce je dvoustranným právním úkonem, k jehož vzniku je zapotřebí shody obou stran na jeho
obsahu, tedy alespoň v základních náležitostech. Pokud chtěl krajský soud prokázat existenci
náležitostí předmětné dohody a tedy i sjednané odměny, měl při absenci jakéhokoliv písemného
ujednání provést důkaz výslechem druhé smluvní strany, tedy zaměstnankyně. Teprve poté by
mohl na shodných tvrzeních obou stran dohody o provedení práce založit svůj skutkový závěr,
že odměna byla v daném případě sjednána a v jaké výši. Jednostranné tvrzení svědka L. K.,
s nímž se krajský soud spokojil jako se stěžejním důkazem existence ujednání o odmě ně za
pracovní úkol, tudíž nedostačovalo k řádnému zjištění skutkového stavu věci.
Obdobně platí tento dílčí závěr i pro otázku dostatečné specifikace pracovního úkolu
zaměstnankyně, kterou argumentovala stěžovatelka v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
zde podotýká, že v posuzované věci se sice jednalo o opakovanou činnost (tj. provádění účetních
a archivačních prací), která však byla vymezena v listině o vymezení pracovního úkolu ze dne
5. 1. 2005 blíže tak, že měla být provedena „od vzniku firmy do současnost“. Je proto dosti spornou
otázkou, zda takováto činnost mohla být vykonávána pro žalobkyni na základě dohody
o provedení práce a jestli taková činnost může být považována za jednoznačně vymezený
pracovní úkol. Krajský soud měl tedy i v této skutkové otázce učinit jasno pomocí provedení
dalšího dokazování, zejména výslechem zaměstnankyně či jiných svědků, kteří by mohli svou
výpovědí vyjasnit náplň činnosti zaměstnankyně pro žalobkyni. Co dále ve skutkové úvaze
krajského soudu Nejvyšší správní soud zcela postrádá, je zhodnocení bližšího skutkového
kontextu pracovní činnosti zaměstnankyně u žalobkyně (tj. zda se jedná o její jediný zdroj příjmů
za období roku 2005, pokud ne, z jaké výdělečné činnosti pocházejí ostatní příjmy
zaměstnankyně a zda je z těchto příjmů odváděno pojistné na sociální zabezpečení, v jakém
pracovněprávním vztahu působila zaměstnankyně u žalobkyně v následujícím roce 2006, kdy byla
dle spisové dokumentace pověřována žalobkyní prováděním dalších úkolů v rámci její činnosti,
kupř. zastupování žalobkyně při jednání s OSSZ ve Zlíně, atd.). Bez dostatečného zjištění
a vyjasnění těchto skutkových okolností totiž nelze jednoznačně určit, jakou povahu skutečně měl
pracovněprávní vztah žalobkyně a zda případně nemohl naplnit znaky pracovního poměru
či dohody o pracovní činnosti, neboť ze stávajících skutkových zjištění nelze s určitostí dospět
ani k závěru, že zaměstnankyně pracovala pro žalobkyni na základě dohody o provedení práce,
ale ani k tomu, že se jednalo o faktický pracovní po měr. Teprve na základě doplnění
těchto skutkových úvah je možné usoudit, zda neměla předmětná dohoda o provedení práce
sloužit k obcházení zákona, což by ji samo o sobě činilo v souladu s ustanovením §242 odst. 1
písm. a) zákoníku práce neplatnou.
Tato pochybení krajského soudu při zjišťování skutkového stavu věci vyhodnotil Nejvyšší
správní soud jako jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé. Tato vada ve zjišťovaní a hodnocení skutkového stavu je natolik intenz ivní, že způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K takové
vadě byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout ex officio i bez toho, že by ji stěžovatelka
výslovně namítla. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Krajský soud
je v následujícím řízení vázán pokyny Nejvyššího správního soudu obsaženými v odůvodnění
tohoto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), je tedy zejména povinen provést další dokazování směrem
ke zjištění náležitostí předmětné dohody o provedení práce a ve světle těchto skutkových zjištění
znovu posoudit otázku platnosti tohoto pracovněprávního úkonu. Není vyloučeno,
že po doplnění dokazování shora uvedeným způsobem dospěje Krajský soud v Brně
k témuž závěru jako v napadeném rozsudku. Jeho závěry však musí být podpořeny důkazním
řízením. Zatím se jeví jako předčasné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.)
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu