ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.67.2008:74
sp. zn. 4 Ads 67/2008 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: I. Z.,
zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Litoměřice, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 42 Cad 89/2007 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Ivana
Vávry, advokáta, se sídlem Dlouhá 16, Litoměřice, náklady řízení ve výši 952 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 4. 2007 u Krajského soudu v Ústí nad Labem
domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 3. 2007, č. X, kterým
žalovaná žalobkyni podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a podle
čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady ES č. 1408/71 přiznala od 22. 6. 2006 starobní důchod ve výši 2925
Kč. Žalobkyně namítala, že žalovaná postupovala při posuzování její žádosti o přiznání
starobního důchodu, resp. při posuzování doby účasti na důchodovém pojištění v rozporu s
právními předpisy a neztotožnila se s názorem žalované, že jí vznikl nárok na starobní důchod
pouze s přihlédnutím ke slovenským dobám pojištění. Poukázala na čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi
Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, která byla publikována ve
Sbírce zákonů pod číslem 228/1993 Sb. a na výsledky šetření Veřejného ochránce práv České
republiky v obdobné věci vedené pod sp. zn. 3291/2005/VOP/PK. Konstatovala, že nebyla
zaměstnána dílem v České republice a dílem v cizině (zaměstnavatelem žalobkyně byla státní
organizace Československé státní dráhy, se sídlem v Praze, přičemž žalobkyně spadala pod
Správu přepravních tržeb Bratislava, kontrola přepravních tržeb Litoměřice, s místem výkonu
práce Litoměřice) a nelze tedy při posuzování nároku na starobní důchod postupovat podle čl. 46
odst. 2 Nařízení Rady ES č. 1408/71.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl shora označeným, kasační stížností napadeným
rozsudkem tak, že rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2007, č. X, se zrušuje, věc se vrací žalované k
dalšímu řízení a žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4462,50 Kč
k rukám jejího zástupce (advokáta). Krajský soud konstatoval, že pokud žalobkyně pracovala v
rámci jakékoliv organizační složky ČSD, sídlící kdekoliv mimo dnešní Českou republiku, byla v
této době zaměstnankyní ČSD se sídlem v Praze a s ohledem na tuto skutečnost dospěl k závěru,
že žalovaná pochybila, když výpočet starobního důchodu žalobkyně založila na tvrzení, že
žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána dílem v České republice a podstatně větším dílem v
cizině. Žalované uložil, aby respektovala tento právní názor soudu při vydání nového rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost
u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem spis předložil Nejvyššímu správnímu soudu s předkládací
zprávou, ve které uvedl, že kasační stížnost je podána včas. Nejvyšší správní soud
se s tímto vyhodnocením dodržení lhůty k podání kasační stížnosti neztotožňuje.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, že napadený rozsudek tohoto
soudu, v němž byla stěžovatelka poučena o možnosti podání kasační stížnosti do dvou týdnů
ode dne jeho doručení, stěžovatelka převzala - jak vyplývá ze záznamu na doručence –
dne 17. 12. 2007.
Podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), musí
být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí. Podle téhož ustanovení
nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout. Ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s.
pak stanoví, že lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání
v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Protože dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti (dnem doručení), bylo
v projednávané věci pondělí 17. 12. 2007 a jednalo se o lhůtu dvoutýdenní, posledním dnem
lhůty pro podání kasační stížnosti bylo potom pondělí 31. 12. 2007. Tento den se totiž
svým označením – pondělí – shoduje s označením dne, jenž určil počátek lhůty. Nejpozději
v tento den mohla být kasační stížnost odeslána s účinky zachování lhůty.
Podle otisku prezenčního razítka Krajského soudu v Ústí nad Labem a záznamu
na kasační stížnosti byla kasační stížnost tomuto soudu doručena dne 3. 1. 2008,
přičemž podle záznamu na obálce byla kasační stížnost k poštovní přepravě podána dne
2. 1. 2008. Kasační stížnost tedy byla podána ve středu 2. 1. 2008. Stalo se tak až po marném
uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti, která skončila v pondělí 31. 12. 2007. Nezbývá
tudíž než konstatovat, že lhůta pro podání kasační stížnosti byla zmeškána a Nejvyšší správní
soud musel kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b), za použití §120 s. ř. s., jako opožděně
podanou odmítnout.
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že není třeba rozhodnout o žádosti
o odkladný účinek kasační stížnosti, jelikož za této procesní situace, kdy došlo k odmítnutí
kasační stížnosti pro její opožděnost je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné. Přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti totiž může přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Zbylo pak rozhodnout o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Obecně platí,
ve smyslu ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, jestliže kasační stížnost byla odmítnuta. Následující odstavce §60 s. ř. s.
pamatují na mimořádné situace, které jsou způsobilé tuto zásadu prolomit. V projednávané věci
došlo k odmítnutí kasační stížnosti zaviněním žalované (stěžovatelky), která ji podala opožděně.
Podle ustanovení §60 odst. 6 s. ř. s. může soud uložit účastníkovi, stejně jako svědkovi, znalci,
tlumočníkovi, nebo osobě, která měla při dokazování nějakou povinnost, aby státu
nebo druhému účastníkovi nahradil náklady, které vznikly jeho zaviněním. O takový případ jde
i v projednávané věci, kdy žalobkyni vznikly v řízení o kasační stížnosti náklady za právní
zastoupení advokátem. Ten k výzvě soudu vypracoval a zaslal vyjádření ke kasační stížnosti.
Za tento úkon právní služby náleží odměna ve výši 500 Kč podle §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátní
tarifu. Protože advokát v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, bylo nutno k této částce přičíst 19% z uvedené částky, tj. 152 Kč. Celkem náhrada
nákladů řízení činí částku 952 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu