ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.13.2008:107
sp. zn. 4 As 13/2008 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně:
CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007,č. j. 10 Ca 235/2007 –
48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“ nebo „soud“) ze dne 13. 11. 2007,
č. j. 10 Ca 235/2007 – 48 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým městský soud částečně zamítl
její žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2006/964/Jan/CET,
č. j. sot/5263/07 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná rozhodla o tom,
že stěžovatelka se dopustila porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovené v §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001“), které se spočívalo v tom, že odvysílala pořad
Záhada vyvoleného (1.díl) na programu Nova dne 18. 6. 2006 od 10.05 hod., který obsahoval
scény s explicitním zobrazením násilí a vizuálně expresivní záběry násilného obsahu, které byly
způsobilé ohrozit zejména psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Popis těchto scén
byl obsažen v odůvodnění rozhodnutí žalované. Za spáchání tohoto správního deliktu byla
stěžovatelce uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. Městský soud napadeným rozsudkem změnil
uloženou výši pokuty tak, že ji snížil na 250 000 Kč.
Stěžovatelka brojila proti napadenému rozhodnutí žalované žalobou, již strukturovala
do pěti žalobních bodů. V prvním bodě namítala, že žalovaná nevyložila ve svém napadeném
rozhodnutí neurčité pojmy uvedené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Žalovaná podle jejího názoru definovala pouze pojmy, které jsou obecně známé, jiné
nedefinovala vůbec, zejména pojmy „psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých“,
které žalovaná označila za obecně známé. Svým nedostatečným výkladem stěžovatelka nedostála
principu právní jistoty a předvídatelnosti v intencích judikatury Ústavního soudu. Ve druhém
žalobním bodě stěžovatelka namítala, že žalovaná před uložením pokuty neupozornila
na porušení zákona a nestanovila jí lhůtu přiměřenou k nápravě. Stěžovatelka namítla,
že žalovaná byla povinna použít tohoto postupu upraveného v ustanovení §59 odst. 1 a odst. 3
zákona č. 231/2001 Sb. V tomto upozornění měla také žalovaná upozornit na svůj výklad
neurčitých pojmů. Stěžovatelka dále poukázala na to, že tuto povinnost žalovaná nesplnila
ani prostřednictvím předchozích rozhodnutí či upozornění ve věci jiných pořadů, zejména „Psí
zápasy“, „Texaský masakr motorovou pilou“ v rámci pořadu Volejte Novu, ani sankcemi
za pořady ze série „Big Brother“. Ve třetím žalobním bodě stěžovatelka namítala, že žalovaná
nedostatečně zjistila skutkový stav věci a nesprávně věc posoudila. Následně vytkla z obsahu
pořadu některé scény, u nichž nesouhlasí s jejich vyhodnocením žalovanou, zejména scénu
setkání v baru s novinářem, který je však už mrtvý, dále scéna akční rvačky, v níž si na jednom
záběru Steffen (hlavní hrdina) drží rukama bodnou ránu a ruce ránu zakrývají. Podle názoru
stěžovatelky jsou momenty, v nichž ve filmu dochází k úderům holí nebo k bodnutí do těla jsou
zabírány tak, že je vidět pouze rozmáchnutí, ale ne přímo místo úderu či bodnutí do těla,
což však žalovaná nevzala v úvahu. Totéž namítala stěžovatelka i k vyhodnocení scény,
v níž je Steffen omráčen tyčí a je ukázáno ponořování Steffenovy zakrvácené hlavy do vody
a unikající bublinky vzduchu z jeho úst, dále o zdánlivé zastřelení Steffenových věznitelů a hrozby
zatlučením hřebu do nohy. Podle názoru stěžovatelky tak žalovaná hodnotila uvedené scény
mimo kontext pořadu. V zájmu objektivního zjištění skutkového stavu měla žalovaná přizvat
na pomoc znalce. Ve čtvrtém žalobním bodě stěžovatelka namítala, že žalovaná nepřihlédla
ke všem kritériím uvedeným v zákoně. Stěžovatelka uvedla, že z části VI. rozhodnutí žalované
nevyplývá k těmto kritériím žádná úvaha, a proto je tato část rozhodnutí žalované
nesrozumitelná. Kromě toho stěžovatelka zdůraznila, že pokud měl hrát den a čas vysílání pořadu
roli přitěžující okolnosti, pak namítá, že tentýž pořad odvysílala již dne 2. 8. 2004 bez jakékoliv
odezvy žalované. Proto byla stěžovatelka v dobré víře, že pořad byl v souladu se zákonem.
V posledním pátém žalobním bodě stěžovatelka namítala, že pokuta nebyla uložena v přiměřené
výši. Tuto námitku odůvodnila tak, že v napadeném rozhodnutí není dostatečně odůvodněno,
proč žalovaná vybočila při určení výše pokuty z dosavadní rozhodovací praxe. Pro tyto důvody
považovala stěžovatelka napadené rozhodnutí žalované za nezákonné a jeho vydáním byla
zkrácena na svých právech. Napadené rozhodnutí žalované podle jejího názoru trpí vadami
řízení, které spočívají v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů řízení. Proto stěžovatelka navrhla,
aby městský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil, a pro případ, že by dospěl ke stejnému
názoru, jako žalovaná, navrhla, aby uloženou pokutu v souladu s ustanovením §78 odst. 2
moderoval.
O žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem, jímž žalobě částečně vyhověl
a snížil pokutu uloženou stěžovatelce na 250 000 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl.
K jednotlivým žalobním bodům uvedl následující argumentaci. K prvnímu žalobnímu bodu
městský soud konstatoval, že z napadeného rozhodnutí [konkrétně části III. písm. d)] vyplývá,
že žalovaná se zabývala definováním neurčitých pojmů, jež jsou užity v ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná definovala pojmy dítě, mladistvý a zabývala se rovněž
pojmy „ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje. K pojmu „morální“ žalovaná
uvedla, že jím chápe soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti.
Možným ohrožením chápala žalovaná případnou odchylku od normálního vývoje jedince
v důsledku shlédnutí pořadu. Proto městský soud dospěl k závěru, že žalovaná dostála
své povinnosti interpretovat neurčité pojmy s ohledem na konkrétní skutkovou podstatu,
a to i s přihlédnutím ke všem významným aspektům v dané věci. Ke druhému žalobnímu bodu
městský soud konstatoval, že je mu dobře známo, že stěžovatelka byla v minulosti opakovaně
upozorněna na porušování ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
což vyplynulo i z textu napadeného rozhodnutí žalované (části V. rozhodnutí). Dále podotkl,
že ve shodě se svou dosavadní judikaturou (např. rozsudek ze dne 7. 6. 2006, č. j. 28 Ca 81/2001
– 28), měl za to, že podmínka předchozího upozornění je splněna tehdy, byl-li provozovatel
vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to,
kdy k porušení této povinnosti došlo. Pokud by tomu bylo jinak, oprávnění žalované ukládat
pokutu za porušení zákona by zcela postrádalo smysl. Ke třetímu žalobnímu bodu městský soud
uvedl, že neshledal, že by rozhodnutí žalované vycházelo z nespolehlivě zjištěného stavu věci.
Podle názoru městského soudu je podstatou sporu hodnocení odvysílaného pořadu z hledisek
zákona č. 231/2001 Sb., které umožňuje žalované uložení pokuty za porušení konkrétních
ustanovení zákona. Dále soud poukázal na skutečnost, že správní spis (jehož součástí je i CD disk
s předmětným pořadem) je dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav
věci. Stěžovatelka navíc nerozporovala přítomnost jednotlivých vytýkaných scén v pořadu, ale
nesouhlasila s jejich hodnocením žalovanou. Námitky týkající se scén uvedených v tomto
žalobním bodě soud vyhodnotil jako nedůvodné a ztotožnil se s jejich hodnocením žalovanou.
Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné z toho
důvodu, že v něm žalovaná nevyložila, co se rozumí explicitním zobrazením násilí, neboť
poukázal na to, že výraz „explicitní“ a byl v odůvodnění rozhodnutí žalované doplněn jeho
českými synonymy. Ohledně námitky stěžovatelky, že žalovaná si měla opatřit znalecký posudek,
soud s poukazem na svou předchozí judikaturu v obdobných věcech uvedl, že není povinností
žalované opatřovat si vždy ve všech správních řízeních s provozovateli televizního vysílání
ohledně uložení pokuty znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit
fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Ten by byl zapotřebí pouze tehdy, pokud
by se jednalo o složitý případ správního úsudku. Městský soud dospěl k závěru, že posuzované
jednání stěžovatelky bylo žalovanou správně vyhodnoceno jako možné ohrožení fyzického,
psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Jestliže stěžovatelka měla v úmyslu
předmětný pořad zařadit do programu, mohla tak učinit po 22.00 hod. Ke čtvrtému a pátému
žalobnímu bodu městský soud uvedl, že žalovaná se při stanovení výše pokuty zabývala v části
VI. rozhodnutí hodnocením zákonných kritérií uvedených v ustanovení §60 odst. 3 písm. d)
zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná výslovně ve svém rozhodnutí uvedla hodnocení kritéria
závažnosti věci, míry zavinění, opakovanost porušení předmětné zákonné povinnosti, rozsah
vysílání, den a vysílací čas zařazení pořadu do vysílání a konečně finanční prospěch stěžovatelky.
Městský soud konstatoval, že takové hodnocení kritérií obstojí, byť je provedeno velmi stručným
a ne zcela vyčerpávajícím způsobem. Žalovaná se navíc podle názoru městského soudu snažila
vzít v úvahu přitěžující a polehčující okolnosti jednání žalované. Finanční prospěch stěžovatelky
nebyl prokázán. K námitce stěžovatelky, že pokuta ve výši 500 000 Kč je nepřiměřená, městský
soud konstatoval, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka byla již dříve opakovaně
sankcionována za porušení povinnosti vymezené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. Výše uložených pokut z těchto obdobných případů porušení téhož zákonného
ustanovení podle názoru městského soudu vyvrací tvrzení stěžovatelky o nepřiměřenosti uložené
sankce. Svědčí o tom i skutečnost, že žalovaná stanovila částkou 500 000 Kč, tj. ve výši 5 %
maximální možné částky. Městský soud se dále zabýval i tím, zda je na místě využití moderačního
práva. V posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že uložená pokuta ve výši 500 000 Kč
nebyla zjevně nepřiměřená, nýbrž pokutou, která odpovídala zákonnému rozpětí uvedenému
v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Městský soud se však neztotožnil
se správním uvážením žalované co do hodnocení míry zavinění, neboť úmysl stěžovatelky
byl v daném případě vyloučen skutečností, že předmětný pořad byl odvysílán stěžovatelkou
již dne 2. 8. 2004, a to bez jakékoliv odezvy žalované, ačkoliv ta byla povinna vysílání stěžovatelky
monitorovat v souladu s ustanovením §5 zákona č. 231/2001 Sb. Městský soud proto přisvědčil
stěžovatelce, že za těchto okolností zařadil tento pořad do vysílání dne 18. 6. 2006 v dobré víře,
že jeho obsah je v souladu se zákonem. Neztotožnil se však se stěžovatelkou v tom,
že již nemůže být za vysílání tohoto pořadu sankcionována. S ohledem na tento argument
městský soud dospěl k závěru, že v daném případě neodpovídá pokuta uložená žalovanou ve výši
500 000 Kč porušení výše uvedené povinnosti, nýbrž odpovídající je pokuta ve výši 250 000 Kč.
Proti napadenému rozsudku stěžovatelka brojila kasační stížností, kterou opřela o důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nezákonnost napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
přičemž nesprávné právní posouzení podle jejího názoru spočívá v tom, že byl na skutkový stav
aplikován právní předpis, který byl nesprávně vyložen; dále o vadu řízení před správním orgánem,
která mohla ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí a také rozpor se spisy; a konečně
o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek
nezákonnost rozhodnutí o věci samé. V první námitce stěžovatelka napadá názor městského
soudu, že žalovaná zjistila spolehlivě stav věci a správně posoudila zjištěné chování stěžovatelky.
Stěžovatelka vymezila sporné scény obsažené v předmětném filmu a k nim zopakovala
jejich hodnocení žalovanou. Tomuto hodnocení vytýká, že je nesrozumitelné a nevyznívá
vůbec jistě a jednoznačně, neboť žalovaná uvedla, že předmětné scény „vyvolávají pochybnosti
o souladu s požadavkem zákona nezařazovat v době od 6.00 hod. do 22.00 hod. pořady, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Není tedy zřejmé, zda jde o protiprávní jednání,
za něž žalovaná uložila stěžovatelce pokutu, anebo pouhé expresivní až naturalistické záběry,
popř. vizuálně silné expresivní výjevy. Závěry žalované ve věci jsou proto zcela nekonkrétní.
Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem městského soudu, že nezpochybňuje skutečnost,
že předmětné scény jsou v pořadu „Záhada vyvoleného“ obsaženy, neboť to neodpovídá
soudnímu spisu. K tomu uvedla, že podle jejího názoru ani v jedné scéně nešlo o explicitní
zobrazení násilí, které je způsobilé ohrozit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých.
Navíc žalovaná hodnotila scény vytrženě z kontextu pořadu, kupř. nevzala v úvahu, že mučení
hlavního hrdiny filmu Steffena pro něho skončilo dobře. Dále stěžovatelka analyzovala
hodnocení jednotlivých scén městským soudem (tj. zejména scény v baru s novinářem,
který je již mrtvý, a scény rvačky s holí a nožem) a vyjádřila svůj nesouhlas s jeho závěry. Násilí
v televizi podle jejího názoru nemá vždy nutně vazbu k násilí v reálném životě a není tak samo
o sobě schopno ohrozit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Z žádného důkazu
pak nevyplývá, jakým způsobem by scény z filmu Záhada vyvoleného mohly ohrozit fyzický
vývoj dětí a mladistvých. K tomu si měla žalovaná vyžádat pomoc znalce. Konečně v rámci
této námitky stěžovatelka vytýká městskému soudu, že v odůvodnění napadeného rozsudku
konstatoval, že televize se v dnešní době stává jedním z nejdůležitějších zdrojů informací,
což má za následek, že způsoby a modely chování v ní prezentované jsou diváky často přebírány
a posléze bez hlubšího uvažování používány. Tato úvaha podle názoru stěžovatelky nemá oporu
ve spisech. Ve druhé námitce stěžovatelka napadla závěr soudu uvedený v napadeném
rozsudku, že žalovaná ve svém rozhodnutí dostála interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým
pojmům obsaženým v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná
podle názoru stěžovatelky vyložila pouze pojem dítě a mladistvý, naopak však nedefinovala
pojem ohrožení fyzického a psychického vývoje a pouze prohlásila, že tyto pojmy jsou obecně
známé. To však podle stěžovatelky vzbuzuje pochybnosti o obsahu těchto pojmů. K pojmu
„mravní vývoj“, který městský soud považoval za dostatečně vyložený, stěžovatelka namítla,
že jeho výklad učiněný správním orgánem nerozlišuje hledisko estetické, hledisko etikety,
hledisko etické a od hledisek právních, která mají pro správní trestání zásadní význam.
Dále stěžovatelka namítla, že žalovaná definuje neurčité pojmy za pomoci jiných neurčitých
pojmů . Pokud měl městský soud za to, že se jí výkladu neurčitých pojmů dostalo, neměl takový
závěr podklad ve spisech. Stěžovatelka uvedla, že má za to, že výklad uvedených neurčitých
pojmů je podmínkou toho, zda věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
lze vůbec podřadit. K argumentu městského soudu, že stěžovatelka dostala pokutu již dříve
za pořady ze série Big Brother, stěžovatelka uvedla, že tato rozhodnutí již většinou zrušil městský
soud. Třetí námitkou brojila stěžovatelka proti závěru soudu uvedenému v rozsudku,
že její námitka chybějícím upozorněním na porušení zákona ze strany žalované nebyla důvodná.
Stěžovatelka má na rozdíl od městského soudu za to, že smyslem ustanovení §59 zákona
č. 231/2001 Sb. je dát možnost původci jednání, které naplňuje znaky správního deliktu,
své jednání změnit, závadný stav napravit a vyhnout se tak uložení trestu. Smyslem takového
postupu je podle názoru stěžovatelky rychlá náprava nezákonného skutkového stavu a zdržení
se dalšího jednání, které znaky skutkové podstaty naplňuje. Přitom poukázal na rozsudek
Městského soudu v Praze, č. j. 7 Ca 35/2007 – 57, který ve věci přezkoumání uložené pokuty
za díl pořadu ze série Big Brother vyslovil názor k ustanovení §59 zákona č. 231/2001 Sb.:
„při tomto hodnocení je třeba brát v úvahu časovou a věcnou souvislost mezi upozorněním a jednáním. Upozornění
musí souviset jak se skutkovou podstatou správního deliktu, tak v daném případě i s povahou vysílaného pořadu.
Pouze tak může plnit preventivní úlohu.“ Stěžovatelka z toho vyvodila, že ani jeden z pořadů,
za něž již dříve byla pokutována dle téhož ustanovení zákona, neobsahoval „explicitní zobrazení
násilí a zařazování vizuálně expresívních záběrů násilného obsahu, které jsou způsobilé ohrozit
zejména psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých“. Žádné z rozhodnutí žalované
v těchto věcech tedy nemohlo splnit funkci „upozornění“ pro pořad „Záhada vyvoleného“.
Stěžovatelka legitimně očekávala, že pokud pořad do vysílání zařadí, nedopustí se protiprávního
jednání. Ve čtvrté námitce brojila stěžovatelka proti závěru městského soudu, že hodnocení
kritérií pro uložení pokuty podle ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. je sice
provedeno velmi stručně a nezcela vyčerpávajícím způsobem, ale obstojí. Stěžovatelka
konstatovala, že městský soud byl povinen přezkoumat, zda žalovaná při uložení trestu přihlédla
ke všem zákonným kritériím a zda nepřekročila meze správního uvážení. Jestliže městský soud
konstatoval, že hodnocení kritérií bylo provedeno ne zcela vyčerpávajícím způsobem, dovodila
z toho stěžovatelka, že kritéria stanovená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.
nebyla dostatečně posouzena a soud měl proto rozhodnutí žalované zrušit pro vadu řízení,
která měla za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka poukázala
v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006
- 78. Stěžovatelka dále zdůraznila, že z rozhodnutí žalované je jisté pouze to, že žalovaná záměrně
nepřihlédla k finančnímu prospěchu, avšak další kritéria jako dosah závadného vysílání, povaha
vysílaného programu (nikoliv pořadu), postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se
zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, kultury a zábavy,
závažnost věci, míra zavinění, rozsah, dosah a typ vysílání nebyly žalovanou posouzeny.
Z rozhodnutí žalované není patrná úvaha o tom, zda správní orgán přihlédl k tomu, že se
v daném případě jedná o program provozovatele vysílání s licencí, že nešlo o tématický program
pro děti, jaké jsou jeho úvahy ohledně dosahu vysílání a v případě posuzování zavinění pak chybí
úvaha, o jaké zavinění šlo a o jeho míře. Stěžovatelka dále poukázala na vnitřní rozpornost
napadeného rozsudku, v němž je uvedeno, že žalovaná vyhodnotila zákonná kritéria tak, že toto
hodnocení obstojí, avšak na druhé straně nesprávně vyhodnotila formu zavinění stěžovatelky jako
„úmysl“, neboť ten byl vyloučen skutečností, že předmětný pořad byl odvysílán žalobcem již dne
2. 8. 2004 bez jakékoliv reakce žalované. Na základě této argumentace sice městský soud
moderoval pokutu na 250 000 Kč, ovšem stěžovatelka se i přesto domnívá, že došlo k překročení
mezí správního uvážení při stanovení výše pokuty a již z těchto důvodů správní rozhodnutí mělo
být zrušeno a vráceno správnímu orgánu zpět k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti podala žalovaná vyjádření, v němž konstatovala, že městský soud
přezkoumal správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů na základě správního spisu
předloženého žalovanou. K jednotlivým kasačním námitkám žalovaná uvedla následující
stanovisko. K první námitce stěžovatelky spočívající v tvrzení, že žalovaná nezjistila spolehlivě
stav věci, uvedla, že její závěry uvedené v napadeném rozhodnutí byly zcela konkrétní a přesné,
přičemž nepovažuje za nesprávné, pokud v rámci správní úvahy dospěje k závěru, že pořad
(scény) je způsobilý (pozn. NSS – v textu vyjádření zjevně schází sloveso „narušit“) zejména vývoj mravní
a psychický. Ke druhé kasační námitce spočívající v nedostatečné interpretaci neurčitých
zákonných pojmů žalovaná uvedla, že v žádném přezkumném rozhodnutí městského soudu
doposud nebylo shledáno, že by žalovaná předmětné pojmy vykládala nedostačujícím způsobem.
Ohledně třetí námitky spočívající v absenci předchozího upozornění na porušení zákona
poukázala žalovaná na ustálenou judikaturu a své vyjádření žalobě. S poukazem na rozhodnutí
citovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí považovala svou povinnost upozornit stěžovatele
na porušení zákona za splněnou. Ve vztahu ke čtvrté námitce žalovaná uvedla, že nesouhlasí
s názorem, že ustanovení §61 odst. 2 a 3 obsahují taxativní výčet kritérií, k nimž má žalovaná
povinnost přihlédnout. Žalovaná má za to, že zákon stanoví kritéria, která jsou její povinností
hodnotit, a vedle toho kritéria, ke kterým může přihlédnout. K tomu žalovaná uvedla,
že kritérium rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání je např. při ukládání pokuty
dle ustanovení §60 odst. 1 písm. e), §60 odst. 2 písm. b) a §60 odst. 2 písm. h) zákona
č. 231/2001 Sb. naprosto nenáležité a redundantní. Proto žalovaná trvala na tom, že její úvahy
při stanovení výše pokuty jsou zcela zřejmé, jasné a plně v souladu se zákonem. K námitce,
že žalovaná nehodnotila, zda se jedná o program vysílaný na základě licence, nebo o program
vysílaný na základě zákona, že se nejedná o program zaměřený na děti apod. je v rozporu
s předchozím tvrzením stěžovatele, že žalovaná nesmí brát v úvahu jiná kritéria než uvedená
v zákoně, přičemž žádné z těchto kritérií není stanoveno zákonem. Z uvedených důvodů
žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní skutečnosti.
Ve spise je založen podnět MUDr. M. V. ze Semil podaný elektronickou poštou, kterým
tento divák upozornil žalovanou na odvysílání předmětného pořadu dne 18. 6. 2006 v 10.00 hod.
Uvedl, že v pořadu je množství brutálních scén obsahujících fyzické násilí, týrání a mučení, které
není vhodné pro děti sledující právě v této době televizi.
Z analýzy předmětného pořadu provedené žalovanou vyplývá, že žalovaná zjišťovala
klasifikaci tohoto filmu z hlediska vhodnosti pro různé věkové kategorie diváků,
a to ze zahraničních internetových databází. Konstatovala, že film není klasifikován pouze
pro dospělé, ale s některými případnými výhradami přiměřený i pro diváky od hranice 12 – 17 let
podle situace v různých zemích. Kupř. v SRN byl tento film vysílán v hlavním vysílacím čase
od 20. 15 hod. Analýza stručně rekapituluje i děj filmu, který spočívá v tom, že německý
student archeologie Steffen Vogt objeví při vykopávkách na předměstí Jeruzaléma kostru
s několika předměty, z nichž některé evidentně nepochází z doby datace těchto pozůstatků.
Mezi nimi je i návod na videokameru SONY, která se teprve začne vyrábět až za několik let.
Kromě toho je nalezen i text poznámek mrtvého, v nichž jsou zmínky o Ježíši Kristovi. Steffen
přichází s myšlenkou, že tento mrtvý mohl být cestovatel v čase a mohl se setkat s Ježíšem
Kristem a případně ho natočit na video. Kamera se záznamem však nalezena nebyla. Po určitých
peripetiích je Steffen posléze zajat určitými mocnými lidmi, kteří chtějí vědět,
kde je tato videokamera. Proto Steffena mučí. Za nejproblematičtější místa pořadu vyhodnotila
žalovaná jeho závěr, kdy je Steffen nejprve ve rvačce omráčen tyčí (dopad zbraně je mimo záběr
kamery). Postupným prolnutím se pak v černé ploše obrazu objeví záběr vedený jakoby ze dna
vany naplněné vodou, do které mučitel opakovaně ponořuje Steffenovu zakrvácenou hlavu –
z úst mu unikají bubliny vzduchu. Oba věznitelé pak hrozí Steffenovi mučením s použitím
vrtačky, avšak nečekaně se objeví neznámý muž a oba tyto muže zastřelí. Z následujícího děje pak
vyplývá, že šlo pouze o trik k získání Steffenovy důvěry, který měl sloužit k vylákání informací od
něj. Zastřelení bylo pouze fingované a pokračuje vyslýchání Steffena s mučením, je vidět aplikace
elektrošoku, injekce do krku, Steffen je přivázán k židli, je vidět úder do břicha, hrozba zranění
skalpelem, kladivem a velkým hřebíkem. Nakonec se jeden z mučitelů chystá Steffenovi zatlouct
hřeb do nohy se slovy „teď chci totiž slyšet, jak řveš.“ Dopad kladiva je už mimo záběr. Žalovaná
v analýze vyhodnotila pořad vzhledem k uvedeným scénám jako nevhodný pro nejmladší
kategorie diváků, což ovšem samo o sobě nebylo důvodem ke konstatování pochybení. Dále
zdůraznila, že explicitnost násilí byla omezena na případy relativně méně drastické, než je třeba
zranění nožem, hřebem či vrtačkou, ale přesto tyto případy vyvolávají určitou pochybnost o
souladu s požadavkem mediálního zákona nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. pořady,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a to proto, že
tyto scény by mohly velmi mladé diváky psychicky traumatizovat či přispívat ke snížení prahu
jejich citlivosti při vnímání násilí. Možnosti tohoto hodnocení pořadu proto nasvědčují i
ojedinělé, avšak vizuálně silně expresivní výjevy (muž s proříznutým hrdlem, scény z mučení).
Přes uvedené hodnocení však žalovaná konstatovala, že tyto problematické prvky byly v pořadu
jako celku obsaženy ve velmi malém rozsahu. V závěru své analýzy žalovaná uvedla, že posouzení
předmětného pořadu přineslo poznatky o výskytu některých prvků, které mohou být považovány
za porušení povinnosti provozovatele podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to
konkrétně odvysíláním scén s explicitním zobrazením násilí a vizuálně expresivních záběrů
násilného obsahu. V pořadu však bylo patrné systematické omezování explicitnosti zobrazení
nejvýraznějších projevů násilí uměleckými prostředky, takže potenciálně drastičtější scény jsou
potlačeny. Proto z analýzy jednoznačně nevyplynul závěr, zda se stěžovatelka dopustila porušení
citovaného ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., či nikoliv.
Ve spise je založeno oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední pro možné
porušení povinnosti nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. do vysílání pořady, které mohou
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých dle §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., které mělo spočívat v tom, že stěžovatelka odvysílala dne 18. 6. 2006
v 10.05 hod. na programu Nova pořad Záhada vyvoleného (1. díl). Žalovaná stručně
charakterizovala scény, jež považovala za porušení uvedené povinnosti. Dále žalovaná poučila
stěžovatelku o jejích procesních právech navrhovat důkazy, vyjádřit se podkladům rozhodnutí
a nahlédnout do správního spisu a stanovila jí lhůtu k vyjádření.
Stěžovatelka se ve stanovené lhůtě vyjádřila a zpochybnila hodnocení žalované týkající
se předmětných scén, které byly součástí odvysílaného pořadu Záhada vyvoleného. Navrhla
důkaz znaleckým posudkem a také poukázala na to, že se jednalo o opakování pořadu,
který již byl jednou odvysílán stěžovatelkou dne 2. 8. 2004, a to bez jakékoliv následné reakce
žalované. Rovněž namítla, že na typy vytýkaného chování uvedené v oznámení nebyla dosud
upozorněna v souladu s ustanovením §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2006/964/Jan/CET, č. j. sot/5263/07 žalovaná
rozhodla o tom, že stěžovatelka porušila povinnost provozovatele vysílání stanovenou v §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle níž je provozovatel povinen nezařazovat do vysílání
v době od 6.00 do 22.00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých. K porušení této povinnosti došlo zařazením pořadu Záhada vyvoleného
(1. díl) do vysílání programu Nova dne 18. 6. 2006 od 10.05 hod., který obsahoval scény
s explicitním zobrazením násilí a vizuálně expresivní záběry násilného obsahu, které jsou
způsobilé ohrozit zejména psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Pro popis
konkrétních pasáží pořadu obsahující tyto vytýkané jevy odkázala žalovaná na odůvodnění.
Za porušení této povinnosti uložila žalovaná stěžovatelce pokutu ve výši 500 000 Kč a dále
náhradu nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč. V odůvodnění žalovaná zrekapitulovala popis
pořadu obsažený v analýze (viz výše). Poté specifikovala části pořadu, které podle jejího uvážení
mohou ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Jednalo se o:
a) scénu násilného obsahu, kdy má dojít v baru k setkání s novinářem, který je však už mrtvý
(černá kaluž na zemi – má to být krev, záběr zezadu na sedícího muže, na němž je pak vidět
proříznuté hrdlo)
b) akční scéna rvačky s holí a nožem, přičemž na jednom ze záběrů je vidět, jak Steffen drží
rukama bodnou ránu (krev je vidět na vnější straně rukou);
c) akční pasáž, Steffen je omráčen tyčí, poté záběr ze dna vany naplněné vodou,
v níž je topena Steffenova hlava;
d) hrozba mučením s použitím vrtačky;
e) vyslýchání Steffena s mučením (aplikace elektrošoku, injekce do krku, úder do břicha,
hrozba zranění skalpelem, hrozba zranění kladivem a velkým hřebíkem); nakonec chce jeden
z mučitelů Steffenovi zatlouci hřeb do nohy se slovy „teď chci totiž slyšet, jak řveš.“
U těchto scén žalovaná shledala explicitní zobrazení násilí a vizuálně expresivní záběry
násilného charakteru. Žalovaná tak dospěla k závěru, že pořad obsahuje scény způsobilé ohrozit
zejména psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Nevyhověla návrhu stěžovatelky
provést důkaz znaleckým posudkem s poukazem na názor Ústavního soudu obsažený v usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, č. j. II. ÚS 396/05, podle něhož o naplnění skutkové
podstaty je beze zbytku oprávněn správní orgán a soud, aniž by bylo na místě zjišťovat jakákoliv
odborná vyjádření či znalecké posudky, ledaže by šlo o případ složitého správního úsudku.
Podle jejího názoru je třeba vnímat, že děti především s ohledem na jejich věk, ale i na řadu
dalších okolností se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve vztahu k jeho celku. Pořad byl navíc
odvysílán v nedělních dopoledních hodinách, kdy bylo možné předpokládat přítomnost dětí
a mladistvých u televizních obrazovek ve zvýšené míře. Předmětné scény by mohly zejména děti
psychicky traumatizovat anebo přispívat ke snížení prahu jejich citlivosti při vnímání násilí.
Vyhodnocením informací získaných z internetové filmové databáze dále žalovaná dospěla
k závěru, že pořad není vhodný pro diváky mladší 12 let, přičemž pro dětské diváky ve věku
od 12 do 17 let je vhodným pořadem s výhradami. V části III. rozhodnutí pak žalovaná
definovala neurčité pojmy „dítě“ a „mladistvý“, a dále pojmy „ohrožení fyzického, psychického
nebo mravního vývoje.“ Pojmy „vývoj“, „fyzický“ a „psychický“ označila za pojmy obecně
známé, zatímco u pojmu „morální“ vyšla žalovaná z morálky jako sféry lidského jednání
a chování pozorovatelného z hlediska etických hodnot. Pod pojmem „morální“ tedy chápala
žalovaná soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti. K pojmu „dobré
mravy“ konstatovala, že se jedná o měřítko hodnocení konkrétních situací odpovídajících obecně
uznávaným pravidlům služnosti v souladu s obecnými morálními zásadami. Pojem „možné
porušení“ vyložila žalovaná jako případnou či možnou odchylku z normálního (obvyklého,
běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu nebo u upoutávky
v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít. V bodě IV. odůvodnění svého rozhodnutí
žalovaná konstatovala, že pořad byl způsobilý ohrozit zejména psychický, případně morální vývoj
(traumatizovat děti a mladistvé a snížit jejich práh citlivosti při vnímání násilí). Z toho žalovaná
dovodila, že stěžovatelka porušila ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
tedy povinnost nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. do vysílání pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých tím, že dne
18. 6. 2006 od 10.05 hod. na programu Nova odvysílala pořad Záhada vyvoleného. V bodě
V. odůvodnění žalovaná uvedla, že považuje za splněnou podmínku předchozího
upozornění dle ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to s výslovným poukazem
na předchozí rozhodnutí v obdobných věcech a také judikaturu městského soudu k této otázce.
V bodě VI. odůvodnění rozhodnutí žalovaná zdůvodnila výši pokuty ve výši 500 000 Kč.
Výslovně vyhodnotila kritérium charakteru programu Nova jako plnoformátového programu,
stěžovatelky jako provozovatele celoplošného vysílání s velmi vysokým podílem sledovanosti
na mediálním trhu, závažnost porušení povinnosti provozovatele (kterou však žalovaná vztáhla
pouze k záběrům, nikoliv textové části pořadu). Dále vyhodnotila zavinění stěžovatelky
a poukázala na to, že bylo na jejím rozhodnutí tento pořad do vysílání zařadit tak, aby nedošlo
k porušení povinnosti stanovených zákonem č. 231/2001 Sb. Za přitěžující okolnost žalovaná
vyhodnotila den a čas, v němž byl pořad do vysílání zařazen, a také skutečnost, že stěžovatelka
se dopustila porušení povinnosti vymezené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. opětovně. Finanční prospěch stěžovatelky nebylo možno prokázat prostředky žalované
dostupnými, proto se jím stěžovatelka vzhledem k výši pokuty nezabývala a tato skutečnost
neměla na stanovení výše pokuty vliv.
Z protokolu o jednání před městským soudem ze dne 13. 11. 2007 vyplývá, že městský
soud provedl dokazování správním spisem a na návrh stěžovatelky rovněž důkaz televizním
programem v časopisu Týdeník televize na příslušný den, kdy byl pořad odvysílán poprvé.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem přistoupil ke kvalifikaci jednotlivých stížnostních námitek
stěžovatelky pod kasační důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., které označila
stěžovatelka. Shledal, že jednotlivá tvrzení v rámci každého ze čtyř stížnostních bodů lze podřadit
různým kasačním důvodům. Proto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve stručně
uvést, v čem označené kasační důvody spočívají, aby si tak vytvořil obecné východisko
k posouzení jejich naplnění či nenaplnění v jednotlivých námitkách stěžovatelky. Kasační důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval
na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok
soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom,
že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné
posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr
z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr,
ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Kasační důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. dopadá na situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy
v rozporu, nebo pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového
závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Dále dopadá tento kasační důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit.
K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá
citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně kasační důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) spočívá v namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu, která může být dána z následujících důvodů. Prvním a zároveň nejzávažnějším důvodem
nepřezkoumatelnosti je nesrozumitelnost napadeného rozsudku, druhým je nedostatek důvodů
rozhodnutí a konečně může být nepřezkoumatelnost dána z důvodu jiné vady řízení, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Optikou takto vymezeného rámce přezkumu
napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud posoudil stěžovatelčiny námitky.
V prvním bodě kasační stížnosti stěžovatelka napadla kvalitu vyjadřování žalované
zejména v hodnotící části napadeného rozhodnutí, které podle jejího přesvědčení proto vyznívá
nejistě a nejednoznačně. Toto tvrzení lze podřadit pod kasační důvod spočívající
v nesrozumitelnosti způsobující nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí žalované [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že je pravdou, že v rozhodnutí žalované
(zejména v bodě III. a IV. rozhodnutí se vyskytují pravděpodobnostní či podmiňovací formulace
(např. „tomuto hodnocení pořadu nasvědčují...“, „lze předpokládat přítomnost dětí...“ atd.).
Pasáž citovaná stěžovatelkou však není uvedena v bodě III. ani IV. rozhodnutí, nýbrž v bodě II.,
v němž se žalovaná vypořádala s námitkami stěžovatelky. Proto tato pasáž nebyla přímo součástí
hodnotící části odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované. K uvedeným formulacím
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že obecně mohou snižovat jednoznačnost, určitost
a přesvědčivost úvahy správního orgánu, nicméně v tomto případě tomu tak není. Důvodem
je skutečnost, že pro naplnění skutkové podstaty ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. postačuje potencialita ohrožení chráněných objektů veřejného zájmu (srv. dikci
„by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých“ ), nikoliv realita, tedy to,
jak odvysílaný pořad či upoutávka skutečně zapůsobily na dětské a mladistvé diváky.
Této základní skutkové úvaze pak odpovídají i vyjadřovací prostředky, které žalovaná užívá
v rozhodnutí. Jednoznačnost vyjádření správního úsudku však musí být bezpochyby zachována
u vyjádření samotné subsumpce, tedy závěru o tom, zda jednání stěžovatelky naplnilo
či nenaplnilo skutkovou podstatu. Nejvyšší správní soud v tomto klíčovém bodě subsumpční
úvahy nesrozumitelnost rozhodnutí žalované neshledal, a proto považuje tuto dílčí námitku
stěžovatelky za nedůvodnou. Další argumentem stěžovatelky, který lze rovněž podřadit
pod kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je tvrzení stěžovatelky,
že v žádné ze scén označených žalovanou jako problematické nedošlo k explicitní prezentaci
násilí, které by bylo způsobilé ohrozit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Stěžovatelka
zde tedy namítá nesprávné hodnocení skutkových zjištění zřejmých z podkladů rozhodnutí,
tedy především analýzy pořadu a samotného zvukově-obrazového záznamu, kterým byl v řízení
před žalovanou proveden důkaz. Městský soud konstatoval shodně se žalovanou, že scény
prezentované v pořadu lze charakterizovat jako „explicitní násilí“, a to i přesto, že v určitých
záběrech jde jen o náznaky tohoto jednání. Další část této úvahy má již hodnotící charakter
vzhledem k podřazení zjištěné prezentace násilí pod neurčité pojem „možného ohrožení
fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých.“ K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že tato interpretační úvaha je výkladem neurčitých pojmů tvořících hypotézu ustanovení
§32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Tato úvaha v zásadě přísluší žalované,
neboť je jejím posláním tyto neurčité pojmy naplňovat v jednotlivých případech konkrétním
obsahem (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 4 As 34/2007 - 166, dále také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 7 As 78/2005 – 62, přístupné na www.nssoud.cz). Z pohledu soudního přezkumu
této výkladové úvahy je nutno posoudit, zda byl výklad žalované dostatečně transparentně,
přesvědčivě a přiléhavě odůvodněn. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z rozhodnutí žalované
je zřejmá její snaha analyzovat možnost ohrožení chráněné skupiny dětských a mladistvých
diváků prezentovanými scénami. Žalovaná touto úvahou dospěla k závěru, že dopad uvedených
scén je třeba posoudit z pohledu různých věkových skupin chráněné skupiny diváků. Žalovaná
dovodila možné ohrožení vůči skupině dětských diváků mladších 12 let a s výhradami
vůči skupině diváků mladších 17 let. Jelikož skutková podstata zahrnuje všechny „dětské
a mladistvé diváky“ bez rozdílu, je třeba dovodit, že ohrožení byť jen jedné dílčí věkové skupiny
dětí a mladistvých naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu a je tak porušením
této povinnosti provozovatele. Tento závěr žalované byl dostatečně odůvodněn a opíral
se o zjištěný skutkový stav, takže Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani této námitce
stěžovatelky. Ohledně související dílčí námitky stěžovatelky, že žalovaná si měla k posouzení
této otázky vyžádat pomoc znalce, Nejvyšší správní soud poukazuje na názor Ústavního soudu
vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2005, č. j. II. ÚS 396/05 (přístupný na http://nalus.usoud.cz)
a s ním korelující judikaturu svou i městského soudu, podle níž k posouzení naplnění skutkové
podstaty je v zásadě plně způsobilá žalovaná, a to bez nutnosti provedení důkazu znaleckým
posudkem. Poslední dílčí námitkou této prvního bodu kasační stížnosti je nesouhlas s tvrzením
městského soudu, že televize se v dnešní době stává jedním z nejdůležitějších zdrojů informací,
což má za následek, že způsoby a modely chování v ní prezentované jsou diváky často přebírány
a posléze bez hlubšího uvažování používány. Podle názoru stěžovatelky tento závěr městského
soudu nemá oporu ve spisech. Nejvyšší správní soud považuje toto tvrzení za podřaditelné
pod kasační důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů pro takový závěr.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba především vyjít z toho, že tato úvaha
městského soudu představuje úsudek obecného charakteru bez jakékoliv vazby na konkrétní
skutkové okolnosti posuzované věci. Z toho logicky plyne, že takový úsudek nemusí vyplývat
nutně ze skutkových zjištění obsažených ve spise, ale může být opřen o poznatky soudu
z rozhodovací činnosti či běžné životní zkušenosti, které soud přirozeně při svém rozhodování
využívá. V kontextu odůvodnění napadeného rozsudku toto tvrzení sehrálo roli pouhého
podpůrného argumentu, takže jeho obecný charakter nebyl na závadu přezkoumatelnosti
rozsudku jako takového. Na okraj věci Nejvyšší správní soud podotýká, že k obdobnému názoru
na úlohu televize v procesu socializace dospěl i on sám, a to v rozsudku ze dne 15. 5. 2008,
č. j. 6 As 70/2007 - 104, přístupný na www.nssoud.cz, který se týkal reality show Vyvolení.
Ani v tomto bodě Nejvyšší správní soud stěžovatelce nedal za pravdu.
Ve druhém bodě kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem
městského soudu, že se žalovaná vypořádala s povinností vyložit neurčité pojmy obsažené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť podle jejího názoru žalovaná
vyložila tyto pojmy nedostatečně, přičemž některé neodůvodnila vůbec („fyzický a psychický
vývoj“) a u pojmu „mravní vývoj“ nerozlišila hledisko estetické, hledisko etikety, hledisko etické
a od hledisek právních, která mají pro správní trestání zásadní význam. Toto tvrzení kvalifikoval
Nejvyšší správní soud jako podřaditelné pod kasační důvod spočívající v nezákonnosti způsobené
nesprávným posouzením právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Jak již Nejvyšší správní soud ve svých předchozích rozsudcích v obdobných věcech
konstatoval (např. v již citovaném rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 As 34/2007 – 166,
přístupný na www.nssoud.cz), výklad neurčitých pojmů nelze nikdy označit za komplexní
či úplný, neboť tyto pojmy mění svůj obsah a rozsah v závislosti na konkrétních skutkových
rysech případu. Podstatné pro hodnocení výkladu neurčitých pojmů je, zda je žalovaná vykládá
předvídatelně do té míry, aby v obdobných případech byly tyto pojmy vykládány obdobně,
aby tak nedocházelo k libovůli při aplikaci práva v rovině obecné a k vytváření nedůvodného
rozdílného zacházení s provozovateli vysílání v rovině konkrétní. V posuzované věci Nejvyšší
správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že žalovaná dostála své povinnosti vyložit
neurčité pojmy obsažené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Neurčité
pojmy dítě a mladistvý žalovaná vyložila explicitně, zatímco pojmy „fyzický a psychický vývoj“
označila za obecně známé, přičemž k uvedeným adjektivům „fyzický“ a „psychický“ doplnila
jejich česká synonyma „tělesný“ a „duševní“. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že byť se žalovaná výkladem těchto pojmů nezabývala příliš detailně, nepůsobil tento dílčí
nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí ani nesprávnost interpretace
aplikované právní normy. Rovněž zde sehrála roli již ustálená praxe žalované při aplikaci
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., s níž byla stěžovatelka seznámena na
základě předchozí rozhodovací činnosti žalované v obdobných věcech (např. pokutami
uloženými za odvysílání některých dílů pořadu Big Brother na podzim roku 2005).
To samozřejmě neznamená, že by nebylo povinností žalované náležitě odůvodnit výklad
neurčitých pojmů pro každý konkrétní případ zvlášť. Tuto povinnost však lze považovat
za splněnou tehdy, pokud lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznat, zda žalovaná
podřadila zjištěnou prezentaci závadného jednání (tj. v tomto případě projevy „násilí“ popsané
v odůvodnění rozhodnutí) pod rozsah neurčitých pojmů. Taková úvaha je z rozhodnutí zřejmá.
K stěžovatelkou zpochybňovanému výkladu pojmu „morální (mravní) vývoj“ se žalovaná
pokusila vymezit jeho obecně uznávaný význam poukazem na dobré mravy a etické hodnoty.
Námitka stěžovatelky, že přitom nerozlišila dílčí hlediska spadající pod sféru morálního
hodnocení, není podle názoru Nejvyššího správního soudu případná. Nejvyšší správní soud
se nedomnívá, že by z hlediska účelu výkladu pojmu „morální (mravní) vývoj“ v kontextu
posuzované věci mělo význam hodnotit případný estetický rozměr či rozměr hodnocení
zachování pravidel etikety v porovnání s pohledem právním. Kromě toho je nanejvýš teoreticky
sporné, zda vůbec v pojmu „morální (mravní) vývoj“ lze zahrnout i dimenzi právní (čili jakéhosi
vývoje právního vědomí dítěte či mladistvého), anebo zda jde o samostatnou rovinu socializace
jednotlivce. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s touto argumentací stěžovatelky
a konstatuje, že rozlišení těchto aspektů v úvaze žalované by bylo v kontextu posuzované věci
spíše nadbytečné a bezúčelné. Související námitkou stěžovatelka brojila proti tomu, že žalovaná
definovala neurčité pojmy pomocí jiných neurčitých pojmů. K tomu Nejvyšší správní soud
považuje za nutné podotknout, že je třeba terminologicky odlišit „neurčitý pojem“ jako pojem
právní, který zahrnuje takové neurčité pojmy, jež užívají předpisy správního práva
jako prostředek pro dotváření práva v rovině jeho aplikace, od jiných pojmů, které jsou ze své
povahy neurčité, avšak nemají legální charakter (k tomu srv. Hendrych, D. a kol. Správní právo.
Obecná část. 5. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 82 - 83). Pojem jako takový
je obecně určitou „významovou strukturou“, neboli sémantickou množinou různých významů,
a proto je jistá míra neurčitosti jeho základní vlastností. Je-li úkolem žalované vyložit v rámci
rozhodovacího procesu legální neurčité pojmy, nemá žalovaná jinou možnost než je vyložit
prostřednictvím jiných pojmů, které samozřejmě mohou být ze své povahy rovněž neurčité,
ovšem zároveň nejsou legálními „neurčitými pojmy“ ve smyslu vědy správního práva a právní
metodologie.
Ve třetím bodě kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že nebyla v souladu
s ustanovením §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. upozorněna na porušení ustanovení §32
odst. 1 písm. g) téhož zákona v souvislosti s odvysíláním pořadu Záhada vyvoleného.
K tomu také uvedla, že žádný z jejích předchozích pořadů, za něž již dříve byla pokutována
dle téhož ustanovení zákona, neobsahoval „explicitní zobrazení násilí a zařazování vizuálně
expresívních záběrů násilného obsahu, které jsou způsobilé ohrozit zejména psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Proto nemohla předvídat, že bude za odvysílání pořadu
Záhada vyvoleného pokutována. Tuto námitku Nejvyšší správní soud podřadil pod kasační
důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pod vadu řízení před správním
orgánem, která mohla způsobit nezákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
K obsahu této námitky Nejvyšší správní soud v souladu se svou předchozí judikaturou
v obdobných věcech konstatuje, že povinnost upravená v ustanovení §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. z obecného pohledu realizuje preventivní funkci správního trestání.
Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání
provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví,
do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. V souladu s účelem a smyslem
citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. nelze dovozovat, že by takové upozornění musela
žalovaná činit u každé jednotlivého skutkového děje kvalifikovaného jako porušení téže zákonné
povinnosti a shledaného u téhož provozovatele. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu souhlasí
s názorem městského soudu, že stěžovatelka již byla vícekrát v minulosti upozorněna
na porušování povinnosti stanovené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
a to mj. za jednání spočívající v prezentaci násilí v odvysílaných pořadech či upoutávkách.
Stěžovatelčina námitka, že se v žádném z těchto pořadů, za jejichž odvysílání byla pokutována,
nešlo o „explicitní zobrazení násilí a zařazování vizuálně expresívních záběrů násilného obsahu, které jsou
způsobilé ohrozit zejména psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých“, není podle Nejvyššího správního
soudu případná, neboť podstatné je, zda stěžovatelka byla obeznámena s tím, že prezentace násilí
je žalovanou vnímána jako porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka byla na porušení
totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna, a to konkrétně zejména
v rozhodnutí týkajících se reportáže „Psí zápasy“ nebo probíhajícím řízením ve věci odvysílání
některých dílů pořadu Big Brother, v nichž bylo podle názoru žalované rovněž prezentováno
násilí a za něž posléze byly stěžovatelce uloženy pokuty (např. správní řízení ukončené vydáním
rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo/146/05, č.j. jfu/5876/06, které bylo
doručeno stěžovatelce dne 21. 8. 2006, tj. až po odvysílání pořadu Záhada vyvoleného).
Ani těmto námitkám stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Ve čtvrtém bodě kasační stížnosti stěžovatelka brojila proti správnímu uvážení
žalované co do výše pokuty, konkrétně pak jednak proti způsobu, jakým žalovaná
odůvodnila zákonná kritéria pro určení výše pokuty (§61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.),
a jednak proti hodnocení zdůvodnění výše uložené pokuty městským soudem,
které je podle jejího názoru vnitřně rozporné. Stěžovatelka rovněž namítla, že žalovaná překročila
meze správního uvážení, a proto městský soud měl její rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud
podřadil tyto námitky pod kasační důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s.
Správní uvážení je oprávněním správního orgánu, které nemá charakter libovůle,
nýbrž volné úvahy v prostoru a mantinelech vymezených zákonodárcem a základními principy
právního státu (předvídatelnosti, právní jistoty a důvěry v právo). V řízení o porušení
povinností stanovených zákonem č. 231/2001 Sb. je správní uvážení žalované vymezeno
kromě zmiňovaných principů především zákonnými kritérii obsaženými v citovaných
ustanoveních tohoto zákona, k nimž je žalovaná povinna při stanovení výše pokuty
přihlédnout. Konkrétně se jedná o „povahu vysílaného programu“, „postavení provozovatele
vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti
vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy“ (§61 odst. 2 zákona
č. 231/2001) a dále „závažnost věci“, „míru zavinění“ a „rozsah, typ a dosah závadného vysílání“
a „výši případného finančního prospěchu“ (§61 odst. 3 téhož zákona). Nejvyšší správní soud
již ve svých dřívějších rozhodnutích shledal, že zákonná kritéria jsou velmi neurčitá a vzájemně
mnohdy úzce propojená. Ne všechna ovšem musí být nutně pro konkrétní posuzovanou věc
stejně důležitá či určující. Při vypořádání se s nimi musí správní orgán uvést, které kritérium bylo
pro jeho posouzení klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty a stanovení
její výše v konkrétním případě (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2008, č. j. 4 As 34/2007 - 166, přístupný na www.nssoud.cz). Ohledně odůvodnění
zákonných kritérií pro uložení pokuty městský soud shledal, že žalovaná vyhodnotila tato kritéria
velmi stručně a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, nicméně přesto dostatečně na to,
aby její rozhodnutí mohlo obstát v soudním přezkumu. Zároveň se ovšem na jiném místě
napadeného rozsudku neztotožnil s hodnocením kritéria „zavinění“ stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud zde podotýká, že je třeba rozlišit dvě roviny posouzení těchto kritérií: jednak rovinu
přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, co do uložené sankce za správní delikt, a jednak v rovině
přiměřenosti sankčního postihu za jednání stěžovatelky. V rovině přezkoumatelnosti
se lze ztotožnit s názorem městského soudu, že zákonná kritéria rozhodná pro výši pokuty
v posuzované věci (tj. závažnost věci, míra zavinění, programu, rozsahu vysílání) byla
odůvodněna dostatečně přezkoumatelně, byť nikoliv detailně a pregnantně. Naproti tomu,
v rovině přiměřenosti sankčního postihu stěžovatelky se městský soud neztotožnil s výší pokuty,
kterou žalovaná stěžovatelce za odvysílání předmětného pořadu uložila, a to s poukazem
na dobrou víru stěžovatelky v to, že obsah pořadu je v souladu se zákonem, když při jeho prvním
uvedení stěžovatelka nebyla pokutována, ani upozorněna na porušení zákona. Městský soud
tedy dle svých slov v odůvodnění rozsudku „..dospěl k závěru, že žalovaná míru zavinění,
kterou posoudila ve formě úmyslu žalobce, vyhodnotila nesprávně...“, na což reagoval využitím
svého moderačního práva zakotveného v §78 odst. 2 s. ř. s. a uloženou pokutu snížil v mezích
dovolených zákonem na polovinu, tj. 250 000 Kč. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí
s názorem stěžovatelky, že odůvodnění napadeného rozsudku je v otázce posouzení kritéria
„zavinění“ vnitřně rozporné, neboť městský soud pouze důsledně oddělil otázku
přezkoumatelnosti posouzení tohoto kritéria žalovanou a otázku správnosti a adekvátnosti
jeho posouzení vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzované věci. Výsledek správní úvahy
ohledně výše uložené pokuty, tak jak ji modifikoval svou úvahou městský soud, vnímá Nejvyšší
správní soud jako souladný jak se stanovenými kritérii správního uvážení v ustanovení §61
odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., tak i s uvedenými principy právního státu. Nejvyšší správní
soud shledal rovněž moderační úvahu městského soudu přezkoumatelnou a opřenou o dostatek
skutkových důvodů, a proto nepřisvědčil stěžovatelce ani v těchto námitkách.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nedal za stěžovatelce za pravdu v žádné
z kasačních námitek, kterými brojila proti napadenému rozsudku. Proto Nejvyššímu správnímu
soudu nezbylo než kasační stížnost zamítnout (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu