ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.23.2008:174
sp. zn. 4 As 23/2008 - 174
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: T. H.,
zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky - Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Mě stského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 7 Ca
2/2003 - 146,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele, Mgr. Anně Větrovské, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplace na Nejvyšším správním soudem
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2002, č. j. PPR-44-1/SŘI-SOU-2002.
Tímto rozhodnutím žalovaný na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 10 C 1/98
- 147, rozhodl „zlikvidovat údaje týkající se skutečnosti, že byl žalobce v roce 1993 stíhán OÚV
Praha 6 za trestný čin loupeže podle §234 tr. zákona (ČVS 1860/93)“. Městský soud žalobu
odmítl podle §46 odst. 1písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nýbrž se jedná o úkon správního orgánu, který je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního
přezkumu. Podle Městského soudu soud v Praze nepřicházela v úvahu ani žalobní legitimace
podle §65 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel proti tomu ve včas podané kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Konkrétně uvádí, že nesouhlasí s tím, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo vyloučeno ze soudního přezkumu. Na podporu svého tvrzení uvádí,
že zákon o Policii ČR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výslovně předpokládá
takovéto rozhodování Policie ČR o likvidaci nebo opravě nepravdivýc h nebo nepřesných
osobních údajů v §42 j), a přesto, že se na toto rozhodování nevztahuje správní řád, neznamená
to, že rozhodnutí tohoto druhu nezasahuje do práv dotčené fyzické osoby, ani, že by takové
rozhodnutí bylo vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť jde o rozhodnutí, týkající se ochrany
základních práv zaručených čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále pak stěžovatel
uvádí, že žalovaný neměl o povinnosti zlikvidovat nepravdivé a nepřesné údaje o jeho osobě
znovu rozhodovat, ale tyto údaje měl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5
zlikvidovat. Žalovaný přitom o likvidaci údajů znovu rozhodl, přičemž ale rozhodl pouze o části
těch údajů, jejichž likvidaci nařídil Obvodní soud pro Prahu 5. Žalovaný si tak podle názoru
stěžovatele nenápadně vytváří prostor pro to, aby zbývající osobní údaje obsažené ve výroku
rozsudku zlikvidovat nemusel. Stěžovatel uzavírá, že p okud žalovaný znovu rozhodoval o věci
již rozhodnuté pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, jedná se o rozhodnutí
nicotné, neboť k takovému rozhodnutí nebyl žalovaný vůbec příslušný. Závěrem stěžovatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím v materiálním slova smyslu,
a to rozhodnutím nicotným, které mělo být soudem zrušeno, popř. měla být soudem vyslovena
jeho nicotnost.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předmětným rozhodnutím
pouze plnil povinnost uloženou ve shora uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5,
a toto rozhodnutí bylo interním organizačním opatřením ve vztahu k organizačně podřízeným
útvarům. Nejedná se tak o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., ale naopak o úkon správního
orgánu, který rozhodnutím ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. není. Z uvedených důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí žalovaného
mělo být ze soudního přezkumu vyloučeno - fakticky namítá nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Stěžovatel rovněž namítá, že napadený úkon žalovaného, není úkonem správního orgánu
ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. a není ze soudního přezkumu vyloučen. Nejvyšší správní soud
nesouhlasí s tím, že napadené „rozhodnutí“ nese znaky rozhodnutí po formální i materiální
stránce a jedná se o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. Jak vyplynulo ze správního a soudního
spisu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2001, č. j. 10 C 1/98 - 147,
byla České republice - Ministerstvu vnitra uložena mimo jiné povinnost do 15 dnů od právní
moci rozsudku zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoli v rozšiřování
informací o stěžovateli obsahujících údaje o tom, že „K H . bylo dále zjištěno, že byl dříve zapsán
v OR jako fyzická osoba pod zn. A 4865, IČO X a ke dni 18. 9. 1992 byl na jeho žádost proveden
výmaz tohoto zápisu. Dne 14. 9. 1992 byla pod zn. A 6971 zapsána do OR veřejná obchodní
společnost H.. A spol., IČO X, ve které je kromě T. H. zapsáno ještě 5 dalších společníků –
Vietnamců. Sídlo v.o.s. je v místě trvalého bydliště H. (viz úplný výpis z OR – příloha č. 1). Dále
bylo zjištěno, že dne 28. 1. 1994 byla do OR zapsána společnost s. r. o. T. T. Ltd., IČO X
ve které je kromě H. jako společník zapsán ještě občan vietnamské národnosti N. T. T.. Sídlo této
s. r. o. je opět v místě trvalého bydliště H. (viz úplný výpis z OR – příloha č. 2). Lustrací H.
v AVIZU bylo zjištěno, že byl v r. 1993 stíhán OÚV P -6 za tr. čin loupeže podle §234 tr. zákona
(ČVS 1860/93).“
Vzhledem k tomu, že Ministerstvo vnitra povinnost uloženou mu v citovaném rozsudku
v celém rozsahu nesplnilo, podal stěžovatel, jak vyplývá z obsahu jeho kasační stížnosti, návrh
na nařízení exekuce, a „otázka likvidace zbývajících osobních údajů podle vykonatelného
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 je stále předmětem několika exekučních řízení
proti České republice – Ministerstvu vnitra, které dodnes probíhají u Obvodního soudu
pro Prahu 7“.
Z korespondence mezi Ministerstvem vnitra, Kanceláří policejního prezidenta
a Odborem systémového řízení a informatiky Policejního prezídia České republiky, založené
ve správním spisu vyplývá, že cca měsíc po nabytí právní moci předmětného rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 Ministerstvo vnitra požadovalo po žalovaném urychlené
vykonání soudem uložené povinnosti. Na základě toho byl vydán úkon o provedení likvidace
zpracovávaných osobních údajů, který stěžovatel napadl žalobou. Městský soud v Praze žalobu
odmítl, neboť dospěl k závěru, že zmíněný úkon žalovaného není rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím nebylo zasaženo do hmotněprávních oprávnění a povinností
stěžovatele, který jím tak nemohl být krácen na svých právech. Tímto aktem dal žalovaný
pouze najevo, že je splněna povinnost, která byla uložena České republice - Ministerstvu vnitra
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5.
Nejvyšší správní soud při posouzení správnosti závěrů městského soudu vycházel
z ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem spr ávního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho p ráva nebo povinnosti,
(dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li s. ř. s. nebo zvláštní zákon jinak. Soud má za to,
že úkonem žalovaného nebylo nijak zasaženo do práv stěžovatele, nýbrž že byl skutečně vydán
na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a ke splnění povinností tam uložených
(což je ostatně ve zmíněném aktu i uvedeno). Napadený úkon nelze ani považovat za rozhodnutí
správního orgánu podle §42j zákona č. 283/1991 Sb. Odstavec 1 citovaného ustanovení ukládá
policii povinnost sdělit na písemnou žádost žadateli bezplatně osobní údaje vztahující se k osobě
žadatele, a to do 30 dnů od jejího doručení. Podle odst. 2 policie na písemnou žádost provede
bezplatně likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů vztahujících
se k osobě žadatele, a to neprodleně po jejím doručení. O této žádosti rozhoduje Policejní
prezidium České republiky (odst. 3). Odstavec 4 stanoví situace, kdy policie žádostem
podle odst. 1 a 2 nevyhoví. Podle tohoto ustanovení tak může jakákoli fyzická osoba požádat
Policejní prezidium České republiky, aby jí sdělilo osobní údaje vztahující se k ní a následně může
požádat o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů. Takové žádosti
je Policejní prezidium povinno vyhovět, kromě zákonných výjimek stanovených v odst. 4
předmětného ustanovení. Situace stěžovatele však byla jiná, neboť ten Policejní prezidium
nepožádal o likvidaci nepravdivých osobních údajů podle §42j zákona č. 283/1991 Sb.,
nýbrž tuto likvidaci požadoval v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 5. Soud
jeho požadavku vyhověl a v rozsudku uložil České republice - Ministerstvu vnitra mimo jiné to,
aby stěžovatelem požadované informace byly zlikvidovány. V daném případě tak Policejní
prezidium nemělo o čem rozhodovat a také nerozhodovalo; pouze bylo povinno výrok rozsudku
bez dalšího vykonat (resp. Ministerstvo vnitra). Toto pak deklarovalo vydáním úkonu,
který stěžovatel napadl žalobou. Nejvyšší správní soud podotýká, že v daném případě vnější
forma tohoto aktu byla skutečně matoucí (předmětný úkon je členěn na výrok, odůvodnění
a poučení a je adresován stěžovateli) a mohla v e stěžovateli vzbudit dojem, že se jedná
o rozhodnutí správního orgánu a že si žalovaný osobuje rozhodovat o věci již rozhodnuté
soudem. Jak však vyplynulo ze shora uvedeného, nebylo tomu tak a po materiální stránce
tímto úkonem není žádným způsobem zasaženo do práv stěžovatele ani nikoho jiného a nejedná
se tak o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., ale naopak o úkon správního orgánu,
který není rozhodnutím ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. Formální podoba úkonu realizujícího
soudní rozhodnutí z něho nemůže činit rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky založené
ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Má-li stěžovatel za to, že žalovaný nesplnil povinnost uloženou
mu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 v celém rozsahu, slouží k jeho ochraně řízení
exekuční.
Žalobní legitimaci nebylo možno opřít ani o ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. Citované
ustanovení připouští, aby žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podal i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. tak umožňuje
podat žalobu i tomu, kdo tvrdí, že byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo,
a že byl postupem správního orgánu dotčen na procesních právech, která v tomto řízení má,
a to v takovém rozsahu, že to mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Jde tu především
o občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a obce, jimž zákon výslovně přiznává
postavení účastníka v některých správních řízeních, zpravidla proto, aby v nich obhajovaly zájmy
veřejnosti zejména na ochraně životního prostředí (např. §70 a 71 zákona ČNR č. 114/1992 Sb.,
§115 odst. 6 a 7 zákona č. 254/2001 Sb.). Jak vyplývá z tohoto ustanovení, podmínkou
pro přiznání účastenství podle §65 odst. 2 s. ř. s. je mimo jiné vedení správního řízení,
které je ukončeno vydáním rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. (tedy rozhodnutí,
kterým jsou zakládána, měněna, rušena nebo závazně určována práva a povinnosti některému
účastníkovi správního řízení), a dále existence odlišné osoby, které je zákonem přiznáno
účastenství v tomto správním řízení. Jak však vyplyne z výše uvedeného, v dané věci nebylo
vedeno správní řízení v němž by bylo vydáno rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. tak na daný případ nelze vůbec použít a městský soud nepochybil,
pokud v daném případě o možném stěžovatelově účastenství na základě to hoto ustanovení
nerozhodoval. Obdobně je třeba konstatovat, že nejednalo-li se v případě napadeného správního
úkonu o rozhodnutí, pak nepřicházela v úvahu ani jeho eventuální nicotnost.
Tento právní závěr soudu odpovídá i jeho ustálené judikatuře. Ostat ně obdobně
v prakticky totožné věci rozhodl Nejvyšší správní soud již rozsudkem ze dne 10. 2. 2005,
č. j. 2 As 38/2004 – 53.
Nezákonnost vyloučení věci ze soudního přezkumu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. tak nebylo shledáno, a Městský soud v Praze tudíž nepochybil, když žalobu stěžovatele
odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelem namítané důvodů kasační stížnosti nebyly dány a Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřizn ává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, Mgr. Anna Větrovská, byl ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 8 v návaznosti na §120 s. ř. s. uvedené
zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 2400 Kč,
sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby [2100 Kč - §11
odst. 1 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 pím. f) cit. vyhlášky] a jednoho režijního paušálu (300 Kč
- §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu