ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.45.2007:139
sp. zn. 4 As 45/2007 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: A. K., zast.
JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem Výškovická 172, Ostrava - Výškovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem ul. 28. října 117, Ostrava,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2006, č. j. 58
Ca 25/2006 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2005, č. j. OD/PŘ/408-1/04/Ož, Městský úřad Orlová
uznal žalobce vinným, že dne 26. 5. 2004 kolem 19:00 hodin u kulturního domu v Dolní Lutyni -
Věřňovicích, jako řidič osobního motorového vozidla Renault Laguna, způsobil dopravní
nehodu. Při najíždění do levotočivé zatáčky jel vozidlem blíže levému okraji komunikace. Nejel
při pravém okraji, přestože tomu nebránily žádné zvláštní okolnosti. Došlo ke střetu s jízdním
kolem tovární značky Author. Při dopravní nehodě došlo ke zranění cyklisty, jemuž tak
z nedbalosti ublížil na zdraví. Na vozidle Renault Laguna vznikla hmotná škoda zřejmě
přesahující částku 20 000 Kč, na jízdním kole Author vznikla škoda zřejmě nepřesahující částku
20 000 Kč. Tímto jednáním porušil žalobce §4 písm. a) a b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů a dopustil se přestupku dle §22 odst. 1 písm. c) a §49
odst. 1 písm.b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobci byla podle §22 odst. 2 zákona o
přestupcích uložena pokuta ve výši 3000 Kč a uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
K odvolání žalobce změnil žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 5. 2005,
č. j. 3660/2005/DSH/Dos/0001, výrok napadeného rozhodnutí ve skutku tak, „že žalobce
je vinen tím, že dne 26. 5. 2004 kolem 19:00 hodin v Dolní Lutyni - Věřňovicích u Kulturního
domu jako účastník dopravní nehody řídil osobní motorové vozidlo, přičemž nejel při pravém
okraji vozovky, přestože tomu nebránily žádné zvláštní okolnosti“; žalovaný rovněž vypustil část
výroku o porušení §4 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích; změnil kvalifikaci přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) a přestupku proti
občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích na přestupek podle §22
odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, snížil sankci pokuty na 500 Kč, takže celková částka pokuty
a nákladů řízení je 1500 Kč. Žalovaný dále výrokem rozhodnutí vypustil z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně větu „Zavinění dopravní nehody panem K.
prokazují především zadokumentované stopy a jeho vlastní výpověď při ústním jednání dne
8. 12. 2004“ (str. 9) a dále pasáž začínající slovy „Obviněný tedy z nedbalosti ublížil panu P. na
zdraví“ a končící slovy „neshledal důvod pro uložení zákazu řízení všech motorových vozidel“
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesouhlasil s popisem skutku tak, jak jej uvedl žalovaný. Vytýkal dále žalovanému,
že v odvolacím řízení nedodržel 60 denní lhůtu pro vydání rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo
doručeno pouze jeho zmocněnci (za současného narušení jeho soukromí ze strany zaměstnanců
žalovaného doručujících rozhodnutí), přestože zmocněnec již nebyl oprávněn k zastupování.
Žalovaný podle žalobce rovněž nerozhodl o tom, kdo je viníkem nehody (přičemž tohoto určení
se žalobce nejvíce dožadoval) a nijak nereagoval na snahy žalobce o doplnění dokazování.
Spokojil se stavem zjištěným správním orgánem prvního stupně, přestože ve svém rozhodnutí
uvedl, že v řízení je mnoho nejasností.
Dále žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval jeho stížností na správní orgán prvního
stupně, zejména námitkou o způsobu vedení výslechu svědka, námitkou podjatosti pracovníka
správního orgánu prvního stupně a procesem obstarávání důkazů. Podle žalobce žalovaný
nereagoval na námitku, že správní orgán prvního stupně poskytoval protokoly pouze zmocněnci
žalobce a ne také žalobci - tyto informace měl žalovaný poskytnout minimálně podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pokud tak neučinil podle procesních
předpisů správního řízení; žalovaný také nereagoval na dotaz, kdy a kde lze nahlédnout
do správního spisu.
Podle žalobce měl žalovaný pominout, že správní orgán prvního stupně poučoval
a uváděl sankce v případě nedostavení se a nepodání vysvětlení podle správního řádu a nikoliv
podle zákona o přestupcích. Dovolával se dále toho, že správní orgán prvního stupně, i žalovaný,
nezohledněním technického stavu jízdního kola na nehodě zúčastněného cyklisty pochybili
i v právním posouzení věci. V tomto směru namítal, že v okamžiku střetu nejel, ale rozjížděl
se po zastavení, přičemž nebyl zohledněn fakt, že nejel při pravém okraji vozovky z toho důvodu,
aby vystupující spolujezdec nepošlapal květiny pěstované na kraji vozovky. Orgány rozhodující
o přestupku podle žalobce také nezohlednily, jakým dílem se na srážce podílel protijedoucí
cyklista, který byl, podle žalobce, vinen dopravní nehodou. Žalobce konečně napadal nelogický
postup žalovaného, jehož rozhodnutí vyznělo ve zrušení obvinění ze spáchaní nehody ublížením
na zdraví, ale rozhodnutí samotné zrušeno nebylo, přičemž jednání žalobce bylo pouze
překvalifikováno na „nesprávný způsob jízdy“. Podle žalobce nelze z posledně uvedeného zjistit,
kdo je viníkem nehody. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že je nevinen
a naopak je v této věci poškozeným.
Krajský soud v Ostravě po ústním jednání rozsudkem ze dne 1. 12. 2005,
č. j. 58 Ca 20/2005 - 27, zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.Rozhodl dále o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení 2000 Kč do 30
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z provedeného
dokazování považuje za zřejmé, že žalobce udělil dne 2. 2. 2005 zmocněnci pro řízení ve věci
výše popsaného přestupku do protokolu plnou moc, která nebyla věcně ani časově omezena
a doručení rozhodnutí žalovaného pouze zmocněnci tedy bylo v souladu s §25 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Soud zároveň uvedl, že rozhodnutí žalovaného
trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, konkrétně proto, že ve výroku rozhodnutí
se „vypouští“ pasáž z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, což podle §59
správního řádu není možné. Vyslovil také, že z odůvodnění není patrno, proč byly vypuštěny
právě tyto konkrétní pasáže.
Proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost žalovaný z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 As 21/2006 – 48, rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se ztotožnil s názorem krajského soudu,
že ve výroku správního rozhodnutí není místo pro autoritativní rozhodování o obsahu
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neztotožnil se však se závěrem
krajského soudu o tom, že tato vada napadeného správního rozhodnutí způsobuje
jeho nesrozumitelnost. Ačkoliv se o vadu správního rozhodnutí jedná, nejedná se o takovou
vadu, která by mohla způsobit nesrozumitelnost správního rozhodnutí. Nesouhlasil dále
se závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel v odůvodnění neuvedl, co ho vedlo k postupu,
že části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vypustil. Nejvyšší správní soud
shrnul, že napadené správní rozhodnutí trpí vadou, kdy ve výroku je navíc uvedena změna
odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, tato vada však není takového rázu,
aby výrok jako celek zatížila nesrozumitelností a nepřezkoumatelností. Ve vysloveném právním
názoru zavázal krajský soud k tomu, aby postupoval v dalším řízení s ohledem na výše uvedené.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 58 Ca 25/2006 - 57, žalobu
zamítl a rozhodl dále o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na nákladech řízení 2000 Kč
do 30 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalovaný zjistil úplně skutkový stav
věci, pokud dospěl k závěru, že žalobce dne 26. 5. 2004 jako řidič osobního vozidla Renault
Laguna kolem 19:00 hod, porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že zastavil
vozidlo při levém okraji komunikace ve směru jízdy, a při rozjíždění vozidla pak nejel vpravo,
ačkoliv mu v tom nebránila žádná zvláštní okolnost. Soud dále konkretizoval svůj názor tak,
že za zvláštní okolnost v provozu na pozemních komunikacích lze považovat jen okolnost,
která s provozem souvisí a nikoliv úmysl vystupujícího spolujezdce nevstoupit na květiny podél
komunikace. Ztotožnil se s právním posouzením věci žalovaným, že žalobce porušil §11 odst. 1
zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž se dopustil přestupku podle §22 písm. f)
zákona o přestupcích. Důvodnými neshledal soud ani další námitky žalovaného, ke kterým uvedl,
že doručení žalobou napadeného rozhodnutí proběhlo řádně v souladu §25 odst. 3 správního
řádu; k námitce o nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí soud uvedl, že správní orgán prvního
stupně požádal podle §49 odst. 2 správního řádu o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí.
Soud dále vyslovil, že po změně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedopadá
na předmět řízení námitka žalobce, že nebylo zjištěno, kdo je viníkem dopravní nehody a totéž
se týká námitky ke zjištění způsobu jízdy cyklisty. Ohledně stížností, které byly žalobcem během
správního řízení podány, uvedl, že byly předány k vyřízení příslušnému orgánu. K vyžádání
znaleckého posudku správním orgánem prvního stupně po vydání rozhodnutí, soud uved,
že není vyloučené a zástupce žalobce byl vyzván k seznámení s ním podle §33 správního řádu.
Za těchto okolností soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a přiznal žalovanému náklady řízení
ve výši, v jaké je žalovaný po právním moci rozsudku zrušeného Nejvyšším správním soudem
nahradil žalobci, tedy v částce 2000 Kč.
Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
„nesprávného posouzení situace“. Vytýkal krajskému soudu, že nařídil jednání, ačkoliv měl
rozhodnout bez jednání, pokud bylo žalobou napadené rozhodnutí vadné; změnou rozsudku
soudu stěžovateli vznikla škoda 2000 Kč na zaplaceném soudním poplatku. Dále namítal,
že při druhém jednání soud nedovolil věc znovu projednat, s tím, že vše bylo už řečeno, a nebyl
tedy projednán nesprávný postup žalovaného spočívající v nezákonně provedeném způsobu
doručení. Stěžovatel namítal nesprávné posouzení dopravní nehody, zejména to, že soud
rozhodoval o jednání, které nebylo předmětem rozhodnutí správního orgánu. Uvedl dále,
že nezastavil přímo u krajnice proto, aby vystupující spolujezdec nepošlapal kytky rostoucí
u silnice, a odkázal na §4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích,
podle kterého je řidič povinen při provozu na pozemních komunikacích počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám na životním prostředí. Poukázal dále na to, že po zastavení se začal
rozjíždět a poté co ujel asi 1 metr, došlo ke srážce s „s opilým cyklistou“, jehož jízdní kolo
nemělo funkční brzdy a který při vjíždění do zatáčky ani nijak nebrzdil. Stěžovatel dále napadl
výklad pojmu „zvláštní okolnost“ podle §11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních
komunikacích námitkou, že zvláštní okolností je vše, co v dané chvíli řidič jako zvláštní okolnost
vyhodnotí – „třeba i hřebík na cestě“. Dále namítal, že soud nevzal v potaz veškeré skutkové
okolnosti, zejména šířku silnice, která činí asi 3 metry. Uvedl rovněž, že jel při pravém okraji
vozovky. Nejel pouze tak blízko, jak si představuje žalovaný; ostatně povinnost jet co nejtěsněji
u okraje vozovky zákon ani neukládá a příčinou takové jízdy stěžovatele byla zvláštní okolnost,
konkrétně předchozí vystupování spolujezdce. Jestliže se tedy stěžovatel kvůli vystoupení
spolujezdce rozjížděl z pozice, kdy byl vzdálen od pravého okraje vozovky asi 75 cm, nemohl
se po ujetí asi 1 metru přiblížit k okraji vozovky natolik, jak by si žalovaný představoval. Soud
také podle stěžovatele při právním hodnocení věci zaměnil jízdu (§11 zákona) a zastavení (§25
zákona), neboť v okamžiku dopravní nehody již stěžovatel se svým vozidlem opět stál,
a proto mu nelze vyčítat, že nedostál požadavkům §11 zákona o provozu na pozemních
komunikacích.
Z obsahu spisu dále plyne, že stěžovatel napadl výzvu Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 3. 2007, č. j. 58 Ca 25/2006 - 84, o doplnění kasační stížnosti, ústavní stížností, která byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2007, č. j. I. ÚS 2078/07 odmítnuta. Plná moc
k zastupování před Nejvyšším správním soudem byla krajskému soudu doručena až dne
20. 10. 2007.
V doplnění kasační stížnosti zástupce stěžovatele uvedl, že stěžovateli nebylo umožněno
hájit jeho práva, neboť mu rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno způsobem předvídaným
v §24 správního řádu. Poukazoval na to, že správní řád nepřipouští doručování úřadem
jako takovým, ale pouze doručení prostřednictvím držitele poštovní licence (§24 odst. 2
správního řádu). Motivem k takovému postupu žalovaného byla pravděpodobně snaha doručit
rozhodnutí v roční lhůtě podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ale doručení
prostřednictvím úřadu samotného umožňuje až nový správní řád, tj. zákon č. 500/2004 Sb.
Rozhodnutí tedy nebylo řádným způsobem doručeno, nenabylo tudíž právní moci a soud
se touto námitkou nezabýval. Dále namítal, že vstupem pracovníků žalovaného doručujících
jeho rozhodnutí do objektu, ve kterém se nacházel zmocněnec stěžovatele, došlo k porušení
práva na soukromí a toto jednání by mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
porušování domovní svobody. Rovněž poukázal na to, že soud posuzoval zcela jiné jednání
stěžovatele, než kterým se zabývat měl. Soud se zabýval zastavením vozidla, přičemž se měl
zabývat jízdou vozidla – ne při pravém okraji vozovky, a zdůraznil, že samotné zastavení vozidla
bylo zvláštní okolností, kvůli které nejel při pravém okraji vozovky. Navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti a jejím doplnění uplatnil.
Stěžovatel uplatňoval v kasační stížnosti námitku nezákonnosti, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 1. 2008 však vyplývá i námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v níž bylo poukazováno
na to, že se Krajský soud v nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že doručení rozhodnutí žalovaného
neproběhlo zákonným způsobem.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Shledal-li by totiž tuto námitku
důvodnou, musel by napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
aniž by se mohl zabývat námitkami směřujícími k meritu věci. Námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že se soud nezabýval tvrzením stěžovatele o nezákonnosti
postupu žalovaného při doručování jeho rozhodnutí zmocněnci stěžovatele. Stěžovatel dále
namítal, že není možné provést doručení rozhodnutí přímo pracovníky orgánu, který rozhodnutí
vydal, neboť tento způsob není uveden v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též jen
správní řád z roku 1967).
Nejvyšší správní soud s tímto tvrzením stěžovatele nesouhlasí. Krajský soud
se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval posouzením doručení rozhodnutí žalovaného
zmocněnci žalobce na prvním místě, neboť na posouzení této otázky závisel jeho další procesní
postup. Nejvyšší správní soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v této části
a zejména na závěr krajského soudu o tom, že je prokázáno, že stěžovatel dal svému zmocněnci I.
M. dne 2. 2. 2005 do protokolu plnou moc pro řízení ve věci přestupku ze dne 26. 5. 2005, která
nebyla věcně ani časově omezena. Doručoval-li tedy žalovaný napadené rozhodnutí jen tomuto
zástupci, bylo rozhodnutí doručeno v souladu s §25 odst. 3 správního řádu z roku 1967, podle
něhož má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze
tomuto zástupci. Pokud jde o způsob doručení, tj. doručování rozhodnutí pracovníky žalovaného
správního orgánu, je třeba uvést, že podle §24 odst. 1 správního řádu z roku 1967, se důležité
písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou. Podle §24 odst. 2 téhož zákona,
nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě
doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní
licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si
adresát písemnost do 3 dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za doručení, i když se
adresát o uložení nedozvěděl.
Podle výkladu tohoto ustanovení obsaženému například v Komentáři ke správnímu řádu,
vydanému Linde Praha a. s., v roce 2003, je zřejmé, že pravidelným způsobem doručování
je doručování poštou. Nejsou však vyloučeny i jiné způsoby doručení, například pracovníkem
správního orgánu, obecním strážníkem a pod. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že ostatně
není vyloučeno ani předání písemnosti přímo adresátovi, pokud se tento například nachází
v budově správního úřadu. Způsob doručování jinými institucemi než poštou, je upraven
i v jiných právních odvětvích, např. v ustanovení §45a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, nebo v §62 zákona č. 141/1961 Sb., (trestní řád).
Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem dále uvádí, že není oprávněn
posuzovat, zda při porušování rozhodnutí pracovníky žalovaného došlo ke spáchání trestného
činu porušování domovní svobody podle §238 trestního zákona, avšak současně poznamenává,
že z tvrzení stěžovatele nevyplývá nic, co by nasvědčovalo nevhodnému či nesprávnému,
a již vůbec ne protiprávnímu chování pracovníků žalovaného při doručování tohoto rozhodnutí
zmocněnci stěžovatele I. M. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal pochybení
žalovaného správního orgánu ani v postupu ani ve způsobu doručování napadeného rozhodnutí
a považuje toto rozhodnutí za řádně doručené dnem 26. 5. 2005.
Pokud jde o samotnou posuzovanou věc, vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, že stěžovateli byla uložena pokuta za skutek, který byl popsán tak, že „Dne 26. 5. 2004
kolem 19.00 hodin v Dolní Lutyni – Věřňovicích, u kulturního domu jako řidič osobního motorového vozidla
Renault Laguna způsobil dopravní nehodu. Při najíždění do levotočivé zatáčky jel s vozidlem k levému okraji
komunikace. Nejel při pravém okraji vozovky, přestože tomu nebránily žádné zvláštní okolnosti. Došlo ke střetu
s jízdním kolem tovární značky Author. Při dopravní nehodě došlo ke zranění cyklisty, jemuž tak z nedbalosti
ublížil na zdraví. Na vozidle Renault Laguna vznikla škoda zřejmě přesahující částku 20 000 Kč. Na jízdním
kole Author vznikla škoda zřejmě nepřesahující částku 20 000 Kč.“
Tento skutek byl posouzen jako porušení ustanovení §4 písm. a), §4 písm. b), §11
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů ve znění pozdějších změn a doplňků. Uvedený skutek byl rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně kvalifikován jako přestupek podle §22 odst. 1 písm. c) a §49 odst. 1 písm. b)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Rozhodnutím žalovaného byl skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit, vymezen tak,
že „Dne 26. 5. 2004 kolem 19.00 hodin v Dolní Lutyni – Věřňovicích u kulturního domu jako účastník
dopravní nehody řídil osobní motorové vozidlo Renault Laguna RZ 2T68266, přičemž nejel při pravém okraji
vozovky, přestože tomu nebránily žádné zvláštní okolnosti“.
Uvedený skutek byl žalovaným kvalifikován na rozdíl od právní kvalifikace správního
orgánu prvního stupně pouze jako přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona.
Podle terminologie trestního práva se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě,
spočívající v jednání člověka (či jeho opomenutí), přičemž rámec aktů zahrnutých do jednání,
je vymezen následkem, jehož je jednání příčinou. Jako skutek je taková okolnost vymezena
v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. např. v záznamu o sdělení obvinění,
v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání, apod. Skutkem je přitom souhrn
skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení. Právní teorie
a praxe nechápe totožnost skutku jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými
v žalobním návrhu ( ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi
podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám
skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci.
Z těchto hledisek je třeba postupovat i ve správním soudnictví, kdy pro posouzení otázky
zachování totožnosti skutku, jsou rozhodujícími (konkrétně v této věci), oznámení o přestupku
ze dne 22. 6. 2004 ve spojení s oznámením o zahájení přestupkového řízení ze dne 20. 10. 2004,
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí správního orgánu druhého stupně.
Z výše uvedeného plyne, že v posuzované věci došlo rozhodnutím žalovaného k omezení
skutku tím, že žalovaný do něj nezahrnul skutkové okolnosti týkající se střetu osobního vozidla
a jízdního kola, okolnost, že došlo ke zranění cyklisty a skutečnosti týkající se škody na vozidle
a jízdním kole. Z toho plyne, že totožnost skutku zůstala zachována, a to zejména především
jednáním stěžovatele, kterého se měl dopustit, skutek byl pouze omezen, avšak ve prospěch
stěžovatele. Tento postup žalovaného měl za následek jinou právní kvalifikaci skutku a snížení
sankce.
Ve výše naznačeném postupu žalovaného neshledal Nejvyšší správní soud, stejně
jako krajský soud, pochybení. Rozhodně pak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud
posuzoval jiný skutek. Naopak, z odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela jednoznačně
plyne, že se zabýval skutkem tak, jak byl vymezen žalovaným v jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud tedy uzavírá, že krajský soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu,
z něhož vyvodil i správné právní závěry.
K povaze pojmu „zvláštní okolnosti“, která by případně exkulpovala jednání stěžovatele,
který jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti uváděl, že zvláštní okolnosti odůvodňující
jízdu při levém okraji vozovky bylo nepošlapání kytek vystupujícím spolujezdcem s tím,
že za zvláštní okolnosti je třeba považovat vše, co řidič jako zvláštní okolnost vyhodnotí,
je třeba poukázat na ustanovení §11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích,
podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání „zvláštní okolnosti“,
při pravém okraji vozovky, není-li stanoveno jinak.
„Zvláštní okolnost“ podle §11 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je neurčitým
právním pojmem a není v zákoně o provozu na pozemních komunikacích blíže definována.
Neurčité právní pojmy podle právní teorie zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně
zcela přesně právně definovat, neboť jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn
časem a místem aplikace normy. Správní orgán musí jejich obsah vymezit a následně zjistit,
zda konkrétní skutkovou situaci lze pod takto vymezený pojem podřadit či nikoliv.
Na samotné oprávnění správního orgánu vykládat tyto pojmy je třeba nahlížet
jako na souladné se základními ústavními mezemi výkonu státní moci obsaženými v článku 2
odst. 3 Ústavy, případně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu,
že zákonodárce správní orgán k takovému postupu sám zmocnil a poskytl mu tak pravomoc
dotvořit právní normu podle podmínek konkrétního případu a konkrétního jednání účastníka
řízení. Při výkonu této pravomoci však správní úřad nesmí překročit meze tohoto zmocnění.
Při výkladu neurčitých pojmů je rozhodujícím kritériem posouzení správnosti této úvahy
skutečnost, zda správní orgán definoval jednotlivé pojmové znaky neurčitých pojmů
a konkretizoval, ve kterých skutkových okolnostech případu spatřuje jejich naplnění
v konkrétním případu. V tomto ohledu lze poukázat na judikaturu k tomuto problému,
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 5 Afs 151/2004,
z něhož vyplývá, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat
konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň
rámcově obsah a význam užitého pojmu objasnit. V intencích judikatury Ústavního soudu
je třeba rovněž podotknout, že při výkladu neurčitých pojmů je třeba vyhnout se libovůli
či svévolné aplikaci práva, tj. situaci, kdy dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů
se skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu interpretace, jež je v extrémním rozporu
s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace
zákonných pojmů v jiném, než zákonem stanoveném a právním myšlení konsenzuálně
akceptovaném významu, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud
dosavadní výkladovou praxi odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií
či alespoň zásad odvozených z právní normy.
V nyní posuzované věci je z průběhu dosavadního řízení zřejmé, že žalovaný ani krajský
soud obhajobu stěžovatele shora uvedenou nepřijali. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku, krajský soud uvedl, že za zvláštní okolnost rozhodně nelze považovat to,
že pokud by stěžovatel zastavil při pravém okraji komunikace, pošlapal by vystupující K. květiny.
Za zvláštní okolnosti ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích lze považovat jen
okolnosti, které s tímto provozem souvisejí, nikoliv květiny, které byly mimo hlavní komunikaci.
Nejvyšší správní soud má za to, že jak žalovaný, tak i krajský soud věc správně posoudil tak, že za
zvláštní okolnost ve smyslu §11 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, je třeba považovat
pouze to, co má souvislost s provozem na pozemních komunikacích. Lze uzavřít, že v
posuzované věci se jeví jako elementárně zjevné, že teprve v tomto „objektivním“ rámci přímé
souvislosti s provozem na pozemní komunikaci je pak prostor pro subjektivní uvážení účastníka
provozu, který musí přizpůsobit svou situaci reálným podmínkám na pozemní komunikaci, např.
v případě překážek podle §45 zákona, a to i se zřetelem na další povinnosti, zejména uvedených
v §4 a §5 zákona o pozemních komunikacích. Opačný přístup, který by pod pojem zvláštní
okolnosti podle §11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích do uvážení řidiče
zahrnul i okolnosti s provozem nijak nesouvisející, by vedl k neudržitelnému výkladu, že jakákoliv
okolnost, které řidič přizná zásadní význam, by mohla odůvodnit jeho jízdu po levé straně
vozovky. Správnost závěru krajského soudu se dá dovodit i z jiných ustanovení zákona, např.
podle §5 odst. 1 písm. b) je povinností řidiče mimo jiné sledovat situaci v provozu na pozemních
komunikacích, nikoliv situaci mimo provoz na pozemní komunikaci.
Ve vztahu k dalším kasačním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že nařízení ústního
jednání je v dispozici soudu a v posuzované věci navíc zmocněnec stěžovatele si je v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného sám vyžádal. Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud
i námitku, že při druhém jednání nepovolil krajský soud kauzu zcela znovu projednat s tím,
že vše už bylo řečeno. Z protokolu o jednání před krajským soudem vyplývá, že zmocněnec
stěžovatele měl možnost se vyjádřit k provedenému dokazování, kterou využil, k provedenému
dokazování nevznesl námitky a další dokazování nenavrhl, přestože tuto možnost také měl.
Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení učiněný v napadeném rozsudku krajského
soudu, jímž bylo vysloveno, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku
2000 Kč s tím, že se jedná o částku, kterou žalovaný po právní moci rozsudku ze dne 1. 12. 2005
poukázal žalobci, je třeba vycházet z následujícího: rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 12. 2005, č. j. 58 Ca 20/2005 – 27, jímž bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, zavázal krajský
soud žalovaného k tomu, aby žalobci zaplatil na nákladech řízení 2000 Kč (zaplacený soudní
poplatek). Tato povinnost byla realizována žalovaným, jak vyplývá z návrhu zástupce žalovaného
u jednání Krajského soudu v Ostravě dne 9. 11. 2006. Došlo ovšem k tomu, že rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 As 21/2006 – 47, byl rozsudek Krajského
soudu v Ostravě zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z toho nutno dovodit, že odpadl
právní důvod pro již splněnou povinnost ze strany žalovaného vůči žalobci. Je tedy řešením
spravedlivým, zavázal-li soud v nyní přezkoumávaném rozsudku žalobce k povinnosti zaplatit
žalovanému oněch 2000 Kč, které mu žalovaný zaplatil.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že kromě stěžovateli jako řidiči
motorového vozidla, byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč i cyklistovi I. P., a to rozhodnutí
Městského úřadu v Orlové ze dne 9. 3. 2005, č. j. OD/PŘ/408-2/04/VEL.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
těchto nákladů, neboť stěžovatel neměl s kasační stížností úspěch, a žalovanému, jak vyplývá
z obsahu spisu, náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že nerozhodoval o odměně zástupce
stěžovatele, který soud uvědomil o skutečných úkonech právní služby a o osvědčení o registraci
k platbě daně z přidané hodnoty, neboť odměnu Nejvyšší správní soud přiznává pouze
zástupcům ustanoveným pro řízení o kasační stížnosti soudem podle §35 odst. 8 s. ř. s.,
což v posuzované věci nenastalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu