ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.64.2007:65
sp. zn. 4 As 64/2007 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) O. B., a b)
M. B., oba zast. JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, se sídlem Vídeňská 181, Klatovy,
proti žalovanému: Městský úřad Železná Ruda, se sídlem Klostermannovo nám. 295, Železná
Ruda, zast. JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem Vlastina 23, Plzeň, o kasační
stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2007,
č. j. 57 Ca 59/2005 – 27,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2007, č. j. 57 Ca 59/2005 – 27,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Návrh na předběžné opatření se odmítá .
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 7800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojili stěžovatelé proti usnesení Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“) ze dne 14. 9. 2007, č. j. 57 Ca 59/2005 – 27, (dále jen „napadené
usnesení“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti 1) domnělému rozhodnutí – souhlasu mlčky
žalovaného (dále také „stavebního úřadu“) o tom, že ohlášenou drobnou stavbu prodloužení
verandy u dvou chat typu K 34 na č. staveb. parc. 395 a 473 v k. ú. Železná Ruda dle ohlášení
může stavebník Pragochema, spol. s. r. o. provést a proti 2) souhlasnému sdělení žalovaného
ze dne 15. 10. 2001, zn. VÚP 3084/01-330, jímž bylo stavebníku následně sděleno, že žalovaný
nemá proti provedení ohlášených stavebních prací námitky.
Žalobu stěžovatelé podali jako žalobu proti dvěma rozhodnutím či nezákonným zásahům
– souhlasům s ohlášením drobné stavby ze dne 22. 8. 2001, které vydal žalovaný k ohlášení
stavebníka Pragochemy, spol. s.r.o.. Stěžovatelé tvrdili, že byli zkráceni na svých právech, která
pramenila ze skutečnosti, že stěžovatel O. B. byl osobou, která uplatnila nárok na vrácení
předmětných pozemků do svého vlastnictví postupem dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve
znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka M. B. se stala právní nástupkyní stěžovatele O. B. ve
spoluvlastnictví k těmto pozemkům na základě darovací smlouvy. Z obsáhlého shrnutí kontextu
posuzovaného případu vyplývá, že stavebník Pragochema, spol. s. r. o. (dále jen „stavebník“)
vybudoval bez stavebního povolení prodloužení verandy u dvou chat typu K 34 na stavební
parcele č. 395 a 473 v k. ú. Železná Ruda na základě ohlášení ze dne 22. 8. 2001. Následně
stěžovatelka M. B. žádala o odstranění již realizované stavby dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 51/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), a to konkrétně z toho důvodu, že touto přístavbou stavebník zasáhl
do jejího vlastnického práva k sousednímu pozemku parc. č. 274/1 v k. ú. Železná Ruda, neboť
předmětná přístavba půdorysně zasahuje na tento pozemek. Tento návrh ovšem zamítl jak
žalovaný, tak i v odvolacím řízení nadřízený orgán – Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor
regionálního rozvoje (dále jen „krajský úřad“), který navíc konstatoval, že nehodlá ani využít
postupu podle ustanovení §127 odst. 3 zákona o obcích a zrušit uvedený „souhlas mlčky“ jako
nezákonné opatření obce v rámci dozoru nad výkonem přenesené působnosti obce. Stěžovatelé
považují za újmu na svých právech, že jim postupem žalovaného nebylo umožněno využít jejich
oprávnění coby účastníků řízení dle ustanovení §34 odst. 1 a §59 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Stěžovatelé tvrdili, že předmětný úkon souhlasu žalovaného pro ohlášenou stavbu je
úkonem, kterým bylo rozhodnuto o právech a povinnostech jak stavebníka, tak vlastníků
pozemků, na nichž má být stavba umístěna, což znamená, že se jedná o úkon, kterým byla
založena a změněna práva a povinnosti stěžovatelů jako spoluvlastníků pozemku,
na němž se odsouhlasená stavba nalézá. Proto se podle jejich názoru jednalo o rozhodnutí
v souladu s ustanovením §65 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé vymezili i konkretizovali důvody,
pro něž považovali oba napadené úkony žalovaného za nezákonné. Prvním důvodem byla
podle jejich tvrzení skutečnost, že nebyly splněny zákonné podmínky pro ohlášení drobné stavby
stavebnímu úřadu, neboť se nejednalo o drobnou stavbu dle stavebního zákona a předpisů
jej provádějících, což stěžovatelé odůvodnili citací ustanovení §139b odst. 7 a 8 stavebního
zákona, v jejichž dikci nejsou zmíněny přístavby, jimiž se stavby půdorysně rozšiřují a které jsou
vzájemně provozně propojeny s dosavadní stavbou. Proto je podle názoru stěžovatelů
na přístavbu nutno nahlížet jako na změnu dokončené stavby, která podle ustanovení §55 odst. 1
části věty za středníkem stavebního zákona vyžadovala stavební povolení. V tomto ohledu
poukázali stěžovatelé na skutečnost, že v takovém případě by postavení přístavby vyžadovalo
souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny a také příslušného orgánu státní správy lesů. Pro případ,
že by se krajský soud neztotožnil s výkladem stěžovatelů založeným na presumpci, že napadené
úkony žalovaného nejsou rozhodnutími podle §65 odst. 1 s. ř. s., domáhali se stěžovatelé právní
ochrany i formou žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu konstruovanou
jako eventuální petit vůči žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Kromě toho stěžovatelé
navrhli vydání předběžného opatření, na základě něhož by se stavebník musel zdržet provedení
stavby prodloužením verandy u chaty typu K 34, č. evid. 10 na stavební parcele č. 473
v k. ú. Železná Ruda do doby vykonatelnosti rozhodnutí soudu o žalobě.
Na základě výzvy soudu stěžovatelé žalobu opravili v tom směru, že doplnili náležitosti
k oběma žalobám, přičemž setrvali na tom, že požadují zrušit domnělé rozhodnutí – souhlas
mlčky žalovaného o tom, že ohlášenou drobnou stavbu (prodloužení verandy u dvou chat typu
K 34 na č. staveb. parc. 395 a 473 v k. ú. Železná Ruda stavebníka Pragochemy spol. s. r. o.
Stejně tak zopakovali, že napadají jak souhlas mlčky, tak i souhlasné písemné sdělení žalovaného
ze dne 15. 10. 2001, zn. VÚP 3084/01-330. Kromě zopakování klíčových žalobních bodů
uvedených výše dále stěžovatelé blíže rozvedli svou argumentaci ohledně tvrzení, že oba souhlasy
žalovaného jsou nezákonnými zásahy správního orgánu ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s.
a násl. Především uvedli, že udělený souhlas (ať už konkludentní či písemnou formou)
měl za následek, že stavebník získal oprávnění předmětnou stavbu provést. Těmito úkony bylo
podle názoru stěžovatelů rozhodnuto o právech a povinnostech jak stavebníka, tak vlastníků
pozemků, na nichž má být stavba umístěna, a tedy úkonem, kterým se založila a změnila práva
a povinnosti stěžovatelů jako spoluvlastníků pozemků pod odsouhlasenou stavbou. Jedná
se tedy o nezákonné zásahy, které nejsou rozhodnutími, byly zaměřeny přímo proti žalobcům
a v jejich důsledku bylo proti žalobcům přímo zasaženo, tyto zásahy a jejich důsledky trvají
a hrozí jejich opakování. Proti těmto souhlasům nejsou přípustné žádné opravné prostředky,
avšak přesto se stěžovatelka M. B. o něco podobného neúspěšně pokusila podaným odvoláním.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. 12. 2006 vyloučil
krajský soud k samostatnému projednání žalobu před nezákonným zásahem žalovaného
spočívajícím v 1) souhlasu mlčky o tom, že ohlášenou drobnou stavbu (prodloužení verandy
u dvou chat typu K34) může stavebník provést, a 2) souhlasnému sdělení žalovaného ze dne
15. 10. 2001, pod zn. VÚP 3084/01 – 330, obsahujícímu tentýž souhlas žalovaného.
Napadeným usnesením rozhodl krajský soud o žalobě stěžovatelů, v níž požadovali
zrušit domnělé rozhodnutí – souhlas žalovaného mlčky s ohlášenými změnami stavby,
jakož i souhlasné písemné sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2001, zn. VÚP 3084/01-330, tak,
že ji odmítl v obou částech jejího petitu. Kromě toho odmítl i jejich návrh na vydání
předběžného opatření.
Soud nejprve zkoumal otázku, zda se stěžovatelé nedomáhají přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu ze soudního přezkoumání soudním řádem správním nebo zvláštním zákonem
vyloučeného. Z těchto důvodů aplikoval soud ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., které stanoví,
že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se domáhat žalobou zrušení
takového rozhodnutí popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak. Krajský soud tedy vyšel z toho, že rozhodnutím dle s. ř. s. je takový úkon správního orgánu
kterým byla založena, změněna, zrušena či závazně určena práva nebo povinnosti fyzické
nebo právnické osoby, a to bez ohledu na vnější formu takového úkonu. V této souvislosti
krajský soud rovněž poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která tento právní názor
potvrzuje. Následně soud zrekapituloval podstatný obsah správního spisu se zvláštním zřetelem
na stavebníkem vyplněný tiskopis „Ohlášení drobné stavby“ – prodloužení verandy u 2 chat typu
K 34 na č. kat. stp. 395 a 473, opatřený v pravém horním rohu razítkem Městského úřadu
Železná Ruda s údajem „Došlo: 27. 8. 2001, vyplněným č. j. 3084, ukl. znakem 330 a parafou
„Fi“, a dále na listinu vyhotovenou žalovaným pod zn. VÚP 3084/01-330, ze dne 15. 10. 2001,
nazvanou slovy „Sdělení – ohlášení drobné stavby“, v níž žalovaný sdělil stavebníkovi,
že proti jeho provedení udržovacích prací popsaných v uvedeném ohlášení nemá žádné námitky.
Soud rovněž zjistil, že toto sdělení bylo odesláno dne 4. 12. 2001, přičemž stavebník
si je dle doručenky převzal dne 5. 12. 2001. Krajský soud provedl výklad ustanovení §54 a §57
zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon“), která upravovala
povinnost stavebníka písemně ohlásit předem stavebnímu úřadu provedení drobné stavby,
stavebních úprav a udržovacích prací uvedených v ustanovení §55 odst. 2 a 3, a usoudil z něho,
že ohlášení stavebníka na rozdíl od žádosti o stavební povolení (§58 odst. 1 stavebního zákona)
nemá povahu návrhu na zahájení řízení ve smyslu §18 správního řádu, nýbrž pouze písemného
oznámení stavebníka o záměru realizovat stavbu, její změnu či udržovací práce. Z toho krajský
soud dovodil, že stavební zákon rovněž neukládá povinnost stavebnímu úřadu vydat ve věci
ohlášení rozhodnutí ve formálním slova smyslu, tedy vydat kladný nebo záporný správní akt.
Případné sdělení stavebního úřadu má pak právní význam pouze tehdy, je-li v rámci třicetidenní
lhůty ode dne ohlášení nejen stavebním úřadem vyhotoveno, ale dle výslovného požadavku
zákona stavebníkovi v uvedené lhůtě oznámeno. V opačném případě stavební zákon takovému
sdělení nepřikládá žádnou relevanci. Stavebník má pak právo provést ohlášenou stavbu, uplyne-li
marně třicetidenní lhůta (tj. nečinností stavebního úřadu), a to jak ve smyslu, že stavební úřad
nesdělí, že proti provedení nemá námitek, tak i v tom smyslu, že ve stejné lhůtě nestanovil, že
drobná stavba, stavební úprava či udržovací práce podléhá stavebnímu povolení. Zákon zde tedy
podle názoru krajského soudu konstruoval fikci kladného rozhodnutí, případně nevyvratitelnou
domněnku vydání kladného správního aktu. Soud proto dospěl k závěru, že ke vzniku práva
provést ohlášenou stavbu dochází přímo ze zákona, tedy bez jakéhokoliv úkonu správního
orgánu. Krajský soud konstatoval, že stavebník v dané věci stavebnímu úřadu stavbu písemně
ohlásil a stavební úřad na ohlášení reagoval až po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty. „Souhlas
mlčky“ ze strany žalovaného ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 in fine stavebního zákona není
podle názoru krajského soudu rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jelikož nejde ani o
úkon v materiálním slova smyslu. Tím spíše je pak ze soudního přezkumu dle názoru krajského
soudu vyloučen úkon správního orgánu, který za úkon ani označit nelze. Jelikož bylo souhlasné
sdělení vydáno po uplynutí třicetidenní lhůty ode dne ohlášení, nemohlo přivodit žádné právní
následky a není tak úkonem správního orgánu ani ve formálním, ani v materiálním slova smyslu a
žaloba proti němu není přípustná. Závěrem krajský soud shrnul, že stěžovatelé se domáhali
zrušení dvou rozhodnutí správního orgánu, která však nejsou rozhodnutími podle ustanovení §
65 odst. 1 s. ř. s. Proto krajský soud žalobu v celém rozsahu odmítl v souladu s ustanovením §46
odst. písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou, přičemž totéž učinil i s návrhem na předběžné opatření
s poukazem na akcesorický charakter tohoto řízení vůči řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu.
V kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že brojí proti všem výrokům napadeného usnesení,
a to z důvodu jejich nezákonnosti. Stěžovatelé se domnívají, že jejich žaloba neměla
být odmítnuta, a to především z důvodu, že souhlas mlčky žalovaného může být chápán
jako úkon správního orgánu v materiálním slova smyslu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Stěžovatelé dále podrobně rozebírají z pohledu recentní judikatury Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu, čím je z pohledu schopnosti přezkoumatelnosti ve správním soudnictví
tzv. mlčky udělený souhlas ke stavbě. Poukázali především na judikát Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 7 As 68/2006 – 57, podle něhož je mlčky udělený souhlas
stavebního úřadu možno zrušit podle ustanovení §127 odst. 3 zákona o obcích v rámci dozoru
nad vydáváním a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů městských obvodů
a městských částí územně členěných statutárních měst. Podle názoru stěžovatelů jsou obdobné
úkony vydávány podle ustanovení §126 zákona o obcích v rámci dozoru nad vydáváním
a obsahem usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obce v přenesené působnosti.
Z toho stěžovatelé dovozují, že tento souhlas je tzv. opatřením správního orgánu, o němž nelze
dovodit, že není úkonem správního orgánu. Stěžovatelé poukázali na názor Nejvyššího správního
soudu obsažený v citovaném judikátu a také názor Ústavního soudu (obsažený v nálezu ze dne
17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000), že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních
rozhodnutí nelze vykládat extenzivně a v neprospěch práva na přístup k soudu.
Kromě uvedených zásadních stížnostních námitek stěžovatelé kontextuálně poukázali na to,
že podali kromě žaloby proti rozhodnutí žalovaného (tzv. souhlasu mlčky) též žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem vedenou u krajského soudu pod sp. zn. 57 Ca 177/2006. Uvedli,
že je jim známo, jakým způsobem v nedávné době judikoval v obdobné věci Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 - 80. Stěžovatelé argumentují
proti tomuto právnímu názoru tvrzením, že odmítne-li soud žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu, znemožní tak fakticky posouzení zákonnosti postupu samotného stavebního úřadu
v řízení a samotného napadeného správního rozhodnutí, což podle jejich názoru představuje
odepření přístupu k soudu. Dále stěžovatelé poukázali na to, že podle judikatury Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 11. 5. 2006, č. j. 6 As 30/2004 – 127), nelze mít za to,
že podané ohlášení, na něž nebylo reagováno, způsobí ten důsledek, že stavebník je oprávněn
zřídit novou stavbu, která se vymyká zákonnému vymezení staveb, k nimž postačí ohlášení.
Kromě toho stěžovatelé rovněž upozornili na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2006, č. j. 7 As 6/2005 – 254, z něhož vyplývá, že právní účinky běhu třicetidenní lhůty
k vyjádření stavebního úřadu mohou být spojeny pouze s ohlášením obsahujícím všechny
náležitosti. To však podle názoru stěžovatelů krajský soud nemohl zkoumat, neboť věc
neposoudil meritorně. Z těchto důvodů požadovali stěžovatelé zrušení napadeného usnesení
krajského soudu a vrácení věci k novému projednání tímto soudem.
Žalovaný zaslal prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření ke kasační stížnosti,
v němž uvedl, že považuje napadené usnesení za správné. Domnívá se, že mlčky udělený souhlas
s ohlášením není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., protože to není ani úkon správního orgánu.
Podmínky soudního přezkumu ve správním soudnictví nelze podle jeho názoru vykládat natolik
extenzivně, aby bylo žalobu stěžovatelů možno meritorně projednat. Proto žalovaný navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Z výpisu z listu vlastnictví č. 666 vyhotovenému ke dni 10. 4. 2000 je zřejmé,
že vlastníkem stavebních parcel č. 395 a 473 byla k tomuto datu Pragochema spol. s. r. o.,
se sídlem Praha 10 – Uhříněves, Přátelství 550. Tento list vlastnictví byl připojen jako příloha
k ohlášení drobné stavby ze dne 22. 8. 2001, kterým stavebník ohlásil provedení prodloužení
verandy u dvou chat typu K 34 na č. kat. stavební parcele č. 395 a 473. Z jednoduchého
technického popisu provedení stavby vyplývá, že se mělo jednat o prodloužení současných
verand na jižní stranu s lícem štítové zdi vlastní chaty. Rohovou podporu prodloužení měl tvořit
ocelový sloup na betonové patce, nosnou konstrukci podlahy ocelové nosníky se stropnicemi
hurdis. Opláštění a zastřešení mělo být provedeno stejnou konstrukcí jako stávající stav.
Účelem prodloužení mělo být vybudování sociálního zařízení. K ohlášení byla připojena
i fotodokumentace.
Dále je ve spise založeno sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2001, že nemá s provedením
popsané drobné stavby námitek. Toto sdělení bylo zasláno na vědomí Správě Národního parku
Šumava a Chráněné krajinné oblasti Šumava se sídlem v Sušici.
Ve spise je založen návrh stěžovatelky M. B. na zahájení řízení o odstranění stavby dle
ustanovení §88 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že stěžovatelka je z titulu darovací smlouvy
vlastníkem kromě dalších parcel i jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 274/1, st. p. 395 a 473
v k. ú. Železná Ruda. Na těchto parcelách se nachází rekreační chaty společnosti Pragochema
spol. s. r. o. Stěžovatelka dále uvedla, že všechny tyto objekty využívají tři boxy suchého WC pro
celkem 9 chat, přičemž stěžovatelka nevěděla o tom, že by pro nějakou z chat bylo vydáno
stavební povolení, kterým by bylo povoleno zřízení sociálního zařízení v jakékoliv chatě. Poté
však stěžovatelka zjistila, že u jedné rekreační chaty, konkrétně č. 9 na st. parcele č. 395, stavebník
provedl bez jakéhokoliv pravomocného stavebního povolení rozšíření stavby mimo stavební
parcelu č. 395 na parcelu č. 274/1 a zasáhl tak do vlastnického práva stěžovatelky, která je
vlastníkem ideální poloviny tohoto pozemku. Dále stěžovatelka argumentovala, že prodloužení
verandy stávající stavby s předpokládaným umístěním sociálního zařízení není podle stavebního
zákona drobnou stavbou, ale přístavbou stavby, a tedy změnou dokončené stavby, pro niž je
třeba stavební povolení, a nikoliv pouhé ohlášení stavby. Z uvedených důvodů požádala
stěžovatelka o odstranění této nepovolené stavby.
Kopie výpisů listů vlastnictví č. 1170 a č. 1171 pořízené ke dni 23. 5. 2005 prokazují,
že stěžovatelka byla spoluvlastníkem jedné poloviny pozemků nacházejících se na stavebních
parcelách uvedených výše (spoluvlastníkem zbývající jedné poloviny těchto pozemků byla
dle tohoto výpisu k uvedenému datu Pragochema, spol. s.r.o), stejně jako spoluvlastnicí
jedné poloviny pozemku na parcele č. 274/1 (spoluvlastníkem zbývající jedné poloviny
tohoto pozemku byl k uvedenému datu Česká republika zastoupená Pozemkovým fondem ČR).
Žalovaný sdělením ze dne 16. 8. 2005, zn. VÚP 2915/05 – 330 stěžovatelce sdělil,
že odstranění stavby nelze nařídit, neboť tato stavba byla provedena na základě ohlášení drobné
stavby ze dne 15. 10. 2001.
Proti tomuto sdělení stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje.
V něm zejména uvedla, že s ní ani s jejími právními předchůdci (panem O. B., jenž byl osobou
oprávněnou k vydání předmětných pozemků v k. ú. Železná Ruda), ani s Pozemkovým fondem
ČR jako správcem předmětných pozemků ve vlastnictví státu před jejich vydáním do vlastnictví
pana O. B. nebylo jednáno jako s účastníky řízení, ačkoliv předmětná stavba má být umístěna
právě na těchto pozemcích. Předmětná stavba přístavby stávající stavby s umístěním sociálního
zařízení není podle stavebního zákona drobnou stavbou, ale přístavbou, a tedy zároveň změnou
dokončené stavby. Stěžovatelka dále tvrdila, že z ohlášení ze dne 22. 8. 2001 také není zjistitelné,
kdy byla stavebnímu úřadu doručena, jaké jí bylo přiděleno číslo jednací a zda a jakým způsobem
na ni stavební úřad reagoval, neboť neobsahuje razítko podatelny žalovaného. Dále podle tvrzení
stěžovatelky byla doposud provedena pouze přístavba u jedné rekreační chaty (č. evid. 9 na
stavební parcele č. 395), avšak přístavba druhé rekreační chaty dosud provedena nebyla (č. evid.
10 na stavební parcele č. 473). Z těchto důvodů požádala stěžovatelka o zrušení citovaného
sdělení žalovaného, případně zrušení předmětných opatření žalovaného v rámci výkonu dozoru
nad přenesenou působností obce.
Krajský úřad stěžovatelce sdělil, že její odvolání nemůže být považováno za odvolání,
protože nesměřuje proti správnímu rozhodnutí. Podle názoru krajského úřadu vyřídil žalovaný
návrh na zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 23. 6. 2005 v souladu se zákonnými předpisy.
Krajský úřad dále konstatoval, že k ohlášení byly doloženy potřebné podklady. Stavebník
podle krajského úřadu získal tzv. souhlas mlčky, neboť žalovaný na podané ohlášení drobné
stavby v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě nereagoval. Krajský úřad uzavřel, že v případě
prodloužení verandy se nejedná o stavbu provedenou bez stavebního povolení nebo ohlášení
nebo v rozporu s ním, a není tak důvod pro zahájení řízení o odstranění stavby z moci úřední.
Stejně tak se krajský úřad rozhodl nepostupovat dle ustanovení §127 odst. 3 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle jeho názoru v současné
době nebylo dostatek podkladů pro takový postup a i v případě rušení nesprávných opatření
orgánů obce je třeba zohledňovat ochranu práv nabytých v dobré víře.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal napadený
rozsudek z hlediska naplnění kasačních důvodů označených stěžovatelkou, jakož i důvodů,
pro něž by byl nucen zrušit napadený rozsudek z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Kasační důvod upravený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. uplatněný stěžovateli
spočívá v tom, že krajský soud odmítne žalobu nebo zastaví řízení o ní v rozporu se zákonem,
ačkoliv se měl žalobou zabývat meritorně. V posuzované věci krajský soud odmítl žalobu
stěžovatelů s poukazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy proto, že nebyly splněny
podmínky řízení a tento nedostatek nebylo možno odstranit. Konkrétně spočíval
tento neodstranitelný nedostatek podle názoru krajského soudu v tom, že napadené úkony
stavebního úřadu (tj. souhlas mlčky – domnělé rozhodnutí a následné souhlasné písemné sdělení
žalovaného) nemají charakter rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s. Jelikož argumenty stěžovatelů směřují proti tomuto názoru krajského soudu, zaměřil
se Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného usnesení právě na zodpovězení této otázky.
V prvé řadě je nutno provést výklad ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a vymezit okruh
správních úkonů, na něž toto ustanovení dopadá a které tak činí schopnými soudního přezkumu.
Vymezení pojmu „rozhodnutí“ v tomto ustanovení je založeno na materiální (neformální)
koncepci, nikoliv na koncepci formální. Zákonodárce tak pro účely soudního přezkumu
rozhodnutí definoval jako „úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti“, čímž vytvořil do značné míry autonomní koncepci tohoto pojmu v soudním řízení
správním. Tím, že zákon neváže charakteristiku pojmu rozhodnutí na žádnou stanovenou formu
ani jiné náležitosti, podle nichž by bylo možno identifikovat úkon správního orgánu
jako rozhodnutí, je třeba vycházet především z funkčního dopadu takového úkonu správního
orgánu do právní sféry adresátů působení správních orgánů. Záměrem této koncepce vymezení
rozsahu správních úkonů, které je možné přezkoumat v řízení před soudem, bylo nepochybně
poskytnutí široké právní ochrany vůči úkonům správních orgánů, které z různých důvodů
formalizovány nejsou a procesně nejsou vydávána jako „rozhodnutí“ ve smyslu obecného
správního či jiného speciálního procesního režimu ve veřejné správě, avšak jejich dopad
do právní sféry adresátů těchto úkonů je plně s formalizovanými rozhodnutími srovnatelný.
K výkladu pojmu rozhodnutí pro účely soudního přezkumu správních aktů existuje četná
judikatura Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu. Základním problémem ve věcech,
v nichž byla účastníky napadány neformalizované úkony správních orgánů jako rozhodnutí, byla
otázka kvalifikace těchto úkonů v tom směru, zda se jedná o úkony podřaditelné pod definici
pojmu rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., anebo pod definici zásahu, pokyn,
či donucení správního orgánu (tj. „zásah“) podle ustanovení §82 s. ř. s. Ještě před nabytím
účinnosti soudního řádu správního Ústavní soud ČR judikoval, byť pouze formou usnesení,
že není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko
neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení
o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní
formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně
neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést
ke zrušení takového "rozhodnutí" (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 233/02, přístupné na http://nalus.usoud.cz). Jakési ideové východisko
pro judikatorní upřesnění těchto pojmů představuje zejména usnesení Ústavního soudu ČR
ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 533/03, přístupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní
soud uvedl, že je věcí správních soudů judikaturou vymezit odlišení zákonných pojmů rozhodnutí
(úkonu správního orgánu) podle §65 odst. 1 soudního řádu správního a nezákonného zásahu
správního orgánu podle §82 a násl. soudního řádu správního, a tím i vymezit podmínky odlišující
institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a žaloby o ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu.
Nejvyšší správní soud se bližšímu osvětlení obsahu a rozsahu pojmu „rozhodnutí“
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil
již několikrát, přičemž je zjevné, že primární úlohu při posouzení, zda ten který správní úkon
naplňuje materiální charakteristiku rozhodnutí, sehrává vždy skutkový kontext konkrétního
případu. V své předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud vícekrát dovodil, že přípisy či sdělení
správního orgánu, které nemají formu rozhodnutí (tj. úkony méně formální či úplně neformální),
mohou být za určitých okolností posuzovány jako materiální rozhodnutí dle ustanovení §65
odst. 1 s. ř. s. (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2006,
č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, blíže www.nssoud.cz). V některých případech Nejvyšší správní soud
naproti tomu dovodil, že sdělení či přípis nepředstavuje rozhodnutí v materiálním slova smyslu
dle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., a to zejména tam, kde se jednalo o pouhé informační sdělení,
vyrozumění či přípis správního orgánu, které žádným způsobem nezasahovaly do právní sféry
stěžovatele (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006,
č. j. 6 Ads 84/2005 - 52, rozsudek ze dne 21. 5. 2007, č. j. 4 Ans 6/2005 - 117 nebo rozsudek
ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 As 20/2004 - 87, přístupné na www.nssoud.cz).
Z těchto důvodů považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zkoumat, zda souhlasný
úkon správního orgánu, který v zákonem stanovených případech nahrazoval stavební povolení
ve věci realizace drobných staveb, stavebních úprav a udržovacích prací, v posuzované věci
naplnil či nenaplnil znaky rozhodnutí v materiálním slova smyslu. K tomuto problému doposud
chybí judikatura, která by tuto otázku explicitně řešila. Dle ustanovení §57 odst. 1 stavebního
zákona byl stavebník povinen provedení drobné stavby, stavební úpravy či udržovací práce
předem písemně ohlásit stavebnímu úřadu. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak platilo,
že tyto stavební práce může stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního
úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Pokud toto sdělení nebude stavebníkovi
oznámeno do 30 dnů ode dne ohlášení anebo stavební úřad v téže lhůtě nestanoví, že ohlášená
drobná stavba, stavební úprava či udržovací práce podléhá stavebnímu povolení, může
ji stavebník provést. Z citovaných ustanovení vyplývá, že souhlas s provedením těchto stavebních
prací mohl být dán dvěma možnými způsoby. Prvním způsobem byl konkludentní souhlas
spojený s okamžikem uplynutí lhůty 30 dnů, v níž stavební úřad nesdělil stavebníkovi, že nemá
proti provedení stavby námitek, anebo, že tyto práce může stavebník provést pouze na základě
stavebního povolení. Takovou formu souhlasu lze označit za „fiktivní souhlas“ či „souhlas
mlčky“, který spočívá v nekonání správního orgánu ve stanovené třicetidenní lhůtě.
Druhým možným způsobem bylo zaslat stavebníkovi písemné sdělení, že proti provedení
stavebních prací nemá stavební úřad námitek. Tyto způsoby udělení souhlasu se sice lišily
svou formou, ale jejich obsahem byla naprosto totožná vůle správního orgánu povolit ohlášené
stavební práce. V obou případech se tedy jednalo o individuální správní akty, které jsou
adresované konkrétnímu subjektu (stavebníkovi), obsahují projev vůle správního orgánu,
na základě něhož stavebníkovi vznikne právo ohlášené stavební práce provést. Jestliže stavebníku
vznikne konkrétní veřejnoprávní oprávnění provést ohlášené stavební práce, vzniká zároveň
i právní povinnost všem ostatním subjektům provedení těchto prací strpět (pati), a to bez ohledu
na to, zda toto oprávnění vzniklo na základě formalizovaného stavebního povolení,
anebo na základě konkludentního fiktivního souhlasu spojeného s marným uplynutím zákonné
lhůty. Z tohoto potenciálně neomezeného okruhu subjektů je třeba vyčlenit okruh těch subjektů,
jejichž práva mohou být takovým individuálním správním aktem přímo zasažena. Podobně
jako ve stavebním řízení je zde nutno vzít v úvahu právní postavení vlastníka pozemku,
na němž stojí stavba, na níž jsou stavební práce prováděny, či vlastníků sousedních pozemků,
kteří ve stavebním řízení mají postavení účastníků, neboť jejich práva mohou být stavebním
povolením přímo dotčena (ustanovení §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona). Nejvyšší správní
soud má za to, že neformální souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášených stavebních
prací může mít na tyto subjekty obdobný dopad, jako formalizované stavební povolení.
Proto těmto osobám nelze bez dalšího upřít možnost domáhat se nápravy takového vadného
individuálního správního aktu v řízení před soudem, když v případě vydání stavebního povolení
by jako účastníci stavebního řízení tuto možnost měli.
Souhlas s ohlášením je tedy nejen prostým úkonem správního orgánu, ale v důsledku
své schopnosti stanovovat práva a povinnosti osobám je ho nutno označit za individuální správní
akt, který zakládá práva a povinnosti nejen stavebníkovi, ale dotýká se i právní sféry dalších osob
(k definici individuálního správního aktu lze blíže odkázat na českou i zahraniční
literaturu – např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, Praha:
C. H. Beck, 2003, str. 116, nebo Antoniolli, W., Koja, F. Allgemeines Verwaltungsrecht. Wien
1986, str. 459 a násl.). Materiální podmínka spočívající v založení, změně, zániku či závazném
určení práv nebo povinností je v tomto případě splněna, a to jak ve vztahu ke stavebníkovi,
tak i k vlastníkům pozemků pod stavbou, jimiž se v posuzované věci stěžovatelé postupně stali.
Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že souhlas stavebního úřadu s ohlášením stavebních
prací je rozhodnutím v materiálním slova smyslu a tedy i ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
a splňuje pojmové znaky uvedené v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Dále Nejvyšší správní soud
považuje za nutné poukázat na to, že přes uvedený charakter tohoto individuálního správního
aktu proti němu nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Řízení podle ustanovení §127 odst. 3
zákona o obcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006, v němž bylo možné takový akt stavebního
úřadu přezkoumat jako opatření orgánu obce v přenesené působnosti, nebylo řízením
návrhovým, nýbrž zahajovaným z úřední povinnosti, a nemělo charakter ani řádného,
ani mimořádného opravného prostředku, který by byl v dispozici osob dotčených
tímto individuálním správním aktem. Dotčeným osobám pak nezbývalo nic jiného než iniciovat
řízení o odstranění stavby podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
což již ovšem představuje jiný způsob řešení vzniklé situace. Zároveň Nejvyšší správní soud
poukazuje na svůj názor vyjádřený v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 – 80,
v němž bylo konstatováno, že souhlas stavebního úřadu s ohlášením nenaplňuje pojmové znaky
„zásahu“. V posuzované věci se Nejvyšší správní soud přidržel tohoto názoru a blíže ho rozvedl
v rozsudku ve věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 4 Aps 7/2007, na nějž tímto odkazuje.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s argumentací krajského soudu,
který nepovažoval napadený souhlas stavebního úřadu s ohlášením za rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. a žalobu stěžovatelů na základě této úvahy odmítl. Přesto však Nejvyšší správní
soud musí konstatovat, že podmínky meritorního přezkumu žaloby nebyly naplněny,
avšak z jiných důvodů, než jaké shledal krajský soud. Žaloba stěžovatelů byla totiž opožděná.
Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stavebník ohlásil provedení „prodloužení
verandy u dvou chat typu K 34 na č. kat. stp 395 a 473“ dnem doručení svého sdělení stavebnímu
úřadu, tj. 27. 8. 2001. Stavebníku bylo sdělení ze dne 15. 10. 2001, zn. VÚP 3084/01 – 330,
jímž byla tato drobná stavba stavebním úřadem odsouhlasena, doručeno dne 5. 12. 2001.
Podle opisu listu vlastnictví č. 1170 pro k. ú. Železná Ruda nabyla stěžovatelka M. B.
vlastnického práva k ideální polovině předmětných stavebních parcel č. 395 a 473 v k. ú. Železná
Ruda na základě darovací smlouvy ke dni 6. 4. 2005. Žaloba stěžovatelů byla podána k poštovní
přepravě dne 13. 10. 2005.
Podle ustanovení §72 s. ř. s. platí, že „žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení dále platí, že lhůtu pro podání žaloby
nelze prominout.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud odmítne návrh, který je podán
předčasně nebo opožděně, nestanoví-li zákon jinak.
V posuzované věci ze skutkových okolností vyplývá, že lhůta k podání žaloby
proti napadenému konkludentnímu souhlasu stavebního úřadu s ohlášením stavebníka počala
běžet uplynutím lhůty 30 dnů od data ohlášení stavebních prací stavebnímu úřadu,
tj. od 28. 8. 2001, a skončila uplynutím třiceti dnů, tedy dnem 28. 9. 2001. Tímto datem
byl zároveň vydán konkludentní souhlas stavebního úřadu s provedením stavby. Lhůta
pro podání žaloby proti tomuto individuálnímu správnímu aktu by počala běžet následujícím
dnem a skončila v souladu s pravidly pro počítání lhůt obsaženými v ustanovení §40 s. ř. s. dne
28. 11. 2001.
Z těchto okolností je ovšem zřejmé, že v této době stěžovatelé ani nemohli podat žalobu,
neboť nebyli toho času souhlasem stavebního úřadu s ohlášením drobné stavby nijak zasaženi
a rozhodnutí jim ani nemohlo být oznámeno, neboť samozřejmě nebyli ani potenciálními
účastníky řízení. Ze spisu však není zřejmé, od jakého data byl stěžovatel O. B. vlastníkem
předmětných stavebních parcel na základě jejich vydání dle restitučních předpisů a zda tedy mohl
či nemohl být dotčen již v době vydání konkludentního souhlasu s ohlášením drobné stavby.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za vhodné přičinit kritickou poznámku, že stavební úřad
vycházel z doloženého výpisu z listu vlastnictví k předmětným parcelám osvědčujícího vlastnictví
stavebníka k předmětným parcelám ke dni 10. 4. 2000, který tedy v okamžiku ohlášení drobné
stavby (28. 8. 2001) rozhodně nebyl aktuální a neříká nic o právním režimu předmětných
stavebních parcel k datu ohlášení provedení drobné stavby. O souhlasu stavebního úřadu
s ohlášením se stěžovatelé podle svých vlastních slov dozvěděli až ze správního spisu a z
faktické stavební činnosti stavebníka na předmětných parcelách. Do jejich práv tedy souhlas
stavebního úřadu s provedením drobné stavby zasáhl zřejmě až mnohem později. I když
stěžovatelé namítali, že jim rozhodnutí bylo „oznámeno“ až mnohem později, než skutečně bylo
vydáno, je třeba uzavřít, že za nejpozdější datum okamžiku oznámení tohoto rozhodnutí či jeho
dopadu do práv stěžovatelů lze považovat datum 6. 4. 2005, k němuž bylo do katastru
nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelky M. B. k předmětným pozemkům. Žaloba však
byla podána k poštovní přepravě až dne 13. 10. 2005. Za této situace je třeba připomenout, že i
takový individuální správní akt jako fiktivní souhlas stavebního úřadu s ohlášením je chráněn
presumpcí správnosti, neboť se jedná o akt orgánu veřejné moci zakládající práva a povinnosti
subjektů. Uplyne-li lhůta stanovená zákonem k podání opravného prostředku či v tomto případě
žaloby k soudu, pak je třeba chránit právní jistotu osob jednajících v důvěře ve správnost tohoto
individuálního správního aktu.
Z uvedeného nade vší pochybnost vyplývá, že žaloba proti konkludentnímu souhlasu
stavebního úřadu s ohlášením provedení drobné stavby – prodloužení verandy u dvou chat
na pozemcích č. stp. 395 a 473, jejichž spoluvlastníkem v té době již byla stěžovatelka M. B., byla
podána až po čtyřech letech právní existence a působení tohoto individuálního správního aktu a
zároveň až šest měsíců poté, co stěžovatelka M. B. nabyla vlastnické právo k předmětným
pozemkům, a byla tedy podána zjevně opožděně. Krajský soud měl proto žalobu stěžovatelů
proti tomuto rozhodnutí odmítnout pro opožděnost jejího podání v souladu s ustanovením §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stran právního významu sdělení stavebního úřadu ze dne ze dne 15. 10.
2001, zn. VÚP 3084/01 – 330, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s názorem krajského
soudu, že bylo-li toto sdělení vydáno až po uplynutí třicetidenní lhůty ode dne ohlášení, nemohlo
přivodit žádné právní následky a nejednalo se tak o individuální správní akt podřaditelný pod
pojem rozhodnutí definovaný v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Žaloba proti němu tudíž byla
nepřípustná v souladu s ustanovením §70 písm. a) s. ř. s.
Ohledně výroku o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření Nejvyšší správní
soud konstatuje, že jelikož žaloba byla odmítnuta a ve věci samé nebylo jednáno, není z povahy
věci možné rozhodnout o takovém návrhu meritorně, a proto musel být předmětný návrh
rovněž odmítnut (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2004,
č. j. 3 As 52/2003 – 278, přístupný na www.nssoud.cz, na nějž poukázal v napadeném usnesení
již krajský soud).
Podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud povinen zrušit rozhodnutí
krajského soudu, je-li kasační stížnost důvodná. Jestliže však v řízení před krajským soudem byly
důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, je Nejvyšší správní soud
oprávněn o tom rozhodnout současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu. V posuzované
věci se Nejvyšší správní soud zásadně neztotožnil s rozhodovacími důvody krajského soudu
týkajícími se nepřípustnosti žaloby proti tzv. souhlasu mlčky s ohlášením drobné stavby,
a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil. Jelikož však v řízení před krajským soudem
byly dány jiné důvody pro odmítnutí žaloby, a to sice pro její opožděnost, rozhodl o odmítnutí
žaloby stěžovatelů z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud, jak je uvedeno ve výroku
II. tohoto rozsudku.
Podle ustanovení §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhodne
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu, rozhodne-li
zároveň i o odmítnutí návrhu, zastavení řízení nebo o postoupení věci. V tomto případě však
Nejvyšší správní soud nemusel o nákladech řízení před krajským soudem znovu rozhodovat,
neboť žaloba jím byla odmítnuta, což znamená, že účastníkům v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Soudní poplatek byl žalobcům vrácen.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Jelikož měli stěžovatelé
úspěch, náleží jim vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Za prokázané náklady řízení
považuje v tomto případě Nejvyšší správní soud úhradu soudního poplatku za podání kasační
stížnosti ve výši 3000 Kč a dále náklady právního zastoupení. Zástupce stěžovatelů neosvědčil,
zda je plátcem DPH či nikoliv a ani nevyčíslil výši požadované odměny. Proto Nejvyšší správní
soud vzal v potaz jednotlivé úkony právní služby zřejmé ze spisu a přiznal odměnu za dva úkony
právní služby po 2100 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti ze dne
10. 1. 2006 - §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl č. 177/1996 Sb. v jejím znění po 1. 9. 2006 ve spojení
s ustanovením §9 odst. 3 písm. f) téže vyhlášky, celkem tedy 4200 Kč, a náhrada hotových
výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 600 Kč. Žalovaný je tedy povinen
uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 7800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu