ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.9.2008:77
sp. zn. 4 As 9/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně:
CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007
– 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
domáhala, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58 (dále jen „rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Rpo/128/05, č. j. mac/8471/06 (dále též „napadené
rozhodnutí“), a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Zároveň Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení. Městský soud
totiž shledal, že vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a k absenci
předchozího upozornění na porušení povinnosti podle §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), nemohla stěžovatelka
v napadeném rozhodnutí dospět k závěru, že žalobkyně porušila §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin
do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, tím,
že dne 18. 9. 2005 od 20.00 do 21.55 hod. odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů Big Brother díl,
ve kterém byla obsažena především nepatřičná demonstrace nadměrné konzumace alkoholu a prezentace kouření
jako legitimní a žádoucí formy jednání mladých lidí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky a určitých
typů nemorálního jednání, které svádí dětské a dospívající diváky k nápodobě, a uložila žalobkyni pokutu ve výši
2 500 000 Kč.
Proti rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně žalobu z důvodů sdružených do šesti
žalobních bodů, jejichž podstata spočívá v následujících tvrzeních: Pod bodem 1) žalobkyně
namítla, že stěžovatelka nevyložila pojmy uvedené v ustanovení §60 odst. 3 písm. d),
resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž jejich výklad
je podle přesvědčení žalobkyně nutnou součástí odůvodnění napadeného rozhodnutí. V bodě 2)
stěžovatelce vytkla, že správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci,
protože neprovedla důkaz zvukově obrazovým záznamem odvysílaného pořadu a dále,
že z jejího správního rozhodnutí není patrné, zda žalobkyně svým jednáním naplnila skutkovou
podstatu správního deliktu, neboť z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že prezentovala
kouření jako legitimní a žádoucí formu jednání, že by v pořadu bylo obsaženo „šmírování“
či patologická forma závadné komunikace, případně, v čem mělo takové jednání spočívat. V bodě
3) žalobkyně namítla, že stěžovatelka nevzala při posuzování věci v úvahu novou právní úpravu
(novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností od 31. 5. 2006). V bodě 4) stěžovatelce vytkla,
že při ukládání pokuty postupovala nezákonně, neboť porušila §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., který stanovuje meze správního uvážení (kritéria uložení a výše pokuty), čímž ji zkrátila
na jejich právech. Pod bodem 5) žaloby se žalobkyně ohradila proti tomu, že ji stěžovatelka
před vydáním rozhodnutí neupozornila na porušení zákona a neposkytla jí možnost napravit
jednání ve stanovené lhůtě; přitom odkázala na ustanovení §59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb.
V posledním bodě č. 6) žaloby namítla, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní,
a odkázala na dosavadní praxi žalované při ukládání pokut. S odkazem na výše uvedené uvedla,
že správní rozhodnutí stěžovatelky trpí především vadami řízení uvedenými v ustanovení §76
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a navrhla jeho zrušení. Pro případ, že by soud důvody pro zrušení
rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud podle §78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustil
nebo ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně snížil.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58,
který byl již druhým rozhodnutím městského soudu v této věci, když rozsudkem ze dne
22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006, zrušil předchozí rozhodnutí stěžovatelky ve věci a vrátil jí věc
k dalšímu řízení, byť o této skutečnosti není v jeho rozsudku žádná zmínka, uvedl, že mezi
žalobkyní a žalovanou není sporu o tom, že předmětem řízení byl odvysílaný díl pořadu ze série
reality show „Big Brother“ ze dne 18. 9. 2005. Žalobkyně však brojila proti zjištěnému
skutkovému stavu věci a nesouhlasila s tím, že byl prokázán důkazy obsaženými ve správním
spise, neboť stěžovatelkou popsané jednání údajně nemá oporu v provedeném dokazování
a v pořadu se nevyskytovalo, když ani není zřejmé, v čem mělo spočívat. Městský soud zdůraznil,
že skutkový stav věci je v daném případě otázkou, která má pro posuzování ostatních žalobních
námitek zásadní význam. Podotkl, že stěžovatelka vycházela z analýzy pořadu s popisem jednání,
které bylo podřazeno pod skutkovou podstatu správního deliktu, a dokládala tak skutková
zjištění, na jejichž základě bylo správní řízení zahájeno a také na ni odkazuje oznámení o zahájení
správního řízení. Tato analýza pořadu však není obsahem správního spisu. Městský soud
konstatoval, že nemůže za této situace přezkoumat námitky žalobkyně proti zjištěnému
skutkovému stavu, a proto nemůže ani přezkoumat napadené rozhodnutí žalované,
a to ani s přihlédnutím k popisu skutku uvedenému v oznámení o zahájení správního řízení,
protože není dostatečně určitý. Podle názoru městského soudu z něj jednak není zřejmé,
v čem spočívalo uváděné šmírování, a není tedy možné učinit závěr, zda takové jednání mohlo
ohrozit psychický či fyzický vývoj dětí. Dále z něj nevyplývá, v jakém kontextu byla použita
vulgární slova, když navíc byla shledána závadnou spíše než vulgarita neverbální agrese
(za což také stěžovatelka s ohledem na novou právní úpravu uvedenou v §32 odst. 1 písm. j)
zákona č. 231/2001 Sb. údajně uložila pokutu), přičemž není zřejmé, v čem spočívala.
K nevhodné prezentaci sexuální tématiky městský soud uvedl, že z oznámení o zahájení
správního řízení nezjistil, že by došlo k líčení sexuálních zážitků, přestože v napadeném
rozhodnutí mělo být takové jednání blíže specifikováno způsobem, z něhož by bylo možné učinit
si bližší představu o tom, co měla stěžovatelka na mysli, když jednání popsala jako explicitní,
na zcela povrchní odosobněné rovině a bez jakéhokoliv personálního zakotvení sexuality.
Městský soud dodal, že neprováděl důkaz promítáním záznamu pořadu, protože by musel
vzhledem k nedostatečně vymezenému skutkovému stavu věci ve správním řízení a v napadeném
rozhodnutí provádět rozsáhlé dokazování, čímž by nahrazoval činnost správního orgánu. Takový
postup však není přípustný vzhledem k přezkumné (nikoliv nalézací) povaze soudu v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Podle městského soudu tedy stěžovatelka nepopsala v rozhodnutí skutečnosti podstatné
pro posouzení věci tak, aby bylo možné určit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání
rozhodnutí o uložení pokuty, tedy tak, aby bylo možné posoudit věc po právní stránce.
Protože tyto skutečnosti nelze bez dalšího zjistit ani z obsahu správního spisu, je stěžovatelčino
rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, a proto je městský soud podle §76 odst. 1
písm. a), odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Protože napadené správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nezabýval se soud
jednotlivými žalobními body, s výjimkou výtky žalobkyně, že nebyla v rozporu s §59 odst. 1, 2
zákona č. 231/2001 Sb. upozorněna na porušení zákona a nebyla jí stanovena přiměřená lhůta
k nápravě, čímž byla zkrácena na svých právech, protože žalovaná by podle odst. 3 citovaného
ustanovení sankci neuložila, došlo-li by ve stanovené lhůtě k nápravě. Podle městského soudu
má upozornění na porušení zákona autonomní postavení, neboť posouzení této námitky není
přímo závislé na přezkoumávaném rozhodnutí, a proto nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebrání
soudu, aby se zabýval touto žalobní námitkou.
Městský soud připomněl, že stěžovatelka v rozhodnutí uvedla, že žalobkyni bylo
v minulosti doručeno upozornění na porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. a že jí za takové porušení byla uložena pokuta, a to např. rozhodnutím
č. j. Rpo/57/05 za odvysílání reportáže „Psí zápasy“. Takový závěr však podle městského soudu
nebyl ve vztahu k posuzovanému pořadu správný. Podle městského soudu je totiž nutné brát
v potaz povahu a smysl ustanovení §59 zákona č. 231/2001 Sb., které má preventivní povahu
a jeho smyslem je dát možnost původci jednání naplňující znaky správního deliktu, aby změnil
své jednání, napravil závadný stav a vyhnul se tak uložení trestu. Smyslem a výhodou takového
postupu měla by být rychlá náprava nezákonného skutkového stavu a zdržení se dalšího jednání,
které naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu. Stěžovatelka tedy při každém zjištění
deliktního jednání musí brát v úvahu, zda byla preventivní úloha tohoto ustanovení splněna,
tedy zda bylo vydáno upozornění ve výše uvedeném smyslu a zda lze uložit trest.
Podle městského soudu je nutné vždy hodnotit časovou a věcnou souvislost mezi upozorněním
a jednáním. Upozornění přitom musí souviset jak se skutkovou podstatou správního deliktu,
tak v daném případě i s povahou vysílaného pořadu, protože pouze tak může plnit preventivní
úlohu. Odvysílaný pořad byl ze série Big Brother a jednalo se o první takový typ pořadu vysílaný
žalobkyní. Pokud stěžovatelka obdržela negativní ohlasy od diváků naznačující porušení zákona,
měla podle soudu neprodleně přistoupit k vydaní upozornění na porušení zákona týkající
se pořadu ze série Big Brother. Pokud by žalobkyně nadále ve vysílání pořadů v této sérii
pokračovala v nezměněné formě, bylo by na místě jí za její jednání uložit trest. Takové
upozornění by se pak vztahovalo na všechny obdobné pořady odvysílané žalobkyní v následném
období. Stěžovatelka však takto nepostupovala, když sice upozornila žalobkyni na porušování
zákona k němuž došlo tím, že do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hod. zařadila pořad,
který mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých, avšak šlo o reportáž
ve zpravodajském pořadu s názvem „Psí zápasy“. Toto upozornění tak nebylo ve věcné
ani časové souvislosti s pořadem Big Brother, a nemohlo tedy plnit výše popsanou preventivní
roli. Proto nelze v daném případě brát zřetel na upozornění na porušení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. udělením pokuty za odvysílání reportáže „Psí zápasy“.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., v níž připustila, že analýza pořadu, na níž poukazuje
napadené rozhodnutí stejně jako oznámení o zahájení správního řízení, nebyla součástí správního
spisu, který předložila městskému soudu. Jednalo se o omyl způsobený při kontrole správního
spisu před jeho odesláním, přičemž k tomuto omylu došlo v případě současně odesílaných
správních spisů: Rpo/128/05, Rpo/129/05, Rpo/130/05 a Rpo/132/08. Podle jejího názoru
však pouze z tohoto důvodu nebylo možné zrušit její rozhodnutí. Shledal-li městský soud správní
spis jako nedostatečný, měl stěžovatelku vyzvat k doložení analýzy, zvláště, když stěžovatelka
zahajuje většinu svých řízení na základě analýzy. Jelikož tak městský soud neučinil, poškodil
stěžovatelku na jejích právech, neboť jí neumožnil dokázat, že předmětná analýza existuje
a její obsah je dostatečným podkladem nejenom pro samotné zahájení správního řízení,
ale i pro rozhodnutí ve věci. Rozsudek městského soudu je tak podle názoru stěžovatelky
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K závěru soudu,
že žalobkyně nebyla předem upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., stěžovatelka podotkla, že se jedná o námitku, s níž se v obdobných věcech
již opakovaně vypořádal jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž oba tyto soudy
dospěly k závěru, že žalobkyně byla dostatečně upozorněna na porušování §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. odvysíláním reportáže „Psí zápasy“. Městský soud tak nerespektoval
svou dosavadní judikaturu ani judikaturu Nejvyššího správního soudu, což podle stěžovatelky
mimo jiné zpochybňuje právní jistotu účastníků. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58, a vrátil
mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podané kasační stížnosti vyjádřila tak, že navrhuje, aby kasační stížnost
byla zamítnuta, protože není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je v něm založen spisový přehled,
v němž jsou uvedeny jednotlivé písemnosti, které spis obsahuje. V tomto spisovém přehledu není
uvedeno, že by správní spis měl obsahovat jakoukoli „Analýzu pořadu vysílaného dne 18. 9. 2005
od 20.00 do 21.55 hod.“, přičemž takový dokument se nenachází ve spise
a ani z ničeho nevyplývá, že by se v něm kdykoli nacházel. Ve spise se ani na jakémkoli nosiči
nenachází záznam předmětného pořadu ze série Big Brother vysílaného dne 18. 9. 2005 od 20.00
do 21.55 hod.
Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Rpo/128/05-V,
č. j. 3062, (které bylo účastníku řízení doručeno dne 2. 11. 2005) bylo žalobkyni oznámeno
zahájení správního řízení ve věci porušení povinností provozovatele vysílání obsažených
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čehož se měla dopustit tím, že dne
18. 9. 2005 od 20.00 do 21.55 hod. odvysílala pořad ze série Big Brother, protože v něm bylo
obsaženo svádění ke šmírování bez morální distance a úkol „okrást druhé“ zadaný samotným
Velkým Bratrem, patologické formy komunikace jako normalita (vulgarita a hrubost), pro děti
nevhodná prezentace sexuální tématiky (neosobní, komerčně zaměřené sexuality a hrubé
komunikace, promiskuity), prezentace kouření jako legitimní formy jednání mladých lidí a alkohol
jako vhodný dárek mladého člověka. Tyto jednotlivé formy porušení povinnosti stanovené v §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. jsou dále rozvedeny a blíže popsány v odůvodnění
oznámení, byť stručně a některé obsahují spíše hodnotící soudy než přesný popis skutkového
děje. Stěžovatelka v závěru oznámení shrnula, že vysílání obsahovalo podporu nemorálního
jednání ze strany organizátorů soutěže, agresivní komunikaci bez přiměřené korekce,
odosobňující a k promiskuitě svádějící prezentaci sexuálního jednání a prezentaci kouření
a konzumaci alkoholu, jako by šlo o legitimní formy jednání mladých lidí, čímž je dětským
divákům sugerováno, že jde o naprosto „normální“ jednání, ač ohrožuje dotyčného i jeho okolí.
Současně byla žalobkyně vyzvána, aby se k věci vyjádřila. Dne 22. 11. 2005 se žalobkyně k věci
vyjádřila po předchozím písemném vyjádření také v nařízeném ústním jednání.
Ve spise je dále založena mimo jiné kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. „Posouzení
nebezpečnosti reality show (VV, BB) pro děti do 15 let – stručné vyjádření“, vyjádření
Pedagogické sekce Etického Fóra ČR ze dne 24. 9. 2005, posudek znalce PhDr. .J. R., Ph.D. ze
dne 20. 9. 2005, v nichž je uvedeno, že pořad může mít škodlivý vliv na psychiku dětských
diváků.
Ze spisu je také zřejmé, že rozhodnutí stěžovatelky ze dne 27. 9. 2006,
sp. zn. Rpo/128/05, č. j. mac/8471/06, bylo již druhým rozhodnutím ve věci, když její první
rozhodnutí ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. Rpo/128/05, č. j. 3740, bylo zrušeno rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006, totiž zrušil
první rozhodnutí stěžovatelky ve věci pro nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí,
protože z něj nebylo patrné, z jakých konkrétních skutkových zjištění dovodila stěžovatelka
naplnění skutkové podstaty správního deliktu a proč uložila za takové jednání pokutu
právě ve stanovené výši a jakým způsobem se vypořádal se zákonnými hledisky při ukládání
pokut za správní delikty. Dále Městský soud v Praze shledal částečně důvodnou námitku týkající
se upozornění na porušení zákona podle §59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb.,
avšak jen v tom směru, že stěžovatelka v rozhodnutí konkrétně neuvedla, kterým rozhodnutím
měla být žalobkyně upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Zdůraznil však, že podmínka předchozího upozornění podle §59 zákona č. 231/2001 Sb.
je splněna, pokud byl provozovatel vysílání upozorněn stěžovatelkou na porušení téže povinnosti
stanovené zákonem bez ohledu na dobu, kdy došlo k porušení či upozornění a na typ pořadu,
k němuž se vztahovalo předchozí upozornění. Odmítl tedy úvahy o časové či věcné souvislosti
pořadu s předchozím upozorněním a odkázal na příslušnou judikaturu. Městský soud
z výše popsaných důvodů rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka po zrušení a vrácení věci vydala dne 27. 9. 2006 napadené rozhodnutí
sp. zn. Rpo/128/05, č. j. mac/8471/06, v němž uvedla, že:
1. Žalobkyně dne 18. září 2005 odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů s názvem
Big Brother od 20:00 do 21:55 hod. díl, ve kterém byla obsažena především nepatřičná
demonstrace nadměrné konzumace alkoholu a prezentace kouření jako legitimní a žádoucí formy
jednání mladých lidí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky a určitých typů nemorálního
jednání, které svádí dětské a dospívající diváky k nápodobě. Konkrétní formy prezentace jsou
obsaženy v odůvodnění.
2. Zařazením tohoto pořadu došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době
od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.
3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem byla žalobkyni
podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka připomněla, že zahájila správní řízení
z důvodu možných porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., která popsala
v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Rpo/128/05-V, č. j. 3062,
a zároveň tato provinění stručně rozvedla. Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení stěžovatelka
v bodě VI. odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v následném řízení dospěla k závěru, že pořad série
Big Brother vysílaný dne 18. září 2005 od 20:00 do 21:55 hod. porušil povinnost stanovenou
v §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tj. nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00
hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých, když obsahoval:
a) svádění ke šmírování bez morální distance;
b) patologické formy komunikace;
c) nevhodná prezentace sexuální tématiky;
d) kouření a nadměrná konzumace alkoholu.
K bodu a) stěžovatelka uvedla, že považuje šmírování za závadné jednání, které může
ohrozit zejména mravní vývoj dětí a mladistvých především v tom směru, že děti nedokáží
rozlišit, že se jedná pouze o „hru“. Podle názoru stěžovatelky nedokáží děti posoudit,
že šmírování je proniknutí do intimity druhého člověka bez jeho vědomí a souhlasu,
čímž je vystaven nebezpečí omezení jeho osobní svobody. Stěžovatelka považovala toto jednání
za závadné také z toho důvodu, že sama žalobkyně prostřednictvím svého komentátora
k takovému jednání vybízí, aniž by uvedla důvody, kdy může být toto jednání nebezpečné.
Pod bodem b) spatřuje stěžovatelka závadnost jednání zejména v tom, že se v pořadu
neobjevuje žádná korektivní pomoc sledujícím dětem. Nejde však jen o vulgární slova,
ale o nadměrnou agresivitu, která se pak projevuje ve formě verbálního nebo neverbálního násilí.
Děti vidí, že tímto způsobem mohou řešit problémy. Pro podporu své úvahy citovala z posudku
založeného ve spise stanovisko dětského psychologa J. K. „Je zřejmé, že nejde jen o to, jaké
výrazy jsou použity, příp. vypípány, ale jde o celkovou úroveň komunikace, které by děti vůbec
neměly být svědky, a pokud, tak rozhodně s hodnocením, že se to nedělá. Je třeba si uvědomit, že
pokud děti mezi sebou řeší konflikty, tak jsou za to přes den trestány, ale večer pak v televizi
uvidí, že tak se řeší konflikty i mezi dospělými. Prezentování takového chování bez komentáře a
hodnotícího rámce může vážně narušit morální vývoj dětí“. Stěžovatelka uvedla, že posoudila
závadnost forem komunikace nejen z hlediska vulgárních výrazů, ale zejména z hlediska
verbálního nebo neverbálního násilí a ponechala toto jednání navzdory nové právní úpravě jako
jeden z důvodů porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Jednání v bodě c) spočívá zejména v tom, že D. slaví narozeniny a Big Brother mu dal
jako dárek striptérku, která je oblečena jako sexy zdravotní sestřička a eroticky tančí kolem D.. Při
tanci jej hladí, svléká a zároveň si odkládá svršky. Nakonec se jej jen v podprsence a kalhotkách
smyslně dotýká. Následně mu M. v gratulaci přeje „hodně štěstí s takovýma děvčatama a hodně
pití“. V následné debatě komentátor žalobkyně sdělil M., že by mohl hrát v reklamě na
prezervativy, protože byl v tolika ženách, že si to ani nedovede představit. Dále byl tento bod
naplněn tím, že komentátor žalobkyně uvedl, že podle studie mají Češi sex 3x týdně a dodal, že
by ho zajímalo, kdo to dělá za něj. Podle stěžovatelky byla tato sexuální erotická témata
prezentována v naprosto nevhodné rovině, byť byla posunuta do humorné polohy, neboť v nich
není vůbec zhodnocena vývojová přiměřenost devíti či desítiletých dětí, které jsou pravidelnými a
významnými diváky pořadu.
Bod d) je naplněn tím, že se kouření a nadměrné požívání alkoholu objevuje
v předmětném pořadu v dosud neprezentované podobě v souvislosti s „krádeží“ oblečení,
kde jsou jako odměna předloženy cigarety. Podle stěžovatelky spočívá závadné jednání v tom,
že za kouření, které je nežádoucím jednáním, nenásleduje trest, ale naopak předem slíbená
odměna v podobě cigaret. Alkohol je zde přítomen v podobě dárku k D. narozeninám, kdy jeho
množství (6 lahví vína a 3 lahve sektu jsou prezentovány jako výborný dárek, který přispívá
v konečném důsledku k vytvoření dobré nálady všech soutěžících). Konzumace alkoholu a
kouření se objevuje i v dalších scénách pořadu a může tak vzbudit dojem, že je samozřejmou a
neodmyslitelnou součástí života mladých lidí.
Stěžovatelka se k námitkám žalobkyně v odůvodnění svého rozhodnutí zabývala
výkladem jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního
deliktu. Uvedla, že ve smyslu §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je dítětem
a mladistvím každá osoba ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení.
Dále se zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje.
Podle stěžovatelky není nutné vykládat obsah slov vývoj, jakož i pojem fyzický, neboli tělesný,
a pojem psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé.
Podala výklad pojmu morální, morálka, dobré mravy, možné ohrožení, definovala pojem
možného ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže a uvedla, že je nutné mravní vývoj dětí
a mládeže pěstovat a chránit i při televizním vysílání, a to i s ohledem na celospolečenský kontext.
Stěžovatelka zdůraznila, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou
nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě
nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, která by se odrazila
v jeho normách chování. Podotkla, že pojmem „pořad“ uvedeným v §2 odst. 1 písm. j) zákona
č. 231/2001 Sb., rozumí každý jednotlivý díl Big Brothera. Pořadem se podle jejího názoru
rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání.
Dále stěžovatelka připomněla, že také městský soud v předchozím zrušovacím rozsudku
shledal, že stěžovatelka není povinna si opatřit ve všech správních řízeních vedených
s provozovateli televizního vysílání ohledně uložení pokuty za porušení zákazu stanoveného §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad mohl
ohrozit, fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem
odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě
vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení
o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Stěžovatelka
také zdůraznila, že žalobkyně byla v minulosti upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadila v době od 6:00
do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých,
a byla jí za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, za odvysílání
reportáže „Psí zápasy‘. Podotkla, že při opětovném rozhodování ve věci posoudila také novou
úpravu provedenou zákonem č. 235/2006 Sb. a dodala, že žalobkyně měla pořad pod přímým
dohledem, a je tedy za jeho obsah plně odpovědný.
Stěžovatelka k výši pokuty uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění
sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb., a proto podle §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. uložila žalobkyni pokutu ve výši 2 500 000 Kč. Připomněla, že byla omezena
dolní a horní hranicí stanovenou zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími
úvahami. K míře zavinění podotkla, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu
je v plné míře kontrolováno provozovatelem. Vhodně zvoleným komentářem mohla korigovat
možné ohrožení dětského diváka. Žalobkyně tak zařadila pořad v této podobě do vysílání
vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání uvedla, že žalobkyně je provozovatelem
televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.) a má tedy i značný
dosah vysílání co do počtu diváků. Podle stěžovatelky přinesla žalobkyni zvýšená sledovanost
finanční prospěch, jehož konkrétní výši však nemohla prokázat, a proto tato skutečnost neměla
na stanovení výše pokuty vliv. K závažnosti věci zdůraznila, že se jedná o prezentaci několika
závadných prvků, konkrétně šmírování jako legitimní forma chování, nevhodné prezentace
sexuální tématiky – v daném případě striptérka jako vhodný dárek k narozeninám, kouření
jako legitimní a žádoucí forma jednání mladých lidí v daném případě ve spojení s odměnou
za dobře provedenou „krádež“ a závadné formy komunikace (verbální i neverbální vulgarita)
prezentované jako přijatelné jednání. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde o tzv. reality
show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost
ohrožení vývoje děti a mládeže obsahem tohoto pořadu. Stěžovatelka z těchto skutečností
dospěla k závěru, že žalobkyně výše uvedeným jednáním porušila svou povinnost podle §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čímž se dopustila správního deliktu podle ustanovení
§60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč
do 10 000 000 Kč, a uložila mu pokutu ve výši 2 500 000 Kč.
Ze spisu dále vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně
včas žalobu, na základě níž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 7 Ca 32/2007 – 58, aniž by při jednání prováděl jakékoli doplnění dokazování, zrušil
stěžovatelčino napadené rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a pro absenci
předchozího upozornění na porušení povinnosti podle §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. s výše popsaným odůvodněním. Tento rozsudek městského soudu napadla
stěžovatelka předmětnou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je dán
tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka v rámci kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítla,
že vada spočívající v absenci analýzy pořadu ve spise je snadno odstranitelná výzvou k doložení
analýzy pořadu, a není tak vadou dostačující ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky,
a proto je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší
správní soud shledal, že námitka stěžovatelky je v tomto směru nedůvodná, protože městský soud
opřel své úvahy o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky o jasně vymezené
skutkové důvody, pro které nemohl přezkoumat rozhodnutí stěžovatelky po právní stránce.
Městský soud totiž popsal, z jakých důvodů nemohl posoudit námitku žalobkyně,
že se předmětné jednání nestalo, případně bylo nesprávně vyhodnoceno, a nemohl
tedy přezkoumat, zda jednání bylo správně podřazeno pod příslušnou skutkovou podstatu.
Městský soud uvedl, že tak nemohl učinit proto, že z žádného důkazu nevyplývalo,
v čem spočívalo předmětné jednání, neboť ve spise se nenacházela analýza pořadu s popisem
jednaní podřazeným pod skutkovou podstatu správního deliktu, která měla doložit a prokázat
skutkový stav. Podle jeho názoru nebyl skutkový stav popsaný v napadeném rozhodnutí
stěžovatelky dostatečně určitý, a to ani s přihlédnutím k popisu jednání uvedeném v oznámení
o zahájení správního řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že takto vyložené důvody,
pro které městský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, jsou přezkoumatelné
a dostatečné z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Rozsudek městského
soudu tedy není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený závěr městského soudu
je správný, neboť žádná ze spisu seznatelná okolnost nesvědčí o tom, že byl proveden důkaz
prokazující řádně zjištěný skutkový stav. Spis totiž neobsahuje žádný údaj o provedeném
dokazování ani v něm není založen žádný technický prostředek se záznamem pořadu
(např. CD disk) nebo stenografický přepis pořadu, dokonce ani zmiňovaná „analýza pořadu“,
která nejenže nebyla založena ve spise v době, kdy byl spis předložen městskému soudu,
ale ani ze spisového přehledu či obsahu spisu nevyplývá, že by někdy byla jeho součástí. Městský
soud tedy neměl důvod předpokládat, že taková „analýza pořadu“ byla v řízení vypracována.
K námitce stěžovatelky, že na analýzu pořadu je odkazováno v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud uvádí, že je sice pravdou, že v napadeném rozhodnutí je zmiňováno, že stěžovatelka
„analyzovala pořad“ a „při analýze jednání a při posuzování jeho závadnosti neprováděla nové
důkazy„ a že „provedla analýzu vysílání“ a tato „analýza pořadu diagnostikovala možná
provinění“, ale pojem „analýza“ je zde použit spíše ve významu „rozbor“ jednání než způsobem,
z něhož by bylo patrné, že „analýza“ pořadu je zvláštní dokument obsahující popis skutkového
děje. Výtka stěžovatelky, že soudu by mělo být známo, že většina správních řízení je zahajována
na základě analýzy, je zjevně nedůvodná právě vzhledem k neurčité specifikaci řízení,
která jsou zahajována nutně na podkladě zvláštní analýzy a která nikoli, když i stěžovatelka
připouští, že na základě analýzy jsou zahájena jen některá z nich, příp. většina řízení.
Protože ze spisu nevyplývalo, že by v řízení byla vypracována stěžovatelkou zmiňovaná analýza,
nelze po městském soudu požadovat, aby dovozoval, že i toto řízení bylo zahájeno na podkladě
určitého dokumentu, o němž není ve spise výslovné zmínky, a vyzval účastníka řízení, aby takový
dokument, předložil.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že popis skutku uvedený
v napadeném rozhodnutí stěžovatelky je na samé hranici přezkoumatelnosti,
protože je do značné míry neurčitý, obsahující spíše hodnotící soudy než popis konkrétného
jednání, a z popisu skutku tak není zřejmé, v čem vytýkané jednání spočívalo. Značné
pochybnosti o srozumitelnosti rozhodnutí zavdává již samotný výrok rozhodnutí ve vztahu
k jeho odůvodnění. Zatímco ve výroku napadeného rozhodnutí je uvedeno, že předmětný díl
porušil §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. tím, že obsahoval nepatřičnou demonstraci
nadměrné konzumace alkoholu a prezentaci kouření jako legitimní a žádoucí formy jednání mladých lidí, pro děti
nevhodnou prezentaci sexuální tématiky a určitých typů nemorálního jednání, které svádí dětské a dospívající
diváky k nápodobě, tak v odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že žalobkyně v rozporu
s §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. odvysílala svádění ke šmírování bez morální distance;
patologické formy komunikace; nevhodná prezentace sexuální tématiky; kouření a nadměrná konzumace
alkoholu, a toto jednání zevrubně popsala. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není vyložena
souvislost mezi výrokem rozhodnutí a tvrzeními uvedenými v jeho odůvodnění do velké míry
snižuje srozumitelnost rozhodnutí, stejně jako pouze kusý, nekonkrétní popis těch forem jednání,
v nichž stěžovatelka spatřovala porušení zákonného ustanovení. Ve výroku rozhodnutí
ani v odůvodnění totiž není uveden přesný popis konkrétních skutkových zjištění,
z nichž by byl učiněn jasně formulovaný závěr, že tyto skutkové okolnosti naplňují popsané
hodnotové soudy a předmětnou skutkovou podstatu. Nejvyšší správní soud podotýká,
že neposuzoval popis skutkového děje uvedeného v oznámení o zahájení řízení a nehodnotil
tak z hlediska určitosti a srozumitelnosti popis jednání spočívající v „neosobní, komerčně
zaměřené sexualitě“ a jemu podobné obraty. V této souvislosti pouze připomíná, že odůvodnění
rozhodnutí by již z povahy věci mělo být srozumitelné a přesvědčivé.
Stěžovatelka pod stížnostním důvodem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítla,
že městský soud nesprávně posoudil §59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. stanovující
podmínku předchozího upozornění na porušení zákonné povinnosti stanovené §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., když dospěl k závěru, že takovým předchozím upozorněním
nemůže být rozhodnutí stěžovatelky sp. zn. Rpo/57/05, kterým bylo žalobkyni za odvysílání
reportáže „Psí zápasy“ uložena pokuta z důvodů porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud k této výtce připomíná, že §59 zákona č. 231/2001 Sb.
upravuje institut tzv. opatření k nápravě, který předchází udělení sankce za porušení povinností
stanovených tímto zákonem. Toto ustanovení výslovně uvádí, že „...jestliže provozovatel vysílání
a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence,
upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení
je pak uvedeno, že „délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené
povinnosti, přičemž dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.“ Smyslem a účelem
tohoto institutu je nepochybně zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl potrestán za deliktní
jednání, jehož si nebyl vědom, tj. z procesního hlediska vzato, aby prvním úkonem vůči
provozovateli při nebylo oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt.
Tímto institutem se tak z obecného pohledu realizuje preventivní funkce správního trestání.
Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání
provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví,
do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Podle Nejvyššího správního soudu
je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom,
že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Nejvyšší správní
soud má za to, že v souladu s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb.
ve znění s účinností do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění musela
stěžovatelka činit u každé jednotlivé skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti
shledané u téhož provozovatele. Podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení
§59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je tedy splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání
žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to,
kdy k porušení této povinnosti došlo. Povinnost předchozího upozornění podle §59 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb. totiž není vázána na konkrétní skutkové jednání provozovatele,
nýbrž pouze na to, zda naplňuje příslušnou skutkovou podstatu, tedy v tomto případě porušení
povinnosti nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hod. typy pořadů, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 As 38/2007 - 122, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu s tímto názorem vyznívá i judikatura
městského soudu (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001
- 28), který tento právní názor zaujal ostatně i v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 19. 9.
2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58, když uvedl, že podmínka předchozího upozornění je splněna
tehdy, byl-li provozovatel vysílání již v minulosti upozorněn Radou na porušení téže povinnosti
stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení došlo, a nic na tom nemění skutečnost, že
pořad ze série reality show Big Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím,
k němuž se předchozí upozornění Rady vztahovalo. V dané věci je tedy rozhodující, že
stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna,
přičemž ze správního spisu vyplývá, že v posuzované věci tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud
nemá v posuzované věci pochyb o tom, že žalobkyně si byla vědoma toho, jak bude stěžovatelka
hodnotit jednání prezentované v pořadu Big Brother, a proto tuto výtku stěžovatelky shledal
důvodnou.
Přestože Nejvyšší správní soud přisvědčil výtce stěžovatelky, že žalobkyně byla
před uložením pokuty upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, dospěl k závěru, že městský soud správně zrušil napadené
rozhodnutí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 1 Afs 20/2004 – 51, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 – 93, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 781/2006 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2007, č. j. 8 As 36/2005 - 75, vše dostupné na www.nssoud.cz), že předmětem posouzení
v řízení o kasační stížnosti je především opodstatněnost výroku rozhodnutí soudu. Důvodem
ke zrušení rozsudku je buďto skutečnost, že důvody, pro které soud rozhodnutí správního
orgánu zrušil, nebyly jako celek důvody zákonnými, nebo je příp. takovým důvodem jiná
skutečnost, pro kterou by rozsudek neobstál. Při opačném řešení (zrušení rozsudku tam,
kde je výrok správný, a nesprávný je jeden z více jinak správných důvodů) by další postup
městského soudu spočíval pouze v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem a pouze
částečně jiným odůvodněním. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že podle §104
odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu,
nepřípustná.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v tomto případě se nemůže jeho právní názor
projevit jako bezprostředně závazný pro městský soud, neboť nebyl zrušen jeho rozsudek
a městský soud tak nepokračuje v řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.), a zákon s jeho výslovnou
závazností při zamítnutí kasační stížnosti nepočítá ani pro žalovaný správní orgán, nicméně
vyslovený právní názor je rozhodný pro pokračující řízení. Váha a argumentační síla
takto vysloveného právního názoru spočívá v zákonné pozici Nejvyššího správního soudu
vyplývající z ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s. Právní názor Nejvyššího správního soudu
je proto nezbytné v pokračujícím řízení respektovat i tehdy, když není ze zákona přímo závazný.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.) Žalobkyně,
která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.), je neuplatnila a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu