ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.33.2008:121
sp. zn. 4 Azs 33/2008 - 121
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. M. A., zast. JUDr. Pěvou Skýbovou,
advokátkou, se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
18. 1. 2008, č. j. 56 Az 56/2007 - 83,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele, JUDr. Pěvě Skýbové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku uvedeného soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 56 Az 56/2007 - 83, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-10-49/LE-PA03-PA03-2007, ze dne
22. 3. 2007, kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14
a §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl
otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel o udělení mezinárodní
ochrany požádal dne 2. 2. 2007. Svoji vlast, kde žil v Kinshase, opustil dne 28. 12. 2006, do České
republiky přicestoval letecky, s mezipřistáním v Paříži. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl, že po smrti otce (1999) byl pronásledován tajnými službami za protistátní činnost.
Po smrti otce celá rodina uprchla do sousedního Konga. Matka s mladšími sourozenci poté odjela
do Francie, kde dostali azyl. On do Francie odejet nemohl, protože pro všechny členy rodiny
nebylo dostatek prostředků. V roce 2003 se vrátil do Kinshasy za účelem studia. Na státní orgány,
ani na orgány nevládních organizací v zemi původu se se svými problémy neobrátil. V žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že nebyl nikdy trestně stíhán. Pohovor byl veden
za přítomnosti tlumočníka. V dalších výpovědích a v obsahu žaloby se objevila řada rozporů
a nesrovnalostí, v důsledku čehož se postupně měněná tvrzení stěžovatele jeví jako značně
nevěrohodná. V podrobnostech se s těmito otázkami velmi detailně vypořádal krajský soud.
Současně je třeba uvést, že stěžovatel se pokusil o přechod do Spolkové republiky Německo
s cizími doklady, byl zadržen , a následně mu bylo dne 11.1.2007 uděleno správní vyhoštění
z území České republiky na dobu 5-ti let.
Kasační stížnost stěžovatel podává s odkazem na důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s.ř.s.
V kasační stížnosti stěžovatel zejména namítá, že správní orgán nezjistil všechny
rozhodné okolnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a tak porušil příslušná
ustanovení správního řádu. Stejně tak namítá, že správní orgán se měl vypořádat s případnými
nároky na udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Dále stěžovatel uvádí,
že správní orgán nedostatečně posoudil možnost udělit stěžovateli doplňkovou ochranu,
a zdůrazňuje, že správní orgán byl povinen rozhodnout o vztažení překážky vycestování,
což neučinil. V závěru stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel samostatným podáním požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 4. 2008, č. j. 56 Az 56/2007-107, stěžovateli
ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Pěvu Skýbovou, advokátku se sídlem
AK Bartošova 4, Brno.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel, prostřednictvím své zástupkyně, předložil
soudu dvě čitelné kopie článků a značně špatně čitelnou kopii policejního předvolání,
které podle tvrzení stěžovatele prokazují, že je v Kinshase hledán policií.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek Krajského
soudu v Brně byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního
řízení, a na vydané rozhodnutí. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje i s tím, že stěžovatelem v průběhu řízení předkládané nejrůznější
články apod. korespondují s údaji, které měl správní orgán k dispozici. Jednalo se o obecné
informace, které nemají konkrétní dopad na osobu stěžovatele ani na důvody, pro které měl
opustit svoji vlast. To v plném rozsahu platí i pro písemnosti doložené při doplnění kasační
stížnosti. Ani z kopie předvolání policie nevyplývají žádné skutečnosti, které by cokoliv měnily
na zjištění a rozhodnutí žalovaného správního orgánu.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Pokud jde o námitky porušení správního řádu ve spojení s namítaným nedostatečným
zjištěním skutkového stavu, aniž stěžovatel jmenovitě uvádí, v čem konkrétně jsou tato porušení
spatřována, tato nejsou způsobilá k bližšímu přezkoumání, jak Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005 - 54, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 66, www.nssoud.cz. Judikatura
Nejvyššího správního soudu poznamenává, že námitky musí být zcela konkrétní. Námitka
směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, aniž by stěžovatel jakkoli blíže
konkretizoval, které další důkazní prostředky si měl žalovaný v předcházejícím řízení opatřit
a k důkazu provést, byla Nejvyšším správním soudem řešena např. v rozhodnutí ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl
vysloven následující závěr: Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní
orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Uvedená otázka byla předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu dále také např. v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68,
publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: Pojem odůvodněný strach z pronásledování [§12 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud
v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy
ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného
stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší
správní soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalovaný citovanému požadavku bezezbytku
dostál a ani krajský soud nepochybil, pokud v tomto směru shledal námitku stěžovatelky
nedůvodnou.
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel s tvrzenými problémy a žádostí
o pomoc neobrátil ani na příslušné státní orgány ve vlasti, ale ani na orgány nevládních
organizací, popř. orgány OSN, v zemi původu působící , a nevyužil tak všech dostupných
prostředků, které ve vlasti měl k dispozici. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, zveřejněné na www.nssoud.cz,
v němž dospěl k následujícímu závěru: Za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody,
které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně
potírají a čelí jim. Rovněž v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 37, publikovaném
pod č. 1347/2007 Sb., Nejvyšší správní soud konstatoval, že: Za pronásledování či odůvodněný strach
z něho by … mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci
osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu
před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. O žádný z výše uvedených případů
se však v projednávané věci nejedná.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný
správní orgán se podrobně zabýval situací v Konžské demokratické republice a tuto zjišťoval
a vyhodnocoval na základě řady objektivizovaných podkladů či zpráv (Zpráva Ministerstva
zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v za rok 2002, Informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR, Dvacátá zpráva generálního tajemníka o Misi OSN v Konžské
demokratické republice ze dne 28. 12. 2005, výroční zpráva Human Rights Watch o situaci
v zemi za rok 2005, Směrnice o posuzování žádostí o azyl MV Velké Británie z listopadu 2006,
aktuální informace České tiskové kanceláře). To zřejmě také bylo důvodem, proč správní orgán
posuzoval žádost v nezkráceném řízení, když z důvodu, že stěžovateli bylo uděleno správní
vyhoštění, mohl a měl s ohledem na dikci §16 odst. 2 zákona o azylu žádost stěžovatele
bez dalšího zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Ostatně i v tomto směru má Nejvyšší správní
soud také již ustálenou judikaturu - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Žádost o azyl podaná nikoliv
bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto
o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti. Kromě toho Nejvyšší správní soud
již opakovaně také judikoval, že Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 zákona
o azylu], znamená, že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu., např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 35/2003,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud neshledává důvodné ani ostatní námitky stěžovatele k otázce
humanitárního azylu, doplňkové ochrany a překážky vycestování. Žalovaný správní orgán
i krajský soud se otázkami humanitárního azylu a doplňkové ochrany zabývaly a podle názoru
Nejvyššího správního soudu také dostatečně vypořádaly, když posoudily a vyhodnotily,
že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti zvláštního zřetele hodné,
které by mohly vést k udělení humanitárního azylu, stejně jako žádné skutečnosti,
které by opodstatňovaly doplňkovou ochranu. Pokud jde o námitku stran nerozhodnutí
o překážkách vycestování, ta zřejmě pramení z neporozumění právní úpravě. Tento institut
je platnou právní úpravou opuštěn a překonán, a je nahrazen zmiňovanou doplňkovou ochranou,
o jejíchž podmínkách v případě věci stěžovatele v řízení jednáno a rozhodováno bylo.
Pokud jde o hodnocení předpokladů pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní
soud přece jen ještě dodává, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod
hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s.ř.s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“,
na němž by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 771/2000 či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy
mohou přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14
zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, www.nssoud.cz, kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78
odst. 1 s. ř. s.).“
Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo
k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský
soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal. A tady Nejvyšší správní soud,
obdobně jako soud krajský, shledal, že žalovaný správní orgán se situací stěžovatele dostatečně
zabýval, překročení mezí správního uvážení ani libovůli v rozhodnutí žalovaného však nezjistil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
S ohledem na to, že zástupkyně stěžovatele, JUDr. Pěva Skýbová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 8 s. ř. s. uvedené zástupkyni
za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, sestávající se z odměny dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby [á 2 100 Kč - §11 odst. 1 písm. b), d), ve spojení
s §9 odst. 3 pím. f) cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 300 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 4 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu