ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.65.2008:77
sp. zn. 4 Azs 65/2008 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: I. N., zast. Mgr. Ivou Svobodovou, advokátkou,
se sídlem Leštínská 12, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.
4. 2008, č. j. 32 Az 61/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Ivě Svobodové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, č. j. 32 Az 61/2007 - 40,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2007, č. j. OAM-1-657/VL-20-
08-2007, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž požádal o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Usnesením ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 32 Az 61/2007 – 59, krajský soud ustanovil pro řízení o kasační stížnosti stěžovateli
zástupkyni Mgr. Ivu Svobodovou, advokátku. Kasační stížnost poté byla doplněna podáním
zástupkyně stěžovatele ze dne 8. 7. 2008.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele,
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění namítá, že žalovaný před vydáním
rozhodnutí nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čím porušil ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a v důsledku
toho i nesprávně právně posoudil jeho žádost o azyl. Podle stěžovatele rozhodnutí žalovaného
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. V zemi původu je stěžovatel ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc,
protože stát takové poměry trpí a podporuje je. Domnívá se, že v jeho případě se jedná
také o humanitární důvody ve smyslu §14 zákona o azylu. V této souvislosti se stěžovatel
odvolává na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, rozsudky Evropského
soudu pro lidská práv ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, §69 - §70 a rozsudek ve věci
Vilvarajah z roku 1991, A-215, §3. Poukazuje rovněž na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokém komisařem OSN. Podle názoru
stěžovatele krajský soud dostatečně neuvážil možnost udělení humanitárního azylu z důvodu
sloučení rodiny stěžovatele, případně doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Stěžovatel
upozorňuje na skutečnost, že kvůli politickým změnám probíhajícím na Ukrajině
po tzv. pomerančové revoluci vznikla jazyková bariéra mezi národnostními menšinami
a ukrajinsky hovořícími státními institucemi v důsledku čehož byla ztížena jeho možnost
dalšího rozvoje v tamním pracovním a společenském životě. Navíc se stěžovatel nacházel
bez kontaktu se svou matkou a těhotnou snoubenkou, které obě trvale žijí v České republice.
Stěžovatel požaduje ustanovení tlumočníka do ruského jazyka, nařízení veřejného projednání
věci, ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození od soudních
poplatků a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. S ohledem na výše uvedené, zejména
na zájem dítěte, stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, č. j. 32 Az 61/2007 – 40, zrušil a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že o udělení azylu žádá,
protože má ruské kořeny a vyrůstal v ruské rodině. Zmínil útisk ze strany ukrajinských orgánů
spočívající ve vnucování ukrajinského jazyka a ukrajinských zákonů a konstatoval, že nemůže žít
sám mezi ukrajinským obyvatelstvem. Poukázal na to, že chce být s rodinou (manželka a matka
žijí v ČR).
Krajský soud shodně s žalovaným podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
písm. a) a b) neshledal, když konstatoval, že v postupu žalovaného ve správním řízení nezjistil
stěžovatelem namítaná pochybení procesního charakteru. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel
nebyl ve své vlasti politicky aktivní, jím vyslovený obecný nesouhlas s politickou situací
na Ukrajině, který na veřejnosti nebo jakýmkoliv jiným způsobem vůbec neprojevil není
a nemůže být považován za uplatňování politických práv a svobod, či jako zastávání určitých
politických názorů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Rovněž tak nepřijetí na vysokou
školu, které žalobce považuje za diskriminační proto, že přijímací řízení probíhalo v jazyce
ukrajinském, neshledal krajský soud za skutečnost podřaditelnou pod některý z azylově
relevantních důvodů, když důvodem nepřijetí byl nízký počet získaných bodů. Za správné,
zákonné, odpovídající zjištěným informacím a náležitě odůvodněné považuje krajský soud
i neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Se závěry žalovaného se krajský ztotožnil
také ohledně hodnocení splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b
zákona o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu správního orgánu
při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení jak soudu, tak správního
orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou lze uvést například
rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, kde soudu konstatoval, že za situace,
kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného nelze
tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán
vycházel, neměla oporu ve spise, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004
- 103, www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že nezjistil,
že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelkou předložených nebylo přihlédnuto a nebyly označeny
žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem pominuty.
Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, www.nssoud.cz.
Účelem humanitárního azylu a přezkumem výroků rozhodnutí o této formě azylové
ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 –
38, www.nssoud.cz, a v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, www.nssoud.cz. V
těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na
základě správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry.
Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele k otázce doplňkové
ochrany. Žalovaný správní orgán i krajský soud se otázkou doplňkové ochrany zabývaly
a podle názoru Nejvyššího správního soudu také dostatečně vypořádaly, když posoudily
a vyhodnotily, že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly
doplňkovou ochranu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany (dříve: azylu) přímo
ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí, že souzená
věc je od soudních poplatků osvobozena ze zákona (§11 odst. 2 písm. ch) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a nebylo proto třeba o osvobození rozhodovat.
Stěžovatel dále požadoval ustanovení tlumočníka do ruského jazyka a nařízení veřejného
projednání věci. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že otázka ustanovení tlumočníka
by se stala aktuální v případě, že by ve věci bylo nařízeno jednání. Podle ustanovení §109 odst. 1
s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li
to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.
Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo
možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního jednání se proto jevilo jako nadbytečné a v daném
případě by odporovalo zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení (procesní ekonomie).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Ivě Svobodové, advokátce, která mu byla
k jeho žádosti ustanovena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 32 Az 61/2007 - 59, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 7. 2008)
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupci stěžovatele odměna
ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ze spisu nevyplývá, že by ustanovená
advokátka byla plátcem daně z přidané hodnoty, ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada
nákladů řízení v celkové výši 4800 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu