ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.21.2007:118
sp. zn. 5 Afs 21/2007 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců:
a) LUMICA s. r. o., IČ: 26152533, b) M.CZ real, s. r. o., IČ: 27173321 a c) Průmyslové
areály s. r. o., IČ: 27110796 (dříve Superior-CONsulting, s. r. o.), všechny se sídlem
Dušní 112/16, Praha 1, zastoupených Mgr. Eliškou Královou, advokátkou se sídlem
Zenklova 64/14, Praha 8, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu
v Praze, ze dne 31. 10. 2006, č. j. 6 Ca 165/2006 - 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se včas podanou kasační stížností domáhali zrušení shora
uvedeného pravomocného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
soud odmítl jejich žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2006, č. j. FŘ -1196/15/06
o návrhu na obnovu řízení ve věci rozhodnutí o zřízení zástavního práva Finančního úřadu
pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2003, č. j. 180169/03/010941/4342.
Městský soud považoval žalobu za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl
k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí správního orgánu, který ve věci rozhodoval jako
správní orgán prvního stupně, proti kterému měl stěžovatel a) právo podat odvolání, což také
učinil. Soud svůj postup opřel o ustanovení §5 s. ř. s., dle kterého se lze ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zvláštní zákon a o ustanovení §68 písm. a) s. ř. s., dle kterého je žaloba nepřípustná tehdy,
nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li
je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno
k opravnému prostředku jiného. Rozhodnutí odvolacího orgánu Ministerstva financí ze dne
19. 6. 2006, č. j. 43/63 653/2006-433 o zamítnutí odvolání stěžovatele a) nemohlo být k žalobě
přezkoumáno, neboť ke dni podání žaloby nebylo dosud vydáno.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují zákonné důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), c) d) a e) s. ř. s., tj. veškeré zákonem stanovené důvody pro podání kasační
stížnosti. Stěžovatelé tvrdí, že žalobní návrh byl nesrozumitelný a městský soud měl proto
stěžovatele vyzvat k odstranění vad podání. Nesrozumitelnost návrhu spatřují v tom,
že v důsledku administrativní chyby došlo v žalobě k nesprávnému označení napadeného
rozhodnutí. Žaloba nesměřovala do rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 2. 2006,
č. j. FŘ-1196/15/06 o návrhu na obnovu řízení ve věci rozhodnutí o zřízení zástavního práva,
jak je v žalobě skutečně chybně uvedeno, ale do rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne
20. 10. 2004, č. j. FŘ-8845/15/04, kterým Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele a)
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2003, č. j.
180169/03/010941/4342. Stěžovatelé tvrdí, že jde o zřejmou chybu v psaní, a to chybu
v označení napadeného rozhodnutí, neboť povinnost vyčerpat opravné prostředky před podáním
žaloby je jim známa a dále je jim známo, že za zákonem stanovených podmínek mohou žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu podat ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí. Právě
v kasační stížnosti označeném řízení byly opravné prostředky skutečně vyčerpány. Stěžovatelé
uvádí, že z obsahu žalobního návrhu jasně vyplynulo, že v posuzované věci se jednalo o dvě
rozsáhlá řízení, přičemž řízení ve věci návrhu na obnovu řízení bylo v žalobě uvedeno pouze
pro dokreslení celého případu. Postupem městského soudu jsou krácena jejich práva domáhat
se ochrany u soudu, přičemž výkon nezákonných rozhodnutí bez možnosti soudního přezkumu
nestranným soudem může mít za následek nežádoucí škody a to k tíži stěžovatelů b) a c), kteří
vlastně vůbec nepochybili. Stěžovatelé b) a c) se navíc domnívají, že jsou to jen oni, kdo jsou
zasaženi rozhodnutím správního orgánu do takové míry, že jim v důsledku výkonu rozhodnutí
vzniká neodstranitelná újma, když se v dobré víře stali vlastníky nemovitostí a nyní mají
nezákonným rozhodnutím správního orgánu snášet uplatnění práv z titulu úhrady pohledávek,
ačkoliv nikdy nebyli účastníky předmětného správního řízení, ačkoliv je správní orgán jako
účastníky řízení nikdy do řízení nepřipustil a ačkoliv nemohli vznést žádnou námitku, jsou to
v konečném důsledku právě oni, jejichž práva a jejichž majetek je postižen.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se domnívají, že řízení před soudem bylo zmatečné
a bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, popřípadě
že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a že rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná
a nicotná navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s výrokem i odůvodněním
napadeného usnesení městského soudu. Uvádí, že žádost o obnovu řízení byla zamítnuta, neboť
žadatel o obnovu řízení nesplnil podmínku včasnosti návrhu. K námitkám stěžovatelů konstatuje,
že jde o námitky účelové, když z obsahu žalobního návrhu je nepochybné, že žaloba směřovala
do rozhodnutí ze dne 1. 2. 2006, č. j. FŘ-1196/15/06, proti kterému však byla podáním
nepřípustným. Žalovaný zdůraznil, že žalobu lze podat ve lhůtě stanovené v ustanovení §72
s. ř. s. a podanou kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni. (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelé jako zákonné důvody pro podání kasační
stížnosti označili všechny zákonem stanovené důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) až e)
s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přicházejí v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení, je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním.
Je-li dán důvod podle písm. e) s. ř. s., vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d),
neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení v každém případě
i tehdy, byla li v něm krajským či městským soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u soudu zmatečné ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského či městského soudu o odmítnutí návrhu (na zahájení řízení) nebo
o zastavení řízení z povahy věci vyloučen, když se v obou těchto případech jedná sice
o rozhodnutí, jimž se řízení před soudem končí, ovšem nikoli o rozhodnutí ve věci samé. Přitom
toliko rozhodnutími soudu ve věci samé lze posuzovat vady řízení před správním orgánem,
včetně nepřezkoumatelnosti jeho správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Obdobně pak platí, že v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu může soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu (§65
odst. 1, §76 odst. 2 s. ř. s.) jen za procesního předpokladu, že žaloba sama není nepřípustná.
S ohledem na tyto skutečnosti a při znalosti toho, že městský soud napadeným usnesením
žalobu stěžovatelů odmítl, proto považoval Nejvyšší správní soud za rozhodný důvod kasační
stížnosti uvedený pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelé především tvrdí, že žalobní návrh byl nesrozumitelný a to zejména díky tomu,
že nesprávně označili rozhodnutí, proti kterému žalobou brojili. Městský soud je proto měl
vyzvat k odstranění vad podání, nikoliv žalobu odmítnout, neboť tímto nezákonným postupem
jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Dle stěžovatelů je zřejmé, že vady návrhu by byly
k výzvě soudu odstraněny a nezákonné rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 20. 10. 2004,
č. j. FŘ-8845/15/04, kterým Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele a) proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2003, č. j. 180169/03/010941/4342 o zřízení
zástavního práva by mohlo být nestranným soudem věcně přezkoumáno. Stěžovatelé v kasační
stížnosti zdůrazňují, že žaloba směřovala dle svého obsahu právě do výše uvedených rozhodnutí,
když u těchto rozhodnutí byla splněna jak podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků,
tak tříletá lhůta pro podání žaloby.
Z žalobního návrhu vyplývá, že stěžovatelé jako žalobou napadené rozhodnutí označili
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu č. j. FŘ-1196/15/06 ze dne 1. 2. 2006,
kterým bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele a) na obnovu řízení ve věci rozhodnutí
o zřízení zástavního práva vydaného Finančním úřadem pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2003,
č. j. 180169/03/010941/4342. Údajné, nesprávné označení tohoto rozhodnutí se objevuje
v žalobním návrhu několikrát, s tím, že na straně 2 žalobního návrhu je výslovně uvedeno,
že žalobci napadají výrok rozhodnutí, kterým se žádost žalobce č. 1 o obnovu řízení zastavuje,
současně se domáhají zrušení rozhodnutí, která výše uvedenému rozhodnutí předcházela,
tedy rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2003, č. j.
180169/03/010941/4342, (dále jen „rozhodnutí FÚ pro Prahu 10 o zřízení zástavního práva“).
Dále se domáhají přiznání odkladného účinku výzvě k zaplacení zajištěné daňové pohledávky
ze dne 10. 3. 2006, č. j. 90328/06/010941/4342. V žalobě je dále provedena rekapitulace
dosavadního daňového řízení, s tím, že na straně 3 žalobního návrhu je uvedeno, že rozhodnutí
FÚ pro Prahu 10 o zřízení zástavního práva nabylo právní moci dne 25. 10. 2004 dnem doručení
zamítavého rozhodnutí odvolacího orgánu. V žalobě je několikrát uvedeno, že vzhledem
ke skutečnostem, které byly v mezidobí zjištěny a které v době rozhodování správních orgánů
ještě nebyly známy, a vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva již nebylo
možno podat řádný opravný prostředek, podal žalobce č. 1 návrh na obnovu řízení. Dále
následuje popis těchto nově zjištěných skutečností, které dle stěžovatelů svědčí tomu, že zákonné
zástavní právo k dotčeným nemovitostem nemohlo po právu vzniknout. Stěžovatelé
se domnívají, že přesto, že návrh na obnovu řízení nebyl správním orgánem připuštěn, jedná
se o tak závažný zásah do práv třetích subjektů, že zde skutečně vzniká nutnost všechna
rozhodnutí přezkoumat tak, aby bylo najisto postaveno, zda došlo nebo nedošlo k oprávněnému
zřízení zástavního práva na nemovitostech třetí osoby, která je odlišná od daňového dlužníka.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti byly nuceni žalobci podat žalobu do rozhodnutí
FŘ-1196/15/06 ze dne 1. 2. 2006, kterým bylo řízení ve věci obnovy řízení zastaveno.
Primárním účelem soudní ochrany je poskytování ochrany subjektivním právům, a pokud
jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být
skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení
spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat
se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin,
které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by znamenal odepření
spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči
státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní
řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), při jejichž výkladu
je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty
a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Nabízejí-li se přitom dvě
interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti
němu, musí soud vždy zvolit výklad první (srovnej např. rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikované
pod č. 534/2005 Sb. NSS.
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva však „právo na soud“, jehož
součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde
o podmínky přípustnosti opravného prostředku, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní
úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (rozsudek ve věci
G. M. proti Španělsku, č. 38695/97, §36, ESLP 2000-II, a rozsudek ve věci Z. a Z. proti České
republice, č. 46129/99, §47, ESLP 2002-IX). Tato omezení však nesmí omezovat přístup
otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě. Tato
omezení jsou v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl
a pokud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem
(viz rozsudek ve věci G. proti Francii ze dne 29. července 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí
1998-V, §37).
Z výše uvedených zásad vyplývá, že jestliže právo podat opravný prostředek
z pochopitelných důvodů podléhá zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny
při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu
se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání
procesních náležitostí upravených zákonem. Tento názor platí obdobně i pro žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu, která samozřejmě není opravným prostředkem, ale žádostí
o poskytnutí originální ochrany veřejnému subjektivnímu právu soudem.
Žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud
a žádá jej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo ohroženo či porušeno, originálně
poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala
určité náležitosti, a mohla být podána za určitých podmínek, nečiní tak proto, aby krajské soudy
formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě
pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci
soudního řízení.
V souladu s ustanovením §65 s. ř. s. se může ten kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen
"rozhodnutí“) žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho
nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle
odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
K námitce stěžovatelů, že o jejich údajné písařské chybě svědčí i skutečnost, že žalobou
nebylo napadeno rozhodnutí Ministerstva financí, které v tomto řízení nebylo pasivně
legitimováno, ale rozhodnutí Finančního ředitelství a že ani městský soud neměl jasno kdo je
účastníkem řízení, když požadoval vyjádření k žalobě od Ministerstva financí zdejší soud uvádí
následující. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. není
osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Sám soudní řád správní
v obecném ustanovení §33 odst. 1 praví, že odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž to stanoví
zákon. Na toto ustanovení potom navazuje §69 s. ř. s., podle něhož je v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu podle dílu prvního hlavy druhé části třetí správní orgán, který
rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Je tedy věcí
soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím,
koho chybně označil v žalobě žalobce. Mimo výše uvedené je třeba konstatovat, že městský soud
požadoval vyjádření k žalobě nikoliv po Ministerstvu financí, ale po Finančním ředitelství pro
hl. město Prahu, a to písemností ze dne 19. 6. 2006, založenou na čl. 67 soudního spisu.
V souzené věci ovšem odmítl městský soud žalobu nikoli proto, že by soud neměl jasno kdo
je pasivně legitimován, či proto, že stěžovatelé chybně označili žalovaného, ale proto, že nebyly
naplněny podmínky ustanovení §5 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §68 s. ř. s. Povinnost
vyčerpat řádné opravné prostředky koresponduje celkové koncepci správního soudnictví, která
je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
ve správním soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné
správy. Zmíněná zásada má především zabránit tomu, aby byl aktivován soud tam, kde lze
nápravy dosáhnout přímo u správního orgánu. Před použitím některé ze žalob ve správním
soudnictví je tedy nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní prostředky
nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem.
V souzené věci je zcela zřejmé, že žaloba dle svého obsahu skutečně směřovala
do rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť o podaném odvolaní nebylo ke dni podání
žaloby Ministerstvem financí, jakožto odvolacím orgánem rozhodnuto. Námitce stěžovatelů,
že tomu tak nebylo, neboť ve skutečnosti napadali rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne
20. 10. 2004, č. j. FŘ-8845/15/04, kterým Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele a)
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 o zřízení zástavního práva zdejší soud nemohl
přisvědčit. Předně je třeba připomenout, že z obsahu žaloby je zřejmé, že stěžovatelé se cítili
v předmětu sporu zkráceni na svých právech zejména tím, že nebyly zohledněny nové
skutečnosti, týkající se vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, které v mezidobí vyšly
najevo a které dle jejich tvrzení nemohly být použity v předchozím řízení před správními orgány.
Námitku, že rozhodnutí Finančního ředitelství o zamítnutí návrhu na obnovu řízení uvedli
v žalobě pouze pro dokreslení celého případu, proto musel zdejší soud jednoznačně odmítnout.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že v souladu s ustanovením §72 s. ř. s. lze žalobu
podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Pokud by stěžovatelé skutečně chtěli napadnout žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství
ze dne 20. 10. 2004, č. j. FŘ-8845/15/04, kterým Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele
a) proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 o zřízení zástavního práva a které nabylo
právní moci dne 25. 10. 2004, jak v kasační stížnosti sami tvrdí, museli by tak učinit v zákonné
dvouměsíční lhůtě. V posuzovaném případě však žaloba byla podána až po uplynutí více jak dvou
let od doručení rozhodnutí ve věci zřízení zástavního práva, dne 14. 6. 2006. Zdejší soud proto
musel odmítnout i tvrzení stěžovatelů, že k výzvě městského soudu mohlo být údajné nesprávné
označení napadeného rozhodnutí zhojeno a žalobní návrh tak mohl být projednán.
Žalobní návrh stěžovatelů, doručený městskému soudu dne 15. 6. 2006
do prvostupňového rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti na obnovu řízení, byl
zjevně předčasný, zatímco v kasační stížnosti označený žalobní návrh do rozhodnutí o zřízení
zástavního práva, by byl vzhledem k uplynutí více jak dvou let od doručení rozhodnutí
odvolacího orgánu v této věci zjevně opožděný. Zdejší soud je tedy nucen konstatovat, že za výše
uvedené situace by mohl být věcně projednán pouze včas podaný žalobní návrh proti rozhodnutí
ministerstva financí ze dne 19. 6. 2006, č. j. 43/63 653/2006 - 433MF. Takový žalobní návrh však
stěžovatelé nepodali. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že tříletá lhůta pro podání žaloby
platí pouze pro řízení dle §66 s. ř. s. , tj. v případě zvláštní žalobní legitimace k ochraně
veřejného zájmu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovaný, který byl ve věci úspěšný, náhradu nákladů
řízení nepožadoval, a soud ani nezjistil, že by mu jakékoliv náklady na rámec jeho úřední činnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu