ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.33.2005:105
sp. zn. 5 Afs 33/2005 -105
Spis 5 Afs 33/2005 byl spojen se spisem číslo 5 Afs 26/2005 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 5 Afs 126/2005 – 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) A. N., b) J. K. oba zastoupeni
JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovanému:
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, o kasačních
stížnostech žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2004, č. j.
31 Ca 114/2004 – 35,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Afs 26/2005 a sp. zn. 5 Afs 33/2005
se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 5 Afs 26/2005.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobci a) a b) podali kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
prosince 2004, č. j. 31 Ca 114/2004 - 35. U Nejvyššího správního soudu jsou kasační stížnosti vedeny pod
sp. zn. 5 Afs 26/2005 a 5 Afs 33/2005. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jedná o věci, které
skutkově i právně souvisejí a pr oto kasační stížnosti spojil ke společnému projednání podle §39 odst. 1 s. ř.
s. za použití §120 s. ř. s.
Včas podanými kasačními stížnostmi ze dne 27. 1. 2005 brojí žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“),
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byly zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutím
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. března 2004, č. j. 7265/150/2003- Er a
č. j.7264/150/2003-Er. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatelů proti rozhodnutím
Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2003 č. j. 156091/03/248940/3411 a
č. j. 155935/03/248940/3411 - výzvám k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle ustanovení
§57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový řád“) ve výši 274 084 Kč.
Stěžovatelé podali obsahově shodné kasační stížnosti, přičemž uplatnili důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Tvrdí,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky aplikace ustanovení §135 obchodního zákoníku
a dále ustanovení §1 odst. 2 a §6 a §28 daňového řádu. Nesouhlasí rovněž s možností založit individuální
právo či povinnost výzvou ručiteli podle ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu. Stěžovatelé se domnívají,
že daňový řád, jakožto předpis veřejného práva, nelze aplikovat v soukromém právu.
Dále stěžovatelé polemizují s hodnocením skutkových okolností případu, a to především v tom
směru, že je jim vytýkána „solidarita z práva vyplývajícího“, a to bez jakýchkoliv relevantních důvodů.
Správní řízení bylo vadné a byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení, navíc je správní
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění namítaných skutečností. Stěžovatelé rovněž namítají,
že nebyly splněny podmínky pro spojení věci a výraz takového procesního pochybení lze tak shledávat i
v nedostatečném odůvodnění kasační stížnosti. Stěžovatelé navrhují napadený rozsudek krajského soudu
zrušit.
Stěžovatelé požádali o přiznání odkladného účinku. Jejich návrhu Nejvyšší správní soud usnesením
č. j. 5 Afs 33/2005 - 70 a č. j. 5 Afs 26/2005 - 73 ze dne 25. 8. 2005 vyhověl. Výrokem II. citovaných
usnesení pak řízení o kasačních stížnostech přerušil. Usneseními ze dne 1. 4. 2008 č. j. 5 Afs 33/2005 - 93 a
č. j. 5 Afs 26/2005 - 93 Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení pokračovat a současně stěžovatele vyzval, aby
ve lhůtě 1 měsíce specifikovali důvody podání kasačních stížností.
Stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci byla výše uvedená usnesení doručena dne 7. 4. 2008.
Kasační stížnosti stěžovatelé k výzvě soudu doplnili po uložené lhůtě, elektronicky bez platného
elektronického podpisu, dne 8. 5. 2008, soudu byla písemná doplnění doručena dne 9. 4. 2008. Stěžovatelé
brojí proti závěru soudu o tom, že námitka příslušnosti obecného soudu v nalézacím řízení není důvodná a
že objektivně existoval u společnosti stěžovatelů konkurzní stav. Dle stěžovatelů nelze na pouhé existenci
výzvy založit vznik ručitelské povinnosti. Dále stěžovatelé namítají, že krajský soud odmítl námitky směřující
k neexistenci pohledávky (zaniklé splněním a započtením), odůvodnění opřel o evidenci správce daně.
Vadný je dle stěžovatelů názor, že ručení vzniká za veškeré závazky společnosti. Stěžovatelé poukazují v této
souvislosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které, pokud jde o ručení za konkrétní daňovou
pohledávku, potom toliko za její zaplacení bez ohledu na to, zda platba byla použita na zaplacení předchozí
dlužné daňové povinnosti. Nelze taktéž přisvědčit ani povinnosti ručení za zaplacení daňového penále, byla -
li platba daně použita správcem daně na předchozí daňový nedoplatek. Vadný je taktéž závěr soudu o
solidaritě ručitelů. Stěžovatelé zmiňují, že v době rozhodování ve věci bylo jiným ručitelem plnění v exekuci
poskytnuto zcela, tedy povinnost přezkoumávána v tomto řízení již zanikla. Stěžovatelé dále odkazují na
obsah žalob.
Žalovaný ve vyjádřeních ke kasační stížnosti toliko odkazuje na obsah rozhodnutí, která v této věci
vydal a navrhl kasační stížnosti zamítnout.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé byli v rozhodné
době jednateli (žalobce od 10. 11. 1993 do 18. 8. 2000, žalobkyně od 12. 8. 1992 do 28. 8. 2000) obchodní
společnosti ATLANTIC, s. r. o. (od 24. 9. 2001 byla tato společnost zapsána pod novým názvem
ACROPOL, spol. s r. o.), a tato obc hodní společnost byla k 31. 12. 1999 v úpadku.
Finanční úřad v Pardubicích shora specifikovanými rozhodnutími ze dne 2. 9. 2003 -výzvou dle
ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu – stěžovatele vyzval k zaplacení daňových nedoplatků za daňového
dlužníka ACROPOL, spol. s r. o. ve výši 274 084 Kč, a to na základě ručení ve smyslu ustanovení §135
odst. 2 a §193 odst. 2 obchodního zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, v němž
namítali, že nejsou ručiteli ani jednateli daňového dlužníka. Ručení podle citovaných ustanovení obchodního
zákoníku je sankční povahy, závislé na právní povinnosti, jejíž existenci lze osvědčit pouze v nalézacím
soudním řízení, tedy nikoliv úsudkem správce daně. Navíc, aplikace ustanovení §57 odst. 5 d aňového řádu
platí jen tam, kde hmotné daňové právo zakládá ručitelský vztah, a nikoliv tam, kde o ručení je třeba
rozhodnout. Skutečnosti uvedené v odůvodnění předmětné výzvy nejsou správné, daňový dluh již byl
zaplacen, takže daňová pohledávka neexistuje. Žalovaný odvolání stěžovatelů zamítl, vycházel ze znění
ustanovení §193 obchodního zákoníku, podle něhož platilo, že představenstvo je povinno podat bez
zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny podmínky stanovené
zvláštním zákonem. „Zaviněné porušení této povinnosti členem představenstva má za následek jeho ručení
za závazky společnosti, které vznikly po dni, kdy představenstvo povinnost porušilo.“ Zvláštním zákonem je
míněn zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Žalovaný má za to, že nezbytnou podmínkou vzniku
ručitelské odpovědnosti není rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin
či přestupek spočívající v zaviněném porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. Proto
žalovaný dospěl k závěru, že otázka vzniku ručitelské povinnosti patří mezi předběžné otázky (§28
daňového řádu), o nichž si správce daně může činit vlastní úsudek, přičemž v této konkrétní věci bylo
prokázáno, že jednatelům daňového dlužníka muselo být známo, že jsou splněny zákonné podmínky pro
podání návrhu na prohlášení konkursu. Krajský soud v Hradci Králové spojil řízení o žalobách stěžovatelů
ke společnému projednání a napadeným rozsudkem tyto zamítl. Proti rozsudku podali stěžovatelé včas
kasační stížnosti.
Jak již bylo výše uvedeno, dne 1. 4. 2008 byli stěžovatelé Nejvyšším správním soudem vyzváni, aby
ve lhůtě 1 měsíce specifikovali důvody podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda
k důvodům kasační stížnosti poprvé uvedeným v jejím doplnění lze přihlédnout a dospěl k závěru, že nikoli.
Dle §106 odst. 2) musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo- li
vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Zmeškání lhůty k podání
kasační stížnosti nelze prominout.
Dle odst. 3) nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti
doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání.
Jen v této lhůtě může st ěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody.
Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další
měsíc.
Stěžovatelům byly výzvy k doplnění důvodů kasačních stížností doručeny dne 7. 4. 2008. Stěžovatelé
ve lhůtě uložené výzvou kasační stížnost nedoplnili. Doplnění byla soudu zaslána elektronickou poštou
datována dne 8. 5. 2008, doručena dne 9. 5. 2008. Písemné vyhotovení doplnění kasačních stížností pak
soud obdržel dne 9. 5. 2008.
Zásadu koncentrace řízení o kasační stížnosti pro ty případy, kdy je stěžovatel dle §106 odst. 3 s. ř. s.
vyzýván k doplnění kasační stížnosti podpořil taktéž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn.
I. ÚS 390/05. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 138/06 ze dne 10. srpna 2006 „ v případech, kdy je
stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnosti
na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na
včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena“.
Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkami uvedenými až v doplnění kasačních stížností
směřujícími k neexistenci pohledávky, námitkou rozsahu ručení a ručení za daňové penále, neboť tyto
nebyly včas uplatněny kasačními stížnostmi a nebyly uplatněny ani žalobami, takže jejich projednání bránil i
§104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na shora uvedené přezkoumal napadený rozsudek pouze
z důvodů řádně a včas uplatněných v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přerušil řízení o kasačních stížnostech, protože byl Ústavnímu soudu podán
návrh na (nejprve) zrušení ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu (sp. zn. Pl. ÚS 30/05) a (později) na
vyslovení protiústavnosti tohoto ustanovení (sp. zn. Pl. ÚS 72/06).
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006 (in: www.nalus.usoud.cz), rozhodl,
že ustanovení §57 odst. 5 věta t řetí daňového řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh na vyslovení
protiústavnosti zbytku ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu zamítl jako nedůvodný.
Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu je relevantní zejména následující argumentace.
„Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit kromě samotn ých poplatníků - dlužníků – i ručitelé, pokud jim zákon
povinnost ručení ukládá, jsou-li k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Jde o institut zvláštního zákonného
ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení
zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce daně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ručitelem. Daňový ručitel
však není účastníkem daňového řízení již od počátku, se stejnými oprávněními a m ožnostmi procesní obrany, jaké má daňový
subjekt (ustanovením §7 odst. 2 daňového řádu je dokonce začleňován mezi „třetí osoby“ na stejnou pozici jako kupř. svědek,
znalec aj.). Ručiteli se ani nedoručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daň ová povinnost předepsána k přímému
placení. Teprve doručením „ručitelské výzvy“ dle napadeného ustanovení začíná pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se
však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost. „Ručitelská výzva“ je
tedy rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má
hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby právě o soba ručitele
nastoupila na místo původního dlužníka a svědčí jí postavení daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní
lze dluh i vymáhat. Na skutečném obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její
zákonodárcem nepřesně zvolené označení, tj. „výzva“ (a nikoli kupř. „rozhodnutí“). ...
Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s výjim kou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní
právo v těchto případech popřel. V případě daňových ručitelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že
bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení
této kategorie subjektů z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného o rgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ust. §57
odst. 5 věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové
povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, m ěla být stanovena jiné osobě,
byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým omezením odvolacích
námitek proti „ručitelské výzvě“ vyloučit, aby rozhodováním o odvolání podle §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu bylo v
relaci k daňovému ručiteli suplováno „daňové nalézací řízení“, které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně
probíhalo dvakrát. ...
Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu
k porušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím odvolání proti „ručitelské výzvě“ je
možné věcně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit daňový n edoplatek,
ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze
adekvátně napravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy,
prostřednictvím institutu odvolání dle ust. §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací
porušení práva ručitele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za „účinný“ ve smyslu čl. 13
Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy. ...
Zákonodárce v ust. §57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soudní přezkoumatelnost rozhodnutí
týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základn í
právo v těchto případech popřel. U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že bylo porušeno jejich
základní právo jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsah u nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení
této kategorie subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny. ...
Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost jako dlužník - tj. povinnost zaplatit
daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně - nelze shledat žádný důvod,
který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku a ručiteli tak, jak je shora popsána (mají
k dispozici diametrálně kvalitativně odlišné prostředky k obraně před totožnou povinností - rozsah uplatnitelných námitek
daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci k jeho osobě je věcně dosti omezen). ...
Ručení není přitom institutem, který by se vysk ytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého
právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva, jehož kořeny sahají hluboko do
dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uch openou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu
recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze
základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatn it všechny námitky, které by měl proti
věřiteli dlužník (§548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). … Ostatně, zde je třeba připomenout, že v
moderním právním pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé,
takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak. ... Pokud v
civilním právu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek ručitelem, lze dovodit
logickým argumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných námitek nemá mít místo ve vztahu
k ručení zákonnému.“
V nyní projednávané věci je především zjevné, že došlo k aplikaci ustanovení §57 odst. 5 daňového
řádu v relevantním znění. Protože věta třetí tohoto ustanovení byla Ústavním soudem shledána protiústavní,
je zřejmé, že pokud by byla aplikována v neprospěch stěžovatelů a stěžovatelé by se proti tomu v kasační
stížnosti bránili, musel by být napadený rozsudek krajského sou du zrušen. Tak tomu však v projednávaných
věcech není.
Obsahem této věty je následující text: „V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není
ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo
zaplaceno.“ Právě v redukci možných odvolacích námitek shledal Ústavní soud její protiústavnost. Jinak
řečeno - vycházeje ze zásady „právo náleží bdělým“ – kasační stížnost by byla nutně úspěšná tehdy, pokud
by bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele (též) v důsledku nevypořádání se s jeho odvolacími
námitkami, překračujícími jejich rozsah vymezený právě citovaným ustanovením (viz např. rozsudek
sp. zn. 5 Afs 7/2005, in: www.nssoud.cz). Zbývající část ustanovení §57 odst. 5 totiž Ústavní soud
protiústavní neshledal, takže samotnou skutečnost, že podle něj bylo postupováno, nelze považovat za
vadnou.
V daném případě nicméně z obsahu odvolání stěžovatelů proti předmětné výzvě plyne, že se
stěžovatelé přesně řídili rozsahem odvolacích námitek ve smyslu třetí vě ty citovaného zákonného
ustanovení. To znamená, že namítli, že nejsou ručiteli a že již bylo zaplaceno. Za této situace předmětné
ustanovení nebylo na případ stěžovatelů a plikováno způsobem, který by je jakkoliv mohl zasáhnout na jejich
právech. V tomto směru proto kasační stížnosti nemohly být shledány důvodnými.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali nesprávnou aplikaci ustanovení §135 obchodního zákoníku
ve vztahu k daňovému řádu, výklad ustanovení §28 daňového řádu (předběžná otázka) a také rozpor ovali
možnost založit individuální právo ručiteli výzvou podle ustanovení §57 odst. 5 cit. zákona. Dále
stěžovatelé namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelé rovněž namítají, že nebyly
splněny podmínky pro spojení věci a výraz takovéh o procesního pochybení lze tak shledávat i
v nedostatečném odůvodnění kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti dle níže uvedených zákonných
ustanovení.
Dle §135 odst. 1 obchodního zákoníku jsou jednatelé povinni zajistit řádné vedení předepsané
evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.
Dle odstavce druhého se ustanovení §193 odst. 2, §194 odst. 2 první věta, odst. 4 až 7 a §196a
použijí obdobně.
Dle §193 odst. 2 obchodního zákoníku je představenstvo je povinno podat bez zbytečného odkladu
příslušnému soudu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny podmínky stanovené
zvláštním zákonem. Zaviněné porušení této povinnosti členem předsta venstva má za následek jeho ručení
za závazky společnosti, které vznikly po dni, kdy představenstvo povinnost porušilo.
Nejvyšší správní soud ve skutkově obdobné věci sp. zn . 2 Afs 108/2005 (předmětem řízení o
kasační stížnosti byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž tento zamítl žalobu jednoho z
jednatelů společnosti stěžovatelů) dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Od závěrů rozhodnutí
2 Afs 108/2005 - 120 ze dne 31. 3. 2008 se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
„K námitce nemožnosti založit individuální právo či individuální povinnost ručiteli výzvou podle ustanovení §57 odst.
5 daňového řádu a také k vymezení daňového subjektu podle ustanovení §6 stejného zákona Nejvyšší správní soud
konstatuje, že k této otázce se dostatečně vyslovil již Ústavní soud ve shora citovaném nálezu. Z důvodu stručnosti proto
nezbývá než zopakovat, že se jedná o institut zvláštního zákonného ručení upravený veřejnoprávní metodou regulace, k jehož
realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce
daně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ručitelem. Doručením této výzvy začíná pro daňového ručitele daňové řízení, přič emž
se však současně dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost. Tato výzva tak představuje rozhodnutí,
které má hmotněprávní důsledky. Je dobré rovněž připomenout, že stejný názor zastává dlouhodobě také Nejvyšší správní soud,
který např. v rozsudku č. j. 2 Afs 28/2003 - 48 (in: č. 187/2004 Sb. NSS) konstatoval, že „v řízení o splnění daňové
povinnosti daňovým ručitelem je třeba odlišovat dva druhy výzev. První (§57 odst. 5 daňového řádu), proti níž se může ručitel
odvolat proto, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu anebo že již byla
požadovaná částka zaplacena. Doručením této výzvy se daňový ručitel stává daňovým dlužníkem, jemuž vzniká platební
povinnost; tato výzva je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., kterou lze po vyčerpání opravných prostředků vlastních
daňovému řízení napadnout správní žalobou. Druhým typem výzvy je výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě
podle §73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, která má již jen povahu procesního úkonu
adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva proto nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví.“
Lze proto uzavřít, že tato námitka je nedůvodná, jelikož předmětná výzva představuje vrchnostenský akt
(rozhodnutí), zakládající vztah ke správci daně, jejím doručením se totiž ru čitel stává daňovým subjektem a obsahem tohoto
vztahu jsou samozřejmě (především) povinnosti.“
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele k výkladu ustanovení §135 a
souvisejících obchodního zákoníku. Stěžovatelé nesouhlasí s možností aplikace daňového řádu
na povinnosti plynoucí ze soukromého práva, přičemž správní orgán ani soud nejsou oprávněni učinit si
úsudek o tom, zda vznikla soukromoprávní povinnost či nikoliv.
Taktéž tuto námitku řešil Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí 2 Afs 108/2005 - 150 a
dospěl k závěru, že „stěžovatelova úvaha je chybná, a to ze dvou důvodů. Předně, je bytostně založena na apriorním odlišení
veřejného a soukromého práva, které vnímá jako dva „oddělené světy“. Tuto představu má však zdejší soud za překonanou
a neodpovídající realitě. Vnitrostátní právo totiž není možno nahlíž et jako na dva izolované systémy, u nichž je vyloučen jejich
vzájemný přesah. Pro stručnost je možno příkladmo poukázat na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/2000 anebo
sp. zn. I. ÚS 429/2001 (in: www.nalus.usoud.cz), a na rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 81/2004
či sp. zn. 5 Afs 138/2004.
Druhý důvod chybnosti této úvahy spočívá v tvrzení, že v projednávaném případě byl daňový řád aplikován na oblast
práva soukromého, přičemž daňové předpisy lze aplikovat jen tam, kde jde o povinnost plynoucí z veřejného práva. Jak je totiž
zřejmé již z předchozí rekapitulace věci, ve skutečnosti se od počát ku jedná o veřejnoprávní povinnost, konkrétně o povinnost
zaplatit přesně specifikovanou daň z přidané hodnoty. Skutečnost, že se stěžovatelé nachází ve vztahu k daňovému subjektu
ATLANTIC, s. r. o. (později ACROPOL, spol. s r. o.) v ručitelském vztahu, založeném obchodním zákoníkem a nikoliv
zákonem z oblasti veřejného práva, zdejší soud nepovažuje za rozhodující. Rozhodující je existence ručitelského vztahu a
daňové povinnosti. Jinak řečeno, je třeba odlišovat soukromoprávní povahu ručitelského vztahu od veřejnoprávní povinnosti,
kterou je nesporně povinnost platit daně. I tento příklad tedy názorně ukazuje logickou provázanost veřejného a soukromého
práva. Naopak úvahy stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za - ve svých možných důsledcích – až absurdní. Znamenaly
by totiž, že soukromoprávní ručitelský vztah by mohl být naplněn toliko v oblasti soukromoprávních závazků a pokud by se
jednalo o závazky veřejnoprávní, musel by být tento vztah znovu či jaksi zvlášť opětovně vytvořen. Tím by však nedošlo
k ničemu jinému než ke značně neracionální duplicitě.“
V nyní projednávané věci bylo v daňovém řízení postaveno najisto, že stěžovatelé zastávali funkci
jednatelů předmětné společnosti a zároveň, že nejpozději k 31. 12. 1999 se tato společnost nacházela
v úpadku formou předlužení. Stěžovatelé proti těmto skutkovým závěrům neuvedli žádné konkrétní námitky
a nikterak ani nezpochybnili zaviněné porušení předmětné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu,
když toliko zcela obecně nesouhlasili s hodnocením skutkového stavu. Nad rámec potřebného odůvodnění
Nejvyšší správní soud uvádí, že v doplnění kasačních stížností stěžovatelé k závěru krajského soudu o tom,
že ve společnosti stěžovatelů objektivně existoval konkursní st av, namítali, že tento závěr je skutkově vadný,
neboť takovýto stav neexistoval. Ručení není dle stěžovatelů založeno na předpokládané povědomosti o
splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkursu, ale na objektivně existujícím konkursním
stavu a teprve poté na úsudku, zda člen stat utárního orgánu zavinil právní porušení povinnosti. Ani
v doplnění kasačních stížností, mimo vyjádření nesouhlasu s posouzením žalovaného a krajského soudu,
stěžovatelé nespecifikovali, proč mají za to, že konkursní stav neexistoval, když žalovaný svůj záv ěr o jeho
existenci založil na zjištění, že společnost stěžovatelů se nacházela v rozhodné době v úpadku, neboť měla
více než dva věřitele, jejichž splatné pohledávky ve výši 175 mil. mnohonásobně převyšovaly hodnotu
majetku společnosti.
Stěžovatelé nikterak blíže nekonkretizovali ani svá tvrzení, že rozhodnutí správních orgánů jsou
nesrozumitelná a nedostatečně odůvodněná.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nemožnosti aplikace §28 daňového řádu,
podle něhož „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně
takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát
příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.“ Protože v daném případě je zcela zřejmé, že o ex istenci
ručitelského vztahu, založeného přímo obchodním zákoníkem, se nevydává žádné formální rozhodnutí,
nevidí zdejší soud ve shodě s krajským soudem žádný přesvědčivý důvod (a nenabízí ho ani stěžovatelé),
proč by tato otázka nemohla být řešena podle citovaného zákonného ustanovení. Navíc v projednávané věci
žalovaný, byť odkázal na §28 daňového řádu, provedl ve vě ci dokazování, přičemž popsal a zhodnotil
shromážděný důkazní materiál a jeho závěry plně o důvodňují aplikaci ustanovení §193 obchodního
zákoníku. Stěžovatelé tak tímto postupem nemohli být kráceni na svých právech, neboť měli možnost proti
závěrům žalovaného brojit v průběhu daňového řízení.
Nejvyšší správní soud nemohl taktéž přisvědčit námitce zpochybňující solidaritu ručitelů.
Ustanovení §193 odst. 2) obchodního zákoníku výše citované vyvozuje odpovědnost vůči každému
členovi představenstva, který zaviněně poruší povinnost zde zakotvenou. Odpovědnost za plnění povinnosti
podat návrh na konkurs, jsou-li pro to splněny podmínky, nelze interpretovat v případě kolektivních orgánů
jinak, než jako odpovědnost jeho členů. Jde o solidární závazek všech takto povinných osob.
Pokud stěžovatelé namítali, že nebyly splněny podmínky pro spojení věci v řízení před krajským
soudem, nelze s nimi souhlasit. Taktéž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že projednávané věci spolu
skutkově souvisí a aplikace ustanovení §39 s. ř. s. tak byla v řízení před krajským soudem na místě. Nadto
Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí o spojení věcí je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení
řízení a proti tomuto je kasační stížnost nepřípustná [§104 odst. 3 písm. b), §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění žádného z
namítaných důvodů kasačních stížností ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) s. ř. s. Proto
kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení (§
60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu