ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.35.2008:53
sp. zn. 5 Afs 35/2008 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: ŠPIČÁK spol. s r. o., se sídlem Moskevská 640, Česká Lípa, zastoupený JUDr.
Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Jiráskova 613, Česká Lípa, proti žalovanému: Celní
ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
26. 9. 2007, č. j. 59 Ca 8/2006 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2005, zn. 10630/05-2001-21, žalovaný zamítl odvolání
žalobce („stěžovatele“) proti platebnímu výměru Celního úřadu Česká Lípa ze dne 29. 9. 2005,
zn. 6123/05-1562-03, jímž byla stěžovateli vyměřena spotřební daň z minerálních olejů ve výši
258 700 Kč.
Stěžovatel napadl dne 24. 1. 2006 rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, přičemž krajský soud předmětnou žalobu shora
citovaným rozsudkem ze dne 26. 9. 2007 zamítl.
Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z následujících zjištění:
Při místním šetření dne 1. 6. 2005 zjistil celní úřad, že stěžovatel dopravuje vybrané
výrobky (motorovou naftu) v množství větším, než je uvedeno v §4 odst. 3 pí sm. b) zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o spotřebních daních“), a to bez dokladů uvedených v §5 zákona o spotřebních daních, pouze
s dodacím nákladním listem č. 240505/1. Ani po výzvě celního úřad u k prokázání zdanění nebyl
předložen doklad o dopravě dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, ani jiný doklad uvedený
v §5 zákona o spotřebních daních. Z těchto důvodů celní úřad vydal dne 2. 6. 2005 rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků a dopravního prostředku dle §42 odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebních daních. V průběhu dalšího řízení celní úřad dále zjišťoval, zda stěžovatel
dopravoval vybrané výrobky zdaněné a kdo je vlastníkem vybraných výrobků. Celní úřad dospěl
k závěru, že vlastník vybraných výrobků není znám a že stěžovatel zdanění vybraných výrobků
spotřební daní neprokázal, proto celní úřad dne 12. 9. 2005 rozhodl dle §42 odst. 12 zákona
o spotřebních daních o zabrání vybraných výrobků. Zároveň celní úřad dospěl k závěru,
že uvedeným jednáním se stěžovatel stal plátcem daně ve smyslu §4 odst. 1 písm. f) zákona
o spotřebních daních, a proto stěžovatele vyzval k podání daňového přiznání ke spotřební dani
k vybraným výrobkům. Stěžovatel tak ve stanovené lhůtě neučinil a celní úřad tudíž vydal dne
29. 9. 2005 výše uvedený platební výměr. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 28. 11. 2005
odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru zamítl. Rovněž žalovaný považoval
stěžovatele za plátce daně dle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřeb ních daních. Podle tohoto
ustanovení je plátcem daně každá osoba, která dopravuje vybrané výrobky ve větším množství,
než je uvedeno v §4 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, aniž prokáže, že se jedná
o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.
Krajský soud připomněl, že dle §5 odst. 6 zákona o spotřebních daních lze vybrané
výrobky uvedené do volného daňového oběhu dopravovat právě pouze s daňovým dokladem,
dokladem o prodeji nebo dokladem o dopravě (§5 odst. 2, 3 a 4 zákona o spotřebních daních).
Krajský soud se zabýval obsahem dodacího listu č. 240505/1 a dospěl k závěru, že tato listina
neobsahuje náležitosti dokladu o dopravě stanovené v §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních.
Listinu totiž nevystavila osoba, která vybrané výrobky již uvedené do volného daňového oběhu
vydala pro dopravu, listina neobsahovala označení odesílatele ani výši spotřební daně celkem.
Předmětný dodací list neobsahoval ani náležitosti dle §5 odst. 2 nebo 3 zákona o spotř ebních
daních, stěžovatel dopravoval vybrané výrobky ve větším množs tví a neprokázal, že se jedná
o výrobky zdaněné. Stěžovatel se tak stal plátcem daně dle §4 odst. 1 písm. f) zákona
o spotřebních daních a celní úřad při vydání platebního výmě ru i žalovaný při rozhodovaní
o odvolání stěžovatele postupovali v souladu se zákonem.
Krajský soud rovněž neshledal, že by se žalovaný v rozporu s §50 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)
nevypořádal se všemi důvody odvolání. Stěžovatel v žalobě namítal, že se žalovaný dostatečně
nevypořádal s odvolací námitkou, podle níž nebyla vyřešena otázka skutečného vlastníka
vybraného zboží, když žalovaný pouze odkázal na to, že bývalý jednatel společnosti
J.D. TRADE, s. r. o., který dne 21. 9. 2005 učinil prohlášení o tom, že se uvedená společnost
stala vlastníkem předmětného zboží, nebyl v tu dobu již statutárním orgánem uvedené
společnosti a nebyl tudíž oprávněn za ni jednat. Stěžovatel v žalobě upozorňoval na to,
že uvedená společnost nezanikla a je dosud stále zapsána v obchodním rejstříku. K tomu krajský
soud uvedl, že správní orgány nepokládaly společnost J.D. TRADE s. r. o. za zaniklou
a z takových premis neodvozovaly žádné závěry. Stěžovatel v žalobě také uváděl, že společnost
J.D. TRADE s. r. o., pro kterou měl vybrané výrobky přepravovat, podala žalobu proti České
republice na vydání věci (zabavených vybraných výrobků); navíc se společnost J.D. TRADE
s. r. o. i společnost A-OIL s. r. o., od níž podle tvrzení stěžovatele měla společnost J.D. TRADE,
s. r. o. předmětné zboží zakoupit, domáhaly vůči stěžovateli vrácení nedoručeného zboží. K tomu
krajský soud uvedl, že správní orgány ani správní soudy nejsou oprávněny řešit spory o vlastnictví
k vybraným výrobkům či spory vyplývající z obchodních vztahů.
Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani žalobní námitku stěžovatele, podle níž došlo
k zaplacení spotřební daně za totéž zboží dvakrát. Krajský soud konstatoval, že správní orgány
rozhodovaly za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zabrání vybraných výrobků, bylo
zjištěno, že stěžovatel přepravoval vybrané výrobky nez námé osoby ve větším množství
a neprokázal, že jde o výrobky zdaněné. Stěžovatel jednal v rozporu se zákonem o spotřebních
daních, když dopravoval vybrané výrobky ve větším množství a bez dokladů prokazujících
zdanění vybraných výrobků a v takových případech zákon o spotřebních daních jednoznačně
stanoví, kdo je plátcem spotřební daně.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Namítal tedy nezákonnost spočívající v nesprávném p osouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, resp. vady řízení před správním orgánem s tím, že pro tyto vytýkané vady
měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se skutkovými i právními závěry krajského soudu, přičemž
opětovně akcentoval již dříve tvrzené skuteč nosti, tedy zejména své postavení v rámci zmíněného
závazkového vztahu a také otázku vlastnictví vybraných výrobků. Stěžovatel byl dle svého tvrzení
pouze dopravcem vybraných výrobků s tím, že objednatelem dopravy byla společnost A-OIL
s. r. o. Příjemcem zboží měla být společnost J.D. TRADE s. r. o. Rozhodnutím o zajištění
vybraných výrobků a následným rozhodnutím o jejich zabrání byla porušena práva stěžovatele,
neboť obě jmenované společnosti se poté po stěžovateli domáhaly vydání nedoručeného zboží.
Stejný závěr lze dle stěžovatele učinit o rozhodnutí o vyměření spotřební daně.
Stěžovatel namítal, že není vlastníkem zboží ani jeho prodejcem a nesplňuje podmínky
ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, neboť doprava pro třetí osobu byl a
náhodná a stěžovatel tedy neplnil funkci stálého dopravce.
Stěžovatel upozorňoval na to, že společnost J.D. TRADE, s. r. o. podala na Českou
republiku žalobu na vydání předmětných vybraných výrobků. Tato společnost za 32.000 l nafty
zaplatila zálohově 400 000 Kč a poté doplatek 369 216 Kč, přičemž tyto doklady jsou správci
daně k dispozici. Správce daně měl k dispozici také informace sdělené jmenovanou společností
při místních šetřeních dne 3. 6. 2005 a 20. 6. 2005. Touto společností byly předloženy tak é
všechny dokumenty prokazující vlastnictví k předmětnému zboží. Ze souhlasných vyjádření
společností A-OIL s. r. o. a J.D. TRADE s. r. o. jasně plyne, kdo je vlastníkem motorové nafty
a jak celá transakce probíhala. Závěr o nejednoznačnosti vlastnictví je důsledkem pouze
formálního přístupu správních orgánů k problému.
Dále stěžovatel obdobně jako v žalobě uváděl, že „nevyřešením postavení skutečného
vlastníka zabraného zboží odkazem, že přihlášení vlastníka trpí vadou neexistence statutárního
orgánu nelze považovat za řádné vypořádání se s odvolacími důvody“, když společnost
J.D. TRADE s. r. o. nezanikla a je dosud zapsána v obchodním rejstříku. Lze tedy dovodit, i přes
obtížnou srozumitelnost citované formulace, že stěžovatel vyt ýká žalovanému způsob, jakým
se vypořádal s výše uvedeným prohlášením bývalého jednatele společnosti J.D. TRADE s. r. o.
ze dne 21. 9. 2005.
Stěžovatel má za to, že žalovanému je známo, kdo je skutečným vlastníkem vybraného
zboží a kdo si jeho dopravu objednal, přičemž nebyl problém si zjistit, že společnost
J.D. TRADE, s. r. o. spotřební daň zaplatila, a na straně státu takto dochází v důsledku žalobou
napadeného platebního výměru ke vzniku neoprávněného majetkového prospěchu. Správce daně
neposoudil problém ve všech souvislostech, jak mu to ukládá daňový řád (stěžovatel namítá
porušení §2 a §50 odst. 7 daňového řádu) a může vzniknout dojem, že se snaží legalizovat své
nezákonné rozhodnutí o zabrání zboží. Rozhodnutí správních orgánů jsou podle stěžovatele také
nesrozumitelná.
Závěr krajského soudu o tom, že je stěžovatel plátcem daně, je tak dle stěžovatele
nesprávný a vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Pro zamítnutí žaloby nebyly dány
podmínky, neboť vlastnictví vybraných výrobků je zřejmé stejně tak jako zaplac ení spotřební
daně. Krajský soud svým výrokem založil situaci, kdy je spotřební daň státem inkasována dvakrát
a takový stav je v rozporu se zákonem, neboť na straně České republiky došlo k bezdůvodnému
obohacení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovan ý pouze konstatoval, že trvá
na argumentech uvedených ve vyjádření k žalobě, v nichž zejména uváděl, že se vypořádal
se všemi odvolacími důvody, že stěžovatel neprokázal způsobem požadovaným zákonem
o spotřebních daních zaplacení spotřební daně, že žalovaný nikdy nepovažoval společnost
J.D. TRADE, s. r. o. za zaniklou a z této premisy ani neodvozoval své závěry a že nelze
dovozovat bezdůvodné obohacení na straně České republiky.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu v tom, jak interpretoval
otázku splnění povinnosti prokázat zdanění vybraných výrobků. Ačkoli je odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu poměrně stručné, nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že by bylo nesprávné. Jak ve svém rozhodnutí uvedl již krajský soud, prokazuje se zdanění
vybraných výrobků doklady uvedenými v §5 zákona o spotřebních daních. Slovy §5 odst. 1
zákona o spotřebních daních: „Na daňovém území České republiky se prokazuje zdanění
vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu daňovým dokladem nebo dokladem
o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených,
pokud tento zákon nestanoví jinak (§6). Zdanění vybraných výrobků do volného daňového
oběhu již uvedených se prokazuje pouze tehdy, jedná-li se o jejich větší množství (§4 odst. 3).“
V daném případě množství přepravovaných výrobků skutečně převyšovalo množství stanovené
v §4 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních. Pro stěžovatele bylo důležité zejména
ustanovení §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, dle něhož doklad o dopravě podle odstavce
1 vystavuje právnická nebo fyzická osoba, která vybrané výrobky již uvedené do volného
daňového oběhu vydá pro dopravu, přičemž nejsou splněny podmínky, na jejichž základě
je stanovena povinnost vydat daňový doklad podle odstavce 2 nebo doklad o prodeji podle
odstavce 3. Doklad o dopravě musí obsahovat tyto údaje: a) o bchodní firmu nebo název, sídlo
a daňové identifikační číslo odesilatele, je-li odesilatel právnickou osobou, jméno a příjmení,
popřípadě obchodní firmu, místo pobytu a daňové identifikační číslo odesilatele, bylo-li
přiděleno, je-li odesilatel fyzickou osobou, b) místo určení, c) množství dopravovaných
vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž vznikla povinnost daň
přiznat a zaplatit, a jejich název, popřípadě obchodní označení, d) výši spotřební daně celkem,
e) datum vystavení dokladu o dopravě, f) číslo dokladu o dopravě. Přitom vybrané výrobky
uvedené do volného daňového oběhu lze dle §5 odst. 6 zákona o spotřebních daních dopravovat
pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s rozhodnutím
celního úřadu podle odstavce 5. Další povinné náležitosti uvedených dokladů pro prokázání
zdanění minerálních olejů jsou stanoveny v §51 zákona o spotřebních daních (především uvedení
kódu nomenklatury minerálního oleje).
Dne 1. 6. 2005, kdy proběhlo místní šetření celního úřadu, stěžovatel předložil pouze
dodací list č. 240505/1, který požadované údaje dle §5 odst. 4 z ákona o spotřebních daních
(ani dle §5 odst. 2 a 3 zákona o spotřebních daních) neobsahoval a nebylo jím tak prokázáno
zdanění vybraných výrobků. Jako odesílatel (resp. „zákazník “) byl označen stěžovatel,
jako příjemce opět stěžovatel, místem určení měla být Česká Kamenice, množství výrobků bylo
specifikováno jako 26.000 l – stěžovatel později vysvětloval, že skutečné množství bylo 32.000 l
(což později také prokázalo měření množství minerálních olejů v nádržích dopravního
prostředku), přičemž rozdíl byl údajně způsoben pochybením zaměstnance stěžovatele, který údaj
o množství špatně vyplnil. Jednatel stěžovatele pan Petr Kalinič později při místním šetření
předložil pouze objednávku (resp. potvrzení telefonického pokynu z téhož dne) dopravy
ze dne 1. 6. 2005, dle něhož u stěžovatele společnost A-OIL s. r. o. objednává dopravu 32.000 l
motorové nafty pro společnost J.D. TRADE s. r. o., ovšem z České Lípy do Mladé Boleslavi.
Vzhledem k tomu, že předmětné doklady byly nedostatečné a ani později stěžovatel
neprokázal zdanění vybraných výrobků jiným způsobem, byl odůvodněný závěr, že se stal
plátcem daně na základě §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, dle kterého je plátcem
daně fyzická nebo právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším
množství, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob
jejich nabytí oprávněně bez daně. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje tím,
že předmětné ustanovení na něj nedopadá, neboť doprava pro třetí osobu byla zcela náhodná
a stěžovatel nebyl stálým dopravcem, nelze s takovou argumentací souhlasit. Zákon
o spotřebních daních nevyžaduje, aby se jednalo o „stálého dopravce“. I při „náhodném“
dopravovaní vybraných výrobků ve větším množství, než je uvedeno v §4 odst. 3 zákona
o spotřebních daních, se subjekt stává plátcem daně, neprokáže-li, že se jedná o vybrané výrobky
zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt
se tedy v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, tedy pouze na základě toho,
že, byť jednorázově, vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění. V této
otázce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j.
9 Afs 137/2007 - 59, dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud sice zaujímal
stanovisko k problematice skladování tabákových výrobků, ovšem s ohledem na dikci §4 odst. 1
písm. f) zákona o spotřebních daních konstatoval, že „je zcela zřejmé, že ve shora uvedeném smyslu
se osoba, která skladuje ve větším množství vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky
zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně, stává plátcem spotřební daně ze zákon a
(ex lege), bez povinnosti registrace“. S takovým subjektem je možné vést řádné daňové řízení.
Jak tedy jednoznačně vyplývá z dikce §4 odst. 1 písm. f) a §5 zákona o spotřebních
daních a v návaznosti na tato ustanovení i z obecného ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu,
bylo na stěžovateli, aby v daném případě prokázal, že vybrané výrobky, které převážel, již byly
řádně zdaněny spotřební daní. Stěžovatel ovšem toto důkazní břemeno neunesl, když přes výzvu
celního úřadu doklad s příslušnými náležitostmi dle §5 zákona o spotřebních daních nepředložil
a nenavrhl ani jiné důkazy, které by zdanění předmětných výrobků skutečně prokazovaly. Takový
závěr nevyplýval ani z dokazování provedeného celními orgány.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro p osouzení zákonnosti vyměření spotřební
daně stěžovateli není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vl astníkem vybraných výrobků,
ale výhradě otázka, zda stěžovatel jakožto dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění
spotřební daní, či nikoliv. Otázka vlast nictví vybraných výrobků tedy mohla být ve věci relevantní
pouze do té míry, v jaké by objasnění této otázky mohlo napomoci k prokázání zdanění
vybraných výrobků. V každém případě ze správního spisu vyplývá, že se celní úřad snažil zjistit
mj. i to, kdo je vlastníkem vybraných výrobků. Svědčí o tom například protokoly o ústním
jednání ze dne 1. 6. 2005, kdy celní úřad provedl výslech několika zaměstnanců stěžovatele
(skladníka, vrátného, řidiče, vedoucího autodopravy) a jednatele stěžovatele (dne 8. 7. 2005 byl
opětovně vyslechnut skladník a také jednatel stěžovatele). Obdobně byl dne 3. 6. 2005
a 20. 6. 2005 vyslechnut zástupce společnosti J.D. HOLDING a. s. (většinový vlastník
společnosti J.D. TRADE s. r. o.) pan D. a dne 20. 6. 2005 jednatel společnosti A-OIL s. r. o. pan
Hloužek. Na základě dožádání provedl dne 20. 6. 2007 Celní úřad Děčín výslech pana Ř .,
zaměstnance (řidič) pana J. Š., který byl dodavatelem společnosti A-OIL s. r. o. Dále byl
vyslechnut i pan Š. a dalším jeho zaměstnanec, pan Š. Na zákl adě dožádání provedl dne
19. 7. 2007 Celní úřad Praha 2 místní šetření v sídle společnosti A-OIL s. r. o. a o věci pořídil
protokol.
Správní orgán tak při dokazování postupoval v souladu s §31 odst. 2 daňového řádu. Lze
souhlasit s hodnocením krajského soudu, že vlastník vybraných výrobků nebyl zjištěn,
a vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno zdanění vybraných výrobků spotřební daní, nelze
ani tvrdit, že by spotřební daň za totéž zboží byla uhrazena dvakrát či že by se stát takto
bezdůvodně obohatil. Je vhodné poznamenat, že předmětem spotřební daně jsou věci určené
druhově, což je jeden z důvodů, proč zákon o spotřebních daních klade zvláštní požadavky
na vedení přesné dokumentace mj. o jejich přepravě, a to právě proto, aby bylo možné
jednoznačně posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně
uhrazena. V posuzovaném případě se v dokladech předložených v rámci dokazování různými
subjekty objevovaly nejrůznější rozpory a nepřesnosti, a to i ve srovnání s výpověďmi svědků. Jde
například o množství dopravovaných výrobků na dodacím listě č. 240505/1, který obsahuje údaj
26.000 l a tomu odpovídající výši spotřební daně, přičemž dle účastníků závazkového vztahu
se mělo ve skutečnosti jednat o 32.000 l (toto množství bylo dne 19. 10. 2005 potvrzeno
převážením nákladu a výpočtem celního úřadu); dále v příjmovém pokladním dokladu č. 2768273
vystaveném společností A-OIL s. r. o. pro společnost J.D. TRADE s. r. o. je sice uvedena
již zmíněná částka 400 000 Kč, ale není uveden důvod tohoto plnění a vystavení tohoto dokladu
je datováno dnem 31. 4. 2005, přičemž dle zúčastněných subjektů měla tato transakce
proběhnout dne 31. 5. 2005. Ve faktuře FV 263/2005 vystavené dne 28. 5. 2005 společností A-
OIL s. r. o. pro společnost J.D. TRADE s. r. o. ve věci prodeje 32.000 l motorového oleje
je položka „doprava“ specifikována slovy „osobní odběr“ a není zde zmínka o odběru třetím
subjektem – stěžovatelem; fakturované zboží je specifikováno neexistujícím číslem nomenklatury.
Správní orgán tak nemohl na základě provedených důkazů s jistotou konstatovat, že daň
právě za předmětné vybrané výrobky byla odvedena. Jak již bylo řečeno, stěžovatel nesl v tomto
ohledu důkazní břemeno, ale zdanění těchto výrobků neprokázal. Námitky stěžovatele, které
se týkaly skutkových a právních závěrů krajského soudu k této otázce, tedy nejsou důvodné.
Zmínky stěžovatele v žalobě i v kasační stížnosti o tom, že se třetí subjekty na něm
domáhají náhrady škody za nerealizovanou dodávku či že se tvrzený vlastník vybraných vý robků
domáhá na státu jejich vydání, vůbec nesměřují proti rozhodnutím celních orgánů ve věci
vyměření spotřební daně stěžovateli, jež byla předmětem řízení před krajským soudem v této věci,
neboť z nich nevyplývají konkrétní skutkové ani právní důvody, pro něž by stěžovatel považoval
tato rozhodnutí za nezákonná /§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s./. Rozhodnutí o zabrání těchto
výrobků je předmětem jiného řízení před správními soudy.
Lze také souhlasit s krajským soudem, že žalobní a kasační námitka, podle níž se žalovaný
dopustil porušení §50 odst. 7 daňového řádu tím, že se nevypořád al se všemi důvody odvolání,
je formulována dosti obecně, stěžovatel konkrétně nespecifikoval, v čem spatřuje nedostatečnost
odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Je pravdou, že odvolací rozhodnutí žalovaného
je poměrně stručné, což je ovšem dáno tím, že žalovaný odkázal na své předchozí rozhodnutí
ze dne 9. 11. 2005, zn. 9974/05-2001-21, jež se týkalo zabrání předmětných výrobků a kde se již
žalovaný s těmi odvolacími námitkami, které stěžovatel uplatnil shodně v obou věcech,
vypořádal.
Stěžovatel své žalobní a kasační námitky, které toliko v obecné rovině směřovaly k tvrzení
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, konkretizoval pouze
v tom ohledu, že poukázal na způsob, jakým se žalovaný vypořádal s otázkou určení vlastnictví
výrobků. Byť je pravdou, že argumentace žalovaného uvedená v rozhodnutí ze dne 9. 11. 2005,
na níž žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odkázal, není zcela přesná, skutečnost, že pan
Dušek se ve svém prohlášení o vlastnictví vybraných výrobků ze dne 21. 9. 2005 označil
jako jednatel společnosti J.D. TRADE s. r. o., ačkoli jím již dle informací z obchodního rejstříku
ode dne 7. 5. 2004 nebyl, nepochybně snižuje věrohodnost tohoto listinného důkazu. Zároveň
ani Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, proč stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to,
že společnost J.D. TRADE s. r. o. nezanikla, neboť žalovaný ani nic takového netvrdil.
V každém případě je třeba opětovně zdůraznit, což učinil i žalovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí, že otázka vlastnictví přepravovaných výrobků není v dané věci určující, zásadní
otázkou je, zda stěžovatel jakožto dopravce většího množství vybraných výrobků zákonem
předvídaným způsobem prokázal, že se jedná o výrobky zdaněné spotřební daní, či nikoliv.
Jak již bylo řečeno, ze souhrnu všech provedených důkazů, které se vyznačují celou řadou
nesrovnalostí především v předložených dokladech, vyplývá, že není možné jednoznačně určit
vlastníka přepravovaných výrobků ani prokázat, že tyto výrobky byly řádně zdaněny spotřební
daní.
Rozhodnutí žalovaného či platební výměr celního úřadu Nejvyšší správní soud
nepovažuje za nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost. Nesrozumitelností rozhodnutí
judikatura správních soudů rozumí především rozpornost výroku a odůvodnění, nemožnost
seznat, jak bylo ve věci vůbec rozhodnuto (nesrozumitelnost projevu vůle správního orgánu),
zmatečné, vnitřně rozporuplné výroky rozhodnutí. O nesrozumitelné rozhodnutí jako celek
by se mohlo jednat za situace, kdy z rozhodnutí lze sice seznat, jak bylo rozhodnuto, z textu
rozhodnutí jako celku však nelze pochopit, co správní orgán k takovému rozhodnutí vedlo.
Takovými vadami však předmětná rozhodnutí celních orgánů netrpí. Pokud jde o platební výměr
celního orgánu, je třeba připomenout, že platební výměr správce daně v souladu s §32 odst. 3
daňového řádu neobsahuje odůvodnění.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost dův odnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, náklady řízení mu však n ad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu