ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.5.2007:63
sp. zn. 5 Afs 5/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce
společnosti OrBit spol. s r. o., se sídlem Nový Jičín, Hoblíkova 18 a 20, proti žalovanému
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-Hr, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2006, č. j. 62 Ca 1/2006 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný jako stěžovatel včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-
Hr.
Uvedeným rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno předchozí
rozhodnutí vydané v prvním stupni správního řízení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
č. j. VZ/S77/05-153/2556/05-Va ze dne 13. 6. 2005, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání
úkonů zadavatele učiněných při zadání veřejné zakázky „Podpora terminálu Citrix – Citrus
Subscription Advantage“, neboť nebylo shledáno porušení zákona.
Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti:
Zadavatel (Česká republika, Ministerstvo obrany, Tychonova 1, Praha 6) ve výzvě
k jednání č. j. 04/738-8-5888 ze dne 18. 3. 2005 (bod VI. písm. D/) požadoval oprávnění
k podnikání, a to textem odpovídajícím §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 40/2004 Sb.), tedy „prokázáním
oprávnění k podnikání, včetně předložení výpisu z obchodního rejstříku či jiné evidence ne starší
než 90 dnů …“ Šlo o výzvu k jednání v rámci veřejné zakázky „Podpora terminálu Citrus –
Citrus Subscription Advantage“, která byla zadávána v jednacím řízení bez uveřejnění podle §27
odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2004 Sb. Zadavatelem oslovení uchazeči podali nabídky, přitom
ohledně žalobcovy nabídky zadavatel dospěl k závěru, že žalobce požadavek podle bodu VI.
písm. D) výzvy k jednání nesplnil, neboť ve své nabídce nepředložil oprávnění k podnikání,
ale pouze výpis ze živnostenského rejstříku. Z tohoto důvodu byl žalobce vyloučen z jednání,
proti rozhodnutí zadavatele brojil nejprve námitkami a následně návrhem ke správnímu orgánu
I. stupně.
Správní orgán I. stupně své rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že nebylo shledáno
porušení zákona, odůvodnil tím, že žalobcem předložený výpis ze živnostenského rejstříku má
sice vypovídací hodnotu o podnikání určitého subjektu a obsahuje údaje obdobné či shodné
s údaji uvedenými na průkazu živnostenského oprávnění, avšak tato písemnost nemá charakter
veřejné listiny a jejím předložením tedy nemůže být nahrazeno prokázání oprávnění k podnikání.
Žalovaný v rozhodnutí o rozkladu uvedl, že navrhovatelem předložený výpis
z živnostenského rejstříku, pořízený dle ustanovení §60 odst. 5 zákona č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenského zákona“),
nejen, že nebyl prohlášen za veřejnou listinu ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř., a tedy není
veřejnou listinou, ale není ani způsobilý prokázat živnostenské oprávnění, neboť ustanovení §10
odst. 3 a 4 živnostenského zákona mezi průkazy živnostenského oprávnění předmětný výpis
nevyjmenovává. Vzhledem ke kogentnímu charakteru citovaného ustanovení živnostenského
zákona pak nelze přijmout navrhovatelem proklamovanou „volnost ve volbě prostředků“
při prokazování živnostenského oprávnění k podnikání, ale znovu je potřeba zdůraznit,
že navrhovatel byl v tomto případě povinen postupovat v souladu s živnostenským zákonem
a požadavek zadavatele na prokázání oprávnění k podnikání splnit předložením živnostenského
listu (či jeho úředně ověřené kopie), a nebo osvědčení dle ustanovení §10 odst. 4 živnostenského
zákona.
Žalovaný vzhledem k výše uvedenému shledal, že zadavatel postupoval v souladu
se zákonem, pokud navrhovatele vyloučil z jednání pro nesplnění požadavků zadavatele
a s výrokem napadeného rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který v postupu
zadavatele neshledal porušení zákona a správní řízení zastavil, se v plné míře ztotožnil.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu a v soudním řízení krajský soud
napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. 2 R 43/05-Hr zrušil.
V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že spor je toliko o to, zda forma
prokázání oprávnění, kterou zvolil žalobce, odpovídá dikci ustanovení §30 odst. 2 písm. c)
zákona č. 40/2004 Sb., neboť ve výzvě zadavatele se žalobci žádné konkretizace způsobu
prokázání oprávnění k podnikání nad rámec podmínek uvedených v ustanovení §30 odst. 2
písm. c) zákona č. 40/2004 Sb. nedostalo.
Krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí dále uvedl, že zadavatel, správní orgán
I. stupně ani žalovaný nezpochybnili, že by žalobce příslušným oprávněním k podnikání
disponoval. Zpochybnili toliko formu, jíž žalobce oprávnění k podnikání prokazoval. Trvání
na předložení živnostenského listu nebo koncesní listiny za situace, kdy je (kromě obligatorního
výpisu z obchodního rejstříku) předkládán výpis ze živnostenského rejstříku, aniž by vyvstaly
jakékoli pochybnosti o splnění podmínky oprávnění k podnikání, však nemá oporu v zákoně.
Nepoužije-li se přitom v dané části ani jiný zákon (in concreto: zákon o živnostenském
podnikání), jak soud shora podal, není zákonného důvodu trvat na předložení živnostenského
listu či koncesní listiny.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný sice použil správný právní předpis (zákon),
v jeho rámci správnou právní normu, jež v úvahu hypoteticky přicházela /normu obsaženou
v §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb./, avšak vyložil ji nesprávným způsobem a to
způsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí.
Žalovaný jako stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu včas podanou
kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel napadá nesprávnou právní argumentaci krajského soudu, když v kasační
stížnosti uvádí, že soudem předpokládaná vyšetřovací činnost zadavatele či stěžovatele je v praxi
nerealizovatelná a je proto v právním řádu nahrazena mimo jiné institutem veřejné listiny jakožto
listiny vydávané soudy ČR či jinými státními orgány, o jejímž obsahu platí presumpce správnosti.
Pro prokazování oprávnění k podnikání podle živnostenského zákona (živnostenské
oprávnění) dle stěžovatele stanovil zákonodárce formu veřejné listiny (živnostenský list, koncesní
listinu či osvědčení), a proto pouze těmito listinami je možno prokazované skutečnosti postavit
zadavateli najisto a není třeba o její správnosti pochybovat. Výpisu podle §60 odst. 5
živnostenského zákona presumpce správnosti nesvědčí, neboť se o veřejnou listinu nejedná,
přičemž stěžovateli nepřísluší posuzovat, proč zákonodárce neoznačil výpis jako veřejnou listinu,
avšak pokud tak učinil, jednoznačně tím deklaroval rozdílnou míru věrohodnosti údajů v něm
obsažených oproti výše odkazovaným veřejným listinám. Existence či neexistence subjektivních
pochybností zadavatele či stěžovatele o správnosti údajů ve výpise uvedených je pak v této
souvislosti zcela bezpředmětná a nelze z ní vycházet při hodnocení správnosti a zákonnosti
postupu žalobce, respektive zadavatele.
Stěžovatel nesouhlasí ani s právním závěrem krajského soudu, že prokazování oprávnění
k podnikání podle §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb. se děje mimo režim
živnostenského zákona, neboť v zákoně není uveden žádný přímý odkaz a §10 odst. 1 a 3
živnostenského zákona definuje „průkaz živnostenského zákona“ a nikoliv „průkaz oprávnění
k podnikání“.
Dle stěžovatele je živnostenské podnikání zvláštní forma podnikání obecně a podnikatelé,
jejichž předmět činnosti spadá do působnosti živnostenského zákona, jsou povinni strpět vyšší
míru regulace ze strany státu. Podnikatelé, kteří podnikají v působnosti živnostenského zákona,
nemohou být z působnosti tohoto zákona za žádných okolností vyňati a ve všech věcech, které
se týkají jejich živnostenského podnikání, jsou vždy povinni postupovat v souladu s tímto
zákonem. Živnostenský zákon se použije vždy a přímo a není třeba žádného zvláštního odkazu
v jiné právní normě. Nelze proto v této souvislosti ani klást za vinu zadavateli, že nepoučil
uchazeče o způsobu prokazování oprávnění k podnikání v případě živností, neboť ustanovení
živnostenského zákona, tedy i §10 odst. 4 tohoto zákona, jsou pro osoby provozující živnost
bez dalšího závazné.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Svou námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
stěžovatel opírá o argumentaci, že výpis z živnostenského rejstříku není veřejnou listinou a dále
stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu, že prokazování oprávnění
k podnikání podle §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb. se děje mimo režim
živnostenského zákona, neboť v zákoně není uveden přímý odkaz a ustanovení §10 odst. 1 a 3
živnostenského zákona definuje „průkaz živnostenského oprávnění“ a nikoliv „průkaz oprávnění
k podnikání“.
Ustanovení §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb. uvádí, že splněním kvalifikace
se rozumí prokázání oprávnění k podnikání, včetně předložení výpisu z obchodního rejstříku
či jiné evidence ne starší než 90 dnů, má-li v ní být uchazeč nebo zájemce zapsán podle zvláštních
právních předpisů, oprávnění k podnikání může uchazeč nebo zájemce doložit ve stejnopise
nebo v úředně ověřené kopii.
Dle ustanovení §10 odst. 3 živnostenského zákona je průkazem živnostenského
oprávnění:
a) živnostenský list osvědčující splnění podmínek stanovených tímto zákonem
pro provozování živností ohlašovacích s údaji podle živnostenského rejstříku, do vydání
živnostenského listu stejnopis ohlášení s prokázaným doručením příslušnému živnostenskému
úřadu,
b) koncesní listina s údaji podle živnostenského rejstříku : do jejího vydání pravomocné
rozhodnutí, jímž byla udělena koncese.
Odstavec 4 stejného ustanovení živnostenského zákona upravuje, že průkaz
živnostenského oprávnění lze nahradit i osvědčením, které podnikateli vydá na jeho žádost
živnostenský úřad.
Dle ustanovení §60 odst. 5 živnostenského zákona lze na požádání z veřejné části
rejstříku vydat úřední opis, výpis nebo potvrzení o určitém zápisu, popřípadě potvrzení o tom,
že v rejstříku určitý zápis není. Z neveřejné části rejstříku tak lze učinit, osvědčí-li žadatel právní
zájem.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou formy jíž žalobce oprávnění
k podnikání prokazoval, a kterou žalovaný (stejně jako zadavatel i správní orgán I. stupně)
zpochybnil.
K hlavní argumentaci stěžovatele, že výpis z živnostenského rejstříku není veřejnou
listinou, soud zjistil následující :
Veřejná listina je v českém právním řádu definována v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a také v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů.
Občanský soudní řád ve svém ustanovení §134 uvádí, že „Listiny vydané soudy České
republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou
zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu,
který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo
potvrzeno.“
Správní řád obsahuje definici ve svém ustanovení §53 odst. 3 a za veřejné listiny jsou
ve správním řízení považovány listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány
nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou
zvláštními zákony prohlášeny za veřejné. Tyto listiny potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který
listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Zásadní rozdíl mezi listinou veřejnou a soukromou spočívá v důkazní síle veřejné listiny.
U veřejných listin se uplatňuje vyvratitelná právní domněnka jejich pravosti a správnosti.
Při činnosti státních a jiných veřejných orgánů se tedy vychází z předpokladu správnosti těchto
listin až do okamžiku, než je prokázán opak. Nedokazuje se tedy jejich správnost, ale naopak
jejich nesprávnost.
Z formulace definice veřejné listiny v občanském soudním řádu i ve správním řádu
je patrné, že ne všechny listiny vydané v rámci činnosti státních orgánů je možno považovat
za listiny veřejné. Listina by měla splňovat určité minimální formální a materiální předpoklady
pro to, aby mohla být považována za veřejnou. O materiální stránce veřejné listiny hovoří sám
zákon, že se jedná o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal.
Formální požadavek, a tedy podobu listiny zákon výslovně nezmiňuje. Listina by měla
splňovat předpoklady jednotlivých zákonů kladené na formální stránku příslušné veřejné listiny,
měla by z ní být patrna její autenticita ( tzn. měla by být opatřena razítkem příslušného orgánu
a podpisem osoby oprávněné jménem tohoto orgánu jednat ).
Všechny orgány musí při vydání veřejné listiny jednat v rámci své pravomoci stanovené
právními předpisy a při plnění jejich administrativně právní funkce.
Listina může získat veřejný charakter nejen díky orgánu, který ji vydal, ale také díky tomu,
že je za veřejnou prohlášena zvláštním předpisem, respektive zákonem.
Za veřejnou listinu jsou zvláštním zákonem prohlášeny kromě živnostenského listu
a koncesní listiny, např. i výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu. Uvedené listiny jsou
vydávány přímo státními orgány v rámci jejich pravomoci, výslovné prohlášení veřejného
charakteru těchto listin se může zdát nadbytečné na rozdíl od listin, které právní předpis
prohlašuje za veřejné, aniž by byly vydány státním orgánem (např. notářské zápisy a jejich
stejnopisy).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výpis z živnostenského rejstříku dle ustanovení
§60 odst. 5 živnostenského zákona je veřejnou listinou, neboť jde o listinu vydanou zákonem
stanoveným orgánem v rámci své pravomoci a při plnění své administrativně právní funkce,
osvědčující či potvrzující určité skutečnosti a je vydána ve formě, kdy je z ní patrna její autenticita
(je opatřena razítkem příslušného orgánu a podpisem osoby oprávněné jménem tohoto orgánu
jednat).
Z tohoto důvodu se při posuzování první otázky Nejvyšší správní soud neztotožnil
s argumentací stěžovatele, že výpisu z živnostenského rejstříku nesvědčí presumpce správnosti,
neboť není veřejnou listinou.
Stěžovatel dále napadá závěr krajského soudu, že prokazování oprávnění k podnikání
podle §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb. se děje mimo režim živnostenského zákona,
neboť v zákoně není uveden přímý odkaz a §10 odst. 1 a 3 živnostenského zákona definuje
„průkaz živnostenského zákona“ a nikoliv „průkaz oprávnění k podnikání“ a tvrdí, že žalobce byl
při prokazování oprávnění k podnikání povinen postupovat v souladu s živnostenským zákonem
a požadavek zadavatele splnit předložením živnostenského listu (či jeho úředně ověřené kopie),
a nebo osvědčení dle ustanovení §10 odst. 4 živnostenského zákona, neboť dle stěžovatele
pouze tyto doklady označuje živnostenský zákon za způsobilé prokázat existenci živnostenského
oprávnění jako zvláštní formy oprávnění k podnikání.
Stěžovatel má za to, že jeho závěrům svědčí i jazykový výklad §30 odst. 2 písm. c) zákona
č. 40/2004 Sb., podle kterého je nutné oprávnění k podnikání „prokázat“, a tedy je zde
jednoznačný lingvistický odkaz mimo jiné i na §10 odst. 3 a 4 živnostenského zákona, který
definuje „průkazy“ živnostenského oprávnění. Oprávnění k podnikání nemůže být předmětem
pouhého „dokazování“ jakoukoliv listinou, která pro zadavatele postaví materiálně na jisto“,
že údaje v ní uvedené jsou správné a pravdivé, nýbrž je předmětem „prokazování“, které je nutno
v této souvislosti chápat jako „terminus technicus“.
K posuzované otázce krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl:
Pokud jde o otázku, zda je lege skripta předepsána konkrétní forma, jak prokázat oprávnění
k podnikání, pak soud především nepokládá za zákonnou aplikaci živnostenského zákona a neztotožňuje se tak
s podstatou hmotněprávní argumentace žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně žalovaným převzatou. Jednak
ustanovení §10 odst. 1 a 3 živnostenského zákona definují „průkaz živnostenského oprávnění“ (jde o oprávnění
provozovat živnost), nikoli „průkaz oprávnění k podnikání“ ve smyslu §30 odst. 2 písm. c) zákona, neboť
posléze uvedený pojem je nepochybně pojmem širším. Zahrnuje totiž pro účely prokázání kvalifikace i prokázání
jiného oprávnění než provozovat živnost. Kromě toho ze zákona ani ze živnostenského zákona nevyplývá žádné
pravidlo jež by nasvědčovalo tomu, že by způsob prokázání oprávnění k podnikání podle živnostenského zákona
specifikovaný v živnostenském zákoně měl být využit i mimo režim živnostenského zákona, tj. v zadávacím řízení
uskutečněném v režimu zákona. Nadto živnostenský zákon v §10 ani v jiném ustanovení výslovně neomezuje
jiné způsoby prokázání oprávnění k podnikání podle živnostenského zákona na případy, jež přesahují působnost
živnostenského zákona.
Není-li konkrétní forma způsobu prokázání oprávnění k podnikání předepsána v §30 odst. 2 písm. c)
ani v jiném ustanovení zákona, pak je předně na samotném zadavateli, aby za podmínek podávaných z §30
odst. 3 zákona, zejména s ohledem na věcný charakter veřejné zakázky konkretizoval doklady, jejichž
předložením bude požadavek na prokázání oprávnění k podnikání splněn. Nespecifikuje-li tyto doklady ani
zadavatel, pak platí, že podmínku prokázání oprávnění k podnikání je třeba ze strany dodavatel splnit vždy
(i když dodavatel v obchodním rejstříku zapsán není), a to v zásadě jakýmkoliv způsobem stavícím
pro zadavatele najisto, že příslušný dodavatel oprávněním k podnikání nezbytným pro uskutečnění zadavatelem
poptávaného plnění disponuje. Nejčastějším (a z pohledu průkazní způsobilosti vždy nejjistějším) v úvahu
přicházejícím způsobem prokázání oprávnění k podnikání v žalobcově situaci může být sice předložení výpisu
z obchodního rejstříku v kombinaci s dokladem o oprávnění k podnikání podle §10 odst. 3 živnostenského
zákona, tato kombinace však není nezbytná, nadto nejsou a priori vyloučeny ani jiné způsoby mající z pohledu
zadavatele objektivně obdobnou materiální průkazní hodnotu jako doklad o oprávnění k podnikání podle §10
odst. 3 živnostenského zákona.
Ze shora uvedeného vyplývá, že podniká-li příslušný dodavatel v režimu živnostenského zákona, je-li do
živnostenského rejstříku zapsána toliko osoba disponující oprávněním k podnikání podle živnostenského zákona,
obsahuje-li výpis ze živnostenského rejstříku údaje způsobilé prokázat oprávnění dodavatele ke konkrétní
podnikatelské činnosti (a sice v části, v níž je rejstřík podle §60 odst. 3 živnostenského zákona veřejným
seznamem), nespecifikoval-li zadavatel ve výzvě k jednání, jež tu má materiálně povahu oznámení zadávacího
řízení podle §30 odst. 3 zákona, konkrétní způsob prokázání oprávnění k podnikání, a není-li zvláštního
důvodu k pochybnostem o aktuálnosti údajů obsažených ve výpisu ze živnostenského rejstříku (takové pochybnosti
zadavatel, správní orgán I. stupně ani žalovaný nevyjádřili), pak konstrukce podávaná z §30 odst. 2 písm. c)
zákona s přihlédnutím k významu prokázání oprávnění podnikání v zadávacím řízení, jak byl shora soudem
vyložen, nevylučuje prokázání oprávnění k podnikání samotným výpisem ze živnostenského rejstříku. Zákon je tu
třeba v této otázce (už při tak administrativně komplikované zadávací proceduře) interpretovat především funkčně,
nikoliv formalisticky s dovozováním pro účastníky zadávacích řízení těch nejkomplikovanějších postupů.
Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevycházel
ze závěru, že prokazování oprávnění k podnikání podle ustanovení §30 odst. 2 písm. c) zákona
č. 40/2004 Sb. se děje mimo režim živnostenského zákona, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze
konstatoval, že „…Kromě toho ze zákona ani ze živnostenského zákona nevyplývá žádné pravidlo jež by
nasvědčovalo tomu, že by způsob prokázání oprávnění k podnikání podle živnostenského zákona specifikovaný
v živnostenském zákoně měl být využit i mimo režim živnostenského zákona, tj. v zadávacím řízení
uskutečněném v režimu zákona. Nadto živnostenský zákon v §10 ani v jiném ustanovení výslovně neomezuje
jiné způsoby prokázání oprávnění k podnikání podle živnostenského zákona na případy, jež přesahují působnost
živnostenského zákona.“
Závěr krajského soudu, že „…, obsahuje-li výpis ze živnostenského rejstříku údaje způsobilé
prokázat oprávnění dodavatele ke konkrétní podnikatelské činnosti …, pak konstrukce podávaná z §30 odst. 2
písm. c) zákona s přihlédnutím k významu prokázání oprávnění podnikání v zadávacím řízení, …, nevylučuje
prokázání oprávnění k podnikání samotným výpisem ze živnostenského rejstříku.“, tak není v rozporu
s argumentací stěžovatele, že podnikatelé, kteří podnikají v působnosti živnostenského zákona
nejsou z působnosti tohoto zákona vyňati a ve věcech týkajících se živnostenského podnikání
postupují v souladu se živnostenským zákonem.
S ohledem na již výše učiněný závěr, že výpis z živnostenského rejstříku dle ustanovení
§60 odst. 5 živnostenského zákona je veřejnou listinou, které svědčí předpoklad pravosti
a správnosti, Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani argumentaci stěžovatele jazykovým
výkladem ustanovení §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2004 Sb.
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že požadavky na splnění kvalifikace podle odst. 2
ust. §30 zák. č. 40/2004 Sb. měl zadavatel podle odst. 3 téhož ustanovení včetně dokladů
požadovaných k jejich prokázání uvést v oznámení zadávacího řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v dané věci neshledal stěžovatelem tvrzenou
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí tak dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy
důvodně vynaložené náklady řízení žalobce, neboť žalobce nepodal ani vyjádření ke kasační
stížnosti stěžovatele a náklady neúčtoval, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobci
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu